Konference druhé světové války

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Během druhé světové války proběhla série konferencí během nichž byla uzavřena řada důležitých dohod.

Těsně před začátkem druhé světové války byla podepsána Mnichovská dohoda, kterou podepsaly s Německem další tři velmoci – Francie, Velká Británie a Itálie.

Poté se Německo dne 22. května 1939 vojensky spojilo Ocelovým paktem s Itálií.[1] Pro Hitlera a Mussoliniho to bylo samozřejmě výhodné. Pakt je zavazoval k vzájemné pomoci v případě války s třetí mocností, na souši, na moři i ve vzduchu. Týkalo se to i politické a diplomatické pomoci. Ocelový pakt měl zajistit ochranu zájmů obou spřátelených stran.

O tři měsíce později, 23. srpna 1939, podepsal Vjačeslav Molotov – zplnomocněnec vlády SSSR a Joachim von Ribbentrop za vládu Německé říše Smlouvu o vzájemném neútočení. Proč přistoupily obě strany k tomuto kroku?[zdroj?] Hitler potřeboval dovyzbrojit svoji armádu a potřeboval „klid“ na východní frontě. Stalin se obával boje na dvou frontách – s Japonskem na Dálném východě. Tato smlouva obsahovala také Tajný dodatečný protokol, který určoval rozdělení území ve východní Evropě a Polsku.

1. září 1939 bylo Německem napadeno Polsko, a tím prakticky začala 2. světová válka. O dva dny později vstoupila do války Velká Británie a Francie. Německo nepodalo odpovídající odpověď, jestli ukončí „trestání“ Polska za napadení Glivické vysílačky.

28. září 1939 byly jasně určeny hranice mezi SSSR a Německem na polském území. Dále se Smlouvou o hranicích a přátelství obě strany dohodly na možnosti pohodlné migrace německého i ukrajinského a běloruského obyvatelstva s veškerými majetkovými nároky.

Pakt tří mocností ze dne 27. září 1940 spojoval Japonsko, Německo a Itálii, aby se ustavil a podporoval nový řád ve Veliké Východní Asii. Japonsko uznalo vedoucí úlohu Německa a Itálie stanovení pořádku v Evropě a naopak, Japonsko bude mít vedoucí úlohu v Asii. Tímto paktem vznikla tzv. Osa Berlín – Řím – Tokio.

Teprve až rok po Paktu tří vznikla Atlantická charta, podepsaná F. D. Rooseveltem (tehdejší prezident USA) a W. Churchillem 14. srpna 1941, která ohlašovala cíle války a poválečného uspořádání. Požadovali mír na světě, demilitarizaci nebezpečných států a nastolení všeobecné sociální a politické pohody bez územních změn. Vše samozřejmě až po skončení hrůzné války.

Důležitou mezinárodní dohodou byla bezesporu Deklarace Spojených národů, do které se zapojilo 26 států – USA, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, SSSR, Čína, Austrálie, Belgie, Kanada, Kostarika, Kuba, ČSR, Dominikánská republika, Salvador, Řecko, Guatemala, Haiti, Honduras, Indie, Lucembursko, Holandsko, Nový Zéland, Nicaragua, Norsko, Panama, Polsko, Jižní Afrika a Jugoslávie. Vlády těchto států deklaraci uzavřely dne 1. ledna 1942. Deklarace navazovala na Atlantickou chartu. Její principy byly stejné, ale spojovala daleko více států. Zúčastněné státy se zavázaly společně bojovat proti Paktu tří a jejich stoupencům.

Teheránská deklarace USA, SSSR a Velké Británie z 1. prosince 1943 „doladila“ společné vojenské aktivity zúčastněných zemí. A měla Spojence zavázat ke vzájemné pomoci a podpoře i v období budoucího míru. Díky Teheránské deklaraci se taktéž otevřela v Normandii druhá evropská fronta.

Účel jaltské konference Velké trojky, tedy SSSR, USA a VB, konané 11. února 1945 byl jasně určit, co bude s Německem po válce, jak ho demilitarizovat a jak podpořit státy postižené nadvládou Třetí říše. Touto konferencí bylo Německo rozděleno na 4 části, které měly pod dohledem až do roku 1989 SSSR, VB, USA a Francie a byly potvrzeny zásady Atlantické charty a závazků plynoucích z Deklarace Spojených národů.

Po skončení války v květnu 1945 se konala ještě postupimská konference – 17. července2. srpna 1945. Tou byla historická kapitola s názvem Druhá světová válka jasně uzavřena.

