Dějiny církve

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Adriaen van de Venne, Rybáři lidí, 1614
Toto schéma zachycuje zjednodušený vývoj církví a jejich postupné rozdělování. Schéma nezahrnuje vznik Starokatolické církve roku 1870.

Dějiny církve lze chápat v zásadě dvěma způsoby: jednak jako odvětví historiografie, které se věnuje dějinám křesťanských církví; někteří teologové však chápou tzv. církevní dějiny jako samostatnou disciplínu teologickou. Rozdíl mezi oběma pojetími spočívá v tom, že zatímco historik pojímá dějiny v rámci metodologie jeho oboru vlastní, teolog používá metodiku vlastní teologii – a v tomto případě bude chápat církevní dějiny jako součást tzv. dějin spásy.

Vzhledem k mnoha historickým okolnostem, které jsou součástí samotných dějin církve, je téma církevních dějin velmi ožehavé a je proto velmi nesnadné zachovat vyváženost při výkladu tématu a mít při tom ohled na čtenáře, který bude mít na dějinnou otázku opačný názor. Nesporným paradoxem křesťanství je skutečnost, že jeho dokonalým vzorem je jednota a společenství ve víře, avšak jeho dějiny tvoří z velké části sled dělení a rozporů, schizmat, vydělování se ze společenství církve a nauk, které velká část církve nepřijala (hereze). Přestože velmi vlivným trendem současného křesťanství je snaha o jednotu (ekumenismus), souhrnné dějiny církve zde nemohou pokrýt veškerá církevně-historická témata s veškerými jejich specifiky a v celé jejich šíři.

Obsah

Prvotní církev[editovat | editovat zdroj]

Fra Angelico, Poslední večeře v kapli ve Scrovegni, přelom 13. a 14. století
Ichthys – ryba – jako starokřesťanský symbol a vyznání víry: „Ježíš Kristus, Boží syn, spasitel

Historických pramenů k dějinám prvotní církve je poskrovnu. Nejstaršími křesťanskými prameny jsou Skutky apoštolů, datované mezi roky 80 a 90 (podle jiných badatelů před rok 65[1][2]), které se věnují prvním letům po Ježíšově smrti a vzkříšení, listy apoštola Pavla, datované do 50. a 60. let 1. století. Pro dějiny církve mají význam i čtyři kanonická evangelia, sepsaná mezi roky 40 a 90, v nichž lze nalézt reakce na tendence, které objevují v církvi v průběhu 1. století.

Křesťanství nebylo jediným náboženstvím, které by se náhle v této epoše v římské říši objevilo. Kromě něho zde vzniká množství mystérijních kultů a synkretistických nauk. Mezi další takto úspěšné směry patří kromě křesťanství mithraismus (největší rozmach v 1. až 4. n.l.) a manicheismus (vzniká ve 3. století). Za zvláště nebezpečnou skupinu budou křesťané později považovat právě manichejce.

Skutky apoštolů a Pavlovy listy svědčí o množství určitých tenzí či konfliktů, které se objevovaly v první jeruzalémské komunitě křesťanů, avšak které netrvaly dlouho a obvykle reagovaly na praktické problémy, kterým prvotní církev čelila. Skutky zde uvádějí spor mezi „Řeky“ (tedy pohanokřesťany, nežidy) a „židy“ (křesťany ze židovství, židokřesťany) ohledně spravedlivého rozdělování podpory vdov, který je však vyřešen volbou sedmi mužů, kteří se měli problému věnovat a které církev dnes považuje za první jáhny.[3]

Apoštol Pavel na ikoně od Andreje Rubleva

Zásadní osobností je kromě ostatních apoštolů (označovaných v Novém zákoně též jako „Dvanáct“) Pavel z Tarsu. Tento horlivý Žid ještě jako Šavel (Saul) nejprve křesťany pronásledoval (účastnil se i ukamenování prvního křesťanského mučedníka, svatého Štěpána), avšak na cestě před Damaškem se po příhodě, kterou novozákonní spisy vícekráte líčí, stává sám křesťanem. Zbytek svého života pak věnuje hlásání křesťanské zvěsti pohanům (proto je též nazýván apoštol pohanů). Tito „pohané“ byli jednak ti, kteří se účastnili polyteistických kultů, jednak ti, kteří se „báli Boha“, tj. příznivci židovství, kteří nepodstoupili obřízku a veškerá ustanovení mojžíšského Zákona a jichž v římské říši nebyl zanedbatelný počet. V křesťanství však takto najednou vznikají skupiny, které se dosud hlásí k židovství a ty, které s ním mají kontakt mnohem menší. Otázkou těchto rozdílů se zabývalo setkání v Jeruzalémě kolem roku 49, někdy nazývané též jeruzalémský koncil. Výsledkem tohoto „koncilu“ bylo zřetelné otevření se křesťanství vůči nežidům – křesťanství se proměňuje ze skupiny v rámci židovství na náboženství otevřené ostatním kulturám.

Od počátku se křesťanská církev vnímala jako katolická (všeobecná), tj. nejen pro Židy, ale pro všechny národy. Pavel vyučoval, že víra v Ježíše Krista ospravedlňuje a má tak přednost před mojžíšským Zákonem.[4] Ti, kteří patřili k janovským komunitám se též vyhraňovali proti židovským komunitám, zvláště po pádu Jeruzaléma roku 70. Existuje zde tedy zřetelné napětí mezi pohanokřesťany a židokřesťany, které nakonec povede k rozchodu křesťanství se židovstvím. V rámci židokřesťanských obcí pak vznikají ebionité, skupina, která na rozdíl od ostatních křesťanů odmítá Ježíšovo božství a které v průběhu 2. a 3. století napadají Irenej z Lyonu a Órigenés.

Církev do roku 311[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Rané křesťanství

Přelom 1. a 2. století[editovat | editovat zdroj]

Historický pramen pro období po smrti apoštolů poskytují spisy apoštolských Otců. Ty tvoří počátek patristické literatury. Spisy apoštolských Otců tvoří Didaché (Učení dvanácti apoštolů), list sv. Klementa Korinťanům, listy sv. Ignáce z Antiochie, list Barnabášův a Pastýř Hermův.

Křesťanské obce, nazývané „církve“ (ekklésiai) v této době vede biskup (episkopos) nebo sbor starších (presbyteroi, kněží). Této skupině ve vykonávání jejich služby pomáhají jáhnové. Věřící se scházejí po domech, dosud tato obydlí nejsou nijak rozlišeny; nejstarší doklad domu pro bohoslužbu nacházíme až ve 3. století (Dura Európos).

Zápas s prvními herezemi[editovat | editovat zdroj]

Freska Krista–Dobrého pastýře v Kalixtových katakombách

Křesťanství, jehož vyznání bylo zpočátku ustáleno pouze u nejdůležitějších bodů, musí v průběhu 2. století řešit problém, který vyvolává množství gnostických sekt. Gnosticismus je pojem, který zahrnuje velké množství rozličných směrů, a to nejen křesťanských. Spojuje jej přesvědčení, že existuje poznání ohledně zla a prostředků spásy, které zůstalo vyhrazeno pouze některým. Gnostikové se domnívali, že svět byl stvořen zlým bohem a že tudíž veškerá hmota je zlá a je nutné jí uniknout. Toho dosahovali různými formami askeze; vykoupení nemuselo být nutně zaměřeno na osobu Ježíše Krista. Gnostikové blízcí křesťanství věřili, že božský Kristus je pouze čistý duch a jeho vtělení je pouze optickou iluzí (doketismus). Vykoupení je vyhrazeno pouze vyvoleným a je vázáno na určité poznání. K nejvýznamnějším sektám patřily skupiny Markiónovy a Valentinovy, proti kterým se církev vymezovala. Další významnou skupinu tvořili křesťané v okolí proroka Montana, který věřil, že je médiem, skrze nějž se vyjadřuje Duch Svatý. I těmto proudům se brání křesťanské spisy tohoto období.

