Prase divoké
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
 Prase divoké |
||||||||||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
 |
||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||
| Vědecká klasifikace | ||||||||||||||||||
|
||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||
| Sus scrofa Linné, 1758 |
Prase divoké (Sus scrofa L.) v myslivosti označované jako Černá zvěř, samec - Kanec, samice - Bachyně a mláďata - Selata) je jediný druh prasete žijící divoce na území ČR. Prase divoké je rozšířeno po celé Evropě a Asii a bylo rozšířeno i na další kontinenty, i když rozlišení skutečného prasete divokého a ferálního prasete domácího není vždy jednoznačné.
Prase divoké je hojná, významná lovná zvěř, patří k nejlovenější zvěři vůbec, a jeho domestikovaná forma, prase domácí, se chová pro maso a tuk.
Samec prasete divokého se nazývá kňour nebo kanec a samice bachyně.
Obsah |
[editovat] Pohled na černou zvěř v historii
[editovat] Starověk a středověk
Prase divoké patřilo už od starověku mezi lovnou a škodnou zvěř. V Egyptě se prasata odchytávala, rozdráždila se a pouštěla do arén ke gladiátorům. Lovila se i ve starověku, a to pro každoroční ničení dlouho a pracně vypěstovaných plodin. Divoká prasata se též se tiskla na mince a to nejen v Egyptě, ale také po okolních velkých říších. Ve starověku bylo totiž prase divoké symbolem odvahy a síly.
V Indii se divoká prasata lovila vykoupenými slony. Úlovek se nahnal do bažiny, kde jej lovci usmrtili množstvím oštěpů, které po něm vrhali. Ve středověku patřil lov černé zvěře ke každodenním koníčkům. Samozřejmě, že větší přednost měla vysoká zvěř (jeleni, srnci atd.), a to pro své krásné parohy. I v této době byly prasata hojná, a to i přes jejich vysokou úmrtnost.
[editovat] Současnost
Populace černé zvěře v Evropě v posledních letech vzrůstají, jako je tomu i u ostatní spárkaté zvěře. Je sice velmi obtížné odhadnout celosvětový stav, ale je možné odhadnout rozvoj tohoto druhu pomocí statistiky odlovu černé zvěře. Ty se během 20 let zvětšily 6,3krát, což je skutečně výrazný nárůst. Na druhé straně však soustavně roste i účet za škody způsobené černou zvěří na kulturách, přes úsilí lovců a prevenci. To dokládá význam těchto populací pro lovectví. V Evropě jsou nejsilnější populace černé zvěře ve středomořském pásu.
Černá zvěř je v současnosti určitě druh lovné zvěře, který je na Evropském území spravován s nejmenším efektem. Důsledkem tohoto stavu je dramatické omlazování populace (při lovech jsou většinou stříleny dospělé kusy), ale též se zde významně projevují globální změny stavů. Velké hustoty nedospělé a nezkušené zvěře, zbavené veškeré sociální soudržnosti, jsou zdrojem dramatického vzestupu škod způsobených na kulturách a příčinou upadajícího zájmu lovců.
Jediný existující způsob, jak zvrátit tento trend, spočívá v upřednostnění odlovu mladých prasat a v převážném šetření dospělých kňourů a bachyní. Výsledkem by ostatně byl odlov mnohem většího množství kusů, než je tomu v současnosti.
[editovat] Anatomie
[editovat] Lebka
Lebku prasete divokého kromě trojúhelníkového tvaru poznáme podle úplného chrupu s velkým zubním vzorcem. Lebka je dlouhá 25,5 až 38,5 cm a na konci je protáhlá kost, která je dlouhá asi 6 cm.
[editovat] Smysly
Černá zvěř musí bránit svůj život proti všem možným predátorům od nejútlejšího mládí. K boji je vybavena úctyhodnou fyzickou sílou a mimořádně bystrými smysly, z nichž vyniká hlavně čich.
Černá zvěř má velmi jemný a současně i velkokapacitní čich. Umožňuje jí zjistit nepřítele na velkou vzdálenost. Při „špatném“ větru je nemožné se k tlupě přiblížit na dohled. Čich černé zvěře je rovněž podivuhodně účinný nástroj pro rozeznání potravy, i když je skryta hluboko v půdě. Vzájemná komunikace černé zvěře spočívá v rozboru různých signálů čichem. Každý jedinec zanechává vlastní pachovou stopu, kterou lze svým způsobem přirovnat k otisku prstů u lidí. Mimořádně citlivý čich umožňuje černé zvěři identifikovat každého jedince tlupy, aniž by byl viděn.
