Dlouhá stoka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Dlouhá stoka
V místě u cesty k Novému rybníku
V místě u cesty k Novému rybníku
Základní informace
Délka toku24,2 km
SvětadílEvropa
Pramen
Kladský rybník
50°1′40,7″ s. š., 12°40′30,27″ v. d.
810 m n. m.
Ústí
Stoka
50°6′24,14″ s. š., 12°46′58,94″ v. d.
720 m n. m.
Protéká
ČeskoČesko Česko (Karlovarský kraj)
Úmoří, povodí
Atlantský oceán, Severní moře, Labe, Ohře, Stoka
Kód památky100490 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dlouhá stoka je umělý vodní kanál, významná technická památka, od roku 2003 nejprve jako kulturní památka a od roku 2014 jako národní kulturní památka zapsaná do seznamu pod názvem Dlouhá stoka s rybníky Kladským a Novým.[1] Protíná velkou část Slavkovského lesa a její délka je 24,2 km. Nachází se v katastrálních územích Krásno nad Teplou, Mariánské Lázně, Nová Ves u Sokolova a Prameny.[1] Nejdelší část vlastního umělého kanálu leží k. ú. Prameny, nejkratší v k. ú. Mariánské Lázně.[2]

Průběh toku[editovat | editovat zdroj]

Dlouhá stoka odtéká z Kladského rybníka v nadmořské výšce 810 m a pokračuje dále přibližně ve směru od západu k východu. Jiné zdroje ovšem považují za začátek Dlouhé stoky výpusť z výše položeného Kynžvarského rybníka v nadmořské výšce 820 m.[3][pozn. 1] Teče kolem obce Prameny, za obcí míjí Národní přírodní památky Upolínovou louku pod Křížky a Křížky, nacházejí se nad jejím levým břehem. Pokračuje severovýchodním směrem k obci Nová Ves, kde se z ní odebírá voda pro malou úpravnu vody k zásobování obyvatel Nové Vsi.[5] Před Krásnem teče pod vrchem Na vyhlídce (též Krásenský vrch, 778 m n. m.) s kamennou rozhlednou. Dlouhá stoka končí v obci Krásno a pokračuje jako potok Stoka, resp. se do tohoto potoka vlévá.[6][pozn. 2]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Dlouhá stoka v zimě

Jednou z hlavních podmínek úspěšného hornictví cínu ve Slavkovském lese bylo zajištění dostatečného příkonu vody pro pohon čerpacích zařízení, drtících stoup a rudných mlýnů. V období 13. a 14. století se využívaly dva potoky, Slavkovský a do něj se vlévající Seifertsgrünský.[7]

Dlouhá stoka

Po rozšíření těžby však tyto přírodní toky již nestačily a bylo třeba je posílit vodou ze vzdálenějších míst, a to z oblasti rašelinišť a horských říček z náhorních bažin a rašelinišť mezi Kynžvartem a Prameny. První z umělých vodních kanálů přivádějících vodu do slavkovského údolí byl vybudován již koncem 14. století a zmíněn je v kupní smlouvě z roku 1408. Byl veden z potoka zvaného Rota, pramenící pod vrchem Králův kámen (852 m n. m.). Kolem Pramenů probíhal až ke Krásnu. V roce 1514 již příkon nepostačoval a bylo třeba tuto vodoteč posílit přívodem z potoka Ebmet či Mebmet. Nový příkop převzal jeho pojmenování (později byl zván Puškařovskou strouhou či Rovinským příkopem). Byl posílen ještě Mückenberským potokem (s prameny na svazích Komářího vrchu) a Stöckelbachu (dnes oba bezejmenné). Současně byly vybudovány retenční nádrže jako rezervoáry vody pro nepříznivá roční období (letní a zimní) založením rybníků zvaných Mückenberský, Nový a Ebmet. Ebmetský příkop byl před vyústěním do Slavkovského potoka rozšířen v rybník zvaný Sackgraben. V 90. letech 15. století se rozsah těžby zvyšoval a proto byla v roce 1499 uzavřena smlouva mezi slavkovskými těžaři a novými majiteli bečovského panství Pluhy z Rabštejna o užívání tohoto starého vodního díla. Následně došlo k rozšíření o novou větev vyhloubenou do terénů nad Horním Slavkovem, aby mohly být vodou zásobovány doly v Krásně a Horním Slavkově.[7]

Stavební práce na Dlouhé stoce byly zahájeny v roce 1531 a vodní dílo bylo dokončeno v roce 1536. Jelikož důlní činnost spotřebovávala stále více vody pro pohon strojů a zařízení a také zásoba dřeva v okolí Horního Slavkova a Krásna se stále ztenčovala a bylo proto třeba dopravit ho do báňských provozů, ze vzdálených kynžvartských lesů.[8]

Trasa byla vyměřena důlním měřičem Rossmeislem v roce 1530 a byla nazvána Floßgraben (Plavební příkop).[9] V době dokončení představovala Dlouhá stoka mohutné dílo a měřila 24 km. Během druhé poloviny 16. století se vodní soustava stále zdokonalovala. Byla tvořena sítí kanálů přes 30 km dlouhou. Její součástí byla i soustava deseti velkých báňských rybníků. Napájela 52 mlýnů na rudu, měla 35 mostů, 14 stavidel a spád zhruba 0,35 m na 100 m, šířku přes 2 m. Na svou dobu se jednalo o vodní dílo, které ve střední Evropě v 16. století nemělo obdoby rozsahem ani způsobem provedení. Teprve později vznikly obdobné kanály v německém Harzu a na Slovensku v okolí Banské Štiavnice.[7]