Církevní Otcové se bránili zmiňovaným směrům poukazem na různé skutečnosti. Trvali, stejně jako Ignác z Antiochie či Irenej z Lyonu na úloze biskupa, který je hlavou místních církví a který je napojen na církev apoštolů (apoštolská posloupnost a apoštolská tradice). Postupně se také ustaluje kánon posvátných křesťanských spisů – církev přijímá jak spisy původně židovské, v rozsahu Septuaginty, tak spisy nové – především evangelia a pavlovské listy. Naopak církev zavrhuje tzv. apokryfní evangelia, listy a skutky, např. Evangelium Tomášovo. Postupně se také vyvíjejí vyznání víry, tedy krátké formulace víry, které umožňovaly rozlišit nauku církve od nauky heterodoxních skupin.

Křesťanská literatura prvních staletí[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Patristika, Apoštolští Otcové, Církevní otcové a Apologeta.

Po apoštolských Otcích přichází skupina spisovatelů – apologeté –, kteří se pokoušejí hájit křesťanství vůči dvěma skupinám – vůči pohanské společnosti a kultuře a proti židům. Autorem nejvýznamnějších apologií 2. století je bezesporu sv. Justin Mučedník, který sepsal dvě apologie adresované císařům a Dialog s Tryfónem, fiktivní dialog s židovstvím ohledně toho, co křesťanství ve skutečnosti je, a co se druzí pouze domnívají, že je zač. Podobná témata rozvíjejí v dobách pozdějších zvláště Tertullianus, Eusebeios z Kaisareie a Lactantius. Téměř všechny dochované spisy autorů obsahují zmínky o heretických skupinách, nebo jsou přímo napsány v reakci na ně.

Náboženská politika římských císařů[editovat | editovat zdroj]

Slavení eucharistie na fresce v katakombách sv. Marcellina a Petra v Římě

Až do začátku 4. století se střídala období relativního pokoje pro křesťany a období pronásledování. Největší pronásledování pak spadají do období vlády Deciovy, Valerianovy a Diocletianovy. Církev v průběhu tohoto období rostla i přes ztrátu významných osobností, které církev uctívala jako mučedníky. Tertullianus ve svém Apologetiku trefně situaci církve vystihuje bonmotem: „Sanguis martyrum semen christianorum est.“ – „Krev mučedníků je semenem křesťanů.“

Církev od roku 311 do roku 604[editovat | editovat zdroj]

Baptisterium u lateránské baziliky v Římě užívané ke křtům – legitimizace křesťanství přivedla do církve množství nových věřících

Galeriův toleranční edikt[editovat | editovat zdroj]

Gaius Galerius, jenž byl dříve odpůrcem křesťanů a spolupracoval na jejich pronásledování, svým ediktem 30. dubna 311 objasnil motivy pronásledování křesťanů, přiznal neúspěšnost pronásledování a nařídil veřejnoprávní uznání křesťanského kultu - přislíbil křesťanům v rámci platného práva veškerou ochranu, která jim jako členům povoleného kultu (religio licita) příslušela. Podmínkou bylo, že křesťané nebudou podnikat nic proti veřejnému pořádku a zahrnou do svých modliteb panovníka a říši.[5]

Constantinus I.[editovat | editovat zdroj]

Poté, co roku 312 přichází k moci Constantinus I. (Konstantin I. Veliký), začíná se na rozdíl od svého spoluvladaře Licinia vůči křesťanství stavět tolerantně. Po vítězství nad Liciniem Constantinus zahrnuje církev svou přízní a hmotnými dary, vydává roku 313 Edikt milánský (křesťanství již nadále není považováno za religio illicita, nedovolené náboženství, ale religio licita – náboženství povolené) a pokouší se křesťany, v této době již velmi početné, zapojit do struktur impéria.

Roku 320 církev jako organizace získává právní subjektivitu, stává se tedy právnickou osobou. To je významné zejména s ohledem na církevní majetek.

Protože Constantinovi leží na srdci jednota církve, zasahuje i do doktrinálních otázek a roku 325 svolává do Nikaie první ekumenický koncil (tzv. První nikajský koncil). Constantinus zakládá také nové hlavní město říše, Konstantinopol, křesťanské město, které má nahradit Řím, město v této době převážně pohanské. Znevýhodněny jsou i pohanské instituce, císař však nezasahuje do svobody kultu. Sám se křesťanem stává až krátce před smrtí. Jeho nástupci budou, s výjimkou císaře Juliána církev podporovat a křesťanství uznávat. Za vlády Gratianovy a Theodosiovy (380395) se křesťanství stává fakticky i právně státním náboženstvím. Theodosius dokonce roku 392 zakazuje na popud milánského biskupa Ambrože veškerý pohanský kult.

Církev a instituce[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Patriarchát (územní členění církve).

Ačkoli biskupové vytvářejí v této době sbor biskupů, v rámci něhož si byli postaveni naroveň. Postupně však některá biskupství získávají větší prestiž a možnost ovlivňování obecných záležitostí. Toto rozlišení měli za svůj základ administrativní rozdělení římské říše. V nejstarších dobách byla nejvíce uznávána sídla tří biskupů – Řím, Antiochie a Alexandrie, v průběhu 4. století tento statut patriarchátu získala též Konstantinopol a Jeruzalém. Na Západě nebyl primát římského biskupa zpochybňován, římská církev byla považována za tu, kterou založili apoštolové Petr a Pavel. Tento původně čestný primát tak na Západě stále více plnil úlohu primátu jurisdikčního. Chalkedonský koncil (451 tento čestný primát přisoudil i Konstantinopoli jakožto druhému Římu; proti tomu se ovšem papež Lev I. ostře ohradil a římská církev nikdy tento koncilní kánon nepřijala.

Mimo území římské říše vznikaly poměrně nezávislé národní církve – v Arménii, Gruzii a Persii – jejich dějiny se budou nadále s dějinami církve vzešlé z kulturního okruhu římské říše prolínat jen sporadicky.

Všichni biskupové jsou součástí církve, která se již od 2. století sama označuje jako katolická, tj. všeobecná, vyznávající tutéž víru. Upevnění této jednoty ve víře měly sloužit koncily, tj. setkání biskupů, na nichž se projednávaly jak doktrinální, tak disciplinární otázky. Všeobecné, ekumenické koncily, svolával ve starověku císař, od středověku je potom svolával obvykle římský biskup, papež. Sedm prvních koncilů je společných jak katolické, tak pravoslavné církvi a pro obě církve mají vysokou závaznost.

Teologické kontroverze[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Christologie.
Vyobrazení triumu Krista a církve na dveřích baziliky sv. Sabiny v Římě, na nichž se nachází i nejstarší známé zobrazení Ukřižovaného (kolem roku 415

První křesťanská staletí jsou také obdobím teologického prohlubování. Některé otázky, ne zcela jasné, bylo nutné postupně vyřešit. Obvykle se zde dnes diskutuje problém, jak se křesťanství, vzešlé ze semitské kultury, mohlo přizpůsobit v kultuře helénské, aniž by ztratilo vztah s prvotním křesťanským učením. Postupně se v teologických kontroverzích vyjasňuje „oficiální“ pohled církve na základní věroučné otázky – Nejsvětější Trojici a podstatu existence společenství Boha ve třech osobách, vtělení Krista a jeho podstata (božství, lidství). Nejednalo se o pouhé teoretické otázky, ale každý z heretických názorů podminovával teologické odůvodnění spásy člověka.

Ariánství (arianismus)[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Ariánství.

