Didaktické koncepce

Didaktické koncepce (koncepce vyučování) jsou souhrn názorů na výuku, na její smysl a poslání, na možnosti realizace výuky a na záležitosti, vysvětlující podstatu výuky.

Koncepce slovně názorného vyučování

Zakladatelem této koncepce byl Jan Amos Komenský. Je založena především na poznávání skutečných jevů a věcí, tedy na vnímání. Etapy:^[zdroj?]

1. vytváření a osvojování si představ
   1. přímou cestou – vlastní činnost, vnímání jevů
   2. pomocí fantazie – nepřímo – fantazijní představy
2. vytváření obecných vědomostí a jiných abstrakcí
3. upevňování vědomostí a vytváření dovedností názorným vyučováním
4. aplikace, využití v praxi

Asociační koncepce

Zakladatelem byl německý pedagog Johann Friedrich Herbart. Jde o koncepci podtrhující procesní stránku vyučování, výuce dává řád a systém. Herbart staví vyučovací proces na zpracování představ a pojmů. Podstatou vyučování je vytváření jasných představ, zpracování v pojmy a operace s těmito pojmy. Z vyučování vylučuje praktickou činnost žáků. Zdůrazňuje zkušenost a názor jako pramen poznání, avšak kontakt žáka s poznávanou realitou je pasivní. Aktivita je zúžena na činnost učitele.^[zdroj?] Důsledky této koncepce:

1. popisové vyučování
2. verbalismus, formalismus
3. poznatkový encyklopedismus
4. biflování
5. mechanismus didaktického postupu

Koncepce rozvíjejícího vyučování

Tato koncepce spadá do období po druhé světové válce. Za zakladatele je označován sovětský psycholog Lev Semjonovič Vygotskij, který myšlenkový vývoj rozdělil na dvě úrovně: na úroveň aktuálního vývoje (tedy aktuální stav dítěte) a úroveň nejbližšího vývoje (tedy předpokládaný vývoj dítěte).

Podle této koncepce vyučování může mít účinek pouze tehdy, je-li respektována zóna nejbližšího rozvoje a odkrývají se včasně a účinně zatím skryté dispozice žáků, čímž se vlastně předbíhá vývoj žáků.^[zdroj?] Zásady výuky:

1. vysoká obtížnost
2. postup vpřed rychlým tempem
3. vedoucí úlohy teoretických znalostí
4. cílevědomá a systematická péče učitele o optimální rozvoj všech žáků
5. zajištění prostoru pro individuální rozvoj

Koncepce programového vyučování a učení

Tato koncepce spadá do poloviny 20. století a za jejího zakladatele se pokládá americký psycholog Burrhus Frederic Skinner. V tomto období došlo k rozvoji počítačové techniky.

Programové vyučování je řízené vyučování, při němž se probírají malé, logicky uzavřené úseky učiva (tzv. kroky) a žák je udržován v aktivitě.^[zdroj?] Pozitiva této koncepce:

1. aktivita žáků
2. samostatnost
3. strukturace informací
4. individualizace učení
5. změna vztahu učitel – žák
6. logický sled učiva

Negativa této koncepce:

1. jednostranná činnost
2. atomizace
3. absence sociálního učení

Koncepce pragmatického vyučování

Zakladatelem byl John Dewey, který tuto koncepci založil na zásadě, že hlavním kritériem poznávání je činnost (zkušenost). Úkolem výchovy v této koncepci je rozvoj aktivity žáků a řešení praktických životních problémů. Dochází k odmítání pevných osnov a jednostranného intelektuálního výcviku. Proti verbalismu je zde postavena činnost a praktická zkušenost.^[zdroj?]

Koncepce „mastery learning“

Koncepce „mastery learning“ (mistrovské učení) říká, že všichni žáci mohou zvládnout učivo, pokud se přizpůsobí vyučování subjektu učení, a to v tempu vyučování a ve způsobu řízení výuky. Podmínkou úspěšné výuky je, aby žák nebyl omezován v čase, aby mu bylo umožněno individuální tempo učení a aby tomu odpovídaly vhodné podmínky.^[zdroj?]

Související články

• Didaktika
• Determinanty výuky
• Učitel