Bělehrad

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Bělehrad
Београд
Bělehrad – znak
znak
Bělehrad – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška117 m n. m.
StátSrbskoSrbsko Srbsko
Bělehrad
Bělehrad
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha359,96 km²
Počet obyvatel1 659 440
Hustota zalidnění4 610,1 obyv./km²
Správa
StarostaSiniša Mali
Oficiální webwww.beograd.rs
PSČ11000
Označení vozidelBG
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bělehrad (srbsky zvuk Београд / Beograd) je hlavním a největším městem Srbska. Mezi lety 19181941 a 19461992 byl také hlavním městem Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, resp. Jugoslávie. V roce 2011 zde žilo 1 659 440 obyvatel.[1] Město leží na soutoku řek Dunaj a Sáva.

Historie

Obléhání Bělehradu Turky v roce 1456
Související informace naleznete také v článku Dějiny Bělehradu.

Bělehrad, který se nachází na strategickém soutoku dvou řek, patří k velmi starým městům a místům, kde kontinuální osídlení trvá již několik tisíc let. Již v dobách Keltů zde existovala osada. Tu později Římané, kteří město nazývali Singidunum, rozšířili a přebudovali i přístav pro svoji říční flotilu. Od 6. století město patřilo Byzantské říši, po stěhování národů a úpadku Cařihradu se sem nastěhovali Slované. Město ale trpělo pod náporem jak uherských, tak benátských útoků, neboť oba státy se snažily získat tuto oblast pod svoji kontrolu.

V roce 1284 se Bělehrad stal poprvé hlavním městem Srbska. Mezi lety 13161402 byl ale také součástí Uher. V roce 1402 se Bělehrad stal hlavním městem posledního srbského státu v středověkuSrbského despotátu. Nyní tak nachází k dalšímu rozkvětu města a i srbského státu jako takového.

V období husitských válek a úpadku těžby stříbra v Českých zemích, které patřily k významným vývozcům tohoto kovu, se Srbsko stalo státem s největší těžbou stříbra, což umožnilo srbskému králi Štěpánu Lazarevičovi udělat z Bělehradu jedno z největších kulturních a hospodářských měst Evropy. Turecké obléhání Bělehradu se odehrálo mezi 4. a 22. červencem roku 1456. Město se hrdinně bránilo, nicméně počet výpadů ze strany stále agresivnějšího islámského souseda se zvyšoval.

V důsledku tureckých nájezdů řada vysoce vzdělaných lidí z Byzance, Bulharska, Řecka a Makedonie utekla do Bělehradu. V tomto důsledku se Bělehrad stal jednotným kulturním centrem, ne jen ve východní ale v celé Evropě. Jedním z těchto významných lidí byl například Bulhar Konstantin Filosof, který byl osobním životopiscem krále Štěpána.

V 15. století tu byla pohraniční pevnost Uherska, kterou však roku 1521 po mnoha neúspěšných pokusech dobyli Turci.[2] V letech 16881690, 17171739 a 17891791 ho drželi Rakušané.

Od roku 1806 je Bělehrad hlavním městem Srbska. Nejednalo se však o samostatný stát, ale pouze o stát autonomní. Až do roku 1867 tu proto byla stále přítomna turecká vojenská posádka. Konec 19. století je ve znamení rychlého rozvoje města. Původní budovy jsou likvidovány a nahrazují je moderní stavby, budované v tehdejších populárních slozích.

Od roku 1918 byl Bělehrad hlavním městem Království SHS, které neslo od roku 1929 název Jugoslávie. Město následuje další evropské metropole v rozvoji moderní dopravních a komunikační infrastruktury. V roce 1927 je otevřeno letiště, o dva roky později začíná vysílat Radio Beograd.

Za druhé světové války byl obsazen nacistickým Německem, v říjnu 1944 Bělehrad obsadila národněosvobozenecká armáda Jugoslávie a Rudá armáda.[3] Po válce se v Bělehradě konaly procesy s válečnými zločinci, četníky a protikomunistickými aktivisty.

Stará pohlednice Ulice knížete Michala

Jakmile boje skončily a moci se chopili komunisté, začal být Bělehrad jako metropole rozšiřován a modernizován. V rámci první pětiletky se začalo západně od historického města na zelené louce stavět rozsáhlé sídliště Nový Bělehrad. K budování byly nasazeny mládežnické brigády, které se zapojily do mnohých staveb v Jugoslávii přelomu 40. a 50. let 20. století.