Zrak prasat sice není výborný (jsou krátkozraká), ale mají místo toho vynikající sluch, který perfektně doplňuje jejich obranný systém. Bachyně velice citlivě reaguje na zvuky, na každé nejslabší podezřelé zapraskání. Pokud jde o smysly, je třeba též poznamenat, že ryj a horní pysk prasete jsou dobře vyvinuté hmatové orgány.
[editovat] Chrup
Chrup 6měsíčního selete obsahuje 36 zubů, asi 12měsíčního selete 40 zubů. Chrup prasete je plně vybaven zuby teprve ve stáří 3 let. V tomto věku však prase ještě není plně dospělé. Zvláštností chrupu jsou všechny 4 špičáky, neboť nemají ukončený růst. Špičáky jsou prodloužené, především u samců, horní i dolní směřují vzhůru a v myslivecké mluvě se označují jako klektáky a páráky. Špičáky o sebe navzájem třou, čím se ostří. Stoličky mají nízké korunky a výrazné hrboly typické pro všežravce. Špičáky samice se nazývají „háky“.
Chrup slouží zvěři jako pracovní nástroj i jako zbraň. Zvěř může drtit nejtvrdší potravu, zuby jí slouží k přesekávání, roztrhávání a zvedání velké váhy.
[editovat] Popis
Samec prasete je velice dominantní, takže splést si ho z jiným druhem prasete je skoro nemožné. Divočáci se od domácích prasat poznají podle štíhlejšího těla, více dozadu posazených očí (při rytí v zemi je nepotřebují, poněvadž se orientují čichem a hmatem), snižování hřbetu od hlavy k ocasu a podle osrstění. Srst je v zimě tmavá až černá a tvořená hustou podsadou a tuhými štětinami, v létě hnědá až rezavá a tvořená převážně jen štětinami. Prase divoké má tmavě černý čumák, někdy i šedohnědý. Uši má také tmavé a u samce dlouhé asi 10,1 až 15 cm dlouhé. Tělo je dlouhé 120 - 200 cm, ocas 20 - 40 cm, zadní noha 23 - 27 cm, ocas je dlouhý 9 - 11 cm a výška kance je 85 - 115 cm.
[editovat] Váha
Váha samce a samice se liší. Samec může vážit 100 - 300 kg, ale našly se případy, kdy váha přesáhla 370 kg. Váha samice je podstatně nižší: 50 - 150 kg, ale v březosti může přesáhnout 200 kg.
[editovat] Rozšíření
Prase divoké patří k nejrozšířenějším zvířatům v Evropě. Bylo však dovezeno i na území dnešní Jižní Ameriky a na Madagaskar. Hojně se loví po celé Evropě, ale nejvíce asi ve Francii, Německu a na Ukrajině. Prase divoké se v posledních letech tak rozmnožilo, že páchá škody hlavně na kukuřičných polích, kde páchá každoročně škodu za desítky tisíc korun. Rozšíření tohoto druhu bylo jeden rok tak aktivní, že myslivecké úřady začaly v roce 2005 vypisovat za kus desítky korun.
Historie divokých prasat v českých zemích je velmi zajímavá. Za Rakouska byla tato zvěř pronásledována kvůli škodám v zemědělství a posléze mimo oborový chov vyhubena. Na území odpovídajícímu dnešní České Republice byl poslední jedinec zastřelen v roce 1801 u Hluboké nad Vltavou a po celé 19. a v první polovině 20. století zde prasata nežila. V poválečných letech 1945 - 1952 došlo k šíření prasat z Německa, Polska a zřejmě i Slovenska, hlavně v důsledku poničení obor bojujícími armádami. V současnosti se druh vyskytuje na většině území, chybí v městských aglomeracích a v některých horských smrčinách, v bezlesých nížinách je jeho výskyt nestálý. Na Slovensku původní populace vyhubena nebyla, ale i tam došlo ke zvýšení početnosti po 2. světové válce.
