Cecil Beaton

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Královna Elizabetha II. a princ Philip, 1953
Cecil Beaton: Arthur Tedder, 1942
RAF 108 Liberator, 1942
Piloti Wellingtonu, 1941

Sir Cecil Walter Hardy Beaton CBE, (14. ledna 190418. ledna 1980) byl anglický módní a portrétní fotograf, dále též scénograf a kostýmní výtvarník. Jednalo se o trojnásobného držitele ocenění Oscar, z toho dvě ocenění za dnes již legendární film My Fair Lady, za celkové výtvarné řešení a kostýmy, dále také o čtyřnásobného držitele prestižní divadelní ceny Tony. Nejdříve začínal portrétovat své sestry pod dohledem své chůvy, která sama byla amatérská fotografka. Zajímal se o komponovanou fotografii barona Adolph de Mayera a Edwarda Steichena. Ve svých snímcích nekladl důraz ani tak na portrétovaného nebo na to co měl na sobě, ale spíše na atmosféru a celkový dojem celé scény. Jeho první malá výstava v Londýně mu otevřela dveře do časopisu Vogue, pro který začal uprostřed padesátých let pracovat jako módní fotograf. Kromě toho pracoval pro Harper's Bazaar. V Hollywoodu třicátých let měl možnost portrétovat celou řadu filmových hvězd, v roce 1937 jako dvorní fotograf portrétoval královskou rodinu a během druhé světové války pracoval jako válečný fotoreportér pro Britské ministerstvo informací.[1]

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 14. ledna 1904 v Hampstead jako syn Ernesta Waltera Hardyho Beatona (1867-1936), prosperujícího obchodníka se dřívím, a jeho ženy Etty Sissonsové (1872-1962). Jeho dědeček, Walter Hardy Beaton (1841-1904), založil rodinný podnik Beaton Brothers Timber Merchants and Agents a jeho otec v podnikání pokračoval. Ernest Beaton byl také amatérský herec a jeho manželka, Cecilova matka, byla dcerou kováře Cumbriana, který přijel do Londýna.[2] Spolu měli čtyři děti - kromě Cecila ještě dvě dcery - Nancy (1909-1999) a Baba (1912-1973), a dalšího syna Reggieho (1905-1933). Do školy chodil Cecil Beaton v Heath Mount.

Když Beaton vyrůstal, jeho chůva vlastnila fotoaparát Kodak 3A Camera, populární model, který byl známý tím, že to byl ideální přístroj pro učení. Beatonova chůva jej začala učit základy fotografování a vyvolávání filmů. Často portétoval své sestry a matku sedící za nimi. Když byl dostatečně zdatný, začal posílat fotografie do londýnských společenských časopisů, často pod pseudonymem a s dodatkem 'doporučená' práce Beatona.[3][4]

Patnáct let v období 1930 - 1945 měl Beaton pronajatý dům Ashcombe House ve Wiltshire, kde hostil celou řadu pozoruhodných postav.

V roce 1972 byl pasován na rytíře. O dva roky později jej postihla mozková mrtvice, po které trvale ochrnul na pravé straně těla. I když se naučil psát a kreslit levou rukou a měl upravenou kameru, stal se kvůli tomu frustrovaný. V důsledku mrtvice seyačal starat o finanční zajištění ve stáří. V roce 1976 vstoupil do jednání s Philippe Garnerem, expertem na prodej fotografií Sotheby's. Do aukční síně Garner získal Beatonův archiv s výjimkou všech portrétů královské rodiny a pěti desítek tisků Vogue v Londýně, Paříži a New Yorku. První z pěti aukcí se konala v roce 1977, poslední v roce 1980.

Do konce roku 1970 se z Beatona stal starý muž. V lednu 1980 zemřel jedné noci ve svém domě Reddish House v Broad Chalke ve Wiltshire ve věku 76 let.[4]

Velkou jeho láskou byl sběratel umění Peter Watson, ačkoli nikdy nebyli milenci. Měl vztah se známými ženami, včetně herečky Greta Garbo a britské prominentky Doris Castlerosse.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Fotografie[editovat | editovat zdroj]

Beaton navrhoval obaly na knihy, kostýmy pro charitativní odpoledne, vyučoval profesionální řemeslo fotografie v ateliéru Paula Tanqueraye, dokud jej nepřijali na pravidelnou práci do časopisu Vogue v roce 1927.[5] Také založil vlastní studio, kde jedním z jeho prvních klientů - a později nejlepších přátel - byl Stephen Tennant; Beatonovy fotografie Tennanta a jeho přátel jsou považovány za jedny z nejlepších reprezentací „Nadějných mladých lidí“ (Bright Young People) Anglie z dvacátých a třicátých let.

Beaton je nejvíce známý svými módními fotografiemi a portréty. Pracoval jako stálý fotograf pro magazín Vanity Fair a Vogue, kromě toho portétoval celebrity v Hollywoodu. Stal se fotografem pro britské vydání Vogue v roce 1931, když jeho kolega George Hoyningen-Huene, fotograf pro francouzský Vogue, odcestoval do Anglie se svým novým přítelem Horstem. Horst sám začal pracovat pro francouzský Vogue v listopadu téhož roku.[6]

Beatonův první fotoaparát byl sklopný Kodak 3A . V průběhu své kariéry používal velkoformátové fotoaparáty a také menší aparáty Rolleiflex. Beaton nebyl známý jako vysoce kvalifikovaných technický fotograf, ale místo toho se zaměřoval na přesvědčivou kompozici modelu nebo scény a hledal nejlepší moment ke stisknutí spouště.

