Bělorusko
.svg)
Bělorusko, oficiálním názvem Běloruská republika (bělorusky 
Рэспу́бліка Белару́сь, Respublika Belarus; rusky Респу́блика Белару́сь, Respublika Belarus), je vnitrozemský stát ve východní Evropě. Hraničí s Evropskou unií (s Polskem, Litvou a Lotyšskem) na západě, Ruskem na severu a východě a s Ukrajinou na jihu.[5] Hlavním městem je Minsk.
Země má necelých 10 milionů obyvatel, z nichž většinu tvoří Bělorusové, nejpoužívanějším jazykem je však v současnosti ruština, která má stejně jako běloruština úřední status.
Bělorusko je nezávislé od roku 1991, kdy se stalo jednou z nástupnických republik Sovětského svazu. Je zakládajícím členem Společenství nezávislých států a zahraničně-politicky je silně orientováno na Rusko, s nímž roku 1997 vstoupilo do svazu.[6] Od roku 1994 je nepřetržitě prezidentem země Alexandr Lukašenko, který je západními zeměmi kritizován za nedemokratické postupy a potlačování opozice. Bělorusko je jediný stát v Evropě, který v praxi vykonává trest smrti. Bělorusko je označováno za poslední totalitní stát v Evropě.[7][8][9][10]
Dějiny
Středověk
Příchod slovanských kmenů na území dnešního Běloruska se datuje do prvního století našeho letopočtu. Na tomto území se usadily tři slovanské kmenové svazy: Kriviči, Dregoviči a Radimiči. První zmínky o běloruských knížectvích však pochází až z 9. století. Konkrétně jde o Polocké knížectví, jeden ze tří hlavních celků Kyjevské Rusi; později vznikly i další mocné útvary: Turovské, Grodecké a Novogrodecké knížectví. Kolem roku 992 dorazilo do běloruských zemí křesťanství (misionáři vyslaní z kyjevského centra Vladimírem I. Svatým). Po zániku Kyjevské Rusi (definitivně 1240) pod náporem Mongolů začala do mocensky rozdrobeného prostoru pronikat litevská knížata. Území tzv. Černé Rusi (okolí Novogrodku) si podřídil už kníže, později král Mindaugas v polovině 13. století, po roce 1316 (nástup Gediminase) už litevští panovníci systematicky připojovali jednotlivé běloruské a ukrajinské země ke svému soustátí. Také vzrůstající tlak německých vojsk (Řád německých rytířů a Řád mečových rytířů) a nájezdy Tatarů/Mongolů přispěl k zformování litevsko-(bělo)ruské jednoty. Bílá Rus tvořila podstatnou část Velikého knížectví litevského (VKL). Hlavním městem byl zpočátku Novogrodek, od roku 1323 pak Vilnius (Vilno). Zlatá éra tohoto státního útvaru nastala zejména za vlády Vitolda Velikého. (Symboly tohoto státního celku, znak zvaný pahoňa a bílo-červeno-bílá vlajka, jsou dnes v Bělorusku zakázány.)
V rámci Rzeczypospolité (raný novověk)
Útoky moskevských vojsk na východní hranice země na konci 15. století si vynutily centralizaci státu a zvýšení finančních výdajů na vojsko. Na začátku 16. století, ztratila slábnoucí Litva východní část Bílé Rusi včetně města Smolenska (1514). V roce 1569 se Litva a sousední Polsko, do té doby spojené pouze osobou panovníka, sjednotily ve federativní stát nazvaný Republika obou národů, polsky Rzeczpospolita. Pro Litvu a Bílou Rus to znamenalo ztrátu některých území na jihu (dnes Ukrajina) a podřízení se svrchovanosti polského království, také částečnou polonizaci (především šlechty a kléru) a katolizaci, v roce 1697 bylo zakázáno používat běloruštinu v úředním styku, ovšem díky sjednocení bylo možné až do poloviny 17. století vzdorovat tlaku Ruského carství. V průběhu svého vývoje byla běloruština silně ovlivněna polštinou.
V letech 1772–1795 se dělením Polska země postupně stala součástí Ruského impéria. Běloruština byla následně omezována ve prospěch ruštiny a byla podporována pouze pravoslavná církev, zatímco řeckokatolická církev uznávající autoritu papeže byla potlačována. V letech 1830/31 pak propuklo v Polsku (tzv. Kongresovce), Litvě a Bílé Rusi protiruské povstání, které ale bylo tvrdě potlačeno. Roku 1839 byla zahájena silná rusifikace. Koncem 19. století a začátkem 20. století zesílilo národní hnutí, které usilovalo o samosprávu a opětovné zavedení běloruštiny.
