Dalida

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
ikona
Tento článek není dostatečně ozdrojován, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.
Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.
Dalida
Základní informace
Rodné jménoIolanda Cristina Gigliotti
Narození17. ledna 1933
Káhira, Egypt
Úmrtí3. května 1987 (54 let)
Paříž, Francie
Příčina úmrtípředávkování
Místo pohřbeníHřbitov Montmartre (48°53′10″ s. š., 2°19′57″ v. d.)
Oceněníkomandér Řádu umění a literatury
Manžel(ka)Lucien Morisse (1961 – Desetiletí od 1960)
Partner(ka)Christian de La Mazière (1963–1966)
Luigi Tenco (1966–1967)
Richard Chanfray (1972–1981)
RodičePietro Gigliotti a Giuseppina Gigliotti
PříbuzníOrlando Gigliotti a Orlando (sourozenci)
PodpisPodpis Dalidy
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dalida (rodným jménem Iolanda Cristina Gigliotti; 17. ledna 1933 – 3. května 1987) byla přední francouzskou zpěvačkou a příležitostnou herečkou, narozenou v Egyptě italským rodičům, která za svou kariéru prodala více než 130 milionů desek po celém světě.

Zpočátku její repertoár tvořily zejména baladické písně a francouzské adaptace světových hitů 50. let, kdy svou kariéru písní Madona započala. Když začátkem 60. let přišla do Francie vlna „ye-ye“, zařadila i tyto písně do svého repertoáru. Její stále stoupající obliba byla patrná i v tom, že pro ni začali čím dál tím více komponovat hudbu a psát texty nejlepší francouzští autoři své doby, jako byl Pierre Delanoë, Pascal Sevran, Didier Barbelivien, Serge Lama a další.

Konec 60. let byl poznamenám smrtí jejího přítele italského zpěváka Luigiho Tenca, kterého našla v hotelovém pokoji mrtvého. Tato tragická událost se promítla i do jejích písní jimž začaly vévodit písně stylu „chanson à texte“ (v češtině – šansonové písně) s hluboce lidskými příběhy, k nimž se v druhé polovině 70. let přidaly písně ve stylu disco, jehož se stala vůbec první francouzskou interpretkou, když v roce 1976 natočila disco-verzi písně J’attendrai. Ze skladeb, které pocházejí z jejích posledních desek vydaných za jejího života je patrné, že se cítila nešťastně a osaměle, protože nemohla mít děti, nepodařilo se jít nalézt milujícího partnera a začínala víc a víc pociťovat pocitovat přicházející stáří, na kterém nespatřovala nic pozitivního. Proto se také v noci z 2. května na 3. května 1987 rozhodla ve svém domě na rue d’Orchampt na Montmatru předávkovat barbituráty, zapít je alkoholem a odejít. Jediný vzkaz, který těsně předtím než zemřela napsala zněl: "La vie m'est insupportable. Pardonnez-moi." ("Život se mi stal nesnesitelným. Odpusťe mi.").

Její bratr Orlando (vl. jménem Bruno Gigliotti) byl od 70. let jejím producentem a po její smrti se stal ochranitelem jejího odkazu. Díky němu vycházejí každým rokem nové nosiče s původními, ale i remixovými nahrávkami a Dalidu tak mají možnost poznávat další a další generace.

Své písně zpívala ve více než 10 jazycích, kromě francouzštiny (přes 600 písní), italštiny (přes 400 písní) a arabštiny to bylo též v řečtině, němčině, angličtině, japonštině, hebrejštině, holandštině a španělštině.

Náleží ji označení Mademoiselle succès, Mademoiselle Bambino, Disco královna, Zpěvačka míru a řada dalších.

Byla první zpěvačkou na celém světě, která obdržela diamantovou desku za 85 milionů prodaných desek. Do konce její kariéry jich stihla prodat ještě dalších 40 milionů.

Soubor:Tomb of Dalida, Cimetière du Montmartre, Paris 2010.jpg
Dalida, Hřbitov Montmartre, Paříž)
Soubor:Dalida, Montmartre, 2014.09.05, fot I Nowicka.jpg
Busta Dalidy, Montmartre

Od padesátých let se stala číslem jedna na obálkách novin, magazínů a časopisů. Říká se, že byla fotografována více než Elvis Presley nebo Brigitte Bardot.