Je uveden v červeném seznamu IUCN jako málo dotčený druh (LC).[1]
[editovat] Biotop
Životním prostředím černé zvěře je převážně les. Jeho vlastní klidové stanoviště je vždy prostředí dosti suché a kryté před větrem. Černá zvěř se vyskytuje ve velkých lesních masivech s listnatými hustými křovisky, je hojná ve středomořských macchiích, ale i v bažinatých místech s rákosím. V letním období též nachází dobré útočiště v obilných lánech. Černá zvěř se ráda kaliští v bahně.
[editovat] Výživa
Prase divoké je všežravec, a i když dává přednost potravě rostlinného původu, nepohrdne masem zvířat, živých či mrtvých. Je velmi obtížné určit jeho typický jídelníček. Oportunismus prasete znamená, že svou stravu přizpůsobuje sezóně a možnostem prostředí. Velmi významnou úlohu mají podzimní lesní plody (kaštany, žaludy a bukvice). Je-li jich hojně, tvoří až 50% potravy během roku. Tato základní strava je na jaře doplňována velkým
množstvím kořenů, cibulí a hlíz a v létě zelenými částmi rostlin, měkkými stonky a listy.
Obilniny (kukuřice, oves, pšenice, ječmen aj.) jsou ceněny tím více, čím méně je lesních plodů. Černá zvěř též konzumuje vinnou révu (výhonky a hrozny), zralé plody divokých dřevin a ovoce v sadech. Součástí rostlinné stravy jsou rovněž traviny, dřevní vlákna a houby.
Živočišná strava je různorodá, v průměru tvoří 10 až 30 procent požité potravy. Černá zvěř preferuje malé půdní živočichy (žížaly, larvy aj.), ale též požírá množství drobných savců (myšice lesní, hraboše aj.) a mláďata větších druhů (zajíčci, králíčci aj.), ptačí vejce a mláďata, žáby, hlemýždě a další plže, a dokonce i ryby, jestliže je nízký stav vody umožňuje chytit.
[editovat] Sociální organizace
Prase divoké je druh žijící v tlupách, jeho život je organizován na matriarchálním základu. Tlupa je složena z mnoha jedinců různého pohlaví a věku. Vůdčím kusem je víceletá a zkušená bachyně (dominantní bachyně), která řídí a zabezpečuje soudržnost tlupy. Je doprovázena malými pruhovanými selaty z posledních vrhů a ryšavými (již jednobarevnými) selaty, starými 6 - 12 měsíců, ale i staršími „lončáky“ do 2 let.
Prasata této poslední kategorie jsou v době, kdy bachyně kojí, dočasně ze tlupy vypuzována. V tlupě jsou často i jiné bachyně ze selaty (někdy dcery vůdčí bachyně), a tak vznikají velká seskupení, čítající mnoho desítek kusů. Samci opouští svou tlupu ve věku kolem 2 let. Pak žijí v malé skupině obvykle na periferii území své tlupy, s níž se příležitostně občas spojují. Staří samci, nazývaní samotáři, někdy žijí ve společnosti s mladším kusem.
[editovat] Rozmnožování
[editovat] Samičí a samčí říje
Černá zvěř nemá žádnou specifickou roční periodu, kdy probíhá říje, tj. kdy „chruje“. Chrutí nastává při kombinaci několika činitelů. Pohlavní aktivita je obecně přerušena během nejteplejších a nejdelších dní v roce (od června, do září). Tato sexuální pauza skončí, jakmile bachyně nashromáždí v organismu dostatečné zásoby živin, tj. na konci periody hojnosti stravy (spadávání lesní plodů). Měsíce příznivé pro rozmnožování jsou tedy listopad, prosinec a leden, s vrcholem v prosinci. Ke kopulaci, pokládání bachyň, však může docházet od září až do května. Mladá samice pohlavně dospívá při dosažení váhy 30 - 35 kg, což za normálních podmínkách nastává asi ve stáří 8 až 9 měsíců. Bachyně má své období říje, chrutí, čili oestrus, každý 21. den, ale je receptivní (připravená k oplodnění) vždy jen několik hodin.
Bylo zjištěno, že ve skupině bachyň jako první „chruje“ bachyně vůdčí (dominantní) a vyvolává tím pak chrutí dalších bachyň (tzv. synchronizace samičí říje).
