Dagmar Šimková
| Dagmar Šimková | |
|---|---|
| Narození | 23. května 1929 Písek |
| Úmrtí | 24. února 1995 (ve věku 65 let) Perth |
| Povolání | spisovatelka a malířka |
| Ocenění | účastník odboje a odporu proti komunismu |
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Dagmar Šimková (23. května 1929 Písek, Československo – 24. února 1995 Perth, Austrálie) byla politickou vězeňkyní československého komunistického režimu. O svých zkušenostech z kriminálu napsala autobiografickou knihu, která byla vydána pod názvem Byly jsme tam taky.
Život
Otec Dagmar byl bankéř Jaroslav Šimek. Pro svou rodinu nechal postavit vilu v Písku. Jako mladá dívka si oblíbila jazz, tanec a step, tančit chodila zejm. do písecké kavárny Bílá růže, studovala na píseckém gymnáziu. V roce 1945 jí otec tragicky zemřel.
V roce 1948 se Dagmar Šimková chtěla nechat zapsat na pražskou filozofickou fakultu, kvůli „buržoaznímu původu“ ale nemohla studovat. V roce 1950 navíc emigrovala do Austrálie její o šest let starší sestra Marta. Do rodinné vily jim úřady nastěhovaly cizí lidi, s matkou mohly využívat jedinou místnost.[1]
Dagmar byla zatčena v říjnu 1952, když jí bylo 23 let. Roznášela totiž letáky, které zesměšňovaly Klementa Gottwalda a Antonína Zápotockého. Ukryla také dva vojenské zběhy, kteří směřovali na Západ, a podle soudu navíc ovlivňovala druhé lidi. V říjnu 1954 byla odsouzena k osmi letům vězení. Prokurátor se odvolal a vrchní soud trest zvýšil na 15 let.[1]
Během věznění se stala její velkou bolestí skutečnost, že brzy byla na 11 let odsouzena i její matka[2] (propuštěna byla po sedmi letech[3]). Majetek rodiny propadl státu.
| „ | Dávala jasně najevo, co si o nich myslí. Říkala jim do očí, že ji mrzí, že proti režimu nestačila udělat víc. | “ |
| — Pavlína Formánková, historička[1] | ||
Ve vězení kvůli své víře odmítala v neděli pracovat, za což se mnohokrát ocitla v tzv. korekci, na samotce, kde vězňové dostávali jídlo jen každý třetí den. Když byla vězněna v Želiezovcích, podařilo se jí utéct. Druhý den však byla dopadena a k původnímu trestu pak dostala tři roky navíc.
Z vězení se nakonec dostala po 14 letech, 28. dubna 1966, kdy jí bylo 37 let. Bydlela pak v jedné místnosti s matkou v přiděleném bytě a stát jí z platu vydělaného v sodovkárně strhával peníze za neděle, které ve vězení neodpracovala. V březnu 1968 se podílela na založení sdružení politických vězňů K 231.[1] Téhož roku s matkou emigrovala do Austrálie, kde žila její sestra. Vystudovala tam dvě vysoké školy, dějiny umění a sociální práci. Pracovala jako výtvarnice, ale také jako kaskadérka u filmu nebo modelka. Spolupracovala s Amnesty International, usilovala o lepší podmínky v místních věznicích,[2] v nichž pracovala i jako terapeutka.[3]
Po roce 1989 navštívila Česku republiku, zajela se podívat do rodinné vily v Písku, kterou našla zdevastovanou.
Zemřela na rakovinu ve věku 65 let, je pochována v Perthu.
Dílo
- Byly jsme tam taky - poprvé vydáno r. 1980 nakladatelstvím '68 Publishers v Torontu, po roce 1989 vyšlo v ČR v šesti vydáních - Orbís (1991), Monika Le Fay (2003, 2007, 2010, 2011, 2015)
Reference
- ↑ a b c d Ta krásná holka z vily nad řekou. Česká televize [online]. 2009. Dostupné online.
- ↑ a b Vzpomínky ženy vězněné v 50. letech: Byly jsme tam taky. ČT24 [online]. 2010-10-15. Dostupné online.
- ↑ a b VODIČKOVÁ, Stanislava. Ta krásná holka z vily nad řekou. Dějiny a současnost [online]. Dostupné online.
Externí odkazy
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Dagmar Šimková
- Autorka svědectví o ženských věznicích, krásná a inteligentní Dagmar Šimková, by se dožila 80 let
