Divadlo Royal Court

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Royal Court Theatre
Royal Court Theatre - geograph.org.uk - 999243.jpg
Základní informace
Stát Spojené království
Místo Sloane Square,Kensington a Chelsea, Londýn
Scény Theatre Downstairs kapacita 380
Theatre Upstairs kapacita 85
Otevření 1870
Přestavby 1888 Walter Emden a Bertie Crewe
2000 Haworth Tompkins

Divadlo Royal Court je nekomerční divadlo ve West Endu v Londýně, leží na Sloane Square ve čtvrti Royal Borough of Kensington and Chelsea. Je známé svým přínosem modernímu divadlu. Od roku 1956 ho provozuje divadelní společnost English Stage Company.

Historie divadla[editovat | editovat zdroj]

Původní divadlo[editovat | editovat zdroj]

Scéna ze hry The Happy Land, která pobouřila ztvárněním ministerského předsedy Gladstonea a politiků Roberta Lowea, a Acton Smee Ayrtona

První divadlo s bylo otevřeno v roce 1870 pod názvem The New Chelsea Theatre na Lower George Street, kousek od Sloane Square, místo přebudované kaple Ranelagh Chapel. Jeho ředitelkou se v roce 1871 stala Marie Littonová, která najala Waltera Emdena, aby zrekonstruoval interiér, a přejmenovala divadlo na Court Theatre, tedy Dvorní Divadlo.[1] Byly zde uvedeny některé rané hry W. S. Gilberta. V roce 1878 stáli ve vedení divadla herec John Hare a W. H. Kendal.[2] V roce 1882 zvětšil Alexander Peebles kapacitu divadla na 728 diváků (včetně parteru, lóží, prvního pořadí, balkónu, amfiteátru a galerie).[3] V roce 1881 se do divadelní společnosti přidal Arthur Cecil, který se spolu s Johnem Claytonem postavil do čela divadla.[4] Uvedli například sérii frašek Arthura Winga Pinera, mezi nimi i The Rector, The Magistrate (1885), The Schoolmistress (1886) nebo Dandy Dick (1887).[5] Divadlo ukončilo činnost 22. července 1887 a bylo zbouráno.[6]

Současné divadlo[editovat | editovat zdroj]

Divadlo bylo otevřelo 24. září 1888 pod názvem New Court Theatre, tedy Nové dvorní divadlo. Současnou divadelní budovu, která tak na východní straně Sloane Square nahradila budovu starou, navrhli Walter Emden a Bertie Crew a byla postavena z červených a tvarovcýh cihel s kamennou fasádou ve volně italském stylu. Měla tehdy v parteru, v prvním pořadí, na balkoně a galerii dohromady místa pro 841 diváků. Cecil s Calytonem předali vedení divadla paní John Woodové a Arthurovi Chudleighiemu v roce 1887, i když Cecil působil v jejich divadelní společnosti až do roku 1895.[4] Divadlo otevřelo představení Sydneyho Grundy s názvem Mamma v hlavní roli s John Woodovou, Johnem Harem, Arthurem Cecilem a Ericem Lewisem.[7]

Na začátku 20. století řídil divadlo Harley Granville-Barker a v této době zde byla uvedena celá řada her G. B. Shawea. V roce 1932 zde končí divadelní produkce, ale divadlo v letech 1935 - 1940 funguje jako kino, dokud ho nepoškodí výbuch bomby při jednom z náletů na Londýn během druhé světové války.[8] Divadelní činnost je obnovena v roce 1952 po rekonstrukci interiéru, kterou vedl Robert Cromie, kdy se kapacita snížila na méně než 500 diváků.[9] V Roce 1956 se uměleckým ředitelem divadla stává George Devine, který otevírá English Stage Company jako dotované divadlo, které se zaměřuje na uváděni nových britských i zahraničních her, s občasným uvedením některých klasických her.[10] Devine chtěl vytvořit divadlo s důrazem na původní dramatickou tvorbu autorských osobností, chtěl objevit nové autory a dát prostor vzniknout zásadním současným textům. Často se proto dostával do sporů s britskou cenzurou. V roce 1956 zde měla premiéru hra Johna Osborna Ohlédni se v hněvu, která je dnes považována za první hru britského moderního dramatu.

Devine uvedl v premiéře kromě Osborna řadu významných dramatiků, mezi nimi Arnolda Weskera, Johna Ardena, Ann Jellicoeovou nebo N. F. Simpsona. Další umělečtí ředitelé se drželi Devinem započaté tradice současné britské dramatiky a uvedli poprvé například Christophera Hamptona, Athola Fugarda, Howarda Brentona, Caryl Churchillovou, Hanifa Kureishiho, Sarah Danielsovou, Timberlakea Wertenbakera, Martina Crimpa, Sarah Kane, Marka Ravenhilla, martina McDonagha, Simona Stephense, Leo Butlera, nebo Edwarda Bonda. Už během prvních sezón zde byly uvedeny nové zahraniční hry Bertolta Brechta, Eugena Ionesca, Samuela Becketta, Jean-Paula Sarteranebo Marguerite Durasové. V roce 1969 byla k dosavadnímu sálu s kapacitou 400 míst s kukátkovým jevištěm označené jako "Theatre Downstairs" přistavěno studiové "Theatre Upstairs" toho času pro 63 diváků.[8][11] V roce 1973 tu mělo premiéru legendární představení The Rocky Horror Show.

