Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Chrám svatého Víta)
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o katedrále svatého Víta, Václava a Vojtěcha v Praze. Další významy jsou uvedeny v článku kostel svatého Víta.
Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha
Praha, Katedrála, JV 01.jpg

Pohled na pražskou katedrálu od jihu

Místo
stát Česko Česko
kraj Hlavní město Praha
zeměpisné souřadnice 50° 5′ 27,24″ s. š., 14° 24′ 2,16″ v. d.
Základní informace
náboženství křesťanství
církev římskokatolická církev
provincie Česká církevní provincie
diecéze Arcidiecéze pražská
Architektonický popis
stavební sloh gotika, novogotika
výstavba cca od 930,
současná podoba 1344–1929
Specifikace
délka 124 m[1]
šířka 60 m[1]
výška hlavní věž: 96,5m; přední věže: 82m; klenba: 33m[1]
Odkazy
oficiální web http://www.katedralasvatehovita.cz/
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha[1] je dominantní stavba na Pražském hradě. Jedná se o trojlodní gotickou katedrálu se třemi věžemi a sídelní kostel arcibiskupa pražského. Současná stavba vznikala v několika etapách, byla stavěna v letech 13441419, 14901510, 15561593 a 18731929 (západní část). V letech 10601920 byla zasvěcena třem významným českým světcům a nazývala se katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Do roku 1997 byl používán název chrám svatého Víta, proto je zkrácené označení svatovítská katedrála, nebo katedrála svatého Víta dosud zažitý název. V roce 1997 obnovil tehdejší pražský arcibiskup Miloslav kardinál Vlk dřívější název katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Rotunda[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Rotunda svatého Víta.

První kostel stojící na místě katedrály založil kníže Václav I. asi v roce 929. Kostel byl zasvěcen sv. Vítu, italskému světci, jehož ostatek (paži) získal kníže Václav od saského vévody, východofranského krále Jindřicha I. Ptáčníka. Kruhová románská rotunda o průměru 13 metrů byla dokončena někdy ve 30. letech 10. století a záhy zde byly uloženy ostatky jejího zakladatele knížete svatého Václava, který začal být uctíván jako patron celé země. Rotunda měla kupolovitou klenbu a zaklenutou loď s ochozem na pilířích po jejím obvodu. Postavená byla z tesaných opukových kvádrů, spojovaných na vápno. Oblázky v dlažbě tvořily mozaikové vzorce. Do světových stran se klenuly čtyři apsidy a v hlavní z nich zřídil Václavův synovec Boleslav II. biskupský stolec; tím se Čechy vymanily z církevní závislosti na řezenském biskupství. O sto let později (1038)[2] sem kníže Břetislav I. z Hnězdna přenesl i ostatky sv. Vojtěcha. Svatovojtěšská svatyně byla přitom podle Kosmy quasi in porticu („jakoby v předsíni“). Přesná podoba rotundy je předmětem mnoha vědeckých sporů, neboť se z ní v podzemí dnešního chrámu dochovaly jen malé části základového zdiva. Z kruhové stavby nejspíše vybíhaly čtyři apsidy, dodávající celému kostelu půdorys kříže. Rotunda sv. Víta byla zprvu knížecím dvorským kostelem, po zřízení pražského biskupství roku 973 se stala katedrálním kostelem biskupským. Spolu s kostelem Panny Marie a sv. Jiří tvořila rotunda první kamennou architekturu Hradu.[2]

Bazilika[editovat | editovat zdroj]