Jako jediný umělec vůbec získala Médaille de la Présidence de la République, kterou jí v roce 1968 udělil francouzský prezident Charles de Gaulle.

Život

Mládí (1933-1957)

Dalida se narodila v Káhiře jako nejmladší z dětí Pietra a Giuseppiny Gigliottiových. Její rodiče emigrovali z chudého jihu Itálie v době hospodářské krize a otec se nakonec v Káhiře uchytil coby houslista orchestru káhirské opery. Její matka zůstala ženou v domácnosti. Měla dva starší bratry, Bruna a Orlanda, ze kterých se ten mladší, Bruno, pod uměleckým jménem Orlando posléze stal jejím manažerem a vydavatelem. Stejně jako ostatní mladá děvčata v té době byla připravována na svoji budoucí roli manželky a matky. Po základní škole studovala střední školu zaměřenou na sekretářské práce a díky tomu se kromě psaní na stroji a podobných dovedností naučila též základy několika cizích jazyků. Nakonec hovořila pěti jazyky (tj. italsky, arabsky, francouzsky, německy a anglicky). Jako malé děvče byla fyzicky slabá a do svých čtyř let musela prodělat dvě vážné oční operace. Problémy s očima ovšem bylo to, co ji pronásledovalo až do konce jejího života. Jako malá nebyla nijak oslnivě krásná dívka, nicméně během puberty doslova rozkvetla v půvabnou mladou ženu.

I když se měla podle představ své rodiny vdát za solidního partnera a vést normální rodinný život jako tisíce jiných žen, ji samotnou to nijak nelákalo. V hloubi duše jako dospívající dívka věřila že se stane, jako jedna z jejích vzdálených tet, filmovou herečkou. V 17 letech vyhrála svoji první soutěž krásy zvanou Miss Ondina a následně v 21 letech soutěž Miss Egypt. Po tomto úspěchu dostala i své první filmové role, nejdříve jako dabérka a následně jednu z hlavních rolí ve filmu „Sigara Wel Kas“ („Sklenka vody a cigareta“), kde si i zazpívala a zatančila, aniž tušila, že se zpěv stane jejím hlavním životním posláním. Nicméně navzdory tomuto úspěchu se jí zdály šance v Egyptě příliš malé, a tak se rozhodla opustit Káhiru a odcestovat do Paříže. Tam odletěla na Štědrý den roku 1954. Počátky jejího pobytu v Paříži byly kruté. Stále se ze začátku snažila získat angažmá coby herečka, avšak aby neztrácela čas, začala navštěvovat hodiny zpěvu u Rolanda Bergera. Ten rychle vycítil její talent pro zpěv a během relativně krátké doby dokázal změnit Yolandin hlas tak, že mohla vystupovat na veřejnosti jako zpěvačka. Berger jí dohodil vystoupení v kabaretu Villa d´Este a tam začala vystupovat pod pseudonymem Dalila. Zde ji uviděl ředitel Olympie Bruno Coquatrix a pozval ji, v té době už coby Dalidu, do Olympie. Následovala její první vystoupení v rozhlase na stanici Europe 1, které nebylo hned tak úspěšné, nicméně následovala píseň „Bambino“ a do té doby neznámá Dalida se stala počátkem roku 1957 okamžitě hvězdou Francie. Její kariéra prudce stoupala a každá další píseň či deska znamenala obrovský úspěch.

Kariéra (1959-1968)

V roce 1959 už vyjíždí na zahraniční turné, zajíždí i do rodného Egypta. Rok před tím si pořizuje své vlastní první bydlení, velký mezonetový byt na Rue d´Ankara v Paříži. V té době se také velice sblížila s ředitelem rozhlasové stanice Europe 1 Lucinenem Morissem, za kterého se 8. dubna 1961 provdala. Manželství se však záhy rozpadlo, nakonec se rozvedli a ona se už do konce života znovu nevdala.

