Dějiny Nového Sadu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Dějiny Nového Sadu odrážejí historický vývoj tohoto města, které se stalo jedním z významných srbských sídel a center srbského státu. Novi Sad patří k mladším městům, založen byl na levém břehu Dunaje až roku 1694.

Založení a rozvoj města[editovat | editovat zdroj]

Novi Sad v roce 1745

Město bylo založeno na levém břehu Dunaje, osídlení se počalo rozvíjet nedlouho poté, co byla budována Petrovaradínská pevnost; opevnění, se kterým je osud města nerozlučně spjat. Díky přítomnosti vojenských posádek a častým aktivitám armády se stala pevnost významným místem na tehdejších mapách a začali se sem stahovat mnozí lidé z okolních oblastí. Dobový název města byl Racka varoš (přesněji Srbské město, podle staromaďarského označení Rács pro Srby), či také Petrovaradinski Šanac. Současné jméno Novi Sad (Újvidék v maďarštině) se objevuje roku 1748. V této době se jednalo o město převážně srbské, avšak žili tu také i Maďaři, Němci, Židé, Bulhaři a Řekové. Etnickou různorodost Nového Sadu dokládají tehdejší budovy vystavěné v různých slozích.

Kulturní centrum Srbů[editovat | editovat zdroj]

V letech 1771 a 1838 zasáhly město rozsáhlé povodně. Během osmnáctého a devatenáctého století se Novi Sad stal největším srbským městem (roku 1820 měl 20 000 obyvatel, dvě třetiny tvořili Srbové). V této době byl kulturním, politickým a společenským centrem srbské kultury, a to i přesto, že samostatný srbský stát začínal až mnohem dále, na soutoku Dunaje a Sávy, v Bělehradu. V Novém Sadu působily významné osobnosti své doby, které pomáhaly utvářet moderní srbskou kulturu a literaturu, například Svetozar Miletić, Jovan Jovanović Zmaj, Laza Kostić, Đorđe Natošević, Ilija Vučetić, Stefan Branovački a další.

V revolučním roce 1848 vybrali novosadští Srbové skupinu zástupců, která měla jednat o vztazích mezi novou maďarskou revoluční vládou a jihouherskými Srby. Dohoda se však nezdařila, což vedlo k eskalaci ve vzájemných vztazích a nakonec ke krvavým střetům. Novi Sad těmito útoky těžce strádal, neboť uherská armáda zde provedla vojenskou akci, bombardovala samotné město a Petrovaradínskou pevnost. Mezi civilním obyvatelstvem byly těžké ztráty.

Mezi lety 1849 a 1860 došlo k normalizaci poměrů. Novi Sad těžil ze své pozice mezi srbským státem a Tamišským banátem. Do města se přestěhovala roku 1864 Matice srbská a později zde vzniklo i gymnázium. Také se začalo pracovat na vzniku srbského národního divadla. I druhá polovina 19. století byla pro tehdejší srbskou kulturu překvapivě obdobím romantismu (alespoň v dolních Uhrách). Ta také oslavovala kult Williama Shakespeara a v roce 1864 tak byly v Novém Sadě uspořádány rozsáhlé oslavy 300 let od jeho narození.[1] V roce 1883 byl otevřen železniční most přes Dunaj. V roce 1911 byla zprovozněna dodnes populární městská pláž Štrand.

Novi Sad v první polovině 20. století[editovat | editovat zdroj]

Novi Sad v roce 1920

Na podzim roku 1918 se Novi Sad ocital v chaosu, který následoval po rozpadu Rakousko-Uherska. Po několika dlouhých letech válečných událostí obsadila město srbská armáda. Novi Sad byl již dříve podle mezinárodních dohod přičleněn formálně ke státu jižních Slovanů, což znamenalo konec dosavadní uherské moci. V královské Jugoslávii se stalo město centrem Dunajské bánoviny, jednoho z devíti administrativních celků, které byly zavedeny v roce 1929.

Krátce po vpádu Německa do Jugoslávie a rozpadu státu byl Novi Sad přičleněn k fašistickému Maďarsku, podobně jako předtím jižní Slovensko, Podkarpatská Rus, Sedmihradsko a Prekmurje. Budapešť se touto snahou pokoušela odčinit drastické zmenšení svého území, s kterým musela souhlasit po Trianonské smlouvě. Novi Sad se stal městem pohraničním, jižně od něj již začínal chorvatský ustašovský stát. Maďarští fašisté uplatňovali proti Srbům a hlavně Židům kruté represe, docházelo k četným masakrům. Válečné události vedly k četným škodám na infrastruktuře města, včetně stržení několika mostů a poškození nemalého počtu budov.