Břetislavův syn a nástupce kníže Spytihněv II. dal namísto prostorově nedostačující rotundy vybudovat mnohem větší a reprezentativnější románskou baziliku sv. Víta, Vojtěcha a Panny Marie.[2] Podle kronikáře Kosmy byla stavba zahájena na svátek sv. Václava roku 1060.[2] Na místě rotundy začala v roce 1060 růst trojlodní bazilika s dvěma věžemi a s ní i nová dominanta Pražského hradu. Respektovala klášter Kostela pražského (ten byl vlastně přistavěn k její severní straně), Svatovítskou kapitulu i biskupský palác. Byla vlastně jakousi obrovitou nástavbou nad svatými hroby. Krátce po zahájení stavby kníže Spytihněv II. zemřel. V budování pokračoval Spytihněvův bratr, kníže Vratislav II., který se stal prvním českým králem. On sám vytyčil půdorys a dispozice stavby. Basilika měla půdorys ve tvaru kříže, na délku měřila sedmdesát metrů, tlusté zdi a pilíře členily temný prostor do tří lodí. Od časů basiliky se dodržovala unikátní tradice: „Jestliže byl v jejím centru pochován panovník svatý Václav, nechť jsou čeští králové i napříště zde nejen korunováni, ale též pohřbíváni!“ Po požáru, který již hotové dílo postihl roku 1091, byla definitivně dokončena v roce 1096. K roku 1074 je u kostela zmiňována krypta sv. Kosmy a Damiána.[2] Trojlodní bazilika s dvojicí apsidálně zakončených chórů (východním a západním), příčnou lodí na západním konci a dvojicí věží měla podstatně monumentálnější rozměry než předcházející kostel – délku 70 m a šířku 35 m. Její půdorys je dobře doložen; v podzemí jižní části dnešní katedrály se dochovaly bohatě zdobené sloupy západní i východní krypty, fragmenty zdiva, dlažby a nosných sloupů.

Stavba katedrály[editovat | editovat zdroj]

Závěr katedrály (M. z Arrasu, 1344–1349)

Dne 30. dubna 1344 byla Praha povýšena na arcibiskupství a vyňata z poslušnosti arcibiskupa mohučského. Za šest dní nato bylo papežskou bulou uděleno pražskému arcibiskupovi Arnoštovi z Pardubic právo korunovat českého krále. Dne 21. listopadu 1344 Karel IV., tehdy ještě kralevic a markrabě moravský, položil s dlouholetým přítelem, Arnoštem z Pardubic, s tehdy již slepým otcem Janem Lucemburským a s bratrem Janem Jindřichem, základní kámen katedrály sv. Víta v souvislosti s povýšením pražského biskupství na arcibiskupství. Arnošt měl přes ramena arcibiskupské palium. Slavnosti se účastnilo veliké množství prelátů a urozených pánů, přičemž sbor zpíval Te Deum laudamus (tebe Bože chválíme). Hlavním architektem byl Matyáš z Arrasu, kterému už bylo 55 let. Stavbu zahájil východním kněžištěm, aby se co nejdřív mohly sloužit mše. V chóru ve tvaru podkovy zbudoval osm kaplí se shodným půdorysem, jimž odpovídají lichoběžná pole ochozu. Klenby rostou na drobných hlavičkách hruškovitých příporek, celek je střízlivý a prostý. Buduje závěr chóru s arkádami až po triforium. Staví východní část dlouhého chóru s jednou kaplí na severní a dvěma na jižní straně. Na jihu zahajuje stavbu včetně obvodového zdiva kaple svatého Kříže, která byla zprvu umístěna samostatně mimo rozestavěnou část katedrály, na severu začíná sakristii. Roku 1352, ve svých dvaašedesáti letech Matyáš z Arrasu zemřel. Od roku 1356 převzal vedení stavby Petr Parléř, narozený ve Švábském Gmündu. Do Prahy přišel velmi mladý, asi 23letý, nejspíše z Kolína nad Rýnem a musel za sebou mít podporu a zkušenosti stavitelské rodiny, aby mu byla svěřena stavba takových rozměrů. Parléř pocházel z významného stavitelského rodu. V katedrále sv. Víta použil tehdy neobvyklou síťovou žebrovou klenbu tzv. Parléřovského typu, jež je vlastně klenbou valenou s výřezy na okna s krásným zdobením, tehdy ještě nosných žeber.

