Dějiny Vojvodiny

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Citadela v Petrovaradině, nedaleko města Novi Sad

Dějiny oblasti Vojvodiny jsou poznamenány častým střídáním obyvatelstva, stejně jako státní správy. Vojvodina byla součástí různých státních celků - Uherska, přes Osmanskou říši, až po Jugoslávii a nakonec Srbsko.

Od prvního osídlení až k Osmanské říši[editovat | editovat zdroj]

Území dnešní Vojvodiny bylo osídlené už v dobách Římské říše, nacházela se zde různá města, ze kterých je významné například Sirmium (dnes Sremska Mitrovica). Během 6. století přišli do oblasti Slované a od 9. století byla Vojvodina ovládaná Maďary až do století šestnáctého. V této době se k moci dostává samozvaný srbský vládce Jovan Nenad, který se prohlásil králem a pokusil se o vytvoření státu s hlavním městem v Subotici. Jeho snahy byly ale vojenskou intervencí rychle ukončeny. Po bitvě u Moháče v roce 1526 a pádu Banátu v roce 1552 se oblast, která byla osídlena převážně Srby, dostala pod kontrolu Osmanské říše. Začíná kolonizace Turky a šíření vlivu islámu.

Součást Rakouského císařství[editovat | editovat zdroj]

Vojvodina03.png

Díky Karlovickému míru z roku 1699 a později Požarevackému míru z roku 1718 Vojvodina připadla Rakousku. To znamenalo odsun osmanského a islámského obyvatelstva a příchod nových kolonistů, ze všech oblastí tehdejší habsburské monarchie. Přicházeli tak nejen Srbové, Maďaři, či Němci (ti byli vyhnáni v roce 1945), ale také v menším počtu i Češi, Slováci, Chorvati, nebo Rumuni. Srbská menšina, konfrontovaná s kulturně mnohem vyspělejším uherským prostředím, pochopila že jen těžko obstojí, nebude-li rozvinuto úsilí o obecné zvýšení její úrovně. Srbové sice již kláštery na území jižních Uher měli od doby konce samostatného státu, sami však nebyli schopni dosáhnout požadovaných cílů. Proto požádali o pomoc Rusko, které vědomé svých mocenských záměrů v oblasti, poskytlo plnou podporu. Ruští carové zajistili finanční prostředky pro pravoslavnou církev, do oblasti přicházely knihy z Ruska[1] a dalších pravoslavných zemí. Nebezpečný nárůst ruského vlivu si však uvědomila Vídeň a proto se Rakousko pokoušelo tlačit na to, aby byly všechny možné kontakty mezi Srby ve Vojvodině a Ruskem buď omezeny, nebo zcela zakázány. Byly vytvořeny různé administrativní překážky pro to, aby se Srbové mohli vystěhovávat z Vojenské hranice (tzn. pohraničí s Osmanskou říší, které tvořilo nemalý podíl území dnešní Vojvodiny) do Ruska a zároveň se znemožňovalo to, aby se dovážely ruské knihy a přicházeli ruští učitelé.

Po revolucích roce 1848 bylo tzv. květnovým sněmem vyhlášeno Srbské vévodství (z té doby pochází jméno Vojvodiny: vojvodina znamená vévodství). Toto území zahrnovalo oblasti, které dnes patří Rumunsku a tehdejší uherská vláda, pod kterou stále území formálně spadalo, z něj nebyla nadšena. Proto se rozhodla potlačit tyto snahy silou, srbští vzbouřenci však získali posily ze srbského knížectví. Ve snaze situaci vyřešit kompromisním způsobem bylo zřízeno nakonec Vojvodství Srbsko a Tamišský Banát (v rámci Habsburské monarchie), které spadalo přímo pod správu rakouského guvernéra, úředními jazyky se stala němčina a srbština. Metropolí byl Temešvár. Toto zvláštní území však bylo v roce 1860 zrušeno[2], což vyvolalo další nespokojenost ze srbské strany.

První světová válka a vznik Jugoslávie[editovat | editovat zdroj]

Po první světové válce se stala Vojvodina součástí Království SHS. Území po roce 1929 ztratilo, podobně jako další části Jugoslávie, svoji autonomii a bylo začleněno do rozsáhlejšího systému bánovin (jako součást tzv. Dunajské bánoviny). Národnostně promíchané obyvatelstvo bylo však do jisté míry problémem, z hospodářského hlediska ale slabému jugoslávskému státu alespoň pomáhaly dobře rozvíjející se oblasti s německým obyvatelstvem.