Beaton často fotografoval královskou rodinu pro oficiální publikace.[7] Jeho oblíbenou královskou modelkou byla Elizabeth Bowes-Lyon, po jednom úspěšném fotografování si dokonce přivlastnil její šáteček na památku. Beaton fotografoval slavnou svatbu Eduarda VIII. a Wallis - vévodkyně z Windsoru.

V průběhu druhé světové války byl Beaton vyslán Ministerstvem informací Spojeného království záznamenat obrazem události z domácí fronty. Během tohoto úkolu zachytil jeden z nejtrvalejších obrazů britských utrpení během války, například tříletou oběť operace Blitz Eileena Dunnyho zotavujícího se v nemocnici, jak drží svého milovaného medvídka.[8] Když byl tento snímek zveřejněn, Amerika ještě oficiálně nebyla připojena do války, ale zveřejňováním obrázků Beatona a dalších v americkém tisku pomohlo tlačit americkou veřejnost k tomu, aby vyvinula tlak na své vlády na pomoc Británii v hodině nejpotřebnější.[4]

Beaton měl hlavní vliv na vztah se dvěma dalšími předními hvězdami britské fotografie, a sice Anguse McBeana a Davida Baileyho. McBean pravděpodobně patřil mezi nejlepší portrétní fotografy své doby - ve druhé části své kariéry (po válce), byla jeho práce Beatonem silně ovlivněna, i když McBean byl mnohem zdatnější v technické provedení snímků. Bailey byl také Beatonem hodně ovlivněn, když společně pracovali pro britský Vogue na počátku šedesátých let, Bailey využíval čtvercový formát fotografií 6×6, což byla oblíbená pracovní plocha Beatona.

Honorace, ocenění a medaile[editovat | editovat zdroj]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Fotografie[editovat | editovat zdroj]

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • My Royal Past, 1939
  • Ashcombe: The Story of a Fifteen-Year Lease, 1949
  • Photobiography, 1951
  • Persona Grata, 1953
  • Indian Diary and Album
  • The Glass of Fashion
  • My Bolivian aunt: a memoir
  • Chinese Diary and Album
  • Japanese
  • Ballet
  • Portrait of New York
  • Self-portrait with Friends: the Selected Diaries of Cecil Beaton, 1926–1974
  • The wandering years; diaries, 1922–1939
  • Cecil Beaton's The Years Between Diaries, 1939–44
  • The strenuous years, diaries, 1948–55
  • The restless years: diaries, 1955–63
  • The parting years: diaries, 1963–74
  • The Unexpurgated Beaton: The Cecil Beaton Diaries as He Wrote Them, 1970–1980
  • Beaton in the Sixties: The Cecil Beaton Diaries as He Wrote Them, 1965–1969
  • Cecil Beaton's 'Fair Lady', (1966) (diary excerpts and costume sketches)
  • The face of the world: an international scrapbook of people and places.
  • I take great pleasure
  • Quail in Aspic: the Life Story of Count Charles Korsetz

Výstavy[editovat | editovat zdroj]

Hlavní výstavy se konaly v National Portrait Gallery v Londýně v roce 1968 a 2004.

První mezinárodní výstava třicátých letech a první výstava jeho díla v Austrálii se konala v Bendigo, Victoria od 10. prosince 2005 do 26. března 2006.

Zastoupení ve sbírkách[editovat | editovat zdroj]

Citáty[editovat | editovat zdroj]

  • Penn si všechno dělá velmi složité. Nepoužívá žádné pomůcky ani rekvizity. Ke svícení požívá jen ty nejjednodušší lampy, většinou jen jeden zdroj světla, kterým svítí z boku.[9]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KOLEKTIV AUTORŮ. 20 th Century Photography Museum Ludwig Cologne. Kolín, Londýn, Los Angeles, Madrid, Paříž, Tokio : Taschen, 2005. ISBN 3-8228-4083-1. (anglicky) 
  2. Hugo Vickers Cecil Beaton: The Authorised Biography 1985 Phoenix Press
  3. ‘recommending’ the work of Beaton
  4. a b c Cecil Beaton. Parametr "periodikum" je povinný! 2006. Dostupné online [cit. 2008-05-09].  
  5. Robin Muir. The Beaton Generation. Parametr "periodikum" je povinný! 1 February 2004. Dostupné online [cit. 2008-05-09].  
  6. Time writers. Too, Too Vomitous. Parametr "periodikum" je povinný! 02 February 1931. Dostupné online [cit. 2008-05-09].  
  7. V&A Exploring Photography: Sir Cecil Beaton [online]. Victoria and Albert Museum, [cit. 2008-05-10]. Dostupné online.  
  8. http://news.bbc.co.uk/2/hi/in_depth/photo_gallery/3438593.stm
  9. http://www.lightgarden.cz/magazine/clanky/osobnosti/irving-penn-i-foceni-kolace-muze-byt-umeni
  • SPENCER, Charles. Cecil Beaton Stage and Film Designs. London : Academy Editions, 1995. ISBN 1854903985.  
  • VICKERS, Hugo. Cecil Beaton. New York : Donald I. Fine, 1985. ISBN 1556110219.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]