Nedostavěná katedrála od západu za korunovace v roce 1836

Sv. Vít je trojlodní katedrála s příčnou lodí, triforiem a věncem kaplí. Nejvýznamnější z nich je kaple sv. Václava, postavená nad jeho hrobem. Tuto téměř kubickou místnost Parléř zaklenul do té doby neznámou klenbou hvězdicového vzoru, jejíž podpory se oproti tradičním klenbám přesunuly z rohů místnosti do třetin stěn. Svatováclavská kaple byla vysvěcena 1367 a do roku 1373 vyzdobena. Vedle kaple svatého Václava vznikla do roku 1368 jižní předsíň a v jejím patře korunní komora, kde jsou uloženy české královské korunovační klenoty. Parléř poté založil velkou neboli zvonovou věž, kterou jeho nástupci dovedli až do výše 55 metrů. Chór byl zaklenut a dokončen roku 1385. Po smrti Karla IV. Parléř ještě pokračoval v díle, ale dvacet let po císaři zemřel i on. Zájem následovníků pak opadl. Parléřovi synové zatloukli staveniště stěnou z prken a fragment chrámu uzavřeli zdí. Katedrála tak zůstala pro dalších pět set let torzem. Za éry Vladislava II. Jagellonského byla postavena pozdně gotická královská oratoř, jejíž autorství se připisuje architektovi Benediktovi Riedovi a provedení Hansi Spiesovi. Propojuje katedrálu se Starým královským palácem. Po velkém požáru Hradu a Malé Strany v roce 1541, který zničil mnoho staveb, byla během následujících oprav v letech 1556–1561 postavena západní Wohlmutova kruchta, uzavírající nedostavěnou katedrálu. Z roku 1770 pochází měděná barokní helmice věže, kde jsou také zavěšeny zvony.

Novogotická dostavba[editovat | editovat zdroj]

Hlavní průčelí s rozetou

Západní část lodi a průčelí se dvěma osmdesátimetrovými věžemi, byla přistavěna v letech 1873–1929 podle projektu Josefa Krannera a Josefa Mockera. Po jeho smrti (1899) převzal vedení Kamil Hilbert. V září 1929, za účasti prezidenta T. G. Masaryka a arcibiskupa Františka Kordače (jak je uvedeno nad klenbou triumfálního oblouku chóru dómu) byla dokončena dostavba katedrály u příležitosti tisíciletí zavraždění svatého Václava. Mimo bohoslužby slouží chrám jako pokladnice českých korunovačních klenotů, mauzoleum českých králů a galerie sochařských a malířských portrétů. Na výzdobě západní části katedrály se podílela řada význačných umělců – František Kysela, Max Švabinský, Alfons Mucha, Karel Svolinský, Otakar Španiel, Vojtěch Sucharda a další. V letech 19341935 upravil hrobku českých králů architekt Kamil Roškot, na erbech spolupracoval sochař Ladislav Kofránek. V 50. letech byla opravena jižní předsíň s novými vraty a zádveřím podle návrhu architekta Jana Sokola.

Po roce 1989[editovat | editovat zdroj]

Dekretem kardinála Vlka ze dne 23. dubna 1997, k tisíciletému výročí smrti sv. Vojtěcha, byla katedrála zasvěcena svatému Vítovi, Václavovi a Vojtěchovi, neboť toto zasvěcení dostala už předchozí románská bazilika Spytihněva II. od biskupa Gebharta v roce 1074. V prosinci 2011 se v ní konal státní pohřeb Václava Havla, první od roku 1875.

Soudní spory o vlastnictví katedrály[editovat | editovat zdroj]

Katedrálu do roku 1954 spravovala církev, poté tehdejší komunistická vláda vládním nařízením[3] určila „československý lid“ za vlastníka a Kancelář prezidenta republiky za správce celého areálu Pražského hradu, včetně katedrály. Po sametové revoluci se rozhořel spor o vlastnictví katedrály. V roce 1992 podala řada organizací zřizovaných církví žalobu na určení vlastnictví katedrály. Po čtrnácti letech, 16. června 2006, po odvolání na straně církve i státu soud rozhodl, že vládní nařízení z roku 1954 nezměnilo vlastnictví katedrály a že tedy patří témuž vlastníkovi jako před rokem 1954, konkrétně Metropolitní kapitule u sv. Víta.