První kontroverzí církve po její legitimizaci byl christologický spor, vzniklý po roce 318 z diskuse alexandrijského biskupa Alexanda s knězem Areiem (latinsky Arius, (260336) o povaze vztahu Otce (Boha) a Syna (Krista). Areios obhajoval názor, že Kristus (Syn) byl Bohem stvořen (ne zrozen) ve své lidské přirozenosti a není tedy stejné podstaty jako Bůh (Otec) – že tak musí být od Boha odlišný, pouze mu podobný a do jisté míry mu podřízený. Jeho odpůrci, zastávající názor, že Otec i Syn jsou stejné podstaty, mu vyčítali, že popírá Kristovo božství.[6]

Tyto teologické otázky, k nimž křesťanské komunity zaujímaly různá stanoviska, způsobily vznik vleklých diskusí i organizační krize v církvi. Hrozící církevní rozkol přiměl císaře Konstantina svolat roku 325 první ekumenický celoříšský koncil církevních hodnostářů v Nikaji, který většinou hlasů Areiovy názory a učení (ariánství) odsoudil jako neslučitelné s křesťanstvím. Současně bylo zpracováno Nikajské vyznání víry, které mělo být pro křesťany nadále závazné.[6]

Ariánská kontroverze ale pokračovala: sám císař Konstantin nezaujal vůči ariánství důsledné stanovisko, roku 335 Areia rehabilitoval a na konci života se nechal pokřtít ariánským knězem. Ariánství podporovali i další císařové, např. Constantius II. (337361) a Valens. Ariánské křesťanství přijaly i některé kmeny usidlující se na území Římské říše, např. Gótové, Burgundi a Vandalové.[6] V Konstantinopoli mělo ariánství převahu až do nástupu císaře Theodosia, jenž svým dekretem r. 380 učinil křesťanství státním náboženstvím[7] a ariánství postavil mimo zákon s možností uvalit za ně tresty.[8] Na rok 381 pak svolal druhý ekumenický koncil, zvaný „První konstantinopolský“, jenž vliv ariánství v Římské říši definitivně podlomil. Poté zůstaly mj. zásluhou biskupa Wulfily ariány pouze germánské kmeny, některé až do roku 700.

Nestoriánství a monofyzitismus[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Nestoriánství, Nestorios a Monofyzitismus.

Další spor představovalo učení Nestoriovo, který tvrdil, že v Ježíši Kristu existuje boží a lidská osoba (osoba s božskou přirozeností a osoba s lidskou přirozeností). Toto učení mělo závažný vliv na soteriologii a teologii eucharistie. Tvrzení, že Ježíš nezemřel na kříži stálo v protikladu s tvrzením apoštola Pavla, že nevstal-li Kristus z mrtvých, marná je víra křesťanů. Kvůli této nauce se sešel Efezský koncil (431), který je odsoudil a prohlásil Ježíše Krista za jedinou osobu.

Oproti nestoriánství opačným názorem byl Eutychův monofyzitismus, podle něhož měl Ježíš Kristus pouze jedinou, a to zcela božskou a nikoli lidskou přirozenost. Opačným názor představují vyjádření Chalkedonského a Druhého konstantinopolského koncilu, které zastávají nauku o dvou přirozenostech v Kristu, totiž přirozenosti božské a lidské. Z této doby pochází jedno z nejstarších trvalých rozdělení křesťanstva, neboť jednota církve po Chalkedonu nebyla obnovena – jeho závěry neuznávají orientální církve.

Západní teologie a svatý Augustin[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Svatý Augustin a Pelagianismus.
Nejstarší známý portrét svatého Augustina ze 6. století (Lateránská bazilika v Římě)

Na rozdíl od východních teologických spekulací se křesťanský Západ zabýval především otázkami praktickými, které se týkaly otázky lidské svobody, vůle a hříchu. Kolem roku 400 vystupuje britský mnich Pelagius s etikou, která se velmi soustředí na lidskou vůli. Problémem této nauky z hlediska církve bylo, že téměř nepočítala s boží milostí – spása by pak byla způsobena spíše lidským výkonem, a přestala by být darem od Boha. Proti tomuto učení vystoupil se svou naukou sv. Augustin z Hippa (žil 354 - 430), který stavěl na primátu milosti a s pelagianismem polemizoval tak, že jeho samotná nauka o absolutní predestinaci byla a zůstává pro církev nepřijatelná. Přesto se Augustin stal církevním otcem, který ovlivnil středověk asi nejvíce.

K dalším výrazným postavám západní teologie této doby patří svatý Ambrož, od roku 374 milánský biskup, který měl vliv na některá politická rozhodnutí císaře Theodosia I. a který obohatil západní teologii mnoha prvky teologie východní, a sv. Jeroným (žil cca 347 - 420), nejučenější z církevních otců celé epochy, překladatel Bible do latiny. Jeronýmova Vulgata se stala textem Bible, tvořícím základ pro veškerou církevní nauku během středověku. Západní Otcové ovlivňovali zčásti dění i na křesťanském Východě, jako například když papež Lev I. (žil cca 400 - 461) ovlivnil roku 451 rozhodnutí Chalkedonského koncilu svým listem na podporu biskupa Flaviana. Velký obrat znamenal také pontifikát Řehoře Velikého (žil cca 540 – 604), který začal orientovat římskou církev směrem k barbarským národům, vyslal sv. Augustina z Canterbury (žil cca 546 - 604) na misii do Británie a budoval vztahy s franskou říší. Řehořova reforma církve a klášterů měla též význam pro celý středověk, připisuje se mu i reforma církevního zpěvu, z níž se později vyvinul gregoriánský chorál.

Askeze a mnišství[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Askeze, Mnich a Řád svatého Benedikta.

V době, kdy se počet věřících narůstal, rostla touha některých křesťanů žít co možná nejvíce podle ideálů evangelia. Nejprve se toto hnutí projevuje na konci 3. století v Egyptě a je spojeno s postavou svatého Antonína, který se rozhodl opustit svůj majetek a odejít do pouště. Kolem těchto poustevníků se začali postupně shromažďovat další jejich žáci, kteří taktéž žili poustevnickým životem. První společenství mnichů, kteří žili pospolu, založil svatý Pachomios. Již zde tak můžeme vidět dvě hlavní podoby mnišství – život poustevníků (eremitů) a život koinobitní (společný). Pro východní mnišství má primární význam řehole, které sepsal svatý Basil Veliký, pro západní model mnišství pak je rozhodující vliv svatých Cassiodora a Benedikta z Nursie. Benediktovy kláštery, řídící se jeho řeholí a hlavním principem spojení modlitby a práce (ora et labora), jsou pak typické pro celý evropský středověk. Poprávu tedy bývá svatý Benedikt nazýván otcem západního mnišství a benediktinské kláštery jsou považovány za nositele starověké kultury, kterou pomohly uchovat v době, kdy se antický svět jako takový rozpadal.

Křesťanství mimo kulturní okruh římské říše[editovat | editovat zdroj]

Křesťanství se neomezovalo na oblast Středozemního moře, jeho stopy lze nalézt zvláště v oblastech židovské diaspory, tj. v Mezopotámii.

Do Persie se křesťanství dostalo již ve 2. století, kde však narazilo na tamní národní náboženství, zoroastrismus. Synoda perské církve posléze roku 424 vyhlásila nezávislost církve v Persii na „velké církvi“ na území římské říše. Na konci 5. století přešla církev v Persii k nestoriánství.

Nestoriánství se dále šířilo po hedvábné stezce až do Číny, kam dospělo kolem roku 635 za vlády císaře Tchan-cunga, jak popisuje jedna stéla vztyčená roku 731.

Raný středověk[editovat | editovat zdroj]

Zatímco historický vývoj nebyl na Východě nijak zásadně přerušen – nejvýznamnější události zde představují války Byzance s Peršany a v 1. polovině 7. století zdánlivě nezadržitelná expanze islámu, na Západě vypadala situace mnohem dramatičtěji. Vpád barbarů, úpadek a zánik západořímské říše a vzestup barbarských království přinesl zásadní proměnu kulturního klimatu.

Papež se stává zde autoritou, která přesahuje v době zmatků pouze církevní rámec, ale obyvatelstvo se k němu obrací v době válečných zmatků (jako již v případě Attilova tažení na Řím v roce 452, které zastavilo vyjednávání Lva I.).