Kňour je polygamní. Připojuje se v říji k tlupě a odhání mladé a slabé samce. Jeho útočnost rychle roste a často dochází k soubojům mezi soky (se smrtelnými následky však jen velmi zřídka). Dominantní samec může pokládat všechny bachyně dané skupiny.
[editovat] Porod a první dny mláďat
Březost trvá 114 - 120 dní. Bachyně mají 2 - 8 mláďat (uvádí se však mnohem více např. 13), v závislosti na stáří a váze bachyně. Úroveň plodnosti se zvyšuje z vyšším průměrným věkem bachyň v populaci. Roční přírůstek je průměrně 100%. Bachyně metá mláďata v hnízdě (loži), vystlaném rostlinami a větévkami, které sama předem vybuduje. Selata po pár hodinách začínají chodit a nehnou se od matky. Matka selata kojí asi týden, a později je učí hledat si potravu. Asi po dvou dnech mláďata začnou napodobovat matku (začínají vše očichávat, snaží se "stříhat" oušky jako matka atd.) a po třech dnech už začínají vylézat z hnízda, ale vždy jen pár metrů. Tento den také začíná "výběrové řízení" - pokud se narodilo více než osm selat, nezbudou volné cecíčky a slabé mládě, nebo mláďata zemřou hlady a žízní, je ale možné, že slabé mládě udupají ostatní selata.
[editovat] 6 měsíců - 2 roky
V tomto období opouští mláďata matku a přidávají se k "pochodu" vedoucí samice, která je případně doučuje a hlídá je. Je to zřejmě proto, aby se bachyně mohla dále rozmnožovat, a nemusela vychovávat svůj předešlý vrh.
V této době také selata přestávají sát mateřské mléko a začínají si hledat vlastní potravu. Také vedoucí samice je podrobuje složitým „zkouškám přežití“. Selata v tomto věku můžou vážit až 20 kg a měřit 60 cm.
Selata v tomto věku přestávají být hravá a pokud se strhne „rvačka“, už jde o vážnější zranění. Přestože nejsou mláďata dostatečně pohlavně vyspělá, začínají ztrácet pruhy. Ve věku osmi měsíců, selata váží přes 30 kg a už jsou naprosto jednobarevná, začínají spát odděleně a zakládají si svůj vlastní pelech. Vedoucí samici však opustit ještě neopouští.
Při pocitu ohrožení se všechny samice sběhnou a udělají obranný kruh kolem selat. Samci jdou až poslední a udělají tzv. ochranný obal. Všichni členové tlupy naježí štětiny v přední části hřbetu a vztyčí ocas. Selata se přikrčí a nehybně čekají, až dá vedoucí samice povel k rozchodu.
Selata s váhou 30 kg jsou již schopná rozmnožování, proto si už začínají hledat druhy k páření. Ve věku jednoho roku jsou selata plně osrstěná hrubými štětinami, a u samců je vidět náznak špičáků a klekáků, u samic začnou špičáky růst o hodně později. I když už se selata zdají dospělá, stále ještě patří pod ochranu vedoucí samice.
Ve věku dvou let už jdou i u samic vidět náznaky zbraní. V tomto věku samci opouštějí tlupu a žijí samotářsky. Do tlupy se vrátí jen v době říje, víc se zdržet jim vedoucí samice nedovolí.
[editovat] Přirození nepřátelé
Prase divoké v Evropě nemá mnoho přirozených nepřátel (samozřejmě kromě člověka). Nejvíce jich má v Asii, kde také není tak hojné. Nižší výskyt šelem v Evropěje zapříčiněn především přírodními podmínkami a vyšším zalidněním území. Když v Československu před 2. světovou válkou žil hojně rys ostrovid, bylo zde množství kanců znatelně nižší. Během 2. světové války a krátce po ní byly šelmy z České Republiky buď vyhnnány nebo se vyloveny - a od té doby už se k zde téměř nevyskytují. Dnes rys ostrovid žije jen na 6 % území České Republiky a zájem o jeho ulovení stále roste a to i přesto, že je státem přísně chráněn.
Na Slovensku je situace poněkud jiná. Rys a další šelmy zde totiž žijí na 60% území. Ale ostatní státy (např. Německo a Francie) mají velice podobný stav šelem na svém území jako Česko.