Vstup do chrámu

Rozsudek se setkal s nesouhlasem řady občanů, kteří považují katedrálu za státní symbol, jenž by měl být v rukou státu. Řada dalších občanů naopak rozsudek vítá s tím, že katedrála jakožto sídelní kostel arcibiskupa má z povahy věci patřit církvi. Miloslav kardinál Vlk první rozhodnutí soudu 26. října 2005 ve prospěch církve, proti kterému se stát odvolal, přivítal a prohlásil, že stát povinnosti, které získal s katedrálou, neplnil dobře. 5. září Správa Pražského hradu předala katedrálu Metropolitní kapitule u svatého Víta, pod niž od 6. září 2006 spadá.

Dne 16. února 2007 však zrušil Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze, který rozhodl, že katedrála svatého Víta patří církvi. Nejvyšší soud dospěl k názoru že vládní nařízení z roku 1954, které z Pražského hradu udělalo sídlo prezidenta a „památku, náležející všemu československému lidu“, je stále platné. Proto podle Nejvyššího soudu chrám byl a zůstává majetkem státu, nicméně vnitřní mobiliář je až na výjimky ve vlastnictví církve.[zdroj?] Případem se tak znovu zabýval Obvodní soud pro Prahu 1, který 27. září 2007 rozhodl, že chrám státu zůstává. Tento rozsudek potvrdil i Městský soud v Praze a dovolání církve dne 5. března 2009 Nejvyšší soud odmítl. Zástupce církve se pak obrátil s ústavní stížností na Ústavní soud a hodlal původně jít i k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku.

Spory o katedrálu ukončila 24. května 2010 dohoda mezi nově ustanoveným pražským arcibiskupem Dominikem Dukou a prezidentem Václavem Klausem. Obě strany v textu dohody vyjádřily svou vůli nepokračovat v dalších soudních sporech a byla ustanovena rada, jejímiž členy jsou držitelé sedmi klíčů potřebných pro vyzvednutí korunovačních klenotů a která má koordinovat společné užívání a správu katedrály.[4] Chrám tak zůstal ve vlastnictví státu.

Soudní spor o vlastnictví katedrály je zajímavý i tím, že prakticky nelze určit vlastníka stavby v době jejího vzniku, neboť ve středověkém chápání byl kostel v podstatě vlastníkem sebe sama, neboť byl brán jako poněkud specifická právnická osoba. Proto bylo například možné darovat kostelu určitý dar a také bylo možné si od něj půjčit peníze. Církev katedrálu pouze spravovala prostřednictvím kapituly, ale nebyla jejím vlastníkem. Jejím vlastníkem však v žádném případě nebyl ani panovník či stát.[5]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Vnějšek katedrály[editovat | editovat zdroj]

Trojlodní gotickou katedrálu francouzského typu tvoří závěr s věncem kaplí a bohatým opěrným systémem, z něhož vyčnívá vysoký chór. Na jižní straně vyčnívá do nádvoří Svatováclavská kaple a na ni navazující jižní předsíň se Zlatou bránou, předsazenou před jižní průčelí příčné lodi. K rohům obou příčních lodí přiléhají pozdně gotická točitá schodiště. K jižní přiléhá velká věž, v dolní části gotická, ve výšce 55m, kde měla věž přecházet do osmibokého půdorysu, navazuje renesanční ochoz a barokně upravená báň. V dolní části věže je zasazena kamenná pamětní deska z roku 1394, která popisuje postup středověké stavby. Oproti původnímu projektu, který počítal se symetrickou severní věží, rozhodli se architekti novověké dostavby pro řešení se dvěma věžemi v západním průčelí. Také západní část lemuje na obou stranách věnec kaplí.

