Chorvatská pravoslavná církev
Chorvatská pravoslavná církev patří mezi menší církve v Chorvatsku.
V reakci na protisrbský teror chorvatský ustašovců začaly četnické jednotky provádět zločiny proti civilnímu obyvatelstvu (chorvatskému a muslimskému) v Bosně a Hercegovině. Chorvatský poglavnik (vůdce) Ante Pavelić se kvůli vnitřnímu konfliktu obával ztráty podpory Německa, které chtělo mít na Balkáně zajištěný klid kvůli válce proti SSSR, a proto se rozhodl v únoru 1942 založit Chorvatskou pravoslavnou církev. Chorvatské pravoslaví se mělo stát třetím povoleným náboženstvím v zemi. Jeho členové byli oproštěni od nošení bílé pásky označující ostatní pravoslavné a obdrželi i další výhody. Stát však těžko sháněl duchovní a patriarchou se nakonec stal ruský emigrantský mnich Grigorije Maksimov, který byl nalezen v zapadlém klášteře ve Sremu. Po uvedení do úřadu přijal jméno Germogen. Chorvatská pravoslavná církev byla totálně neúspěšná, důvěra v ní byla doma i v zahraničí nízká.[zdroj?] Duchovní, kterých bylo jen 70, byli mnohdy opilci a násilníci.[zdroj?] Srbové církev odmítli a později se k ní odmítavě stavěly i chorvatské autority. Žádosti na uznání chorvatské pravoslavné církev cařihradský patriarcha nevyhověl. NDH dokonce plánovalo vytvoření chorvatského pravoslavného kláštera na poloostrově Athos.
V 90. letech několik chorvatských teologů v čele s Jurajem Kolarićem přišlo s návrhem obnovit Chorvatskou pravoslavnou církev. Kolarić tvrdil, že Srbská pravoslavná církev je agresivní a je zodpovědná za všechny války v bývalé Jugoslávii, a proto by ji nemělo být už nikdy dovoleno působit v Chorvatsku.[zdroj?] Jako náhrada měla vzniknout Chorvatská pravoslavná církev pro pravoslavné žijící v Chorvatsku. Po konci války v roce 1995 však z této myšlenky sešlo. Navíc došlo k normalizaci vztahů mezi Srbskem a Chorvatskem a Srbská pravoslavná církev se do Chorvatska vrátila a opět rozvinula svoji činnost.