Kuriozitou je, že když v roce 1954 opouštěla armáda Vojenský výcvikový prostor Prameny, byla v účetních knihách uváděna zůstatková cena tohoto vodního díla ve výši 0,9 Kčs.[10]

V letech 1979–1985 prováděli vědečtí pracovníci sekce dějin hornictví Národního technického muzea v Praze plošný archeologický výzkum starých úpravárenských zařízení v Krásně, nedaleko staré silnice do Horního Slavkova. Tato zařízení byla napájena vodou z Dlouhé stoky. Výzkum se ale těšil zájmu a podpoře místního obyvatelstva. Mimo jiné byly odkryty pozůstatky staré stoupy pro rozdrcení velkých kusů vytěžené horniny, která ještě předtím prošla procesem pražení.[11] V letech 1601–1608 proběhla první velká rekonstrukce a další velká oprava až v roce 1908. Při této opravě byly nahrazeny původní kamenné můstky betonovými. Období meziválečné a hlavně poválečné bylo pro Dlouhou stoku značně destruktivní. Některé úseky byly částečně zasypány, zúženy nebo dokonce zničeny.[9] Poslední renovace technické památky započala v roce 2005.[12]

Využití[editovat | editovat zdroj]

Dlouhá stoka byla využívaná od roku 1547 k plavení dřeva[9] a zásobování vodou cínových dolů v okolí Horního Slavkova a Čisté, kde ve své době ležela jedna z nejbohatších ložisek cínových rud v Evropě. Cín ze Slavkovského lesa během 1. poloviny 16. století ovládl téměř všechny hlavní evropské trhy.[13][3][14]

Tato důmyslná soustava vodních děl, jejíž součástí jsou i retenční rybníky s přibližným objemem vody 630 000 m³ vody, umožňovala provozování báňských děl na hlavních cínových ložiskách ve Slavkovském lese.[7]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Vodní tok Dlouhá stoka ve smyslu současného hydrologického členění dle VÚV TGM není zcela identický s umělým vodním kanálem Dlouhou stokou. Přírodní úsek vodního toku Dlouhé stoky pramení jihozápadně od soustavy Kladských rybníků v nadmořské výšce okolo 860 m.[4]
  2. ↑ Konec umělého kanálu Dlouhé stoky není identický s místem soutoku s vodní tokem Stoka. Při archeologickém výzkumu Dlouhé stoky, prováděným v letech 1979 až 1985 Národním technickým muzeem Praha, byly nalezeny pozůstatky staré úpravny rudy nedaleko Hubského pně. Zde bylo v 16. století centrum dobývání rudy. Je zřejmé, že umělý kanál Dlouhá stoka dosahoval do místa, jež je v současném hydrologickém členění již vodním tokem Stoka.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b Plavební kanál Dlouhá stoka [online]. Národní památkový ústav [cit. 2015-10-13]. Dostupné online. 
  2. ↑ Mapy.cz–obec Prameny
  3. ↑ a b MAJER, Jiří. Dějiny dolování cínu ve Slavkovském lese. Praha: Národní technické muzeum, 1970. 
  4. ↑ Mapy cz
  5. ↑ Plán rozvoje vodovodů a kanalizací.
  6. ↑ Zeměpisná mapa mapy.cz
  7. ↑ a b c d BERAN, Pavel, et al.. 1000 let hornictví cínu ve Slavkovském lese. Sokolov: Muzeum Sokolov, 1996. Kapitola Vývoj od 13. do 17. století, s. 47–49. 
  8. ↑ TVRDÝ, Jaromír. Česko-Bavorský Geopark, Průvodce č. 6. Sokolov: Muzeum Sokolov, 2012. Kapitola Geologické zajímavosti – V srdci Slavkovského lesa, s. 7 – 8. 
  9. ↑ a b c Drobné vodní toky v ČR. Praha: Consult 295 s. s. Dostupné online. ISBN 978-80-905159-0-1, ISBN 80-905159-0-8. OCLC 897868461 
  10. ↑ JAŠA, Luděk. Dlouhá stoka [online]. [cit. 2015-10-13]. Dostupné online. 
  11. ↑ HOLÍK, Ladislav. Cín a jeho těžba ve Slavkovském lese z pohledu archeologie [online]. [cit. 2016-01-24]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-02-02. 
  12. ↑ BERAN, Lukáš et. al. Industriální topografie, průmyslová architektura a technické stavby, Karlovarský kraj. Příprava vydání Dvořáková Dita. Praha: ČVUT, Výzkumné centrum průmyslového dědictví Fakulty architektury, 2011. ISBN 978-80-01-04919-8. S. 70–71. 
  13. ↑ MACH, Zdeněk. Příroda Karlovarska I.. Karlovy Vary: Karlovarské muzeum, 1990. S. 43. 
  14. ↑ Dějiny dolování cínu v Slavkovském lese [online]. [cit. 2015-01-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-07-08. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Dlouhá_stoka&oldid=23768377“