Mozaika Posledního soudu[editovat | editovat zdroj]

Mozaika Posledního soudu

Mozaika Posledního soudu je dílo z let 1370–1372, které zobrazuje křesťanský soud nad lidmi v soudný den, kdy by měl být každý člověk souzen a dostane se buď do nebe nebo do pekla, restaurována byla v roce 1961 a 2000. Celek je rozdělen do tří částí. V prostředním je vyobrazen Kristus jako soudce obklopený anděly nesoucími nástroje Kristova utrpení, pod nimi je skupinka šesti přímluvců - českých patronů, odděleni nápisem s jejich jmény klečí Karel IV. a jeho čtvrtá manželka Alžběta Pomořanská, na vrcholu je tzv. Veraikon (pravá podoba Krista). Vrchy obou bočních polí jsou pokračováním kompozice, postavy Panny Marie a sv. Jana Křtitele se přimlouvají za lidstvo, za nimi jsou okny odděleni apoštolové. V dolní levé části mrtví vstávají z hrobů a tři postavy andělů přijímají spravedlivé. Naopak v pravé části je skupinka hříšníků zavržených mečem archanděla Michaela, která je modrými ďábly vtahována do pekelných plamenů.

Zvony[editovat | editovat zdroj]

Zvon Zikmund z roku 1549
Velké zvonění na svátek Zmrtvýchvstání Páně 2012

Zvonění na svatovítské zvony obstarává dobrovolný spolek Campanaria Pragenses Sancti Viti pod vedením Tomáše Stařeckého. Na jižní věži katedrály je zavěšeno sedm zvonů:

a tři nové zvony z dílny Dytrychových z Brodku u Přerova, odlité roku 2012, nahrazující starší zvony stejných jmen a doplňující zvonový soubor:

  • Zvon Dominik, jehož jméno (respektující tuto historickou chybu u jeho předchůdce) je zkomoleno z Dominikál - tedy zvonu, svolávajícího věřící k nedělní mši (neděle - den Páně = Dominica - Dominus = Pán.
  • Zvon Maria.
  • Zvon Ježíš, nejmenší ze zvonů.

Všechny hradní zvony i hodinové cymbály a další vybavení bylo zničeno požárem roku 1541, například:

Několik dalších zvonů bylo zrekvírováno za obou světových válek:

Vnitřek katedrály[editovat | editovat zdroj]

Interiér katedrály

Uvnitř jsou stěny hlavní lodi svisle členěny triforiem, které obíhá celou katedrálu. Na pilířích chór je 21 bust panovníků, biskupů, královen i stavitelů z dílny Petra Parléře. Za hlavním oltářem jsou náhrobky prvních biskupů a socha kardinála Schwarzenberga Josefa Václava Myslbeka. V jižním ochozu se nachází monumentální stříbrný náhrobek sv. Jana Nepomuckého z roku 1736 podle návrhu E. Fischera z Erlachu. Po bocích vysokého chóru se nalézají dvě velké barokní řezby, znázorňující pustošení chrámu roku 1619 a útěk Zimního krále roku 1620. Uprostřed lodi se nachází renesanční mauzoleum (tumba) Maxmiliána II., Ferdinanda I. a jeho manželky Anny Jagellonské od nizozemského Alexandra Collina, dokončená 1589. Mauzoleum je chráněno ozdobnou renesanční mříží a na jeho bocích jsou vyobrazeni čeští králové a královny, kteří jsou pohřbeni v kryptě pod ním.

Z dalšího vnitřního zařízení je třeba zmínit raně barokní kazatelnu, renesanční Wohlmuthovu kruchtu v severní příční lodi, kam byla přenesena při dostavbě chrámu, a barokní varhany na místě renesančních, zničených při pruském bombardování roku 1757. Dále množství zejména barokních náhrobků, dřevěné Ukřižování Františka Bílka a barevná okna předních umělců počátku 20. století.