Přestože sál i fasáda byly v dobrém stavu, zbytek budovy neskýtal ideální zázemí pro inscenátory ani pro diváky, navíc parter a propadlo bylo během 20. století několikrát vyplaveno. Začátkem 90. let 20. století se stav budovy zhoršil natolik, že divadlu hrozilo v roce 1995 zavření. Divadlo Royal Court obdrželo grant ve výši 16,2 milionů liber od National Lottery a Arts Council na rekonstrukci. V roce 1996, pod uměleckým vedením Stephena Daldryho, tak začala kompletní přestavba podle návrhů architekta Hawortha Tomkinse, kdy byla zachována pouze fasáda a malý sál. Divadlo znovuotevřelo v roce 2000, s kapacitou 380 diváků v hlavním sále Jerwood Theatre Downstairs a 85 diváků ve studiu přejmenovaném na Jerwood Theatre Upstairs. Od roku 1994 zde měla premiéru celá řada autorů nové generace britských dramatiků, například: Joe Penhall, Sarah Kane, Mark Ravenhill, Roy Williams

Divadlo bylo v roce 1972 zahrnuto na seznam památkově chráněných budov ve Velké Británii.[12]

Od roku 2007 je uměleckým ředitelem Divadla Royal Court Dominic Cooke; spolu s ním stojí v čele divadla Sacha Wares a Jeremy Herrin. V minulsti divadlo vedli například Ian Rickson, Stephen Daldry, Max Stafford-Clark, Stuart Burge, Robert Kidd, Nicholas Wright, Oscar Lewenstein, Lindsay Anderson, Anthony Page, William Gaskill nebo George Devine. Mladí autoři (18-25 let) se mohou zapojit do Young Writers' Programme, kterým divadlo podporuje původní tvorbu začínajících dramatiků.

V posledních desetiletích Divadlo Royal Court posílilo podporu mezinárodní divadelní spolupráce. Už od roku 1993 dotovalo British Council Mezinárodní rezidenční program (International Residency programme), který původně v divadle vznikl v roce 1989 jako mezinárodní letní program. V roce 1996 pak v divadle vzniká pro mezinárodní spolupráci samostatné oddělení. Nyní tak existuje tvůrčí dialog mezi inovativními divadly a divadelníky v mnoha zemích včetně Brazílie, Kuby, Francie, Německa, Indie, Mexika, Nigerie, Palestiny, Rumunska, Ruska, Španělska, Sýrie nebo Ugandy. Většina projektů je finanována British Council, poslední dobou také nadací Genesis Foundation, která také podporuje uvádění mezinárodních her. Mezinárodní oddělení Divadla Royal Court obdrželo za svou práci již řadu ocenění, včetně International Theatre Institute award v roce 1999.

Soubor English Stage Company se také účastní mezinárodních festivalů, v roce 2008 uvedl The Ugly One Maria von Mayenburga na polském festivalu "Contact International Theatre Festival".[13]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Royal Court Theatre na anglické Wikipedii.

  1. Ačkoli některé zdroje uvádějí název "Belgravia" Theatre, všechny hry W. S. Gilberta uvedené zde uvádějí "Court Theatre".
  2. Ainger, p. 168
  3. Social history: Social and cultural activities, A History of the County of Middlesex: Volume 12: Chelsea (2004), pp. 166-76. Date accessed: 22 March 2007.
  4. a b Knight, Joseph, rev. Nilanjana Banerji. "Cecil, Arthur (1843–1896)", Oxford Dictionary of National Biography, Oxford University Press, 2004, accessed 7 October 2008, doi:10.1093/ref:odnb/4974
  5. Profile of the theatre and other Victorian theatres
  6. Howard, London Theatres, p. 54.
  7. "New Court Theatre", The Times, 25 September 1888, p. 9
  8. a b Social history
  9. Mackintosh and Sell, Curtains!!!, p. 155. See Plate 15.
  10. Royal Court Theatre
  11. 63 seat Theatre Upstairs
  12. English Heritage listing details accessed 28 Apr 2007
  13. Contact International Theatre Festival 2008 accessed 24 May 2008

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Ainger, Michael(2002). Gilbert and Sullivan – A Dual Biography. Oxford:Oxford University Press. ISBN 0195147693. 
  • Bergan, Ronald(1992). The Great Theatres of London: An Illustrated Companion. London:Trafalgar Square Publishing. ISBN 1-85375-057-3. 
  • Earl, John; Michael Sell(2000). Guide to British Theatres 1750-1950. Theatres Trust, 135–36. ISBN 0-7136-5688-3. 
  • MacCarthy, Desmond(1907). The Court Theatre 1904-1907 A Commentary and Criticism. London:A. H. Bullen. 
  • Roberts, Philip(1999). The Royal Court Theatre and the modern stage. Cambridge, UK:Cambridge University Press. ISBN 0-521-47962-2. 
  • History of the theatre
  • Profile of the theatre and other Victorian theatres
  • Napoleon, Davi(1991). Chelsea on the Edge: The Adventures of an American Theater. Iowa State University Press. ISBN 0-8138-1713-7. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]