Počátkem 60. let dorazil i do Francie nový druh hudby zvaný ye-ye, což byla místní verze rock-n-rollu, tak odlišná od písní, jež Dalida zpívala v přecházejícím desetiletí. I s tím se dokázala vypořádat po svém a v následujícím roce už na tom byla tak dobře, že si koupila známý dům na rue d´Orchampt na Montmartru, kousek od basiliky Sacré-Coeur a náměstí malířů Place du Tertre. V těchto létech zpívala jak veselé písničky jako jsou třeba "Itsi bitsi petit bikini", "Le petit Gonzales", "La danse de Zorba" a další, na druhé straně do svých představení zařazovala i klasické písně a balady jako "O Sole Mio", "Parle-moi d´amour", "Romantica" (favorit festivalu San Remo 1960), "Que sont devenues les fleurs" a mnoho podobných. Také si zahrála v několika filmech. 13. srpna 1964 šokovala své publikum tím že se z uhrančivé brunety změnila v zářivou blondýnu, kterou zůstala až do své smrti.

V roce 1966 se seznámila s italským zpěvákem Luigi Tencem. Zprvu pracovní a obchodní vztah přerostl v milostný poměr (alespoň ona to tak cítila) a vrcholem jejich spolupráce mělo být vystoupení na soutěžním festivalu v San Remu v lednu 1967. Tenco chtěl vyhrát a Dalida mu měla pomoci (soutěžní píseň zpíval jak domácí interpret, tak i host, v jeho případě Dalida). Soutěž dopadla pro Tenca špatně, nevyhrál. Ten večer odjel zpět do hotelu, kde podle oficiální policejní verze spáchal sebevraždu. Dalida, která ho našla mrtvého, sice naoko situaci zvládla, nicméně přesně za měsíc, 27. února, se pokusila spáchat sebevraždu v pařížském hotelu Prince de Galles požitím velkého množství prášků na spaní. Byla včas objevena pokojskou, odvezena do nemocnice a po 122 hodinách v bezvědomí se probrala zpět do života. Zpátky do světa showbusinessu se vrátila 8. června 1967, kdy vystoupila s písní „Les grilles de ma maison" v televizním pořadu Guye Luxe „Palmarès des chansons“.

Na podzim roku 1967 se s obrovským úspěchem vrátila do Olympie. Současně s návratem na hudební scénu se sama soustředila na vlastní sebevzdělávání a mimo jiné objevila svět psychoanalýzy Sigmunda Freuda a východních filozofií. V roce 1968 obdržela nejvýznamnější ocenění, jež mohla dostat. Francouzskou akademií věd a umění jí byl udělen „Croix de Vermeil Commandeur arts science et letters“ čili „Rubínový kříž rytíře umění, věd a literatury“, byla zvolena za „Marraine des poulbots de Montmarte“, čili „Kmotrou dětí Montmartru“, obdržela „La médaille de la ville de Paris“ (Čestnou medaili města Paříže) ale hlavně, a to jako jedinému umělci v historii, jí 5. prosince 1968 prezident Francouzské republiky generál de Gaulle předal „La médaille de la „Présidence de la République“ neboli „Medaili Prezidenta republiky“.

Vrchol kariéry (1970-1980)

V roce 1970 měla velký úspěch s písní „Darla Dirladada“ a roce následujícím si po roztržce s ředitelem Olympie Bruno Coquatrixem. Tento sál pronajala sama pro sebe na tři týdny a každý večer měla vyprodáno. V těchto létech se Dalida hodně změnila, zvážněla a také změnila své image. Při svých představeních většinou vystupovala sama v dlouhých bílých jednoduchých, ale elegantních šatech a zpívala své krásné a nezapomenutelné balady. Toto období je nazýváno obdobím Dalidy – bílé madony kdy její hlas získal svoji hlubokou smyslnost a v té samé době též zajímavý, "sametový", úžasně citlivý nádech. Můžete ho slyšet v jejích tak krásných písních jako jsou "Deux colombes", "Ils ont changé ma chanson", "Avec le temps", "Pour ne pas vivre seul", "Je suis malade" a v mnoha dalších.