Kaple[editovat | editovat zdroj]

Svatováclavská kaple

Ústředním ideologickým i uměleckým prostorem katedrály je svatováclavská kaple. Je zbudována nad původním hrobem svatého Václava v podobě jakoby samostatné svatyně vložené do chrámu a svým pojetím připomíná relikviářovou skříň. Spodní část kaple je ozdobena malbami pašijového cyklu a osázena polodrahokamy v pozlacené omítce. Střídmý exteriér kontrastující s nádherou interiéru navazuje na karlštejnskou kapli sv. Kříže. Nad mřížkou vedle oltáře, kde býval uchováván olej k pomazání při korunovaci, je namalovaný portrét Karla IV. Malby byly upraveny v 70. letech 15. století, kdy také namalovány postavy andělů a patronů v horních částech kaple. Ostatní malby v této části představují výjevy z legend o svatém Václavu. Jejich autorem mohl být Mistr Litoměřického oltáře, ideologickým autorem jejich spoluobjednatel, probošt Jan z Vartenberka. Další úpravy a doplnění maleb prováděl Daniel Alexius z Květné. Nad oltářem, obklopená malovanými anděly, je polychromovaná socha svatého Václava s kopím a štítem. Pochází ze 70. let 14. století, autorem je asi Petr Parléř nebo jeho synovec Jindřich a jedná se o nejstarší dochovanou volně stojící sochu světce. Na pravé straně jižní stěny jsou dveře zavřené sedmi zámky, které vedou na schodiště do Korunní komory, kde jsou přechovávány české korunovační klenoty.[6]

Schematický půdorys s označením kaplí

Jižní i severní stěnu katedrály a její závěr lemuje věnec kaplí, počínaje kaplí svaté Ludmily vpravo od hlavního vchodu (vstup do katedrály, nově s turnikety, je ovšem z levé strany).

Novogotická loď, jižní strana
1 kaple sv. Ludmily (křestní)
2 kaple Božího hrobu
3 kaple Thunovská (Thunská)
Gotická část u jižní brány
4 kaple Hasenburská (vstup do Velké věže, též Božího hrobu)
5 Svatováclavská kaple se světcovým hrobem a vstupem do korunní komory
Gotické kněžiště
6 kaple sv. Ondřeje (Martinická)
7 kaple sv. Kříže (Kristovy tváře nebo také sv. Šimona a Judy)
8 kaple sv. Máří Magdalény (Valdštejnská) s náhrobky Matyáše z Arrasu a Petra Parléře
9 kaple sv. Jana Nepomuckého, pův. Erharda a Otýlie (Vlašimská, sv. Vojtěcha) s ostatky jeho a sv. Radima
10 kaple sv. Ostatků (Saská, Šternberská) s hrobem Přemysla Otakara II.
11 kaple Nejsvětější Trojice a Panny Marie (Císařská), hrob Spytihněva II. a Břetislava I. – v ose katedrály
12 kaple sv. Jana Křtitele (Arnoštova, sv. Antonína)
13 kaple arcibiskupská (Pernštýnská, sv. Háty-Agáty)
14 kaple sv. Anny (Nostická)
15 kaple sv. Michala (stará sakristie)
16 kaple sv. Zikmunda (Černínská) s hrobem sv. Zikmunda a Černína hraběte z Chudenic
Novogotická loď, severní strana
17 Wohlmuthova kruchta s barokními varhanami
18 kaple Nejsvětější Svátosti (kůrová kaple)
19 kaple nová arcibiskupská s hroby posledních arcibiskupů, např. Antonína Podlahy, Františka kard. Tomáška. Kruhová plaketa v této kapli patří Antonínu Podlahovi. V této kapli jsou ještě dvě volná místa k poslednímu odpočinku.
20 kaple Schwarzenberská
21 kaple sv. Anežky České (do r. 1989 Bartoňů z Dobenína)

