Camillo Benso Cavour

Camillo Benso, hrabě Cavour
Camillo Benso, hrabě Cavour
	Portrét od Francesca Hayeze z roku 1864
1. premiér Itálie a ministr zahraničí
	Ve funkci:; 23. března 1861 – 6. června 1861
Panovník	Viktor Emanuel II.
Předchůdce	byl první italský premiér
Nástupce	Bettino Ricasoli
9. premiér Sardinského království
	Ve funkci:; 4. listopadu 1852 – 19. července 1859
Panovník	Viktor Emanuel II.
Předchůdce	Massimo d'Azeglio
Nástupce	Alfonso La Marmora
	Ve funkci:; 21. ledna 1860 – 23. března 1861
Panovník	Viktor Emanuel II.
Předchůdce	Alfonso La Marmora
Nástupce	úřad nahrazen postem premiéra Itálie
ministr zemědělství a obchodu Sardinského království
	Ve funkci:; 11. října 1850 – 11. května 1852
Panovník	Viktor Emanuel II.
Předseda vlády	Massimo d'Azeglio
Předchůdce	Pietro De Rossi di Santarosa
ministr financí Sardinského království
	Ve funkci:; 19. dubna 1851 – 11. května 1852
Panovník	Viktor Emanuel II.
Předseda vlády	Massimo d'Azeglio
Předchůdce	Giovanni Nigra
Nástupce	Luigi Cibrario
Stranická příslušnost
Členství	Historická pravice
Rodné jméno	Camillo Paolo Filippo Giulio Benso
Narození	10. srpna 1810 ; Turín
Úmrtí	6. června 1861 ; Turín
Příčina úmrtí	malárie
Místo pohřbení	Castle Cavour of Santena
Partner(ka)	Hortense Allart
Rodiče	Michele Benso di Cavour a Adele Benso de Sellon
Příbuzní	Gustavo Benso di Cavour (sourozenec)
Alma mater	Royal Academy of Turin
Profese	politik, diplomat, podnikatel a spisovatel
Náboženství	deismus
Ocenění	velkokříž Řádu čestné legie; Řád Guelfů; Řád Medžidie 1. třídy; Řád slunce a lva 1. třídy; Civilní savojský řád; … více na Wikidatech
Podpis
Commons	Camillo Benso Conte di Cavour
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Camillo Benso, hrabě Cavour (10. srpna 1810 – 6. června 1861, celým jménem: Camillo Paolo Filippo Giulio Benso, hrabě Cavour, Isolabella a Leri) byl v roce 1861 prvním italským premiérem (předsedou vlády). Předtím byl v letech 1852–1859 a 1860–1861 premiérem Sardinského království.

Patřil ke skupině, která usilovala o sjednocení Itálie pod vládou savojské dynastie. Získal podporu Velké Británie a Francie účastí v krymské válce, v roce 1858 uzavřel tajnou dohodu s Napoleonem III., na jejímž základě Francie následujícího roku vojensky podpořila Sardinské království ve válce s Rakouskem. Jako protivník demokratických republikánů (Mazziniho a Garibaldiho) prosadil pro sjednocenou Itálii v roce 1861 monarchickou státní formu (království).

Život před vstupem do politiky

C. Cavour vystudoval vojenskou akademii v Turíně a stal se důstojníkem. V roce 1831 kvůli svým liberálním názorům odešel z armády a modernizoval rodové statky, podnikal také v oblasti železnic a bankovnictví. Na cestách po Francii a Velké Británii se seznámil s ekonomickým liberalismem. V roce 1847 založil časopis Il Risorgimento (vzkříšení, obroda), kde psal politické a ekonomické články.

Cavourovy zásluhy při sjednocování Itálie

V roce 1848 propukla v Itálii a dalších evropských zemích revoluce a C. Cavour se rozhodl vstoupit do politiky. Stal se poslancem sardinského parlamentu, r. 1850-1851 ministrem obchodu a r. 1852 nakonec premiérem Sardinského království (tehdy Piemont v severní Itálii a Sardinie). Usiloval o liberalizaci hospodářství a politiky a o sjednocení Itálie. Díky jeho reformám se z Piemontu stal bohatý průmyslový stát hrající svou roli v evropské politice a trhu. Snažil se utlumit vliv dvorské kliky i aktivity radikálů a revolucionářů. Zavedl svobodu tisku a shromažďování. Posílil armádu a navázal spojenectví s Francií Napoleona III. Oba státy měly zájem na oslabení Rakouska a r. 1859 jejich společné armády vtrhly do Lombardie a zvítězily u Magenty a Solferina. Benátsko ale dobyto nebylo, protože Napoleon III. uzavřel v listopadu 1859 v Curychu proti vůli Cavoura a krále Viktora Emanuela II. mír s Františkem Josefem I., rakouským císařem. Mír zaručoval odstoupení Lombardie Sardinskému království a vytvoření italské konfederace pod předsednictvím papeže. Proti tomu se ale vzbouřilo obyvatelstvo středoitalských státečků Toskánska, Parmy, Modeny a Romagny a plebiscitem se rozhodlo o připojení těchto území k Sardinskému království. Napoleon III. souhlasil pod podmínkou odstoupení Savojska a Nizzy.

Vrchol risorgimenta

V roce 1860 se italský revolucionář Giuseppe Garibaldi postavil do čela tzv. výpravy „tisíce“, během níž se přeplavil z Janova na Sicílii, s podporou místních povstalců dobyl Království obojí Sicílie a Umbrii v papežském státě a předal je králi Viktoru Emanueli II. Po těchto událostech bylo 17. 3. 1861 v Turíně vyhlášeno Italské království v čele s králem Viktorem Emanuelem II. a Cavour se tedy dožil uskutečnění svého celoživotního snu. Itálie se pak ještě rozrostla o Benátsko (1866) a o Řím (1870), který se v lednu 1871 stal hlavním městem sjednocené Itálie.

Odkazy

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Camillo Benso Cavour na Wikimedia Commons
Osoba Camillo Benso von Cavour ve Wikicitátech

Pahýl

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

↑ Dizionario biografico degli italiani. 1960. Dostupné online. [cit. 2016-05-16]

[11f3d909e8c4a21d4033bfc95be40197b14fd363-1] Dizionario biografico degli italiani. 1960. Dostupné online. [cit. 2016-05-16]

[1]