Budova poničená při bombardování Jugoslávie silami NATO v roce 1999

Kromě masové výstavby nových sídlišť se Bělehrad stal také místem realizace moderní jugoslávské, potažmo srbské architektury. Zatímco v celé zemi vznikaly výstavní budovy, hlavní město potřebovalo také mnohé kulturní a společenské budovy vystavěné s vědomím, že se jedná o hlavní město reprezentující celou federaci. Začal se velkolepě obnovovat chrám svatého Sávy, jehož výstavba doteď probíhala velmi pomalu. Dunaj překročily nové silniční mosty, které umožnily spojení se severním okolím města. Jako vůdčí stát Hnutí nezúčastněných zemí a hlavní město neutrálního státu se Bělehrad stal místem mnohých mezinárodních konferencí a častých zahraničních návštěv.

Ke konci 80. let 20. století se ekonomická situace Jugoslávie zhoršila a problémy pocítili i obyvatelé Bělehradu. Nová politická garnitura, která reprezentovala hlavně srbské zájmy, získávala rychle podporu. Její mítinky se konaly v prostoru Ušće, tedy na soutoku Sávy a Dunaje. Celé město se stalo v dobách rozpadu jugoslávského státu dějištěm politických shromáždění, a to jak vládních, tak i opozičních. Režim Slobodana Miloševiće vedl k mezinárodním sankcím a vyústil až v bombardování města vojsky NATO v polovině roku 1999. Byly těžce poškozeny významné budovy státní správy a mosty přes Dunaj. Miloševićův režim byl svržen demonstrací, při které byl obsazen a vyrabován jugoslávský parlament.

Geografie

Letecký snímek města

Bělehrad leží 116,75 m n. m. při soutoku Sávy s Dunajem na souřadnicích 44° 49' 14 s. z. š. a 20° 27' 44 v. z. d. Původní bělehradské historické jádro se nachází v oblasti dnešní pevnosti Kalemegdan na pravém břehu řeky. Od 19. století bylo město rozšiřováno směrem na východ a jih. Po druhé světové válce bylo vystavěno na levém břehu řeky Sávy nové město v socialistickém stylu. S městem jsou spojeny menší komunity Zemun, Krnjača a Ovča. Samotný Bělehrad má rozlohu 360 km2 , zatímco rozloha s metropolitní oblastí činí 3 223 km2. V historii tvořil Bělehrad důležitou křižovatku mezi západem a Orientem.

Na levém břehu Sávy má město kopcovitý terén, nejvyšším bodem města je Torlak kopec s výškou 303 m.

Podnebí

Bělehrad má mírné kontinentální podnebí, střídají se zde čtyři roční období a jsou zde rovnoměrně rozloženy srážky. Průměrná roční teplota ve městě je 11, 7 °C, nejteplejším měsícem je červenec s průměrnou teplotou 22, 1 °C. Průměrný roční úhrn srážek v Bělehradě činí zhruba 700 milimetrů. Je zde v průměru 2 096 slunečních hodin.Nejslunnější měsíce jsou červenec a srpen. Nejvyšší oficiálně zaznamenaná teplota v Bělehradě byla 43, 1 °C, nejnižší 10. ledna 1893 činila −26,2 °C.

Měsíc Led Úno Bře Dub Kvě Čer Čec Srp Zář Říj Lis Pro Rok
Maximální teplota 3,5°C 6,4°C 11,9°C 17,5°C 22,5°C 25,3°C 27,3°C 27,3°C 23,7°C 18,1°C 11,0°C 5,3°C 16,7°C
Minimální teplota −2,3°C −0,2°C 3,3°C 7,8°C 12,1°C 15,0°C 16,3°C 16,1°C 13,0°C 8,3°C 4°C −0,2°C 7,8°C
Srážky 47mm 44mm 46mm 56mm 71mm 91mm 67mm 53mm 51mm 46mm 57mm 59mm 688mm

Hospodářství

Mezinárodní letiště Nikoly Tesly

Jako jediné město v zemi nad 1 milion obyvatel má Bělehrad dominantní postavení v zemi. Je hospodářským, politickým i kulturním centrem státu.

Bělehrad je hospodářsky nejrozvinutější oblastí Srbska. Více než 30 % HDP země se vytváří právě v metropoli, kde je také soustředěno 30 % veškeré pracovní síly. Mezi významné podniky, které v hlavním městě sídlí, patří Národní banka Srbska, Air Serbia, Telekom Srbija, Telenor Srbija, Delta Holding a další. V dobách existence socialistické Jugoslávie zde sídlila řada průmyslových podniků, mezi které patřil např. výrobce autobusů Ikarbus, nebo výrobce traktorů a zemědělské techniky IMT. Na bělehradských předměstích jsou i četné, i když většinou nevelké strojírenské závody (především na výrobu obráběcích a zemědělských strojů), dále podniky textilní, kožedělné, dřevozpracující, chemické a potravinářské. V okolí města, nedaleko Smedereva a Pančeva se nachází rozlehlá průmyslová zóna.