Iroskotská a anglická církev a její misie[editovat | editovat zdroj]

V Irsku se křesťanství objevuje již před rokem 400. Prvního irského biskupa, Palladia, vysílá papež Celestýn I. roku 431. Za vlastního misionáře Irska je však považován až svatý Patrik (385461), který zde zahajuje svou misi po roce 432. Sídlo církevní organizace v Irsku bylo v Arnaghu; pro ostrov byl typický mnišský charakter zdejšího církevního života. Zakladatelé klášterů (např. Finnian, Kolumbán Starší, Brendan, Kevin, Kolumbán Mladší) se těšili velké úcty obyvatelstva. Rozkvět klášterního života byl takový, že se Irsko v 6. století nazývalo insula sanctorum, ostrov svatých, a protože tyto kláštery byly středisky vzdělanosti, též insula doctorum, ostrov učitelů. Mnišský charakter irské církve zrodil dosud neznámé prvky křesťanského duchovního života – nejvýznamnější místo zde patří soukromé zpovědi (dosud existovalo pouze veřejné vyznání hříchů).

Irští mniši nebyli vzdáleni světu, ale snažili se následovat Krista v posvátném putování, jehož ideálem bylo: „pro Krista bez vlasti, a přece všude doma“. Na svých cestách po Evropě putovali Galií, Itálií a Germánií až do Panonie. Tato irská misie se zasloužila o vznik mnoha starobylých evropských klášterů a o christianizaci barbarských národů. Iroskotská misie byla prvním misijním působením, které zasahovalo i na české území.

V Anglii existovalo křesťanství již v římské době, avšak po zániku římské organizace odsud vymizelo i křesťanství. Misie do Anglie probíhala ze dvou směrů – z Irska a z Říma. Papež Řehoř Veliký vyslal roku 596 do Anglie sv. Augustina z Canterbury spolu se 40 mnichy; Augustin roku 597 pokřtil kentského krále Ethelberta a s ním podle pramenů dalších 10 tisíc osob. Po kentském království začalo v letech 624633 pronikat křesťanství i do Wessexu a Northumbrie, v letech 680690 přijímá křesťanství i Sussex. Anglické kláštery se staly místem duchovního i vědeckého života. Zapojení germánského světa do okruhu křesťanství vylíčil právě anglický mnich Beda Ctihodný (672735 ve svém proslulém díle Historia ecclesiastica gentis Anglorum (Církevní dějiny anglického národa). I anglická církev byla misijně činná; jedním z prvních anglosaských misionářů je Wilfried z Yorku, který kázal Frísům; pod jeho vedením zahájil práci i apoštol Německa Bonifác.

Křesťanství, Frankové a Germáni[editovat | editovat zdroj]

Po pádu Říma se král Theodorich Veliký (489526) pokusil spojit ariánské Germány proti katolickým Římanům a Řekům a vytvořit spojenou ariánsko-germánskou říši. Plán nevyšel kvůli odporu franského krále Chlodvíka, který roku 496 přijal v Remeši křest z rukou katolického biskupa Remigia. Církev jako držitelka antických tradic se tuto starověkou kulturu snažila při své misii zprostředkovat i nástupnickým germánským státním útvarům. Prvotními středisky misie byla stará biskupská sídla (Tours, Kolín nad Rýnem, Remeš, Arles atd.); mezi význačné osobnosti patří zvláště Martin z Tours a Cesarius z Arles. Dochází o pokusy o obrácení jednotlivých národů – Burgundů (Avitus z Vienne), Franků (Remigius), Alamanů a Durynků. Germánské státy, které přešly k ortodoxii, měly výhodu proti těm, jež setrvaly u arianismu, neboť v nich byly mnohem lepší vztahy mezi germánskou a románskou složkou obyvatelstva. Neblahý vliv na situaci církve ve franské říši mělo zasahování krále a šlechty, jak o tom vypovídají dochované zprávy Řehoře z Tours.

Významnou etapu představuje pokřesťanštění německých zemí, které je spojováno s postavou anglosaského mnicha Winfrieda Bonifáce (672/675754). Ten coby papežský legát položil základy německé církevní organizace a reformoval i církev ve franské říši, nakonec byl ve Frísku se svými 52 druhy zabit.

Evropa se však v této době dostává do tlaku arabsko-islámské expanze a byzantská říše má dost starostí s obranou vlastního území. V Evropě se rodí nové státní útvary, na území Itálie zvláště langobardská říše, a pro oblast Říma, v němž papežství přetrvalo jako jediná skutečně fungující starověká instituce, se jednalo o dobu velkých nejistot a bojů. Nové ohrožení Langobardy přimělo papeže Štěpána II. (741752), aby zažádal o pomoc ve franské říši, u Pipina (741768). Papežství se tak začalo přiklánět k franské říši, jejímž králům také poskytovalo určitou autoritu – jak Pipinovi, jenž byl papežovým vyslancem pomazán na krále, tak později Karlu Velikému, když jej papež o Vánocích roku 800 korunoval v Římě císařem. Pipin též roku 754 přiřkl papežům dobytá území ve střední Itálii, které se stalo základem papežského státu, nazývaného patrimonium sancti Petri, dědictví svatého Petra; z téže doby zřejmě pochází tzv. Konstantinova donace, padělek legitimizující nezávislost papeže na byzantském císaři. Církevní stát definitivně vzniká roku 774; existoval až do roku 1870.

Klíčovou postavou období je Karel Veliký (768814), který se považoval za Bohem vedeného správce křesťanstva a z událostí překvapivá korunovace Karla císařem, kterou nebyl kvůli svým jednáním s Byzancí nikterak nadšen. Idea karlovské říše však zůstala inspirativní pro křesťanskou kulturu celého evropského středověku. Po rozpadu této říše a po pontifikátech Lva IV. (847855) a Mikuláše I. (858867) přichází temné století západní církve, kdy se na papežském stolci vystřídá bezpočet papežů, kteří nebyli než loutkami světských vládců Říma. Orientace římské církve na západní království měla také vliv na další odcizování vztahů a umenšení kulturní výměny mezi křesťanským Východem a Západem.

Obrazoborecká krize[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Obrazoborectví.

Mezi lety 726 a 730, zřejmě pod vlivem islámu, začíná v byzantské říši spor o to, zda je možné zobrazovat Ježíše Krista a svaté. Císař Leon III. Isaurský ostře vystupuje proti křesťanským vyobrazením (ikonám) a dochází k jejich ničení a pronásledování těch, kteří obrazy užívali a prostřednictvím jich uctívali Boha. Proti Leonu III. se postavili jak konstantinopolský patriarcha Germanos I., tak papež Řehoř III., avšak Leonův zákaz obrazů prodloužil i jeho syn Konstantin V. Pronásledování ikonodulů končí až rozhodnutím regentky Ireny, vládnoucí za nezletilého Konstantina VI. (780797). Obrazoborectví odsoudil až roku 789 svolaný Druhý nikajský koncil, který ozřejmil církevní nauku ohledně obrazů a podpořil hnutí ikonodulů, ctitelů obrazů.

Druhé období pronásledování ctitelů obrazů přichází za vlády Leona V. (813820), které pokračuje i za vlády Michaela II. Regentka Theodora, vládnoucí za Michaelova syna Theofila opět povolila uctívání ikon a zvrátila rozhodnutí příslušných synod. Od této doby také východní církev slaví první neděli postní jako svátek triumfu ortodoxie.

Hlavním teologickým oponentem obrazoborců byl syrský mnich Jan Damašský, který vysvětloval, že neuctívá hmotu, avšak „spíše stvořitele hmoty“. Ikonodulové tak měli za to, že biblický zákaz zobrazování Boha byl překonán vtělením Ježíšovým, jímž se druhá osoba neviditelného Boha stala viditelnou hmotou. Obraz tedy nezpodobuje neviditelného Boha, ale Boha v podobě, v níž na sebe přijal tělo. Obrazy také považovali jejich ctitelé za součást ústně předávané tradice. Celý spor se však také výrazně týkal vztahu církve a státu, která v této době v Byzanci byla velmi aktuální – kontroverze byla zároveň zápasem církve o nezávislost ve vlastních záležitostech a v otázkách víry.

Počátky křesťanství u Slovanů[editovat | editovat zdroj]

V 6. století pronikají na Balkán slovanské kmeny, na což reaguje církev postupnou snahou rechristianizovat toto území a rozvinout misii k dalším národům.