-
Velký znak Litevského velkoknížectví -
Tradiční běloruská červenobílá vlajka
.svg)
Ve 20. století
.jpg)
Po zhroucení carského Ruska se v prosinci 1917 konal Všeběloruský sjezd, na kterém byla zvolena vláda Běloruska. Toto jednání však bylo přerušeno Rudou armádou, která následně v březnu 1918 musela ustoupit německé armádě. Političtí představitelé museli uprchnout do zahraničí. Politického zmatku využila bolševická strana, která vyhrála volby a 25. března 1918 vyhlásila Běloruskou lidovou republiku. Rudá armáda opět dorazila do Minsku a bolševici 1. ledna 1919 vyhlásili Běloruskou sovětskou socialistickou republiku. Po sovětsko-polské válce v roce 1921 připadla její západní část – tzv. Kresy (přibližně třetina území včetně Grodna a Brestu Litevského) Polsku, zbývající část včetně Minsku pak zůstala Běloruské SSR v rámci Sovětského svazu. Nacionalistická Druhá Polská republika zavírala běloruské školy a potlačovala používání běloruštiny.[11]
V září 1939 necelé dva týdny po německé invazi bylo Polsko z východu přepadeno Sovětským svazem; polská část Běloruska byla následně připojena k Běloruské SSR a byla zde zahájena kolektivizace. Německá invaze do SSSR během druhé světové války způsobila Bělorusku obrovské škody a ztrátu 2,2 miliónu lidských životů, což byla celá čtvrtina předválečné populace (okupační německá moc tu jako odpověď na velmi silné partyzánské hnutí uplatňovala taktiku spálené země, vyvražděny byly stovky vesnic).[12]
V roce 1945 byla ustanovena současná polsko-sovětská hranice, která nově probíhala asi o 200 km západněji někdejším polským vnitrozemím; většina lidí polské národnosti na získaných západních územích Běloruské SSR byla nuceně repatriována do Polska. Po válce byla poskytnuta Běloruské SSR centrálně řízená hospodářská pomoc, která významně pomohla k obnově ekonomiky.[zdroj?] V 50. letech byla Běloruská SSR dosídlována Rusy a v menší míře také dalšími národy Sovětského svazu; současně opět zesílila rusifikace. V roce 1986 bylo Bělorusko postiženo černobylskou jadernou havárií.
Nezávislost
Dne 27. června 1990 vyhlásilo Bělorusko svou svrchovanost a v procesu rozpadu SSSR nakonec dne 25. srpna 1991 i plnou samostatnost. V současnosti Bělorusku vládne prezident Alexandr Lukašenko, který nečekaně zvítězil ve volbách v roce 1994 a od té doby posílil svou pozici. V prezidentských volbách v roce 2006 mu byli protikandidáty společný kandidát běloruské opozice Aljaksandar Milinkevič, Sjarhej Hajdukevič a další nezávislý kandidát opozice Aljaksandar Kazulin. V roce 2010 se konaly další prezidentské volby, ve kterých získali Lukašenkovi protikandidáti zisk v hodnotě jednotek procent. Opozice označila volby za zmanipulované, následovaly pokojné demonstrace, které režim tvrdě rozehnal a hlavní představitele (včetně několika prezidentských protikandidátů) uvěznil.[13] V současné době zde působí organizace Člověk v tísni, která zde založila Centrum pro lidská práva a demokracii.
Geografie
Poloha
S rozlohou 207 595 km² je 84. největším státem na světě, 13. největším v Evropě a 2,6× větším než Česká republika. Na západě má 418 km dlouhou hranic s Polskem, 640 km s Litvou, 161 km s Lotyšskem, na východě 1 312 km s Ruskem a na jihu 1 111 km s Ukrajinou. Rozkládá se v nížinné oblasti v západní části Východoevropské roviny s nevelkými výškovými rozdíly. Nejvyšším bodem země je se svými 345 m vrch Dzjaržynskaja hara západně od Minsku.