70. léta minulého století byla pro její kariéru optimální dobou. V tomto čase panovalo skutečné nadšení a poptávka po televizních „kabaretech“ a velkých revuálních pořadech a ona se stala jejich nedílnou součástí s tím, že prakticky nepřetržitě vystupovala ve francouzské televizi a cestovala, aby se objevovala v těchto nových „varietních“ představeních i jinde po světě. To byl pro ni optimální způsob, jak si udržet světovou popularitu bez nutnosti absolvovat vyčerpávající koncertní turné. Nicméně pokračovala ve svých pravidelných koncertech v Olympii např. v létech 1971, 1974 a 1977. A dále samozřejmě cestovala a zpívala na živých koncertech po celém světě. Během těchto svých cest navštívila v prosinci 1977 poprvé a naposled Prahu, kde měla v Paláci Lucerna dva koncerty a vystupovala ve stejných šatech jako v Olympii. Jeden koncert měla též ve slovenských Košicích. V tomto období uvedla další ze svých nesmrtelných písní jako je „Gigi l´ amoroso“, která je velice originální skladbou trvající celých sedm a půl minuty, vyznačující se kombinací zpěvu a mluveného slova, a která stala se jednou z nejznámějších písní celé její kariéry, "Il venait d´avoir 18 ans", „Une femme à quarante ans“, „Salma ya salama“ a další.

V roce 1972 se seznámila s Richardem Chanfrayem, který se vydával za nesmrtelného hraběte Saint-Germain. Navzdory tomu, že to byl svým způsobem podvodník ji učinil po určitou dobu šťastnou. Nicméně toto období skončilo v červnu 1976, kdy Chanfray nešťastně postřelil přítele její hospodyně a následně byl odsouzen. Koncem 70. let nastupovala vlna diskotékové hudby, tak odlišné od šansonů a balad předcházejícího období a Dalida se s ní také vyrovnala velice úspěšně. V roce 1976 uvedla „Disco“ verzi původně italské písně „J´attendrai“, následovala „Besame mucho“, "Tico Tico", "Amor amor", "Les feuilles mortes" a další. Koncem roku 1978 následoval velice úspěšný zájezd do Spojených států. 29. listopadu tak ohromila publikum ve slavné Carnegie Hall v New Yorku. Doprovázena neskutečným úspěchem svého amerického vystoupení se vrátila zpět do Francie, kde šla rovnou do nahrávacího studia, aby připravila další písně. V létě 1979 byla zpět na prvních místech francouzských hitparád s „Monday, Tuesday“, hitem, jímž se opět velice úspěšně vypořádala s diskotékovou vlnou.

Kolem roku 1980 jí už bylo hodně přes 40 let, ale ona se jevila jako by nad ní příroda a čas neměly žádnou moc, jakoby byla z jiného světa, jakoby byla nesmrtelná. Vypadala na svůj věk velmi mladě a zlí jazykové říkali, že podstoupila několik plastických operací, což ovšem nebyla pravda. Ve skutečnosti si svoji tělesnou kondici a figuru udržovala zdravou a přiměřenou stravou a dále pohybem, velice intenzivně se věnovala i ve svém věku cvičení a tanci, a chtěla-li uspět coby diskotéková hvězda a stačit svým o generaci mladším tanečníkům a potenciálním konkurentům v tomto druhu hudby, musela na sobě tvrdě pracovat. Dalida, nyní na vrcholu své slávy zahájila 80. léta ohromující show v holywoodském stylu. 5. ledna 1980 se uskutečnila premiéra jejího nového programu v Palais-des-Sports v Bercy v Paříži.

Představení se uskutečnilo každý večer od 5. do 18. ledna 1980 a všechna byla zcela vyprodaná. Dalida se objevila na jevišti jak v třpytivých šatech s flitry, tak i ve zcela klasických zdobených peřím a se skvělou choreografií od Lestera Wilsona, obklopena jedenáctičlenným tanečním souborem, se dvěma zpěváky tmavé pleti v pozadí, skupinou třinácti hudebníků a propracovanými kulisami na jevišti a předvedla směs svého působivého hudebního repertoáru v broadwayském stylu což byla skutečná pastva pro oči a uši. Tato show způsobila obrovskou senzaci a zprávy o ní byly na titulních stranách nejdříve ve Francii a poté v Evropě, Japonsku a Středním východě.

Závěr kariéry a smrt (1981-1987)

V roce 1981 se uskutečnilo její představení v Olympii, při kterém jako první žena v historii pop music obdržela diamantovou desku za prodaných 85 miliónů desek. K působivé sbírce 55 zlatých desek a množství dalších cen, tak přibylo ocenění nejvyšší. V následujících létech stále vystupovala a nahrávala další písně jako například „Mourir sur scéne“, „Bravo“, „Partir ou mourir“ a „Lucas“. V této době se však zhoršily její potíže s očima, začalo jí vadit světlo a tak podstoupila další z nepříjemných očních operací. Krátce před svojí smrtí, v roce 1986, se konečně prosadila i jako herečka ve filmu Youssefa Chahina, který jí nabídl hlavní roli v svém novém projektu nazvaném "Šestého dne" („Le sixiéme jour“). Film měl obrovský úspěch jak v Evropě tak i v Egyptě.

