Císařský komorník
Císařský komorník, případně císařský komoří (německy kaiserlicher Kämmerer), později císařsko-královský komorník (většinou zapisovaný jako c. k. komorník), případně císařsko-královský komoří (c. k. komoří) byl dvorský úřad původně zajišťující obsluhu v císařských pokojích, který se však od 20. let 17. století z důvodu výrazného narůstu počtu jeho držitelů proměnil v čestný úřad a měl tedy spíše reprezentativní funkci.[1] Na počátku vlády Ferdinanda I. Habsburského (římským králem v letech 1531–1564, císařem od roku 1556) byli vedle nejvyššího komorníka jmenováni jen tři nositelé komornických klíčů, za vlády Matyáše (císařem 1612–1619) už jich bylo třicet (1615), o patnáct let později za Ferdinanda II. (císařem 1619–1637) přibližně tři sta.[1] V druhé polovině 16. století za vlády Maxmiliána II. Habsburského (císařem 1564–1576) se začalo rozlišovat mezi skutečnými a titulárními komorníky. Skuteční komorníci (wirklicher Kämmerer) fakticky vykonávali službu v pokojích císaře, u tabule a v kapli, zatímco titulární komorníci na císařském dvoře dlouhodobě vůbec nemuseli působit. Na přelomu 16. a 17. století došlo k další výrazné změně, kdy se oddělili placení komorníci od neplacených. Toto bylo počátkem přerodu úřadu v ryze titulární. Nositelé úřadu pocházeli z vyšší šlechty. Ziskem komornických klíčů bylo potvrzeno, že jejich nositelé patřili ke dvoru nejurozenějšího světského vládce Evropy. Skuteční komorníci byli součástí domácnosti panovníka a pobývali v jeho bezprostřední blízkosti. Pomáhali císaři s osobní hygienou, oblékali ho a obsluhovali ho během stolování. Doprovázeli ho při oficiálních i soukromých příležitostech, konkrétně na mše, do divadla, na procházky a vyjížďky, na lov, do jízdárny a míčovny, trávili s ním čas při hudbě, tanci nebo u biliáru. V roce 1708 obnášel roční plat skutečného komorníka 480 zlatých.[2] Často však za tuto službu nepobírali žádný stálý plat.[3]
Císař Ferdinand II. jmenoval v letech 1617–1637 více než 670 nových komorníků.[1] Zisk tohoto virtuálního úřadu byl především odměnou šlechticům za podporu v průběhu třicetileté války. Také Ferdinandův vnuk Leopold I. (císařem 1657–1705) jmenoval v prvních třiceti letech panování bezmála 700 komorníků.
V hierarchii stáli o stupínek výše nad císařskými komorníky tajní radové, takže při nejrůznějších dvorských slavnostech se komorníci řadili až za ně. Mezi jednotlivými nositeli tohoto čestného úřadu byl pak rozhodující služební věk šlechtice. Z pestrého davu císařského dvora se vedle čestných úřadů komorníků a tajných radů dále vydělovali rytíři Zlatého rouna.
Symbolem úřadu byl zlatý klíč, který šlechtic obdržel při jmenování do úřadu.[4] Nosili ho na černé stuze u opasku nebo na kapse kalhot.[5] V baroku císařský dvůr disponoval zhruba třemi sty klíči. Za počet a kvalitu komorníků zodpovídal nejvyšší komorník, právě on uděloval a odebíral klíče.[6] Po jmenování do úřadu komorníkem následovala přísaha právě do rukou nejvyššího komorníka.[7] Čestný titul komorníka existoval až do zániku Rakousko-uherské monarchie v roce 1918.
Sloužící komorníky měli i ostatní členové císařské rodiny.
Císařští komorníci (výběr)
Letopočet udává rok jmenování.