Seznam konferencí druhé světové války[editovat | editovat zdroj]

Konference Místo Doba trvání Hlavní účastníci: Výsledky a závěry
Americko - britská štábní konference Washington, D.C. 29. ledna - 27. března 1941 americký, britský a kanadský vojenský štáb Stanovení základních dohod pro vstup USA do války
Newfoundlandská konference Argentia, Newfoundland 9. - 12. srpna 1941 Churchill, Roosevelt, Harry Hopkins Atlantická charta, návrh na společnou konferenci se Sověty
První Moskevská konference Moskva 29. září - 1. října 1941 Stalin, W. Averell Harriman, Lord Beaverbrook, Molotov Spojenecká pomoc Sovětům
Washingtonská konference (1941) Washington, D.C. 22. prosince 1941 - 14. ledna 1942 Churchill, Roosevelt

Deklarace spojených národů

Washingtonská konference (1942) Washington, D.C. 20. - 25. června 1942 Churchill, Roosevelt První prioritou válečné akce Spojenců bylo otevření 2. fronty v Severní Africe, nálsedně pak vylodění ve Francii
Druhá Moskevská konference Moskva 12. - 17. srpna 1942 Churchill, Stalin, Harriman Diskuse o důvodu upřednostnění otevření severoafrické fronty před vyloděním ve Francii ze strany Velké Británie, anglicko - sovětská dohoda o výměně informací a technologií
Casablanská konference Casablanca, Maroko 14. - 24. ledna 1943 Churchill, Roosevelt, Charles de Gaulle, Henri Giraud Plánování vylodění v Itálii, plán uskutečnění Dne D v roce 1944, deklarace bezpodmínečné kapitulace Německa, podněcování k dohodě francouzských válečných vůdců v Londýně a Alžírsku
Washingtonská Conference (1943) Washington, D.C. 12. - 27. května 1943 Churchill, Roosevelt, Marshall Pokračování plánování vylodění v Itálii, zvyšování leteckých útoků na Německo, zvyšování rozsahu války v Tichomoří
Třetí Moskevská konference Moskva 18. října - 1. listopadu 1943 Ministři zahraničí Cordell Hull, Anthony Eden, Molotov, Fu Bingchang and Stalin Moskevská deklarace - společné prohlášení vlád USA, Velké Británie a SSSR o osvobozování některých evropských států z moci Němců
Káhirská konference Káhira, Egypt 23. - 26. listopadu 1943 Churchill, Roosevelt, Čankajšek Deklarace o poválečném rozdělení Asie
Teheránská konference Teherán, Írán 28. listopadu - 1. prosince 1943 Churchill, Roosevelt, Stalin První společné setkání Velké trojky, plánování konečné strategie války proti Německu a jeho spojencům, stanovení data Dne D
Druhá Káhirská konference Káhira, Egypt 4. - 6. prosince 1943 Churchill, Roosevelt, İsmet İnönü Dohoda o dokončení letekcýh základen v Turecku, odložení operace proti Japoncům
Konference premiérů zemí Commonwealthu Londýn, Anglie 1. - 16. května 1944 Churchill, John Curtin (Austrálie), Peter Fraser (Nový Zéland), Mackenzie King (Kanada) and generál Jan Smuts (Jižní Afrika). Lídři zemí Commonwealthu podpořili Moskevskou deklaraci a dosáhli dohody týkající se jejich rolí v celkovém válečném úsilí
Druhá Quebecká konference Quebec City, Kanada 12. - 16. září 1944 Churchill, Roosevelt, Mackenzie King Morgenthauův plán pro poválečné Německo
Čtvrtá Moskevská konference Moskva 9. října 1944 Churchill, Stalin, Molotov, Eden Zřízení poválečných sfér vlivu ve východní evropě a na Balkánském poloostrově
Maltská konference Malta 30. ledna - 2. února 1945 Churchill, Roosevelt Přípravy před jaltskou konferencí
Jaltská konference Jalta 4. - 11. února 1945 Churchill, Roosevelt, Stalin závěrečné plány porážky Německa, poválečné plány na rozdělení Evropy, stanovení data Konference spojených národů, podmínky vstupu SSSR do války proti Japonsku
Konference spojených národů San Francisco 25. a 26. dubna 1945 zástupci 50 zemí Charta Spojených národů
Postupimská konference Postupim, Německo 17. července - 2. srpna 1945 Churchill, Stalin, Truman, Attlee Deklarace bezpodmínečné kapitulace Japonska, stanovení poválečné politiky Německa

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BUTLER, Rupert. Hitlerovi šakali. Praha : Naše vojsko, 2008. 291 s. ISBN 978-80-206-0991-5. S. 30.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KVAČEK, R., KUKLÍK, J., MANDELOVÁ, H., PAŘÍZKOVÁ, I.: Dvacáté století o sobě – dějiny v dokumentech, Liberec, Dialog, 2005, str. 83 až
  • MANDELOVÁ, H., KUNSTOVÁ, E., PAŘÍZKOVÁ, I.: Dějiny 20. století, Liberec, Dialog, 2004, str. 52 až 103