Dicerothamnus rhinocerotis
 Dicerothamnus rhinocerotis | |
|---|---|
 Dicerothamnus rhinocerotis | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | rostliny (Plantae) |
| Podříše | cévnaté rostliny (Tracheobionta) |
| Oddělení | krytosemenné (Magnoliophyta) |
| Třída | vyšší dvouděložné (Rosopsida) |
| Řád | hvězdnicotvaré (Asterales) |
| Čeleď | hvězdnicovité (Asteraceae) |
| Podčeleď | hvězdnicové (Asteroideae) |
| Rod | Dicerothamnus |
| Binomické jméno | |
| Dicerothamnus rhinocerotis Less., 1832 | |
| Synonyma | |
| |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
_(37037655753).jpg)
Dicerothamnus rhinocerotis, syn. Elytropappus rhinocerotis, je stálezelená, nevysoká, do široka rozložená keřovitá rostlina, endemit Jihoafrické republiky, kde roste v provinciích Západní, Východní a Severní Kapsko a částečně i na jihu Namibie. Vyskytuje se jako dominantní druh v tamním ekosystému renosterveld, pojmenovaném podle jejího jména, které afrikánsky zní "renosterbos". Přestože rostlina byla na mnoha úrodných rovinatých místech vymýcena a nahrazena obilninami, celkově ohrožena není. Roste hojně i na místech nevhodných k pěstování užitkových rostlin, ať již z důvodu vyšší nadmořské výšky, suchého klimatu nebo špatně dostupného svažitého terénu, kde dokáže v krátké doby vytvoří rozlehlé jednodruhové porosty.[1][2][3]
Taxonomie[editovat | editovat zdroj]
Druhové jméno rhinocerotis (rhinoceros latinsky nosorožec) je odvozeno od domněnky, že se rostlinou v minulosti živili nosorožci, kteří dnes v jižní Africe, stejně jako sloni a lvi, již nežijí. Druh byl původně začleněn do rodu Stoebe, později přeřazen do rodu Elytropappus, který je nyní shledán parafyletickým a je rozdělen do tří nových. Elytropappus rhinocerotis je proto uváděn pod novým vědeckým jménem Dicerothamnus rhinocerotis, které však dosud není plně uznáváno.[4]
Ekologie[editovat | editovat zdroj]
Dicerothamnus rhinocerotis roste na úživnějších jemnozrnných půdách, nejčastěji na zvětrávajícím pískovcovém, břidlicovitém nebo žulovitém podloží v nadmořské výšce od 200 do 1900 m n. m. Vyskytuje se v oblastech s ročním úhrnem srážek 250 až 600 mm, z nichž většina spadne v zimních měsících. Rostlina prosperuje i na velmi suchých místech s prostupnou půdou, neboť její kůlovitý kořen může být až 6 m dlouhý a dosáhne do podzemní vody. Mladý semenáč s krátkým kořínkem je extrémně citlivý na sucho nebo zastínění, je slabý konkurent v zapojeném porostu. Dospělý jedinec snese krátkodobě mráz i sníh, v případě poškození nadzemní části rychle obrazí z kořene.
Vyskytuje se na místech, která občas bývají postižena stepním požárem, při kterém hoří suchý travinový a keřovitý porost. Oheň je rozdmýcháván větrem, šíří se velmi rychle a povrchově, obvykle nepostihuje hlubší kořeny rostlin a vypadaná semena. Požáry přicházejí v období vrcholícího sucha, těsně před obdobím dešťů. Následná vláha urychlí rašení nových rostlin z kořenů i klíčení semen v půdní bance. Po požáru a dešti vzklíčí i semena dopravená již v minulosti na nová místa, kde byla dosud zastíněna vyššími rostlinami.[1][2][5]
Popis[editovat | editovat zdroj]
Vytrvalý keř s prutovitými větvemi, které jsou ve stáří dlouhé až 2 m, mají lysou, šedavou kůru a vyrůstají z nich vztyčené tenké větvičky. Ty jsou hustě porostlé střídavými, trojúhelníkovitými, šupinovitými a k větvičkám těsně přitisklými listy velkými 2 × 1 mm, které jsou po obvodě celokrajné, mírně podvinuté a pokryté tečkovitými žlázkami. Mezi listy hustě prorůstají jemné bílé chlupy, které svým vlnitým vzhledem propůjčují rostlině šedavý vzhled.