16. století
17. století
- 1631 Oldřich František Libštejnský z Kolovrat
- 1643 Jan Bedřich z Trauttmansdorffu
- 1650 František Eusebius z Pöttingu
- 1654 Karel Ferdinand z Valdštejna
- 1668 Ferdinand Vilém Eusebius ze Schwarzenbergu
- 1677 Antonín Jan Nostic
- 1679 (?) Leopold Ignác z Ditrichštejna
- 1688 Jan Jáchym ze Žerotína
- 1697 Jan Václav Vratislav z Mitrovic
- 1699 Jan Václav z Gallasu
- Václav Vilém Popel z Lobkowicz
- Kryštof Ferdinand Popel z Lobkowicz
- Antonín František Collalto
- Arnošt Josef z Valdštejna
- Ferdinand Bonaventura z Harrachu
- Jan Leopold z Trautsonu
- Ferdinand August z Lobkovic
- Maxmilián Valentin z Martinic
- Maxmilián Quido z Martinic
- Jan Jiří Jáchym Slavata z Chlumu a Košumberka
- Václav Vojtěch ze Šternberka
- Walter Xaver z Ditrichštejna
- Oldřich Adam Popel z Lobkowicz
- Václav Ferdinand Popel z Lobkowicz
- František Karel Libštejnský z Kolovrat
- Bernard Ignác Jan z Martinic
- Michael Jan III. z Althannu
- Karel Maxmilián Thurn-Valsássina
- Filip Zikmund z Ditrichštejna
- Maxmilián Oldřich z Kounic (jmenován na konci 17. nebo snad až na začátku 18. století)
- Jan Adam I. z Lichtenštejna[8]
- Ignác Karel ze Šternberka
- Bohuslav Jiří Krakowský z Kolowrat
- Maximilián Norbert Krakowský z Kolowrat (1660–1721)
- Jan František Krakowský z Kolowrat (1649–1723) (nebo až začátkem 18. století)
18. století
- 1701 Jan Arnošt Antonín Schaffgotsch
- 1703 František Josef z Valdštejna
- 1760 Prokop Lažanský z Bukové
- 1768 Ferdinand Trauttmansdorff (1749–1827)
- 1799 Prokop II. Lažanský z Bukové
- Filip Nerius Krakovský z Kolovrat
- František Josef Černín z Chudenic
- Emanuel Václav Krakowský z Kolowrat
- Vilém Albrecht II. Krakowský z Kolowrat
- Karel Egon I. z Fürstenbergu
- Štěpán Vilém, 1. kníže Kinský
- Josef Mikuláš Windischgrätz
- Dominik Ondřej II. z Kounic
- Leopold Vilém Krakowský z Kolowrat
- Josef Vilém Nostic
- František Xaver Věžník
- Karel Maxmilián z Ditrichštejna
- František Josef z Oppersdorfu
- František Josef Heissler
19. století
- 1833 Leopold Lažanský z Bukové
- 1849 Ferdinand Trauttmansdorff (1825–1896)
- 1857 Richard Belcredi (1823–1902)[9]
- 1859 Leopold II. Mořic ze Šternberka
- 1861 Jan Larisch-Mönnich (1821–1884)
- 1884 Ludvík Egbert Belcredi (1856–1914)[10]
- 1886 Filip Arnošt Kinský
- 1890 Karel Emanuel ze Žerotína
- Josef Karel z Ditrichštejna (možná už na konci 18. století)
- Eugen Karel Czernin z Chudenic
- František Xaver Krakowský z Kolowrat
- Leopold Krakowský z Kolowrat
- Alfons Friedrich Mensdorff-Pouilly
- August Longin Lobkowicz
- Jiří Kristián Lobkowicz
- Karel Inzaghi
- Rudolf Stadion
- Adalbert Widmann (1804–1888)
20. století
Skuteční císařští komorníci (výběr)
17. století
- 1697 (listopad) Jan Jáchym ze Žerotína (přísaha 3. 1. 1698)
- Jan Bedřich z Trauttmansdorffu
- Walter Xaver z Ditrichštejna[11]
Odkazy
Reference
- ↑ a b c BŮŽEK, Václav, a kol. Společnost českých zemí v raném novověku : struktury, identity, konflikty. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 1025 s. ISBN 978-80-7422-062-3. S. 197.
- ↑ VOKÁČOVÁ, Petra. Příběhy o hrdé pokoře: aristokracie českých zemí v době baroka. Praha: Academia, 2014. 964 s. ISBN 978-80-200-2364-3. S. 769.
- ↑ VOKÁČOVÁ, s. 101
- ↑ VOKÁČOVÁ, s. 479
- ↑ VOKÁČOVÁ, s. 101
- ↑ HRBEK, Jiří. Barokní Valdštejnové v Čechách : 1640–1740. Praha: NLN a UK, 2013. 861 s. ISBN 978-80-7422-233-7. S. 604.
- ↑ VOKÁČOVÁ, s. 98 a 583
- ↑ VOKÁČOVÁ, s. 339
- ↑ Almanach 2017, s. 55
- ↑ Almanach 2017, s. 55
- ↑ VOKÁČOVÁ, s. 350
Literatura
- BŮŽEK, Václav, a kol. Společnost českých zemí v raném novověku : struktury, identity, konflikty. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 1025 s. ISBN 978-80-7422-062-3.
- VOKÁČOVÁ, Petra. Příběhy o hrdé pokoře: aristokracie českých zemí v době baroka. Praha: Academia, 2014. 964 s. ISBN 978-80-200-2364-3.