V roce 1985 už dosáhl prodej jejích nahrávek 100 miliónů kusů a ona nazpívala poslední ze svých úspěšných písní jako byly „Le visage de l´amour“, „Les hommes de ma vie“ nebo „Parce que je ne t´aime plus“. V posledních letech svého života udržovala postupně několik kratších vztahů, nicméně žádný z nich nevyústil v pevný partnerský svazek, který nyní už více jak padesátiletá žena tak zoufale hledala. Na přelomu let 1986 a 1987 ještě sporadicky vystupovala, v dubnu 1987 se naposledy sešla se svými příznivci z fan klubu, koncem dubna měla poslední živé vystoupení v Turecku.

Soubor:Dalida - grave, Montmartre cimetiere, fot I Nowicka.jpg
Hrob Dalidy na Hřbitov Montmartre

Nakonec bohužel pro sebe i milióny svých fanoušků a obdivovatelů po celém světě nedokázala najít nikoho, kdo by jí pomohl a dokázala tak překonat i toto pro ni tak těžké období jejího života. Svůj život tak dobrovolně ukončila během noci z 2. na 3. května 1987. Pod tlakem všech pro ni se hromadících negativních okolností a zcela fyzicky i psychicky vyčerpaná, zcela osamocena ve svém pohádkovém domě na rue d´Orchampt, spáchala sebevraždu požitím velkého množství barbiturátů. Na svém nočním stolku zanechala všem vzkaz „PARDONNEZ-MOI, LA VIE M´EST INSUPPORTABLE“ ("PROMIŇTE MI, ŽIVOT JE PRO MĚ NESNESITELNÝ.").

Její pohřeb se konal 7. května 1987 v kostele St. Marie Madeleine v centru Paříže a na poslední cestu ji vyprovázely zcela dobrovolně davy těch, kteří ji milovali. Je pochována na Hřbitov Montmartre, kousek od svého bývalého domu. Byla pohřbena ve svých zlatých šatech a na každé výročí její smrti se u jejího hrobu setkává fanklub, který na tomto místě také nechává květiny.

Diskografie

Singly ve Francii-Období Barclay

  • 1956 - Flamenco bleu (Flamenco love)
  • 1956 - Eh! ben (Hey there, Rosemary Clooney: 1954)
  • 1956 - Por favor (Please)
  • 1957 - Calypso italiano (Calypso italiano, Lou Monte: 1957)
  • 1957 - Gondolier (With all my heart, Jodie Sands: 1957)
  • 1958 - Dieu seul (Love me for ever, Jodie Sands: 1958)
  • 1958 - Je pars (Alone: 1957)
  • 1958 - Adieu monsieur mon amour (Text: Ted Gilbert, Sidney Norman)
  • 1958 - Tu m'étais destinée (You are my destiny, Paul Anka: 1958)
  • 1958 - Guitare et tambourin (Holiday in Naples, Pete de Angelis: 1958)
  • 1959 - Tout l'amour (Passion flower)
  • 1959 - Ce serait dommage (Impatient lover)
  • 1959 - Mes frères (Manhattan spiritual: 1959)
  • 1959 - Ne joue pas (What good does it do me)
  • 1959 - Adonis (Adonis)
  • 1959 - J'ai rêvé (Dream lover, Bobby Darin: 1959)
  • 1959 - Mélodie pour un amour (Broken Hearted Melody, Sarah Vaughan: 1958)
  • 1959 - Elle, lui et l'autre (The wedding)
  • 1960 - T'aimer follement (Makin' love, Floyd Robinson: 1959)
  • 1960 - Mon amour oubliez (Oh why/Sag warum: 1959)
  • 1960 - Dans les rues de Bahia (Too Much Tequila)
  • 1960 - Itsi bitsi petit bikini (Itsi bitsi teenie weenie polkadot bikini: 1960)
  • 1960 - Bras dessus bras dessous (Why: 1959)
  • 1960 - Ni chaud, ni froid (Johnny kissed a girl, Johanna: 1960)
  • 1960 - Noël blanc (White Christmas, Irving Berlin: 1941)
  • 1960 - Vive le vent (Jingle Bells: 1857)
  • 1960 - La joie d'aimer (hudba k filmu The Unforgiven, Dimitri Tiomkin: 1960)
  • 1960 - Garde-moi la dernière danse (Save the last dance for me, Ben E King a Les Drifter: 1960)
  • 1960 - Ciao ciao mon amour (Angel of love: 1960)
  • 1961 - Pepe (Pepe: 1960)
  • 1961 - Quand tu dors près de moi (Goodbye again: 1961)
  • 1961 - Nuits d'Espagne (Spanish harlem, Ben E King: 1960)
  • 1961 - Tu peux le prendre (You can have her: 1961)
  • 1961 - Avec une poignée de terre (A hundred pounds of clay: 1961)
  • 1961 - Loin de moi (Without you: 1961)
  • 1961 - Plus loin que la terre (Stranger from Durango: 1960)
  • 1961 - Tu ne sais pas (You don't know, Helen Shapiro: 1961)
  • 1961 - T'aimerai toujours (Wooden heart, Elvis Presley: 1961)