Město v dobách socialistické Jugoslávie a po ní[editovat | editovat zdroj]

Satelitní snímek dnešního Nového Sadu

Osvobození přišlo až 23. října 1944, moci nad městem se chopili partyzánské síly. Vyhánění fašistů a ustanovení komunistické moci se neobešlo bez problémů. Německé obyvatelstvo, které čítalo v nově vznikající autonomní oblasti Vojvodina značné procento, bylo odsunuto do Rakouska, židé z Nového Sadu a okolí odešli do nově vznikajícího státu Izrael. Komunistická správa Jugoslávie učinila z města metropoli Vojvodiny, autonomní jednotky uvnitř Srbska, které se nyní stalo socialistickou republikou jugoslávského státu.

Přes tyto nemalé přesuny byl Novi Sad i nadále etnicky velmi různorodým městem, kde hlavní menšinu tvořili stále Maďaři, nemalá byla ale i komunita například Slováků.[zdroj?] Počet nejihoslovanských menšin však začal klesat poté, co během let socialistické výstavby začalo být do Vojvodiny dosidlováno různé obyvatelstvo ze všech koutů SFRJ. A právě nová výstavba přetvořila tvář města; mnohé původní památky byly strženy a město bylo protkáno novou sítí čtyřproudých ulic a bulvárů. V 60. letech byl např. v západní části města vybudován velkolepý Bulvár osvobození, kolem kterého vznikla řada moderních věžových i jiných domů. Z řady dalších hledisek se město začalo dynamicky rozrůstat. Stalo se klíčovým centrem jak v oblasti školství (za pomoci Bělehradské univerzity byla v roce 1960 založena v Novém Sadu univerzita) a vycházela celá řada deníků, později i regionální televize.[2]. Od roku 1956 se ve městě konají Novosadské divadelní hry. Zřízeno bylo také i muzeum Vojvodiny, a to oddělením některých sbírek matice Srbské.

V roce 1981 byl otevřen SPENS, obchodní a sportovní středisko, které se proslavilo pořádáním celé řady mezinárodních utkání, například v basketbalu.[3] V roce 1985 byl otevřen Most Svobody, již třetí most přes Dunaj.

V roce 1988 byl Novi Sad centrem tzv. Jogurtové revoluce, která znamenala de facto převrat[zdroj?] ve vedení autonomní oblasti Vojvodina.

Po rozpadu Jugoslávie zůstaly ve svazku pouze Srbsko a Černá Hora. Tehdejší režim Slobodana Miloševiće, který přivedl Srbsko a Černou Horu do mezinárodní izolace, zmobilizoval v Novém Sadu hlavně studenty, ale rovněž i veřejnost. Na přelomu let 1996 a 1997 se konaly početné demonstrace. Miloševićovi příznivci se shromažďovali často na prostranství severně od obchodně-sportovního komplexu SPENS.

Přelomovou událostí v dějinách města bylo také bombardování Svazové republiky Jugoslávie vojsky NATO na jaře 1999, které vedlo k poškození infrastruktury, včetně tří novosadských mostů, výpadků elektrické energie a vodovodní sítě. Poškození Mostu Svobody vedlo k výpadkům dodávek vody v nedaleké nemocnici ve Sremské Kamenici. Novosadská rafinerie byla bombardována každý den, což vedlo kromě ekonomických k významným škodám i na životním prostředí.[zdroj?]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. DERETIĆ, Jovan. Istorija srpske književnosti. Beograd : Prosveta, 2002. Kapitola Dinamika srpskog romantizma, s. 682. (srbština) 
  2. SRBULOVIĆ, Đorđe. Istorija Novog Sada. Novi Sad : Prometej. Kapitola U socijalizmu i posle njega, s. 255. (srbština) 
  3. SRBULOVIĆ, Đorđe. Istorija Novog Sada. Novi Sad : Prometej. Kapitola U socijalizmu i posle njega, s. 258. (srbština) 

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Историја Новог Сада na srbské Wikipedii.