Vodstvo
Bělorusko leží na hranici povodí několika velkých evropských řek a současně na rozvodí Černého a Baltského moře. Celková délka řek (delších než 5 km) je 51 000 km. Hustota říční sítě je 0,2 až 0,28 km/km². Nejvýznamnější řeky jsou Dněpr (s přítoky Pripjať, Sož a Berezina), Západní Dvina, Němen (s přítokem Vilija) a na severovýchodě horní tok řeky Lovati (povodí Něvy). Zdroj řek je smíšený s převahou dešťového a sněhového. Pro všechny řeky jsou charakteristické vysoké stavy na jaře, v povodí Západní Dviny a Němenu i v zimě. Řeky se využívají pro lodní dopravu, splavování dřeva a v menší míře i jako zdroj energie. Mnohé řeky přijímají vodu z vysoušených bažin a mokřin, které jsou pro Bělorusko charakteristické. Splavné jsou Dněpr, Berezina a Němen. Po Pripjati lodě proplouvají do řeky Západní Bug přes Dněpersko-bugský kanál.
Bělorusko má přes 11 000 jezer. Běloruská jezera jsou pozůstatkem po ustupujícím ledovci na konci poslední doby ledové. Nejvýznamnější hluboká jezera ledovcového původu rozmanitých tvarů pobřeží jsou charakteristické pro sever republiky. Největší z nich jsou jezero Narač (79,6 km²) a Asvějské jezero (52,8 km²). Ve středu Běloruska jsou jezera mělká a zarůstající, převážně říčního a krasovo-sufozního původu. Na jihu v Polesí je mnoho mělkých jezer uprostřed bažin, z nichž nejvýznamnější jsou Červené (43,6 km²) a Vyhanavské (26 km²). Nejhlubší jezera jsou Dlouhé (52,8 m), Riču (51,9 m) a Hiňkava (43,3 m).
Klima
| Minsk, Bělorusko | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| klimagram | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Klimatické podmínky v Bělorusku mají oproti střední Evropě výrazněji kontinentální charakter, s chladnější zimou. Průměrné lednové teploty se pohybují od -5,1 na západě do -7,5 °C na východě, v červenci je pak po celé zemi průměrná teplota kolem 18 °C. Průměrné roční srážky jsou 550–650 mm. Většina z nich připadá na jaro a léto. Vlhkost podnebí je důsledkem vlivu atlantského proudění a blízkosti Baltského moře.
Flóra a fauna
Země má nadprůměrné zalesnění, zhruba jedna třetina státu jsou lesy. Na severu převažuje smrk, borovice, jedle, bříza, na jihu pak dub, buk a jilm. Jehličnany jsou silně zastoupeny v Polesí.
Fauna se zde podstatně neliší od středoevropské. Běloruské lesy jsou mimořádně bohaté na živočišné druhy. Vyskytuje se zde los, rys, medvěd hnědý, méně často pak vlk. V polsko-běloruském národním parku Bělověžský prales lze pak spatřit zubry.
Obyvatelstvo
10 největších měst Běloruska
Odhad k roku 2018[15][16]
| Minsk | 1 982 444 |
| Homel | 535 693 |
| Mohylev | 381 353 |
| Grodno | 370 919 |
| Vitebsk | 370 298 |
| Brest | 347 576 |
| Babrujsk | 217 546 |
| Baranavičy | 179 166 |
| Barysaŭ | 143 051 |
| Pinsk | 137 961 |
Bělorusové tvoří 81,2 % obyvatel země. Největší menšinou jsou Rusové s 11,4 %, následováni Poláky (3,9 %) a Ukrajinci (2,4 %).
V roce 1926 v Běloruské SSR tvořili Bělorusové 80,6 % obyvatel, Židé 8,2 % a Rusové 7,7 %.[17]
Jazyková situace
Oficiálními jazyky státu jsou běloruština a ruština. Již v dobách carského Ruska byla však běloruština vystavena útlaku ve prospěch ruštiny. Současná běloruská vláda v tomto trendu pokračuje. Výsledkem je rusifikace Běloruska, tj. stav, kdy v běžné praxi a často i ve školství je užívána ruština, případně tzv. trasjanka (směs obou jazyků, obdoba suržyku na Ukrajině), zatímco spisovná běloruština, zvláště ve své předreformní podobě z 20. let 20. století (tzv. taraškevica), je znakem spíše národně orientované inteligence a protilukašenkovské opozice, jejíž účast na společenském životě a vliv na něj jsou státním aparátem potlačovány.