Na přelomu 8. a 9. století proniká na Velkou Moravu křesťanství, především z Východofranské říše prostřednictvím bavorské mise z Pasova, dále na Moravě působili kněží z Itálie a z pobřežních dalmátských měst.[9][10] Kolem roku 831 došlo k tzv. „křtu všech Moravanů“, kdy přijal velkomoravský knížete Mojmír I., a někteří lidé v jeho okolí, křest z rukou pasovského biskupa Reginhara, čímž i politicky upevnil svou pozici křesťanského panovníka vůči Východofrancké říši.[11][10] Přesto byla ještě v roce 873 moravská společnost z části pohanská a v samotném centru Velké Moravy, na předpolí knížecího hradu v Mikulčicích, stála současně s křesťanskými chrámy v poloviny 9. století pohanská svatyně, což naznačuje (např. dle názoru Dušana Třeštíka) možnost dočasného kompromisu mezi starým a novým kultem.[12][13] Roku 862 žádá velkomoravský kníže Rostislav byzantského císaře, aby vyslal do jeho říše kněze. Patriarcha Fotios na Velkou Moravu posílá bratry ze Soluně, Konstantina, který později přijímá jméno Cyril, a Metoděje. Konstantin se svým lingvistickým nadáním vytváří originální slovanskou abecedu, hlaholici, a překládá do slovanského jazyka nejdůležitější části Písma a texty liturgie, kterou oběma bratřím schvaluje i papež. Konstantin a Metoděj zpracovali i Civilní zákoník (Zakon sudnym ljudem), v němž mj. ustanovil i přísné tresty za konání pohanských obětí v soukromých dvorech.[13] Po smrti Metodějově (885) byli jeho žáci kvůli sporům s franskými kněžími z Velké Moravy vyhnáni. Toto rozptýlení však vytváří možnost misie u dalších slovanských národů. Kromě šíření křesťanství, cyrilometodějská mise položila základy kultury a vzdělanosti na českém území.

Ve stejné době dochází k obrácení Bulharů; roku 866 se nechává pokřtít bulharský chán Boris (852889), jehož následoval postupně celý národ. Dlouhou dobu Bulharsko váhalo, má-li se připojit pod jurisdikci Konstantinopole, či Říma, nakonec se však připojilo ke křesťanskému Východu. Podobně přijímají křesťanství i další slovanská knížectví, např. Srbové; spolu s křesťanstvím přichází do těchto státních útvarů i byzantská kultura.

Další významnou událostí je obrácení Rusi. Již v polovině 10. století se ke křesťanství obrací princezna Olga, sestra kyjevského knížete Igora. Roku 989 kníže Vladimír, v době se pokouší lépe upevnit svou moc, přijímá v Konstantinopoli spolu se svými poddanými křest a uzavírá manželství s byzantskou princeznou. Rus se stává přímo závislou na konstantinopolském patriarchátu, který jmenuje Kyjevského metropolitu. Toto spojení napomohlo výrazně ovlivňování ruské kultury kulturou byzantskou, vždyť kyjevskými arcibiskupy budou po další čtyři staletí pouze Řekové.

V průběhu 10. století přijímají křesťanství západní Slované, kteří však budou spojeni se západní církví a budou podřízeni Římu: význačnými osobnostmi této doby jsou svatý Václav a svatý Vojtěch v Čechách, Měšek I. v Polsku a Štěpán I. v Uhrách.

Vrcholný středověk[editovat | editovat zdroj]

Katedrála sv. Štěpána ve francouzském Toulu

Další nadějné období přichází s vládou Oty I. (936973), který vtiskl západnímu císařství novou podobu, když podle jeho koncepce byly křesťanský stát a církev totožnými. Církev v prostředí otonské říše nabyla znovu volnosti, 10. století se stává obdobím velké reformy a vzmachu církve, který bude pokračovat i v dalším období.

Clunyjské hnutí[editovat | editovat zdroj]

Nejvýznamnější reformní mnišské hnutí středověku vzešlo z Cluny, jehož klášter získal v té době nevídanou svobodu na světském pánovi a stal se místem přísného zachovávání benediktinské řehole a askeze. Pro clunyjské kláštery byla také materiální a jurisdikční nezávislostí umožněná svoboda volby opata. Ke Cluny se postupně přidávaly další kláštery, zakládané podle clunyjského statutu, ve 12. století patří ke clunyjskému svazu asi tři tisíce klášterů. Clunyjská reforma měla také vliv na vznik dalších reformních hnutí, která se snažila o niterný duchovní život. První klášter založený v Čechách svatým Vojtěchem patřil též do tohoto svazu, a proto lze říci, že clunyjská reforma od počátků poznamenávala život církve i na českém území.

Vztah západní a východní církve a velké schizma[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Velké schizma.

Již několik století se Východ a Západ Středomoří kulturně i nábožensky odcizoval. Prvotní příčinou schizmatu byly spory o autoritu papeže, který si nárokoval moc nad ostatními čtyřmi starověkými patriarcháty na Východě, ačkoli východní patriarchové mu sice přiznávali prvenství v církvi, ovšem s jurisdikcí pouze nad západním patriarchátem římským. Kromě odlišných zvyklostí církevního života a liturgie byla východním křesťanům trnem v oku západní praxe vkládat do Nicejsko-konstantinopolského vyznání věroučné upřesnění v podobě slova filioque, které zde původně obsaženo nebylo. Výrazným důvodem však byly i důvody jazykové, neboť obě poloviny církve již nerozuměly jednotlivým nuancím řeckého, resp. latinského jazyka a myšlení.

Když konstantinopolský patriarcha Michael Kerullarios nechal v roce 1052 jako odvetu za papežovu snahu získat pod svou jurisdikci jižní Itálii uzavřít latinské kostely v Konstantinopoli, vzplála polemika o odlišnostech mezi východní a západní církví. Na jaře 1054 přijelo do Konstantinopole papežské poselstvo v čele s kardinálem Humbertem ze Silva Candida, který poté, co patriarcha neuznal věrohodnost vyslanců, položil na oltář ve chrámu Boží moudrosti papežskou bulu obsahující exkomunikaci patriarchy a odjeli nazpět do Říma. Synoda svolaná do Konstantinopole prohlásila papežské legáty za exkomunikované a přikázala bulu slavnostně spálit.

Dosud formálně jednotná církevní organizace se roku 1054 rozdělila dvě části. Západní církev (nazývaná též římská, latinská nebo katolická) uznávala za svoji hlavu papeže. Východní církev (pravoslavná či ortodoxní), byla podřízena konstantinopolskému patriarchovi. Vzhledem k tehdejšímu dění však byly události roku 1054 všeobecně chápány pouze jako další dočasné schizma. K prohloubení rozporů výrazně napomohly křížové výpravy a zvláště vyplenění Konstantinopole čtvrtou křížovou výpravou. V průběhu 2. tisíciletí docházelo k vícero pokusům o znovusjednocení církve (Druhý lyonský koncil, florentská unie 1439), avšak až na sjednocení menší části východních křesťanů s římskokatolickou církví tzv. brestlitevskou unií v roce 1596 (viz. též Řeckokatolická církev) nedošlo k dalšímu posunu v obnovení jednotného církevního společenství.

Řehoř VII., boj o investituru a reformní hnutí[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Boj o investituru a Investitura.

Cílem reformy papeže Řehoře VII. v letech 1073 - 1085 bylo osvobodit Římskou církev od zásahů světské moci, zaručit ji libertas ecclesiae, církevní svobodu. Řehoř VII. bojoval proti způsobu, jakým světští panovníci zakládali biskupství a opatství a jak je vykořisťovali – to bylo považováno za simonii. Hnutí Řehoře VII. požadovalo svobodu volby biskupů a opatů. Ekleziologické teorie celé reformy vedly k názoru, že stejně jako duše stojí nad tělem, stojí církev nad státem.

