Dněpersko-bugský kanál
Dněpersko-bugský kanál (bělorusky Дняпроўска-Бугскі канал, dříve Královský kanál,[1] bělorusky Каралеўскі канал) je průplav v Brestské oblasti Běloruska, která se nachází na území regionu Polesí. Propojuje řeku Pina (levostranný přítok Pripjatě v povodí Dněpru) s řekou Muchavec (přítok Západního Bugu v povodí Visly).
Byl postaven v letech 1775 až 1783.[2] Jeho celková délka je 244 km,[3] z toho 196 km tvoří úsek od Brestu k městu Pinsk. Při stavbě bylo nutno upravit 74 km koryta řeky Pina a 64 km řečiště řeky Muchavec, nově bylo postaveno 58 km nové vodní sítě. Průplav je v majetku společnosti „Dněpersko-bugská vodní cesta“.[pozn. 1][4]
Stavba[editovat | editovat zdroj]
První myšlenka o vybudování unikátní vodní cesty, která by spojila povodí řek Pripjať a Západní Bug a také povodí Baltského a Černého moře, se zrodila v roce 1655[5] ze strany tehdejšího polsko-litevského kancléře Jerzy Ossolińského.
Stavební práce na vodním díle započaly v roce 1775 za vlády posledního polsko-litevského krále Stanisława Augusta Poniatowského a byly dokončeny v roce 1783. První obchodní loď proplula průplavem na jaře roku 1784 z města Pinsk do Varšavy a dále do Gdaňsku. Průplav byl oficiálně uveden do provozu v září téhož roku a byl pojmenován na počest hlavního královského finančníka krále Stanislava II (proto nesl jméno Karaljeŭský kanál, čili královský). Náklady na stavbu se vyšplhaly na 100 000 zlatých mincí, z nichž 60 000 zlatých mincí bylo hrazeno z královské pokladnice a zbytek byl financován místními obchodníky a knížaty.
Průplav byl za dob Ruského impéria (1846—1848) rekonstruován. Při rekonstrukci byly rozmístěny mobilní dřevěné přehrady k udržování stabilní hladiny vody, což mělo zajistit nepřetržitý provoz i při nižším stavu vody. V roce 1867 bylo na úseku z Brestu do Pinsku zřízeno 22 takových přehrad. Šíře kanálu byla upravena na 14 metrů a maximální ponor plavidel byl 70 cm.[2]
Význam stavby[editovat | editovat zdroj]
Průplav měl na konci devatenáctého a na počátku dvacátého století velký strategický význam pro Ruské impérium jako významná vnitrozemská vodní cesta a hlavní spojení mezi Baltským a Černým mořem.
Příslušné orgány Sovětského svazu provedly v období od prosince 1939 do července 1940 rozsáhlé práce na rekonstrukci a rozšíření průplavu a vybudování nové trasy z města Vyhada do města Kobryn, která zkrátila cestu o 12 km. Provoz byl obnoven v srpnu 1940 poté, co byl krátce přerušen.
Průplav nabýval na svém významu důležité obchodní cesty po druhé světové válce. Růst počtu obchodních lodí vedl v roce 1976 k nové přestavbě a jeho rozšíření. V tom roce bylo rozšířeno koryto na 40 m a hloubka byla navýšena o 240 cm. V období mezi roky 1978 až 1991 bylo průplavem přepraveno kolem 1 758 milionů tun různého substrátu a během této doby byla prodloužena jeho délka na současných 244 km. Dřívější dřevěné přehrady byly nahrazeny betonovými a ocelovými konstrukcemi.
Průplav je nyní součástí mezinárodní vodní cesty E-40, známé také jako vodní cesta Dněpr – Visla (Gdaňsk – Varšava – Brest – Pinsk – Mazyr – Kyjev – Cherson).[5] V roce 2008 jím bylo přepraveno celkem 1,4 milionů tun nákladu.[6]
Poznámky[editovat | editovat zdroj]
- ↑ celý název: Республиканское унитарное эксплуатационно-строительное предприятие «Днепро-Бугский водный путь» (Republikový unitární těžební a stavební podnik „Dněpersko-bugská vodní cesta“)
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Канал Дњепар—Буг na srbské Wikipedii.
- ↑ МЕШИК, Олег Павлович. История создания и опыт эксплуатации Днепровско-Бугского канала [online]. БрГТУ, 2021. Dostupné online. (rusky)
- ↑ a b История предприятия РУЭСП «Днепро-Бугский водный путь» [online]. Dostupné v archivu pořízeném dne 20. 3. 2012. (rusky)
- ↑ КОРНЕЕВ, В. Н.; ДЕНИСОВ, Н. Б. Minsk: Кнігазбор, 2010. 176 s. Dostupné online. ISBN 978-985-6976-51-6. Kapitola Общая характеристика Днепровско-Бугского канала, s. 14. (rusky)
- ↑ РУЭСП «Днепро-Бугский водный путь». Общая информация [online]. dneprobug.by. Dostupné v archivu pořízeném dne 6. 3. 2019. (rusky)
- ↑ a b ГРЯДУНОВА, О.И.; ЛАЗАРЕВА, К.С. Природное и культурное наследие: междисциплинарные исследования, сохранение и развитие. Санкт-Петербург: Российский государственный педагогический университет им. А. И. Герцена, 2021. 544 s. Dostupné online. ISBN 978-5-8064-3132-6. Kapitola Природное наследие Днепровско-Бугского канала, s. 460–463. (rusky)
- ↑ КАРПИК, Виктор. Придут варяги в гости к грекам [online]. Транспортный вестник, 8. 10. 2009. Dostupné v archivu pořízeném dne 7. 5. 2010. (rusky)
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Dňaproŭsko-Buhský kanál na Wikimedia Commons