Náboženství
Zhruba 80 % věřících obyvatel se hlásí k pravoslaví, 10 % k katolictví (především příslušníci polské menšiny). Zbylá procenta představují protestanti, uniatům , židé a muslimové a dalších 20 církví. Početná část obyvatel je bez vyznání.[3][18]
Původně (až do 16. století) byla drtivá většina obyvatelstva Bílé Rusi pravoslavná, ale postupem času sílily přestupy (hlavně šlechticů) k protestantským církvím a ke katolicismu. Vývoj vyústil ve vyhlášení brestlitevské unie roku 1596, čímž vznikla řeckokatolická církev (a pravoslaví bylo zároveň postaveno mimo zákon). Hrubé snahy o její všeobecné prosazení vyvolaly ohromný odpor (např. povstání ve Vitebsku) pravoslavného obyvatelstva i většiny duchovenstva, takže nakonec muselo být roku 1635 pravoslaví opět oficiálně povoleno. Přestože běloruský lid a nižší šlechta vnímali řecké katolictví jako vnucovanou víru, získávalo postupně v dalších staletích své stoupence i v těchto vrstvách a v 19. století začalo být uniatství chápáno a vyzdvihováno jako charakteristický rys běloruského národa. V důsledku vnucovaného – pro změnu – pravoslaví ze strany carské moci, však uniaté nezískali tak silné pozice jako na Malé Rusi/Ukrajině.
Původně početná komunita běloruských židů byla zdecimována za 2. světové války, zbytek po rozpadu SSSR odešel do Izraele. Z původně sedmisettisícové komunity tak zbývá zhruba 10 000 Židů. Vysoký podíl ateistů je mj. důsledkem omezení dřívějšího církevního vlivu na školství, zejména v době Sovětského svazu.
Ekonomika Běloruska
Bělorusko je průmyslově-zemědělský stát se vzrůstající hospodářsko-politickou izolací. Hlavní průmyslová odvětví jsou strojírenství, těžba a zpracování draselných solí, papírenský, textilní, potravinářský a chemický průmysl. V zemědělství převažuje živočišná výroba zejména chov prasat, skotu, koní a drůbeže nad výrobou rostlinnou. Pěstují se brambory, ječmen, žito, cukrová řepa a len. HDP na obyvatele za rok je 18066 USD (2016)[4]. Převažuje tepelná energetika.
Po rozpadu SSSR si Lukašenkův režim zachoval kontrolu nad ekonomikou a uplatňuje politiku "tržního socialismu," kde stát má velkou kontrolu nad cenami a měnovou politikou; státní sektor je též velký. Tyto zásahy do ekonomiky ji destabilizují a poškozují.
V roce 2011 bylo Bělorusko zasaženo krizí, která byla především způsobena zvýšením platů zaměstnanců státních podniků o 40 % na 500 $ před prezidentskými volbami v roce 2010.[19][20] Další příčiny byly silná státní kontrola nad hospodářstvím, úroková sazba nižší než inflace a deficit státního rozpočtu.[21]
Inflace v roce 2011 dosáhla 108,7 %[22] a platy poklesly z 530$ v prosinci 2010 na 330$ v květnu 2011.[23]
Cestovní ruch
Přestože Bělorusko není příliš turisticky atraktivní zemí (což je však z velké části způsobeno minimální propagací a omezenými podmínkami pro rozvoj turistického ruchu), lze najít místa, která za pozornost určitě stojí. Hlavní město Minsk bylo bohužel za 2. světové války zničeno a jen nepatrná část se dočkala obnovy, takže se zde zachovalo jen málo ze staré architektury. Nejstarší budovy pocházejí ze 17. století (katedrála, bernardinský klášter). Pozornost návštěvníka by mohlo upoutat především Trojické předměstí na severozápadním okraji centra. Jinak je běloruská metropole skvělou ukázkou sovětského funkcionalistického stavebního stylu a urbanismu: velké funkcionalistické budovy, rozsáhlé parky a široké prospekty jsou typickým obrazem Minska, vytvořeným v poválečných desetiletích. Minsk je také kulturním centrem Běloruska: najdeme zde osm muzeí a šest divadel včetně opery.