V první fázi boje se Řehořovi podařilo prosazovat jeho představu o vztahu církve a státu, a to až do té míry, že exkomunikoval císaře Jindřicha IV. pro nerespektování zákazu laické investitury; pro rozhřešení si císař musel dojít k papeži do Canossy, čímž symbolicky potvrdil, kdo se ukázal jako silnější. Řehoř VII. sice zemřel na útěku před Jindřichovým vzdoropapežem Klementem III., avšak zápas pokračoval i po Řehořově smrti.

Jako zcela nereálný se ukázal pokus Paschalise II. a Jindřicha V. (konkordát v Sutri, únor 1111) oddělit zcela církev od státu – postavila se proti němu německá knížata a biskupové. Nakonec bylo dosaženo kompromisu, který je znám jako konkordát wormský (1122), který stanovoval dvojí investituru – král předával světské statky a práva, církev měla právo na kanonickou volbu. K dalšímu střetu císařské a církevní moci dochází za vlády Fridricha I. Barbarossy (11521190), který se pokusil obnovit opět ideu císařské světové moci – tento střet trval celých dvacet let.

Výsledkem gregoriánské reformy bylo posílení papežského primátu vůči vnitřnímu životu církve – od této doby papežové posilují svůj vliv v církvi, papež se stává odvolací instancí a zasahuje do chodu jednotlivých místních církví. Politická oblast života byla desakralizována a prohloubil se tak rozdíl mezi klérem a laiky.

Vrcholný středověk a zvláště 12. století je obdobím obrovského rozvoje křesťanského duchovního života, který se ponejvíce projevuje ve vzniku množství řádů a duchovních hnutí. Mezi nově vzniklé řády patří kamaldulové založení svatým Romualdem (9511027), kartuziáni založení svatým Brunonem (1030/10351101) a další. Významnou kapitolu tvoří také reforma benediktinského kláštera, když opat Robert z Molesme zakládá roku 1098 s dalšími mnichy reformovaný klášter v Citeaux a pokládá tak společně s dalšími opaty tohoto kláštera (zvláště Štěpánem Hardingem (11091133) a svatým Bernardem z Clairvaux základy cisterciáckého řádu. Reforma se netýkala pouze řeholníků, ale i světského kléru – zde má význam hnutí kanovníků, mezi nimiž má nejvýznamnější místo kanovnické společenství založené Norbertem z Xantenu (10821134), z něhož vznikl premonstrátský řád. Hnutí laiků se projevilo zvláště dvěma směry: prvním bylo hnutí křižácké, druhým hnutí chudoby.

Křížové výpravy[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Křížové výpravy a Rytířský řád.
Dobytí Jeruzaléma během první křížové výpravy

Postupný úpadek moci Byzance způsobil, že vlastní místa zrodu křesťanství byla dobyta po bitvě u Mantzikertu roku 1071 seldžuckými Turky. Samotné dobytí Jeruzaléma roku 1078 a faktické znemožnění průchodu křesťanských poutníků na svatá místa spolu s prosbou byzantského císaře Alexia I. dalo bezprostřední popud k tomu, aby papež Urban II. vyzval roku 1095 křesťany k úsilí o znovuzískání Svaté země. První křížové výpravě se povedlo dobýt Jeruzaléma (1099) a založit na dobytých územích křižácké státy v čele s jeruzalémským královstvím.

Křižácké hnutí vedlo také ke vzniku rytířských řádůjohanitů, templářů a německých rytířů –, které měly za úkol kromě plnění obvyklých řeholních slibů sloužit vyčerpaným a nemocným poutníkům ve Svaté zemi.

Další výpravy se setkávaly se střídavým úspěchem či spíše neúspěchem. Čtvrtá křížová výprava (12021204, závažně pošramotila vztahy mezi východními a západními křesťany), neboť Benátčanům se povedlo křižáky využít k vlastním cílům a tito roku 1204 vyplenili Konstantinopol. Další výpravy taktéž ztroskotaly, křižáci ztrácejí roku 1291 poslední pevnost Akkon a křižácké státy zanikají.

Význam křížových výprav zůstává sporný. K pozitivům jistě patří navázaná kulturní výměna mezi Východem a Západem, která umožnila také rozvoj univerzit a scholastické filozofie a teologie, avšak výpravy velmi narušily vztahy mezi východní a západní církví a výpravy doprovázely politické a vojenská skandály, stejně tak jako nesmyslné násilí při dobytí Jeruzaléma a Konstantinopole.

Hnutí chudoby, hereze a inkvizice[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Františkáni, Dominikáni, Inkvizice a Albigenští.
Giotto di Bondone, Sv. František káže před papežem Honoriem III., cyklus fresek v bazilice v Assisi

Již reformy předchozích staletí požadovaly návrat k evangelní chudobě podle vzoru Krista a jeho apoštolů; tento zápal vedl k obnovenému zájmu o četbu Písma a poznání Ježíšova života a učení. Z tohoto hnutí chudoby vzniká také hnutí valdenských, které však postupně radikalizovalo svou nauku a stávalo se nepřátelským církvi. V Holandsku se objevují bekyně, zbožné ženy věnující se modlitbě a četbě Písma a starosti o nemocné a chudé.

Vedle křesťanského základu se objevují i mimokřesťanské prvky v synkretickém hnutí katarů, které bylo dualisticko-manicheistické a které se stavělo ostře proti církevní i světské moci. Napětí ve vztahu k francouzskému království vedlo katary z okolí města Albi (odtud albigenští) ke krvavé albigenské válce (12091229), jejíž ráz byl náboženský i politický. Protože zvláště kataři podrývali základy feudální společnosti, vystupovali proti nim společně stát i církev. Poté, co albigenští zavraždili roku 1208 papežského legáta, jehož úkolem bylo s nimi vyjednávat, vyzval Inocenc III. ke křížové výpravě proti albigenským. Konflikt byl velmi krvavý a jediný prospěch z konfliktu vytěžila Francie. Na základě těchto zkušeností se mění inkviziční řízení na církevní procesní právo a začíná aktivní vyhledávání provinilcům. Roku 1253 Inocenc IV. umožňuje v rámci tohoto procesního práva za přísných pravidel použití tortury. Tak začíná velmi temná kapitola církevních dějin, protože v rámci inkvizice došlo ke krutostem, které jsou pro nás zcela nepochopitelné.

Dokonalým následováním Krista v chudobě se však inspirují i svatí František z Assisi (1181/11821226) a Dominik Guzmán (asi 11701221), kteří na začátku 13. století zakládají první žebravé řády, františkánský a dominikánský řád. Oba řády se nevídaně rychle rozšířily po celé Evropě a ovlivnily výrazně celou atmosféru středověku. Ideál bezpodmínečné chudoby přijaly i další řády, augustiniáni eremité a karmelitáni. Z těchto žebravých řádů pocházeli nejvýznamnější teologové vrcholného středověku a jejich misionáři byli velmi oblíbení.

Scholastika, teologie a univerzita[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Scholastika a Univerzita.

Oproti ranému středověku, který se spokojoval s tradicí a rozvojem teologie Písma v duchu patristiky, přineslo 12. a 13. století větší diferenciaci teologického myšlení a promýšlení tradičních poznatků. Těžiště vědecké práce se přesouvalo z klášterů na nově vznikající univerzity. Za otce scholastiky je považován svatý Anselm z Canterbury († 1109), který se pokusil víru racionálně podložit (fides quaerens intellectum). Nejvýznamnějším teologem rané scholastiky byl Petr Abélard (10721142, užívající dialekticko-kritickou metody. Boloňský kamaldulský mnich Gratianus († 1158) v této době shromažďuje poprvé rozptýlené církevní normy do sbírky Concordantia discordantium canonum, známé jako Decretum Gratiani, která tvořila v upravované a doplňované podobě podklad pro katolickou církev až do roku 1917, kdy byl nahrazen Kodexem kanonického práva. Autorem souhrnné dogmatické učebnice je pařížský mistr a biskup Petrus Lombardus († 1160), jehož čtyři knihy Sentencí se užívaly jako základ výuky teologie po celý středověk až do reformace.