Dalším přirozeným nepřítelem kance je vlk, který se na našem území vyskytují zcela minimálně, objevuje se pouze na 2 % území. Zato na Slovensku je jejich výskyt mnohem vyšší.
Také medvěd hnědý je přirozeným nepřítelem kanců, ale jeho výskyt na území Evropy není optimální. V Čechách byl totiž medvěd hnědý vyhuben během 19. století, poslední prokázaný úlovek je z roku 1856 na Šumavě a 1887 v Beskydech. K opětovnému proniknutí na Moravu došlo v 70. letech minulého století. V současné době žije medvěd hnědý na tak malém území Evropy, které svou rozlohou odpovídá přibližně čtvrtině úzení Česka.
[editovat] Zajímavosti
| Zajímavosti | |
|---|---|
| Název | Hodnoty |
| Váha u samců | 100-300 kg |
| Váha u samic | 50-150 kg |
| Délka těla | 120-200 cm |
| Výskyt | Celé území Evropy, jižní Amerika a část Madagaskaru |
| Březost | 114-120 dní |
| Počet selat ve vrhu | 3 až 8 |
| Stav | Běžný |
| Potrava | Všežravec |
| Počet členů ve tlupě | několik desítek |
| Biotop | Především list. lesy a bažiny |
| Chrup | mléčné 36 zubů, pravé 50 zubů |
| Přirození nepřátelé | Medvědi, vlk, šakalové, rysi a selatům výr velký. |
[editovat] Lov
Lov černé zvěře je v celé Evropě rozšířený i nutný. I přes jeho velké oblíbení, je černá zvěř stále přemnožená a to na celém území dnešní Evropy. Nejaktivnější lov je asi u nás, v Německu, ve Francii a na Slovensku. Přemnožení tohoto druhu většina lovců vysvětluje nedostatkem dravé zvěře, které na území Evropy stále ubývá. Může ale za to, i nedostatek lovců, kterých každým rokem ubývá.
I když se ročně zabije 1000 kusů, na jejich celosvětové početnosti to nijak moc nezmění. Více než lovců, kteří mají toto množství stabilizovat, přibývá pytláků.
[editovat] Lov černé zvěře v ČR
V Česku je lov černé zvěře stejně tak rozšířený, jako lov po celé Evropě. U nás je lov oblíbený, takže jeho popularita neklesá. Ale stejně jako v Evropě je lov ČR nutný.
Lov je samozřejmě aktivní a tak se za rok zabije přes 1000 kusů černé zvěře, ale stejně jako v Evropě jeho početnosti to moc nepomůže. Také u nás stoupá počet pytláků - samozřejmě více než lovců. Nejaktivnější lov u nás byl asi za Rakouska-Uherska, kdy byla černá zvěř u nás skoro vyhubena.
[editovat] Nejznámější druhy lovu
[editovat] Naháňka
- Podrobnější informace naleznete v článku Naháňka.
[editovat] Lov s nízkými psy
Při hlučných kolektivních naháňkách používají nadháněči malé vytrvalé psy, aby zvěř zvedli a hnali k řadě střelců. Výbornými plemeny pro tento druh lovu jsou foxteriéři, jagdteriéři a jezevčíci. Jsou to odvážní, bojovní hlásiči a dokážou vyhnat velký kus i u nejhustších křovisek. Dovedou vehnat na lovecký stezník celou tlupu černé zvěře. Neváhají se vrhnout na zraněnou zvěř a tahem za slechy (uši) strhnout k zemi.
V lesích na rovinách někteří lovci při naháňkách vypouští artéské bassety (z Normadie) nebo bessethoudy. Tito malí psi vytváří semknutou smečku a báječně hlásí. Uvážlivě vedou lovnou zvěř ke střelcům, nachází přímo potěšení v neuspěchanosti. Též umožňují - a to je velmi důležité - rozvážnější míření, protože zvěř neprchá před řadou střelců v plné rychlosti. To například dovoluje šetřit vodící bachyni.
[editovat] Lov s honícími psy
Tato metoda, kdy se k lovu používají psy je tradiční ve středomořských a horských regionech. Je to praktika, která vychází ze starých zvyklostí při lovech na zajíce a je přizpůsobena lovu černé zvěře. Je možno ji používat v rozlehlých otevřených terénech, které jsou všeobecně spravovány kolektivy lovců. V honitbách příliš urbanizovaných nebo překřížených četnými infrastrukturami (dálnice, silnice, železnice aj.) je tento způsob lovu možno aplikovat jen obtížně .