Z dalších historicky či kulturně zajímavějších měst lze jmenovat Grodno (zachovaná část historické zástavby), Vitebsk, který je rodištěm Marka Chagalla, či Polock bohatý na sakrální památky. Zajímavou a přitažlivou krajinou je Polesí na jihu Běloruska. Jde o zalesněnou nížinu podél řeky Pripjať, jejíž jižní část leží již na Ukrajině. Řeka se zde pohybuje s téměř nulovým spádem, což způsobilo vytváření obrovských mokřin podél Pripjati a jejich přítoků. Národní park Bělověžský prales na hranici s Polskem také stojí za zhlédnutí.
Kultura
Nejslavnějším běloruským spisovatelem je patrně Janka Kupala. Světlana Alexijevičová získala roku 2015 Nobelovu cenu za literaturu. Za hranice své vlasti pronikli rovněž autoři jako Jakub Kolas, Maksim Bahdanovič, Vasil Bykav, Uladzimir Karatkevič či Ryhor Baradulin.
V populární hudbě dokázal získat mezinárodní úspěch houslista Alexander Rybak, který má dnes ovšem norské občanství.
Na území současného Běloruska se narodila i řada osobností, které jsou dnes vnímány spíše jako Poláci – jsou to zejména spisovatel Adam Mickiewicz a hudební skladatel Stanisław Moniuszko. Na území Běloruska kdysi sídlila též významná židovská komunita. Místo narození Bělorusko má tudíž ve svém životopise mnoho židovských osobností – malíř Marc Chagall, herec Solomon Michoels, malíř Chaïm Soutine, sochař Ossip Zadkine, nebo hudební skladatel Irving Berlin.
Věda
K nejvýznamnějším běloruským vědeckým osobnostem patří nositel Nobelovy ceny za fyziku z roku 2000 Žores Ivanovič Alfjorov a letecký konstruktér Pavel Suchoj. Na vývoji sovětských jaderných zbraní se podílel fyzik Jakov Borisovič Zeldovič. Běloruský původ měl rovněž psycholog Lev Vygotskij či matematik Otto Šmidt. V běloruském Kobrynu se narodil též v posledku americký matematik Oscar Zariski.
Otcem běloruské vzdělanosti je kněz Cyril Turovský. František Skoryna přeložil do staroběloruštiny, kterou kodifikoval, Bibli. Lingvista Branislav Taraškievič je tvůrcem spisovné běloruštiny, která nese i jeho jméno - taraškievica. Nobelovu cenu za ekonomii získal roku 1971 běloruský rodák Simon Kuznets. Významným marxistickým teoretikem byl Alexandr Bogdanov.
Sport
Nejúspěšnější běloruští sportovci jsou sportovní gymnasté Vitalij Ščerbo a Olga Korbutová. Běloruskou gymnastickou školu úspěšně reprezentovala též Světlana Boginská. Též běloruská tenisová škola má zvuk, což dokazují jména jako Viktoria Azarenková či Nataša Zverevová. Nejznámějším běloruským fotbalistou posledních let je Alexandr Hleb, z časů SSSR pak Sergej Alejnikov. Zápasník Alexandr Medveď získal zlatou medaili na třech po sobě jdoucích olympiádách. Zřejmě nejúspěšnějším běloruským sportovcem současnosti je biatlonistka Darja Domračevová. Sprinterka Julija Něstěrenková dokázala i v éře dominance černošských běžkyň vybojovat zlato na olympijských hrách v běhu na 100 metrů, v Athénách roku 2004. Olympijským vítězem v akrobatickém lyžování je Alexej Grišin. Věhlas měl i šachista Lev Polugajevskij.
Odkazy
Reference
- ↑ FAO's Information System on Water and Agriculture [online]. FAO [cit. 2013-02-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-01-26. (anglicky)Dostupné také na:
- ↑ CIA - The World Factbook - Belarus
- ↑ a b International Religious Freedom Report for 2011 [online]. U.S. State Department [cit. 2018-03-27]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2018-05-24]. Dostupné online.
- ↑ Belarus [online]. CIA [cit. 2017-10-23]. Dostupné online. (Angličtina)
- ↑ Договор от 2 апреля 1997 г. „Договор о Союзе Беларуси и России“
- ↑ HAVEL, Vaclav. Poslední totalitní stát v Evropě [online]. srpen 2005. vyd. Forum 2000. Dostupné online. Dostupné také na: [1].