Životní prostředí

Bělehrad nemá dostupnou kanalizaci pro cca 1/3 domů ve městě. Kanalizační síť, která na počátku 21. století existovala, byla napojena přímo na řeky Sáva a Dunaj, město nemělo k dispozici moderní a potřebnou čističku odpadních vod.

Obyvatelstvo

Podle sčítání lidu z roku 2011 měl Bělehrad 1 166 763 obyvatel. Jako administrativní jednotka Město Bělehrad (tj. s přilehlými sídly Borča, Ovča a Surčin) potom mělo město 1 233 796 obyvatel. Spolu s metropolitní oblastí žilo v hlavním městě Srbska 1 659 440 lidí. Největší opštinou podle počtu obyvatel je Nový Bělehrad a nejmenší Sopot.[4]

Město vykazuje dlouhodobý přírůstek obyvatel, především díky přistěhovalectví stále dalších lidí z celého Srbska. Růst vykazují hlavně okrajové části metropole, zatímco v centru města počet obyvatel klesá.[5]

Bělehrad je domovem pro řadu národností z bývalé Jugoslávie i celého Balkánu. Nejpočetnější skupinou jsou zde Srbové (1 505 448 lidí), dále Romové (27 325), Černohorci (9 902), Chorvati (7 752), Makedonci (6 970) a Bosňáci (3 996). Mnozí lidé přišli do Bělehradu jako přistěhovalci z menších měst z celé bývalé Jugoslávie. V 90. letech 20. století přišla řada uprchlíků z Chorvatska, Bosny a Hercegoviny a Kosova. Od poloviny 90. let se zde také začala početně rozšiřovat i čínská komunita, která v současné době činí okolo 10-20 tisíc lidí[zdroj?] a koncentruje se v blízkosti Bloku 70 na Novém Bělehradě. Mezi další přistěhovalce, kteří v Bělehradě tradičně žijí, patří i občané ze států Hnutí nezúčastněných zemí, kteří v Jugoslávii studovali v 70. a 80. letech 20. století, a později se rozhodli v zemi zůstat.

1 429 170 obyvatel se hlásí k pravoslaví, dále 16 305 k Římskokatolické církvi, 3 796 k protestantismu a 3 996 je muslimů. Židovská komunita zde měla až 10 000 příslušníků, ovšem během 2. světové války a následné vlně emigrace jich je v současnosti asi 2 200.

Doprava

Nádraží Beograd-Centar v roce 2016.

Město je významné také z dopravního hlediska. Křižují se zde panevropské koridory, ústí sem mnohé železniční tratě, poloha na soutoku dvou řek je klíčová pro vnitrozemskou i mezinárodní lodní dopravu. Bělehrad má rozsáhlý přístav (v blízkosti městské části Dorćol, dokončen v roce 1961); řeka Dunaj je dle evropských smluv mezinárodním vodním tokem. Pro městskou dopravu nejsou vodní toky využívány.[zdroj?]

V Surčinu se pak nachází mezinárodní letiště Nikoly Tesly, které je hlavním vzdušným přístavem pro aerolinky Air Serbia. V roce 2016 jej využilo 4,9 milionu cestujících. Nedaleko od něj se nachází vojenské letiště u obce Batajnica.

Metropole má rozsáhlý systém veřejné dopravy, jejímž základem je tramvajová síť; kterou doplňují trolejbusy a autobusy. Dlouhodobě problematickou otázkou z hlediska rozvoje města je výstavba metra. Dopravu zajišťuje městský dopravní podnik; některé příměstské spoje provozují soukromí dopravci, z nichž největším je společnost Lasta.

Pro příměstskou dopravu funguje systém BG voz, který zajišťuje spojení Bělehradu s vzdálenějšími místy. Železniční uzel města Bělehradu je dlouhodobě přestavován; původní železniční nádraží z roku 1883, které se nachází u řeky Sávy je přemisťováno dále od centra města. Nová stanice má neformální název Beograd-Centar. Železniční spojení z Bělehradu vede do Záhřebu, Nového Sadu/Budapešti, Aradu, Požarevace, Niše, a Valjeva/Podgorice. Pro celé Srbsko představuje Bělehrad klíčový železniční uzel, stejně jako představoval i pro celou bývalou Jugoslávii.

Bělehrad je napojen na dálniční síť prostřednictvím bývalé dálnice Bratrství a jednoty, která jej napojuje na Záhřeb v západním a Niš ve východním směru. Další dálnice, která vede z Bělehradu, směřuje do metropole Vojvodiny, Nového Sadu. Významným silničním tahem je rovněž tzv. Ibarská magistrála. Skrz město Bělehrad je veden dálniční tah, který umožňuje rychlý přejezd východo-západním směrem. Jižně od metropole se nachází dálniční okruh, který byl k roku 2017 dobudován především z jihovýchodní části.

Samospráva

Sídlo bělehradské skupštiny (zastupitelstva).