Lovecký den začíná obeznámení čerstvých stop zvěře a jejích nočních okružních cest. Lovci při zjišťování ochozů černé zvěře s sebou mají psa nebo jsou i bez něho. Snaží se zjišťovat známky výskytu zvěře v sektoru a objevují tu a tam stopy, rytiny a buchtování ať již na loukách nebo i na cestách. Poté se všichni účastníci znovu sejdou k výslednému zjištění a zprávě, ve kterém sektoru se lov provede a která zvěř bude cílem lovu. Psi se zvláště vypouští jen na zcela určitý kus nebo na malou tlupu zvěře.
Smečka se skládá z tuctu psů specializovaně vycvičených na lov černé zvěře, kteří mají „stejně vysoké nohy“, tj. stejnou rychlost a vytrvalost při této práci. Je to velmi důležitá záruka úspěchu. Poté, co jsou psi vypuštěni na stopu, snaží se lovci smečku následovat, povzbuzují ji hlasem a vybízí nejmladší psy k lepší práci.
Jakmile je černá zvěř zvednuta, přechází sem a tam ve svém stanovišti. Někdy ale některé kusy mizí pryč hned po prvních vyštěknutích psů. Lovci, kteří jsou rozmístěni ve čtyřech rozích leče, jsou o všem informováni svérázným „koncertem“ smečky, v tichosti se připravují ke střelbě a svírají pevněji zbraň. Poté, co prase bylo zvednuto, vrhá se totiž přímo vpřed bez ohledu na překážky. Jeho cílem je rychle se vzdálit od psů, získat náskok. Již po chvíli však zpomalí a seřizuje své tempo podle rychlosti psů. Někdy se zastaví, například když má přeběhnout cestu nebo otevřený prostor, čenichá, naslouchá a pak se znovu pustí do běhu, obyčejně z ohledem na „dobrý vítr“ do známého směru.
Přebíhání zvěře v leči může trvat dlouhé hodiny, zvláště v případě mladých kňourů, kteří jsou určitě nejrychlejší a nejenergičtější. Zvěř prchá před zkušenou a vytrvalou smečkou a její běh končí, až když se dostane před stanoviště střelce. V principu je při této metodě míření méně obtížné, než při naháňkách k řadě střelců, k níž se černá zvěř řítí plnou rychlostí. Avšak v křovinatých úsecích, kde zvěř skáče přes příkop nebo přes cestu, v oblastech macchiových a ve středozemských lesostepích má lovec málo času na míření. Střílí se většinou na krátkou vzdálenost. Den vždy končí rozdělováním zvěře lovcům. To je také příležitost k přátelskému hovoru i dobrému humoru, což rovněž patří ke kolektivnímu lovu.
[editovat] Další druhy prasat
- prase domácí (Sus scrofa f. domestica)
- štetkoun africký (Potamochoerus porcus)
- prase bradavičnaté (Phacochoerus aethiopicu)
- prase vousaté (Sus barbatus)
- prase pralesní (Hylochoerus meinertzhageni)
- babirusa (Babirousa babyrussa)
[editovat] Související články
[editovat] Literatura
- Andrej Soukup a Jiřina Soukupová - Atlas savců České Republiky a Slovenska
- Leoš Macek - Největší savci České Republiky
- Kateřina Rutynová a Miroslav Zahradní - Myslivost - Prase divoké
[editovat] Reference
- ↑ Pigs & Peccaries Specialist Group 1996. Sus scrofa. In: IUCN 2006. 2006 IUCN Red List of Threatened Species. <www.iucnredlist.org>. Downloaded on 05 March 2007. citováno 5. března 2007.
[editovat] Externí odkazy
- http://www.firepig.com|Firepig (anglicky)
- http://news.bbc.co.uk/1/hi/england/devon/4555208.stm| (anglicky)
- http://www.wildlife.tv/en|Vysílání o kancích (anglicky)
- http://www.naturephoto-cz.com/wild-boar:sus-scrofa-photo-847.html| (anglicky)
- http://priroda.cz/lexikon.php?detail=394 - 25k| Foto prasete (česky)