Od druhé světové války po současnost[editovat | editovat zdroj]

Rozdělení Vojvodiny během druhé světové války. Zelený díl připadl Maďarskému království, modrý zůstal pod správou Bělehradu, žlutý pak Nezávislému státu Chorvatsko

Během války byla Vojvodina rozdělena mezi Srbsko a Maďarské království, větší díl ale připadl Budapešti, která se tímto pokoušela obnovit své kdysi ztracené panství v alespoň pro ni neponižující podobě. Proti okupačním silám bojovali v hornatém terénu pohoří Fruška Gora některé oddíly partyzánů.

Po válce vznikla 1. září 1945 v rámci federalizované Jugoslávie autonomní oblast Vojvodina, mající současný rozsah, tedy na území západní části Banátu, Bačky a ve východní části Sremu a náleží k Srbsku. Její zřízení bylo dlouhou dobu - stejně jako v případě jiných jednotek v rámci Jugoslávie - dlouho předmětem rozsáhlých diskuzí mezi komunisty.[3] Až v dubnu 1945 se rozhodlo o tom, že Vojvodina bude autonomní oblastí v rámci Srbska.[4] Existence autonomního území měla zajistit samosprávu pro početné menšiny tak, jak tomu bylo v SSSR - kde v oblastech s např. tatarským obyvatelstvem byly zřizovány různé autonomní oblasti, či kraje.

Poválečnými změnami obyvatelstva došlo k dominanci Srbů a úbytku především Maďarů, kteří zůstali především v úzkém pruhu táhnoucím se od severních hranic s Maďarskem zhruba jižním směrem. Odsunuto bylo německé obyvatelstvo a jeho majetek znárodněn a později kolektivizován. Do vesnic v rovinaté krajině byly dosídleny rodiny z různých koutů Jugoslávie, např. z Bosny a Hercegoviny a také Černé Hory.

Ekonomicky se Vojvodina pohybovala po celou dobu existence socialistické Jugoslávie v nadprůměrných hodnotách co do srovnání s celým svazkem. Rozvíjela se hlavní centra regionu. V Novém Sadě vznikla univerzita.

Původně byla autonomie Vojvodiny pouze teritoriálního a správního typu. Postavení oblasti bylo velmi slabé a omezené; základním dokumentem oblasti byl jejich Statut. Oblast neměla žádného vlastního zástupce ve federálním parlamentu (skupštině).[5] To se však s postupem času měnilo. Novou ústavou SFRJ z roku 1974 byla, podobně jako u Kosova, posílena. Autonomní oblasti tehdy získaly mnohé pravomoci republik, včetně vlastního zástupce. Právě toho bylo zneužito na přelomu 80. a 90. let tehdejší vládou Slobodana Miloševiće, který dosadil své zástupce do vysokých orgánů Vojvodiny a díky tomu tak byl hlas Srbska o jeden na celosvazové úrovni početnější. K tomu došlo během tzv. protibyrokratické revoluce v letech 1988 a 1989. Po reinstalaci demokratických mechanismů v Jugoslávii a později v Srbsku byl autonomní statut obnoven.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Istorija Vojvodine na srbské Wikipedii.

  1. Nationalism in Eastern Europe. [s.l.] : University of Washington Press, 1994. Kapitola Nationalism and the Yugoslavs, s. 408. (angličtina) 
  2. BOŽIĆ, Ivan; ĆIRKOVIĆ, Sima; DEDIJER, Vladimir. Istorija Jugoslavije. Beograd : Prosveta, 1972. S. 272. (srbochorvatština) 
  3. Hrvatske granice od 1918. do 1991.. Záhřeb : Školska knjiga, HAZU, 1992. S. 53. (chorvatština) 
  4. Hrvatske granice od 1918. do 1991.. Záhřeb : Školska knjiga, HAZU, 1992. S. 54. (chorvatština) 
  5. RAMET, Pedro. Nationalism and Federalism; Yugoslavia 1963 - 1983. Bloomington : Indiana University Press, 1984. ISBN 0-253-33972-3. Kapitola Autonomy of the autonomous provinces, s. 81. (angličtina)