Pohřbení králové a císaři[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Hrobka českých králů
  1. Přemysl Otakar I., král český (115515. prosince 1230)
  2. Přemysl Otakar II., král český (123226. srpna 1278)
  3. Rudolf II., vévoda rakouský (127110. května 1290)
  4. Guta Habsburská, královna česká (13. března 127118. června 1296) – manželka krále Václava II.
  5. Rudolf I., král český (12824. července 1307)
  6. Blanka Markéta z Valois, královna římská a česká (13171. srpna 1348) – manželka císaře římského a krále českého Karla IV.
  7. Karel IV., císař římský a král český (14. května 131629. listopadu 1378)
  8. Václav IV., král český a římský (26. února 136116. srpna 1419)
  9. Jiří z Poděbrad, král český (6. dubna 142022. března 1471)
  10. Anna Jagellonská (23. července 150327. ledna 1547) – manželka císaře Ferdinanda I.
  11. Ladislav Pohrobek, král český (22. února 144023. listopadu 1457)
  12. Ferdinand I., císař římský a král český (10. března 150325. července 1564)
  13. Maxmilián II., císař římský a král český (31. července 152712. října 1576)
  14. arcivévodkyně Eleonora (4. listopadu 156812. března 1580) – dcera císaře Maxmiliána II.
  15. Rudolf II., císař římský a král český (18. července 155220. ledna 1612)
  16. Marie Amálie Rakouská, vévodkyně parmská (26. února 174618. června 1804) – manželka vévody Ferdinanda Parmského

Pověsti[editovat | editovat zdroj]

Chrliče na katedrále
  • Když v roce 1378 umíral veliký císař a český král Karel IV., umíráček z věže katedrály začal zvonit sám od sebe a k němu se postupně připojily všechny české zvony. Karel to uslyšel a před smrtí zvolal: „Hle, dítky mé, již mne volá Pán Bůh, budiž s vámi na věky!“
  • Věštec řekl králi Václavu IV., že zemře „před věží svatovítskou“. Václav dostal strach a věži se vyhýbal. Později dostal nápad, že by mohl věštbu obejít tím, že věž zbourá. Nařídil to vykonat a odjel na své sídlo na Novém hradě u Kunratic. Tam byl náhle zastižen mrtvicí a teprve když umíral, pochopil pravý výklad věštby – zemře „před věží“ – tedy dříve než věž.
  • Házenburská kaple v přízemí věže nebyla po požáru Prahy v roce 1541 dlouhá léta opravena a sloužila zvoníkům jako komora. Jednou tam usnul opilý zvoník, ale o půlnoci ho probudil přízrak a vyhnal ho z kostela pryč. Zvoník přes noc zešedivěl hrůzou.
  • Když byl odlit největší český zvon Zikmund, na Hrad jej táhlo na kočáře 16 párů koní, nikdo však nevěděl, jak jej dostat nahoru na věž. Umělci ani stavitelé si nevěděli rady, až nejstarší královská dcera sestavila podivný stroj a utkala provaz z dívčích vlasů, na němž zvon snadno vytáhla na věž. Když však chtěli učenci stroj prozkoumat, princezna jej přikázala rozebrat a roztlouci.
  • Vyprávělo se, že panovník, který dostaví svatovítskou katedrálu, dokáže potom definitivně odvrátit turecké nebezpečí. Doslechl se o tom císař Leopold I., nechal katedrálu opravovat a slíbil na stavbu vynaložit značné prostředky. Avšak pověst se donesla až k Turkům, kteří začali svolávat vojska, aby tak stavbu katedrály překazili. Leopold dostal strach, ve stavbě ustal a slíbené finance věnoval na posílení armády.
  • Za vlády Fridricha Falckého se katedrála dostala do rukou kalvinistům, kteří chtěli na posměch katolíkům zvonit na Velký pátek. Zvony však ztěžkly tak, že je nebylo možné rozhoupat. Správce katedrály se rozzlobil a zamkl věž, aby se nezvonilo ani na Bílou sobotu, avšak zvony se rozezněly samy od sebe.
  • Svatovítské zvony dokáží měnit hlas podle nálady, které panuje v českém národě. V období po bitvě na Bílé hoře prý zvonily tak smutně, že probouzely zesnulé české světce v kryptě katedrály.
  • Zvony z věže nemůže nikdo uloupit, kdo by se o to pokusil, zemře; naloženy na vůz by ztěžkly tak, že by je žádný neutáhl; kdyby se to přece podařilo, zvony by uletěly zpět na své místo.
  • 1. dubna 2011 se na internetu rozšířila fáma, že katedrála bude zateplena. Aprílové reportáži[7] uvěřily desítky tisíc lidí.

