Hřib peprný
 Hřib peprný | |
|---|---|
 Hřib peprný | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | houby (Fungi) |
| Oddělení | houby stopkovýtrusné (Basidiomycota) |
| Pododdělení | Agaricomycotina |
| Třída | Agaricomycetes |
| Řád | hřibotvaré (Boletales) |
| Čeleď | hřibovité (Boletaceae) |
| Rod | Hřib (Chalciporus) |
| Binomické jméno | |
| Chalciporus piperatus (Bull. ex Fr.) Bataille | |
| Synonyma | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Hřib peprný (Chalciporus piperatus), případně klouzek peprný je jedlá houba z čeledi hřibovitých.
Druh poprvé popsal Pierre Bulliard v roce 1790 pod jménem Boletus piperatus. Na Chalciporus piperatus jej překvalifikoval Frédéric Bataille v roce 1908.
Vzhled[editovat | editovat zdroj]
Klobouk je 2–6 cm široký, v mládí polokulovitý, později plochý, žlutohnědý, okrový až tmavě červenohnědý, za vlhka lepkavý, pokožka neslupitelná. Rourky jsou rezavě hnědé; póry v mládí karmínově červené, později rezavě hnědé, velké, hranaté.
Třeň je 3 až 7 cm dlouhý, 0,5–1 cm silný, válcovitý, plný, okrový až žlutohnědý, dole obvykle světlejší a obrostlý žlutým podhoubím.
Dužnina je v třeni žlutá, v klobouku až narůžovělá nebo nahnědlá, při poranění barvu nemění. Má palčivou chuť připomínající pepř (bez nepříjemné nahořklé příchuti) a nenápadnou vůni. Palčivou chuť způsobují alkaloidy chalciporon (C16H21NO), chalciporonypropinat, isochalciporon a dehydrochalciporon, od nichž je odvozeno latinské jméno chalciporus.[1]
Výtrusy jsou elipsoidní, světle hnědožluté, o rozměrech 8–12 × 3–3,5 µm. Výtrusný prach je skořicově hnědý.
Rozšíření[editovat | editovat zdroj]
Vyskytuje se od června do listopadu v lesích všech typů, hlavně jehličnatých; zejména kolem lesních cest. Tvoří mykorhizu se smrky, v listnatých lesích se vyskytuje zřídka. Upřednostňuje kyselé půdy.[2][3] Druh se vyskytuje v Evropě a Severní Americe; byl ale nalezen i v Tasmánii, kde rostl pod stálezelenými stromy Nothofagus cunninghamii. V Austrálii a Jižní Americe se vyskytuje na plantážích nepůvodních listnatých stromů.[4]
Využití[editovat | editovat zdroj]
Pro palčivou chuť se hřib peprný používá v menším množství do směsí s jinými druhy, nebo jako koření. Palčivá chuť se sušením nebo povařením plodnic ztrácí.[3][2]
Galerie[editovat | editovat zdroj]
-
detail -
pohled shora i zespodu -
řez plodnicí -
na stanovišti -
ilustrace -
výtrusy
_Bataille_99106.jpg)
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b Jens C. Frisvad, Paul D. Bridge, Dilip K. Arora. Chemical fungal taxonomy. [s.l.]: CRC Press, 1998. ISBN 978-0824700690. S. 289. 424 stran.
- ↑ a b c Hans E. Laux. Eßbare Pilze und ihre giftigen Doppelgänger. Stuttgart: Franckh’sche Verlagshandlung, 1985. ISBN 3440102408. S. 21.
- ↑ a b c Frank Moser. Pfefferröhrling [online]. Natur-Lexikon.com [cit. 2012-07-17]. Dostupné v archivu.
- ↑ a b Susan Isaac. [s.l.]: Cambridge University Press, 1993. ISBN 0-521-45050-0. S. 183.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- PŘÍHODA, Antonín; URBAN, Ladislav; URBAN ML., Ladislav. Kapesní atlas hub 1. Praha: SPN, 1986. S. 122.
- KLUZÁK, Zdeněk; SMOTLACHA, Miroslav; ERHARTOVI, Josef a Marie. Poznáváme houby. Brno: Svépomoc, 1985. S. 73.
- SVRČEK, Mirko; VANČURA, Bohumil. Houby. Martin: ARTIA, 1987. S. 105.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Galerie hřib peprný na Wikimedia Commons- Obrázky, zvuky či videa k tématu hřib peprný na Wikimedia Commons