- ↑ Bělorusko zatýká oponenty a nepouští do země aktivisty. Hokejový šampionát začíná
- ↑ http://echo24.cz/a/wpysc/diktator-nevadi-ceskych-fanousku-je-v-totalitni-zemi-dost-a-co-tam-vidi
- ↑ http://dejinyasoucasnost.cz/archiv/2007/5/volby-bez-volby/
- ↑ Norman Davies, God's Playground (polské vydání), s.512-513
- ↑ "V běloruské Chatyni upálili nacisté zaživa 149 obyvatel, včetně 75 dětí". Česká televize. 22. března, 2013
- ↑ http://www.clovekvtisni.cz/cs/lidska-prava/zeme/belorusko/podpora-obcanske-spolecnosti
- ↑ Monthly Averages for Minsk, Belarus [online]. The Weather Channel [cit. 2008-09-01]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Belarus: Regions, Major Cities & Settlements Population Statistics, Maps, Charts, Weather and Web Information, 27. května 2018.
- ↑ Численность населения на 1 января 2018 г. и среднегодовая численность населения за 2017 год по Республике Беларусь в разрезе областей, районов, городов, поселков городского типа Национальный статистический комитет Республики Беларусь, 27. května 2018.
- ↑ Zdroj: Sčítání lidu 1926.
- ↑ Belarus Religion Stats [online]. NationMaster.com. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Presidential election played role as catalyst for economic crisis, expert says. naviny.by [online]. [cit. 24-02-2014]. Dostupné v archivu pořízeném dne 06-07-2014.
- ↑ Bělorusko varuje lid před hromaděním amerických dolarů. Požírá ho prý agresivní plíseň. ihned.cz [online]. 27. 2. 2013. Dostupné online.
- ↑ Ярослав Романчук. КРИЗИС. Четыре айсберга для белорусского «Титаника» (Jaroslav Romančuk)
- ↑ http://wyborcza.biz/biznes/1,100896,10936099,Bialorus__Inflacja_w_2011_r__wyniosla_108_7_proc_.html
- ↑ Белстат: средняя зарплата с начала года снизилась на 200 долларов
Literatura
- ŘEZNÍK, Miloš. Běloruská státnost – novum nebo tradice?. Historický obzor, 1997, 8(5/6), s. 118–120.
- ŘEZNÍK, Miloš. Bělorusko. Praha: Libri, 2003. ISBN 80-7277-183-3.
- SAHANOVIČ, Hienadź. Dějiny Běloruska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. ISBN 80-7106-828-4.
- AKUDOVIČ, Valancin. Neznámé Bělorusko. Praha: Dokořán, Člověk v tísni - společnost při ČT, 2005. ISBN 80-903510-9-3.
- HLAVÁČEK, Petr - KOTAU, Pavel. Bělorusko mimo Bělorusko. Běloruští intelektuálové v meziválečném Československu. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2016. ISBN 978-80-7308-687-9
Související články
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Bělorusko na Wikimedia Commons 
Slovníkové heslo Bělorusko ve Wikislovníku- Bělorusko na OpenStreetMap
Kategorie Bělorusko ve Wikizprávách- Bělorusko.cz – vše o Bělorusku (včetně cestopisů) [online]. Internet Archive [2].
- (rusky)(bělorusky)(anglicky) Oficiální stránky prezidenta
- (česky)(bělorusky)(rusky) Velvyslanectví České republiky v Bělorusku
- (rusky)(anglicky) Oficiální stránky Rusko-běloruského svazu
- (česky) Svobodné Bělorusko – stránky prodemokratického občanského sdružení
- (česky) Občanské Bělorusko (stránky prodemokraticky zaměřené)
- (rusky)(anglicky) Aktuální počasí v Bělorusku
- Belarus - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky)
- Belarus (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky)
- Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 — Belarus Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky)
- Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Belarus [online]. U.S. Department of State, 2010-08-27 [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky)
- CIA. The World Factbook - Belarus [online]. Rev. 2011-08-16 [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky)
- Zastupitelský úřad ČR v Minsku. Souhrnná teritoriální informace: Bělorusko [online]. Businessinfo.cz, 2011-04-15 [cit. 2011-08-22]. Dostupné online.
- ADAMOVICH, Anthony, a kol. Belarus [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky)
.svg)
Autoritní data  |
|
|---|