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d Sv. Vít, Václav a Vojtěch - katedrála, Pražská informační služba
  2. a b c d e Eduard Škoda: Pražské svatyně, Libri Praha 2002, ISBN 80-7277-098-5, str. 255–258
  3. VLÁDNÍ NAŘÍZENÍ ze dne 19. října 1954 o chráněné oblasti Pražského hradu [online]. Praha: Hlavní město Praha, [cit. 2009-03-07]. Dostupné online.  
  4. iHNed. Církev se konečně dohodla s Hradem na správě katedrály sv. Víta [online]. [cit. 2010-05-24]. Dostupné online.  
  5. http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/spor-statu-s-cirkvi-o-katedralu-sv-vita-trva-od-roku-1992/481418
  6. Vlček (2000)
  7. idnes.cz: Chrám svatého Víta se dočkal zateplení. Stát ušetří miliony.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • AMBROS, August Wilhelm. Der Dom zu Prag. Praha : K. André, 1858. 376 s. Dostupné online. (německy) 
  • BIRNBAUM, Vojtěch. K datování portrétní galerie v triforiu chrámu svatovítského. Praha : s.n., 1930. Shrnutí odborných poznatků o portrétní galerii v triforiu Svatovítského chrámu, na základě kterého byla stanovena doba vzniku soch.. Dostupné online.  
  • EKERT, František. Posvátná místa král. hl. města Prahy. Svazek I. Praha : Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1883. Dostupné online. - kapitola Metropolitní chrám sv. Víta, s. 9-77.  
  • JEŘÁBEK, Luboš. Chrám a věže svatovítské. Praha : vl.n., 1906. Dostupné online.  
  • KOŠNÁŘ, Julius. Staropražské pověsti a legendy. Praha : Vincentinum, 1933. Dostupné online. - kapitola O nynějším kostele sv. Víta a jeho památkách, s. 29-56.  
  • KUTHAN, Jiří; ROYT, Jan. Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2011. 688 s. ISBN 978-80-7422-090-6.  
  • KYBALOVÁ, Ludmila. Pražské zvony. Praha: Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1958.
  • PODLAHA, Antonín; ŠITTLER, Eduard. Chrámový poklad u sv. Víta v Praze : Jeho dějiny a popis. Praha : Dědictví sv. Prokopa, 1903. Dostupné online.  
  • PODLAHA, Antonín; HILBERT, Kamil. Soupis památek historických a uměleckých : Metropolitní chrám svatého Víta. Praha : Česká akademie císaře Františka Josefa I. pro vědy, slovesnost a umění, 1906. Dostupné online.  
  • PALACKÝ, František. Staří letopisové čeští od roku 1378 do roku 1527. Praha: L. Mazáč, 1941, s. 268.
  • RYBIČKA, Antonín. O českém zvonařství. Praha: Královská česká společnost nauk, 1886.
  • SVÁTEK, Josef. Pražské pověsti a legendy. 2. vyd. Praha: Paseka, Praha 1997 (1. vydání 1883).
  • SUCHÝ, Marek. Solutio Hebdomadaria Pro Structura Templi Pragensis. Stavba svatovítské katedrály v letech 1372–1378. Díl I. Praha: Archeologický ústav AV ČR, 2003.
  • ŠORM, Antonín. Pověsti o českých zvonech. Praha: V. Kotrba, 1926.
  • VLČEK, Pavel, a kol. Umělecké památky Prahy. Pražský hrad a Hradčany. Praha : Academia, 2000. 521 s. ISBN 80-200-0832-2. S. 106-107.  
  • ZAP, Karel Vladislav. Popis královského hradu, hlavního chrámu u sv. Víta a všech jiných kostelův a světských stavení na Hradčanech v Praze. Praha : Kober, 1868. Dostupné online.  
  • ZAP, Karel Vladislav. Pražský hlavní chrám sv. Víta, jeho nynější stav a potřeba, aby se již ruka přiložila k dostavění této nejpřednější svatyně v zemi České. Praha : Archaeologický sbor Musea království Českého, 1868. Dostupné online.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]