Diův chrám v Olympii

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Diův chrám)
Skočit na: Navigace, Hledání

Diův chrám v Olympii byl hlavní a největší chrám ve starověké Olympii. V chrámu byla umístěna kultovní socha Dia od sochaře Feidia - jeden ze sedmi divů světa (viz). V současné době je budova v troskách. Socha se nedochovala.

Trosky chrámu - současný stav

Historické souvislosti[editovat | editovat zdroj]

Rekonstrukce pohledu na Diův chrám v Olympii

Území Olympie bylo vždy územím víceméně neutrálním a nikdy nemělo významnou hospodářskou či politickou moc. Bylo spíše shromaždištěm s konáním známých her. Stejně tak v 5. stol. př. n. l., kdy došlo ke stavbě chrámu, bylo dostatečně vzdáleno jak od řecko-perských válek, tak od vzájemných půtek mezi řeckými městskými státy. Zatímco Athény byly vypleněny a bez peněz, Delfy se připojily k Peršanům, Olympie zůstala netknutá. Proto se zde nerušeně mohla realizovat umělecká generace začátku pátého století.

Zeus byl jako vládce oblohy a všehomíra dlouho uctíván pod širým nebem a v Olympii dlouho nebylo Diova chrámu, pouze oltáře zhotoveného z popela předešlých obětišť. Je však možné, že archaický chrám bohyně z 6. stol. př. n. l byl původně zasvěcen Diovi, a až po postavení nového chrámu začátkem 5. století byl zasvěcen Héře. Klasický Diův chrám byl postaven v letech 468 - 456 př. n. l. na zbytcích jiných staveb. Je dokladem architektury a sochařství počátků klasického období antického Řecka. Architektem byl Libón z Élidy. Autory výzdoby ve štítech byli podle Pausania Alkamenés (západní štít) a Paiónios (východní štít)[1]. Sochu Dia zhotovil, jak již bylo řečeno, Feidiás kolem roku 430 př. n. l. Do vybudování Parthenónu byl největším řeckým chrámem. Důvod vybudování tak nákladné stavby patrně souvisí s vítěznou válkou obce Elis proti městu Skillus.

Roku 373 př. n. l. byl chrám těžce poškozen silným zemětřesením zejména na průčelní straně, která musela být obnovena. Olympijský kult a slavnosti si udržely značnou proslulost v období hellénismu i za římských dob a o celý komplex včetně chrámu bylo dobře pečováno. V roce 290 n. l. byl chrám opět poškozen zemětřesením a opět nákladně opraven. Za doby Byzantské říše byla roku 394 socha odvezena do Konstantinopole a v pozdější době se chrám zřítil. Jeho trosky byly překryty nánosy řeky Alfeios a v nich se uchovala část výzdoby chrámu, kterou tak dnes můžeme obdivovat. Části stavby byly také zabudovány do pozdějších hradeb.

Architektonická podoba a sochařská výzdoba[editovat | editovat zdroj]

Apollón shlíží na hostinu Lapithů a kentaurů, skulptura západního štítu.

Diův chrám v Olympii byl vybudován v přísném dórském stylu a dosahoval délky 27 metrů. Stylobat (svrchní deska stupňovitého podkladu) byl o rozměrech 64,12 x 27,68 m. Měl 34 dórských sloupů po obvodu, z toho šest v průčelích (peripteros hexastylos), které byly 10,51 m vysoké (podle jiných zdrojů 20,13 m). Vnitřní svatyně (náos) měla zdi po celé délce stran a její průčelí byla uzavřena portálem se dvěma dórskými sloupy (amfistylos ?). Vnitřní prostor byl rozdělen na tři místnosti: vlastní svatyni (náos), předsíň (pronáos) a zadní předsíň (opisthodomos). V předsíní byly umísťovány votivní dary a vítězové Olympiád zde byli obřadně odměňováni věnci. Zadní předsíň sloužila jako přednáškový sál. Po umístění Feidiovy sochy byl prostor svatyně rozdělen tak, aby vymezil přístup k soše a místa odkud ji lze pozorovat. Bazének s olejem měl konzervovat slonovinové součásti sochy. (viz nákres průřezu chrámem (externí odkaz))

Použitým materiálem pro stavbu byl místní hrubozrnný vápenec se štukovým povlakem. Krytina a sochařská výzdoba byly vyhotoveny z mramoru pocházejícího z ostrova Paros.

Diův chrám v Olympii je také prvním známým příkladem architektonické (respektive sochařsko-architektonické) soutěže v historii.

Sochařská výzdoba byla umístěna v obou štítech a v metopách vlysu nad oběma vnitřními portály. Venkovní dórský vlys byl bez reliéfu. Byla osazena roku 456 př. n. l. Vzhledem k velké výšce jejího umístění mohla být zpracována ve velkých plochách, ale z dochovalých zbytků je patrné, že je, podobně jako na Parthenónu, zpracována do detailů. Těla i obličeje postav byly značně individualizovány. Tato individualita se však pozdějším vývojem ztrácí. Mužské postavy jsou v uvolněném postoji s vahou na jedné noze, což dokládá posun této výzdoby od archaických děl.

Héraklés a krétský býk, 4. metopa západního portálu.

Ve štítu nad hlavním vstupem byla zobrazena chvíle před osudným závodem Pelopa a Oinomaa. Byli zde seřazení závodníci, v centru postava Dia a v rozích místní božstva. Kompozice byla statická ale působivá. Významu výjevu mohl porozumět jen ten, kdo znal celý příběh. Pelops porazil v závodu spřežení Oinomaa, který přitom zahynul, a stal se pánem Oinomáových držav, což bylo právě údolí Alfeia s územím Olympie. Možná že výjevem byl naznačen i nárok nad celým poloostrovem Peloponésos pojmenovaným po Pelopovi.


V protilehlém štítu je zobrazeno veselí na svatební hostině Lapithů a kentaurů, která se postupně mění v boj (kentauromachie). Apollón výjev povzneseně pozoruje ze středu štítu. Zobrazení ovládá prudký pohyb, tak jako na dřívějších štítech zobrazujících boj. Postavy mají v obličejích výrazy bolesti i zběsilosti. Poselství této scény v kontextu Olympie lze interpretovat jako obraz neshod mezi řeckými obcemi a přítomnost Apollóna, který konflikt urovnal, pak poukazuje na mírotvornou úlohu Olympie. Postavou pozorující zápas mezi Lapithy a kentaury však může být i mladý Héraklés, který také s kentaury bojoval a má spojitost s Olympií. Pak by se jednalo o splynutí dvou příběhů v novou verzi.

Na metopách vnitřního vlysu byly zpodobněny činy Héraklovy od zabití nemejského lva po prolomení zdí Augiášova chlévu. Poslední úkol se vztahoval právě k místu, kde byl chrám postaven. Héraklův výraz tváře se mění od úkolu k úkolu a vyjadřuje tak jeho pocity.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PAUSANIÁS. Cesta po Řecku I. Redakce Václav Kubín, Jaroslava Lorenzová; překlad Helena Businská; seznam odborných výrazů a vysvětlivky Helena Businská. 1. vyd. Praha : Svoboda, 1973. 584 s. (Antická knihovna; sv. 20) Přeloženo z řeckého originálu ΠΕΡΙΗΓΗΣΙΣ ΕΛΛΑΔΟΣ, B.G. Teubner, 1967. Kapitola Élis V. kniha, 10, s. 382.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]