Chlorid železnatý

Chlorid železnatý (chemický vzorec FeCl₂) je chemická sloučenina železa a chloru. V bezvodém stavu se jedná o pevnou našedlou látku. Z vodných roztoků krystalizuje jako tetrahydrát v podobě zeleně zbarvených krystalů. Existuje i dihydrát, avšak tetrahydrát je nejčastější v laboratoři užívanou formou chloridu železnatého.

Příprava

Chlorid železnatý

Laboratorně ho lze připravit reakcí železa s kyselinou chlorovodíkovou v inertní atmosféře. Je možné jej také připravit redukcí zahřátého chloridu železitého vodíkem. Alternativní metodou přípravy FeCl₂ je reakce chloridu železitého s chlorbenzenem:

2 FeCl₃ + C₆H₅Cl → 2 FeCl₂ + C₆H₄Cl₂ + HCl

Průmyslově se získává zpracováním odpadů, jež vznikají při výrobě oceli působením chlorovodíku.

Reaktivita

Chlorid železnatý je poměrně reaktivní, čemuž nasvědčuje i fakt, že se poměrně snadno oxiduje již stáním na vzduchu na červenohnědý chlorid železitý. Je schopný reagovat s velkým počtem ligandů za tvorby komplexních sloučenin. Reaguje s chloridy alkalických kovů za vzniku tetrachlorželeznatanů: M₂[FeCl₄].FeCl₂

Využití

Přestože je chlorid železnatý relativně dostupnou sloučeninou, je jeho využití poměrně omezené. Způsobeno je to hlavně jeho nestálostí na vzduchu. Z toho důvodu se častěji využívá síran železnatý, který je na vzduchu stabilnější. Nejčastěji se chlorid železnatý využívá v laboratoři při přípravě komplexních sloučenin železa. Dále je využíván v organické syntéze jako redukční činidlo. Průmyslově se jej využívá při čištění odpadních vod, kde se využívá zejména při odstraňování toxických chromanů.

Odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu chlorid železnatý na Wikimedia Commons

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Iron(II) chloride na anglické Wikipedii.

Literatura

• VOHLÍDAL, JIŘÍ; ŠTULÍK, KAREL; JULÁK, ALOIS. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5. 
• J. Kameníček, Z. Šindelář, R. Pastorek, F. Kašpárek: Anorganická Chemie, Nakladatelství UPOL, 2006
• F.A. Cotton, G. Wilkinson: Anorganická chemie, Academia Praha, 1973