Teologický vývoj dosahuje svého vrcholu během 13. století. Oklikou přes arabské a židovské spisovatele se Západ seznamuje s dílem Aristotelovým, jehož pojmové řeči bylo využito pro upřesnění filozoficko-teologického myšlení vrcholné scholastiky, jejímiž nejvýznamnějšími představiteli byli svatí Albert Veliký († 1280), Tomáš Akvinský († 1274), Mistr Eckhart († 1328), Alexandr z Hales († 1245), Bonaventura z Bagnoreggia († 1274) a blahoslavený Duns Scotus († 1308). Největší ohlas z těchto autorů měl pro dějiny teologie a křesťanského myšlení Tomáš Akvinský, jehož Summa theologiae se stala základem teologické výuky až do 20. století.

Střediskem křesťanské vědy se stávají univerzity. Mistři rozličných pařížských škol zakládají na přelomu 12. a 13. století sdružení zvané universitas magistrorum, které bylo záhy státem i církví uznáno za samostatnou korporaci, jíž byla propůjčena poměrně vysoká míra nezávislosti. Ve stejné době vzniká do roku 1225 univerzita i v Bologni, Montpellier, Padově, Neapoli, Oxfordu, Cambridge, Valencii a Salamance; ostatní evropské univerzity začnou přibývat až od poloviny 14. století (Praha 1348). Univerzity přijímaly studenty odevšad a jejich grady byly všeobecně uznávané. Všichni studenti procházeli nejprve fakultou artistickou, a poté si mohli vybrat studium na odborných fakultách: teologické, právnické či lékařské.

Církev v českých zemích[editovat | editovat zdroj]

Pozdní středověk[editovat | editovat zdroj]

Avignonské zajetí a velké západní schizma[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Papežské schizma.

Pod tlakem francouzských králů je do kardinálského kolegia jmenováno více Francouzů, proto jsou následující papežové také Francouzové.

Papež Klement V. přesunul své sídlo z Říma do Avignonu a tam zůstali i jeho nástupci; Avignon (papeži později odkoupen) byl ovšem obklopen francouzským územím a tím uzavřen ostatnímu světu. Papežové se tím dobrovolně vydali do rukou francouzských králů a stali se v podstatě jejich nástroji. Přestali tím být chápáni jako představitelé nadnárodní církevní univerzality a zahodili tak to, co pro papežství vybojoval Inocenc III.

Na nátlak Filipa Sličného musel Klement V. zahájit proces proti svému předchůdci, papeži Bonifáci VIII., jemuž se král chtěl pomstít. Král rovněž pozatýkal rytíře bohatého templářského řádu, který nyní sídlil ve Francii, obvinil je z herezí a nemravností a mučením si vynucoval doznání. Papež pod jeho vlivem na viennském koncilu zrušil řád, král a šlechta si nezákonně rozebrali jeho majetek a král dal ve vykonstruovaných procesech přední templáře odsoudit a upálit.

Papežství bylo ve vleku francouzských zájmů. Papež Jan XXII. pod nicotnou záminkou suspendoval německého císaře Ludvíka Bavora; ten se proti němu odvolal k všeobecnému koncilu a na jeho dvoře se začali soustřeďovat papežovi odpůrci. Marsilius z Padovy a Jan z Jandunu proti papeži sepsali spis Defensor pacis (Obránce míru). V něm zpochybňují církevní hierarchii, popírají božský původ papežského primátu a nejvyšší moc v církvi přiznávají pouze lidu. Jako nejvyšší orgán deklarují koncil jakožto reprezentaci všech věřících. Papež je pak pouhý výkonný orgán koncilu, zcela jemu podřízený. Tato teorie, konciliarismus, staví všeobecný koncil nad papeže a bude ještě dlouho přetrvávat.

Rozhořčení proti papežství se stupňovalo i kvůli finanční politice – za všechno si avignonská kurie nechává platit, což často hraničí se simonií, a poplatky se tvrdě vymáhají pod pohrůžkou klatby. Odpor je kvůli nepřátelství s císařem zvlášť silný v Německu, což v 16. století vyústí v hromadný odpad od církve.

Důsledkem avignonského exilu (1309–1378) byla obrovská krize papežství: ztráta důvěry v papežství, západní papežské schizma a období konciliarismu.

Po smrti avignonského papeže Řehoře XI. se Římané obávali, že bude zvolen opět francouzský papež, protože z 16 kardinálů bylo 11 Francouzů. Aby tomu zabránili, vyvinuli na kardinály ozbrojený nátlak a žádali, aby byl papežem zvolen Říman. Pod silnými pohrůžkami byl opravdu zvolen Ital, arcibiskup z Bari, který přijal jméno Urban VI. Zůstal v Římě.

O tři měsíce později oněch 11 francouzských a 1 španělský kardinál ovšem prohlásili volbu papeže za vynucenou, a tedy neplatnou a zvolili nového papeže, Francouze, který přijal jméno Klement VII., ten se usídlil v Avignonu. Urbana se poté odřekli také tři italští kardinálové (čtvrtý mezitím zemřel) a přidali se ke Klementovi. Tak měla církev dva papeže.

Otázka jejich legitimity je dodnes nejasná, u Urbana se navíc po zvolení projevila pravděpodobně duševní porucha; a nátlak na kardinály je těžko posoudit. Obě strany měly mezi svými stoupenci dnes uctívané světce – sv. Kateřina Sienská se rozhodně stavěla za Urbana VI., kdežto za Klementa VII. bojoval sv. Vincent Ferrerský. Oba papežové byli naprosto přesvědčeni o vlastní legitimitě.

Z tohoto důvodu se schizma se udrželo až do roku 1415. Oba papežové zřídili své kurie a po smrti měli své nástupce. Každý papež dával protivníkovy stoupence do klatby – tedy bylo v klatbě celé křesťanstvo. Všechny církevní úřady byly obsazovány dvojmo, a tím schizma podněcovalo sváry a boje. Pro církev toto byla největší krize v jejích dějinách.

Pařížská univerzita nakonec navrhla tři cesty k překonání rozkolu: via cessionis (dobrovolné odstoupení), via compromissi (podrobení se rozhodčímu výroku) a via concilii (rozhodnutí koncilu).

Kostnický koncil a konciliarismus[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Kostnický koncil.

Česká reformace a husitství[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Česká reformace a Husitství.

Papežství a renesance[editovat | editovat zdroj]

Bazilika svatého Petra nad hrobem apoštola Petra v Římě před renesanční přestavbou kolem roku 1450 ve své původní podobě ze 4. století

Pád Konstantinopole[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Pád Konstantinopole.

Novověk[editovat | editovat zdroj]

K dalšímu schizmatu na Západě došlo v průběhu 16. století, kdy se etablovaly protestantské církve působením reformátorů Martina Luthera, Ulricha Zwingliho, Jeana Calvina a dalších. Dialog zvláště s luteránskými církvemi a anglikánským společenstvím trvá a v nedávné době dospěl k vydání společných stanovisek k některým sporným otázkám.

Protestantská reformace[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Protestantismus.

Reformace v Německu a její postup[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Luteránství a Martin Luther.

Reformace ve Švýcarsku[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Jan Kalvín.

Anglikánská reformace[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Anglikánství a Anglikánská církev.

Počátek reformace v Anglii je spojeno s neochotou papeže Klimenta VII. anulovat manželství krále Jindřicha VIII. s Kateřinou Aragonskou. Anglický král reagoval útokem na duchovní moc papeže a následně žádal po anglických kněžích uznání své osoby coby hlavy anglické církve. Roku 1534 definitivně bylo zákonem zakázáno právo odvolání do Říma a fakticky tak končí vliv římské církve na dění v Anglii. Jindřichovi oddělení církve od Říma umožnilo také získat rozsáhlé majetky církve, zvláště po vydání zákona o rozpuštění klášterů (1536–1540).