U vrcholu větviček roste množství nenápadných květních úborů složených nejčastěji ze tří drobných, oboupohlavných květů s pětizubou, trubkovitou korunou žlutě zbarvenou. Úbor je kryt víceřadým, ve zralosti nahnědlým zákrovem, jehož vnitřní listeny jsou blanité. Plod je drobná, eliptická, podélně žebrovaná nažka s chmýrem, který je na bázi srostlý, na vrcholu péřitý a za podpory větru ji šíří daleko do okolí. Květy rozkvétají na počátku zimy, bývají opylovány větrem a semena uzrávají koncem zimy.
Rostliny se přirozeně rozšiřují semeny, která nejlépe klíčí po ošetření kouřem a vysetá na podzim. Spolehlivější je rozmnožování řízky z mladých větviček s patkou starého dřeva, které dobře koření ve vlhké a teplé půdě. Rostliny mají málo přirozených nepřátel, mezi občasné a nepříliš nebezpečné patří nelétavé saranče Lentula obtusifrons spásající listy a červci rodů Cerus, Refrolix a Renosteria sající šťávy listů.[1][2][5][6]
Význam[editovat | editovat zdroj]
Dicerothamnus rhinocerotis obsahuje hojně glykosidů a tříslovin, jakož i neobvyklou kyselinu rinocerotinovou a diterpen labdan. U původních obyvatel sloužívá k léčbě koliky, nadýmání a průjmu u malých dětí. Dospělí ji používají hlavně proti poruše zažívání a jako hořké tonikum na povzbuzení chuti k jídlu, někdy slouží i k vyvolání pocení při léčbě chřipky. Dětí užívají odvar z čerstvých nebo prášek ze sušených konců mladých větviček, dospělí je macerují v alkoholu. Odborníci zkoumají potenciální vliv na zastavení nádorového onemocnění.[7][8]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b c GRULICH, Vít. BOTANY.cz: Dicerothamnus rhinocerotis [online]. O. s. Přírodovědná společnost, BOTANY.cz, rev. 28.10.2012 [cit. 2018-04-15]. Dostupné online.
- ↑ a b c BERGH, Nicola. PlantZAfrica: Dicerothamnus rhinocerotis [online]. (SANBI) South African National Biodiversity Institute, Pretoria, ZA, rev. 25.09.2006 [cit. 2018-04-15]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ HASSLER, Markus. Catalogue of Life: Elytropappus rhinocerotis [online]. Naturalis biodiverzity Center, Leiden, NL, rev. 2018 [cit. 2018-04-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-05-31. (anglicky)
- ↑ KOEKEMOER, Marinda. Systematics of the Metalasia group in the Relhaniinae (Asteraceae - Gnaphalieae) [online]. University of Johannesburg, ZA, rev. 2002 [cit. 2018-04-15]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b DWARKA, Depika. Anti-carcinogenic activity of Centella asiatica and Elytropappus rhinocerotis on a human colon cancer cell line [online]. University of Technology. Durban, ZA, rev. 2016 [cit. 2018-04-15]. Dostupné online.
- ↑ ZAHNISER, James N.; DIETRICH, Chris H. A review of the tribes of Deltocephalinae (Hemiptera: Auchenorrhyncha: Cicadellidae). S. 001–211. European Journal of Taxonomy [online]. 2013 [cit. 15.04.2018]. Čís. 45, s. 001–211. Dostupné online. ISSN 2118-9773. (anglicky)
- ↑ NATHEN, Tihana. A multispecies ethnography of therelationship between plants and people in the gardens andmountains ... [online]. University of Western Cape, Bellville, Cape Town, ZA, rev. 23.11.2016 [cit. 2018-04-15]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ MINKOVÁ, Pavla. Jihoafrické léčivé rostliny. Lednice, 2007 [cit. 15.04.2018]. Bakalářská práce. Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně. Vedoucí práce Jarmila Neugebauerová. Dostupné online.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Dicerothamnus rhinocerotis na Wikimedia Commons 
Taxon Elytropappus rhinocerotis ve Wikidruzích
