Douglas X-3

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Douglas X-3 Stiletto
Douglas X-3 v letu
Douglas X-3 v letu
Určení experimentální letoun
Výrobce Douglas Aircraft Company
První let 20. října 1952[1]
Vyřazeno 23. května 1956[1]
Uživatel NACA
USAF
Vyrobeno kusů 1 ks

Douglas X-3 Stiletto byl experimentální americký letoun.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Douglas projektoval tento letoun jednak pro výzkum aerodynamických jevů při trvalé rychlosti okolo Mach 2 a také pro vyzkoušení velmi krátkých křídel s úzkým profilem. Schopnost dlouhodobého letu okolo rychlosti Mach 2 dávala šanci na získaní mnohem většího množství dat, než bylo možno získat při použití raketových letounů, jako byl Bell X-1, či Bell X-2.

V prosinci 1948 se zrodila maketa letounu, ukázalo se, že motory J46, vyvíjené firmou Westinghouse, jsou příliš velké na to, aby se mohly použít v budoucím prototypu. Také nadčasový futuristický design nedával mnoho prostoru k velkým úpravám. To konstruktéry nakonec vedlo k tomu, že opustili myšlenku na slibné motory J46 a místo nich letoun vybavili menšími, ale také o mnoho méně výkonnými motory XJ34-WE-17.

První let[editovat | editovat zdroj]

První let X-3 (sériové číslo 49-2892) proběhl 20. října 1952 a přinesl veliké zklamání. Mnohem slabší motory J34 nebyly schopny dodat dostatek tahu na to, aby se letoun dostal na Machovo číslo 2 tak, jak bylo původně očekáváno. Letoun nebyl schopen překonat ve vodorovném letu dokonce ani Mach 1.

Nedosažení očekávané rychlosti bylo důvodem předání X-3 již 23. srpna 1954 k dalšímu výzkumu NACA. Shoda náhod přispěla k tomu, že přestože X-3 selhal v tom, co se od něj původně očekávalo, nakonec přispěl velkou měrou k vyřešení velké záhady, která trápila všechny dosavadní rychlostní letouny. Dne 27. října 1954 testovací pilot Joseph A. „Joe“ Walker letěl s letounem X-3 rychlostí 0,92 Mach. Ovládání letounu bylo velmi nesnadné, letoun byl nestabilní a pilot přiznal, že v určitých částech letu neměl stroj prakticky vůbec pod kontrolou. Při pozdějším bádání se přišlo na to, že se stejnými problémy se setkali i testovací piloti programu X-1 a rovněž první sériové stroje F-100A. Zdrojem problémů se nakonec ukázalo nevhodné rozložení hmoty letounu, kdy množství hmoty v křídlech a ovládacích plochách nebylo dostatečné k poměru hmoty trupu. Se vzrůstající rychlostí se zvyšuje i hybnost letounu a sebemenší výchylka se stává obrovskou pákou se středem v těžišti letounu. Ke zvládnutí těchto momentů se musí užít odpovídající síla na ocasních plochách (plovoucí výškovka, elevony, kachní plošky, vortex generátor, kýlová plocha). K vyřešení tohoto problému se stal X-3 naprosto ideálním nástrojem a poskytl vědcům nakonec velmi cenná data. Poslední let stroje provedl pilot Walker 23. května 1956.

Od 28. září 1956 je jediný postavený X-3 trvale vystaven v United States Air Force Museum na základně Wright-Patterson.

Specifikace (X-3)[editovat | editovat zdroj]

Nákres X-3

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

  • Posádka: 1
  • Délka: 20,3 m
  • Rozpětí: 6,9 m
  • Výška: 3,8 m
  • Plocha křídel: 15,47 m²
  • Prázdná hmotnost: 7 310 kg
  • Vzletová hmotnost: 10 810 kg
  • Pohon:proudový motor Westinghouse J34, každý o tahu 15,0 kN (21,6 kN s přídavným spalováním)

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Maximální rychlost: 1 125 km/h
  • Dostup: 11 600 m
  • Poměr výkonu/hmotnosti: 0,4 kN/kg

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b NASA Dryden Fact Sheet – X-3

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]