V Anglii hned zpočátku dochází k určitému obrazoborectví, zrušení poutí a poutních míst, omezení svátků světců. V liturgii došlo pouze k malým změnám. Protože ke změně povahy církve v Anglii dochází v atmosféře protestantské reformace, dochází i v ní ke změnám. K velké změně liturgie v protestantském smyslu a k jejímu překladu dochází za vlády Jindřichova syna Edvarda VI. (15471553). Po Edvardu VI. nastoupila na trůn katolická královna Marie I. Tudorovna (15531558). Odmítla změny provedené Jindřichem i Edvardem a znovunastolila jednotu s Římem. Vzhledem k drsnému způsobu, kterým se snažila o rekatolizaci země jí dějiny obdařily přízviskem Krvavá Marie. Po Mariině smrti zasedla na trůn její polorodá sestra Alžběta I. (15581603), která se ostře stavěla papežově pravomoci v Anglii a znovu se pokusila o osamostatnění církve v Anglii. Během anglické revoluce (16491660) změnili vládnoucí puritáni dosavadní episkopální strukturu církve na presbyterální, avšak zachovali přitom princip státní kontroly nad církví. Po nástupu Karla II. roku 1660 dochází k restauraci episkopálních struktur v církvi.

V 18. století se jako výsledek reformy církve Johna Wesleyho rodí metodistická církev. V 1. polovině 19. století rozkvétá v rámci anglikánské církve tzv. oxfordské hnutí, které nabývá velkého vlivu a spolu s ním jsou posíleny katolické tendence v rámci církve (nejvýznamnějším představitelem hnutí byl John Henry Newman, který se později stává katolíkem).

Reformace v českých zemích[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Česká reformace.

Katolická reformace[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Tridentský koncil a Tovaryšstvo Ježíšovo.

Čarodějnické procesy[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Čarodějnické procesy, Inkvizice a Čarodějnictví.

Světové misie[editovat | editovat zdroj]

Církev po Bílé hoře[editovat | editovat zdroj]

Po bitvě na Bílé Hoře a Obnoveném zřízení zemském následovala protireformace a rekatolizace. Nekatolické církve, k nimž náleželo 90 % obyvatelstva, byly zakázány. Celkem pět pokolení nekatolíků muselo buď snášet katolické represe, nebo odejít do exilu. Prostí lidé neměli na vybranou, ti výše postavení mohli odejít, a tak země přišla o řadu význačných osobností (mezi nimi též J. A. Komenského). Období pronásledování nekatolíků ukončil až Toleranční patent, vydaný 13. října 1781 císařem Josefem II., zdaleka se však ještě nejednalo o plnou náboženskou svobodu, nýbrž jen o trpění evangelických menšin pod přísným státním a římskokatolickým dohledem.[14]

Baroko a osvícenství[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Galikanismus, Jansenismus, Osvícenství a Josefinismus.

Tridentský koncil vložil výslovně katolické reformační úsilí do rukou papeže, což papežství jako takové posílilo a nastává epocha větší církevní centralizace. Římská kurie zasahuje více než kdy jindy do fungování jednotlivých diecézí. Na tyto centralizační tendence reagují uvnitř církve různá opoziční hnutí, zvláště ve Francii: galikanismus, který se snažil o větší nezávislost francouzské církve, státní absolutismus, zasahující do církevních záležitostí, jansenismus, který jednostranně vyhrocoval augustinovskou nauku o dědičném hříchu a milosti, a febronianismus, hájící práva biskupů a pokoušející se omezit zasahování Říma do vlastních záležitostí.

Státní svrchovanosti nad církví nachází svůj vrchol v Rakousku, kde Josef II. (17801790) prováděl v rámci církve ze státní moci svévolné reformy, které církev v jeho zemích poznamenaly až do současnosti. V rámci josefinismu byly ve velkém rušeny kláštery a církevní instituce a zabavený majetek byl opět vracen církvi, tentokráte diecézím v rámci dobudování farní sítě. Na toto panovníhovo vměšování do záležitostí církevních ovšem intervenoval papež Pavel VI. (17751799, který osobně přijel do Vídně; ovšem bezvýsledně.

S příchodem osvícenství konečně přichází na katolických i protestantských územích konec honů na čarodějnice, procesy proti heretikům, diskriminace jinověrců a ze soudního líčení mizí tortura. Někteří francouzští osvícenci vyvinuli ideu přirozeného náboženství – kult Nejvyšší bytosti –, kterou prosazovali proti křesťanství. Katolická církev se snaží reagovat na potřeby a výzvy této doby, avšak snaží se držet svého původního a stálého poslání: totiž předávat Kristovu nauku neporušenou.

Toleranční doba[editovat | editovat zdroj]

Humpolec První toleranční kostelík v Čechách z r. 1785

13. října 1781 vydal císař Josef II. tzv. Toleranční patent, který oficiálně poskytl obyvatelstvu možnost přihlásit se k nekatolickému vyznání. Dosavadní tajní evangelíci se ovšem mohli přihlásit pouze ke dvěma povoleným konfesím – augsburské (luterské) nebo helvetské (reformované). Toleranční patent přinesl členům těchto církví rovněž občanské zrovnoprávnění. Římskokatolická církev měla stále výsadu pořádat veřejné bohoslužby, ostatní povolená vyznání byla pouze trpěná a různými opatřenými byla omezována. Modlitebny nesměly mít věže, zvony ani vchod z ulice, což souviselo s tím, že náboženský život nekatolíků včetně provozování bohoslužeb měl být neveřejný a odsunutý do ústraní.[15]

Moderní doba[editovat | editovat zdroj]

Francouzská revoluce a sekularizace[editovat | editovat zdroj]

Katolická církev a sociální otázka[editovat | editovat zdroj]

Katolická církev a věda[editovat | editovat zdroj]

První vatikánský koncil a církevní stát[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku První vatikánský koncil.

Vztah církve a státu a Kulturkampf[editovat | editovat zdroj]

Modernistická krize[editovat | editovat zdroj]

Rakouské katolictví[editovat | editovat zdroj]

Církev po 1. světové válce[editovat | editovat zdroj]

Československá církev[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Církev československá husitská.

Nekatolická hnutí 20. století[editovat | editovat zdroj]

V 50. letech 20. století dochází k bouřlivému rozvoji evangelikálních církví v Americe. Ty se vyznačují doslovným výkladem Písma, někdy označovaným za fundamentalismus. Druhým výrazným hnutím 20. století je pentekostalismus neboli letniční hnutí. To vzchází na začátku 20. století z metodistických kruhů. V první polovině století hnutí vytváří samostatné církve, v druhé polovině však proniká do etablovaných církví, včetně církví luterských, anglikánské i katolické (charismatická obnova). Hnutí se vyznačuje velkým důrazem na působení Ducha Svatého a na užívání jeho zvláštních darů, tzv. charismat.

Druhý vatikánský koncil[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Druhý vatikánský koncil.

Ekumenismus a vztahy křesťanských církví[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Ekumenismus.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Alfréd J. Palla: Tajemství Bible, A-ALEF, Ostrava 2005, str. 149
  2. F.F. Bruce, The Acts of the Apostles: The Greek Text with Introduction and Commentary, str. 14
  3. Skutky 6. kapitola (Bible 21)
  4. Římanům 3. kapitola (Bible 21)
  5. Manfred Clauss: „Konstantin Veliký - Římský císař mezi pohanstvím a křesťanstvím“, VYŠEHRAD, Praha 2005, str. 29
  6. a b c Jan Burian: Římské impérium (nakl. Svobod, Praha, 1994)
  7. antika.avonet.cz – Theodosius
  8. Terry Jones, Alan Ereira: „Barbaři“ (Mladá Fronta, 2008, ISBN 978-80-204-1803-6)
  9. Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy, s. 128, Nakladatelství Lidové Noviny, Praha 2010
  10. a b Centrum experimentální archeologie a živé historie - Křesťanství
  11. Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy, s. 120 - 121, s. 125 - 130, Nakladatelství Lidové Noviny, Praha 2010
  12. Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy, s. 130, Nakladatelství Lidové Noviny, Praha 2010
  13. a b Časopis Vesmír: Christianizace Slovanů, autor: Dušan Třeštík Publikováno: Vesmír 76, 285,
  14. http://ccedankovice.wz.cz/cirkev.html
  15. FIALOVÁ, E. Malý obrazový průvodce dějinami Českobratrské církve evangelické. Praha, Kalich 2008. str. 8–12

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]