Singly ve Francii-období Orlando (distribuce Sonopresse)

Singly ve Francii-Období Orlando (distribuce Carrère)

Singly vyšlé v Československu (SUPRAPHON)

  • Un tendre amour
  • Petit homme
  • Je préfère naturellement
  • Dans ma chambre
  • Amore scusami
  • La valses des Vacances
  • Je n'ai jamais pu t'oublier
  • Allo tu m'entends?
  • Tu ne sais pas
  • Achète moi un Juke-Box
  • Cordobas
  • Fattouma (zpívá Orlando)
  • Pensiamoci ogni sera
  • Flamenco

Sólová alba ve Francii-Produkce Barclay

Sólová alba ve Francii-Produkce I.S. Orlando, Distribuce Sonopresse

Sólová alba ve Francii-Produkce I.S. Orlando, Distribuce Carrere

Sólová alba ve Francii-Produkce Orlando – Distribuce Carrère Music - Wea - Polygram – Universal

Alba vydaná v Československu

  • Dalida and Raymond Lefevre Orchestra (SUF 23125 / 10109)
  • Dalida? Dalida! (SUP 13837 / 0430102)

Nedokončené písně

Během své kariéry, Dalida nahrála někokolik písní, které nebyly nikdy nekončeny. Zde jsou ty, o jejichž existenci víme:

  • v roce 1970 : Solitude, francouzská verze písně La colpa è tua
  • v roce 1974 : Mesdames, Messieurs... et Ma vie na 45 otáčkách

V dubnu 1987, dva týdny před svou smrtí, se připravoval nový singl s textem od Jean-Pierre Langa a hudbou od Jacques Moraliho. Měl se jmenovat La magie des mots. Instrumentální část byla již hotova, ale Dalida odešla jeden den před tím, než se měl její zpěv k této písni natáčet. Na druhé straně desky by se nacházela píseň Leçon de séduction od stejné dvojice autorů. Je ještě třeba dodat, že Orlando požádal slavnou dvojici fotografů Pierre et Gilles, aby nafotili obal k této desce. S Dalidou měli mít schůzku 5. května 1987.

Filmografie

Televize a film

  • 1977 - Dalida Pour Toujours, autor: Michel Dumoulin
  • 1984 - Dalida Ideále, autor: Jean-Christophe Averty
  • 2005 - Dalida, dvoudílný televizní film (biografický), autor: Joyce Buñuel, v roli Dalidy: italská herečka Sabrina Ferilli
  • 2016 - Dalida, životopisný film uvedený: 11. ledna 2017 (Francie), Režisérka: Lisa Azuelos, V roli Dalidy: italská herečka Sveva Alviti

Živá alba

  • 1972 - Olympia 71
  • 1974 - Olympia 74
  • 1977 - Olympia 77
  • 1980 - Le spectacle du Palais des Sports 1980
  • 1997 - Olympia 1959
  • 2000 - Live! Instants d'Émotions

České coververze písní z Dalidina repertoáru

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Dalida&oldid=16297551“