Město Bělehrad má status speciální územní jednotky v rámci Republiky Srbska. Má své vlastní orgány samosprávy. Ty tvoří skupština Bělehradu, která sídlí ve Starém paláci, bývalém sídle dynastie Karađorđevićů.

Skupština města je zastupitelský orgán, který vykonává základní funkce místní vlády, které předpokládají srbské zákony a Statut města Bělehradu. Skupština má 110 zastupitelů, kteří jsou voleni v místních volbách každé 4 roky. Zasedání Skupštiny se koná dle potřeby a minimálně jednou za tři měsíce.

Město Bělehrad zastupuje navenek primátor města, kterým je od roku 2014 Siniša Mali.

Rada města je orgán, který realizuje vůli primátora i Skupštiny města a vykonává kontrolně-dohledovou funkci nad prací bělehradského magistrátu. Radu města tvoří primátor, jeho zástupce a 9 členů. Členy Rady volí Skupština města na návrh primátora. Funkční období Rady je čtyřleté.

Administrativní dělení

Město Bělehrad tvoří podle jeho statutu jednotlivé opštiny (ekvivalentní k městským částem), kde je vykonávna místní samospráva na nižší úrovni. Každá opština má vlastní skupštinu. Většina opštin, kterých se v Bělehradě nachází celkem šestnáct, se rozkládá jižně od řek Sáva a Dunaj, v historickém regionu Šumadija. Tři místní opštiny Zemun, Nový Bělehrad a Surčin se nacházejí severně od řeky Sávy a opština Palilula se rozkládá i severně od řeky Dunaje. Zarnuje bývalé obce Krnjača a Ovča.

Samosprávnými městskými částmi (opštinami) v rámci města Bělehradu jsou následující:

Části města.

Kultura

Národní divadlo

Bělehrad každoročně hostí několik významných kulturních akcí, festivalů (FEST – Bělehradský filmový festival, BITEF – Bělehradský divadelní festival, BEMUS – Bělehradský hudební festival aj.), ale také veletrhy a pod..

Ivo Andrić, nositel Nobelovy ceny za literaturu zde napsal jedno ze svých nejznámějších děl – Most na Drině. K dalším velkým bělehradským spisovatelům patří i Branislav Nušić, Miloš Crnjanski, Meša Selimović a další. Většina srbského filmového průmyslu se nachází v Bělehradě. Jedním z nejznámějších je film oceněný v roku 1995 na cenách Palme d'Or s názvem Underground (Podzemí) od režiséra Emira Kusturicy.

K význačným rockovým skupinám patří Riblja Čorba, Bajaga i Instruktori aj. Během 90. let bylo město hlavním centrem hudebního stylu turbofolk,[zdroj?] k jehož nejznámějším představitelům patřila Ceca Ražnatovićová. Dnes je Bělehrad centrem srbské hip-hopové scény, působí zde umělci jako Beogradski Sindikat, Škabo, Marčelo.

Nachází se zde mnoho divadel, přední místa mají Srbské národní divadlo, Jugoslávské dramatické divadlo nebo Ateliér 212. V Bělehrade sídli Srbská akademie vědy a umění nebo Srbská národní knihovna.

Muzea

Národní muzeum
  • Srbské národní muzeum bylo založeno roku 1844 a návštěvníkům nabízí pohled na více než 400 000 exponátů. Mj. se zde nachází také rukopis Miroslavljevo Jevanđelje (Miroslavovo evangelium).
  • Vojenské muzeum nadchne především zahraniční turisty. K exponátům muzea patří i letecká stíhačka Lockheed F-117 Nighthawk, která byla sestřelená jugoslávskou armádou. Kromě ní se v muzeu nachází přes 25 000 exponátů, které sahají až do Doby římské.
  • Muzeum letectví nabízí přes 200 letounů, mj. i takové, které nejsou vidět nikde jinde na světě – např. Fiat G.50. Nachází se zde také letouny USA a NATO, sestřelené během války.
Ulice knížete Michala
  • Muzeum Nikoly Tesly bylo založeno roku 1952 a hostí osobní předměty vynálezce. V muzeu leží přes 160 000 originálních dokumentů a okolo 5 700 jiných předmětů.

K dalším muzeum patří např. Muzeum Vuk a Dositej, Muzeum letectví nebo velice známé Muzeum Afrického umění.

Vzdělání

V Bělehradě se nachází dvě státní a více soukromých vysokých škol. Bělehradská univerzita (Универзитет у Београду, Univerzitet u Beogradu) byla založená roku 1808 jako Hlavní akademie. Patří k nejstarším vzdělávacím institucím tohoto typu v zemi a studuje na ní přibližně 90 000 studentů.

Ve městě je 195 základních a 85 středních škol. Dále je zde 14 speciálních, 15 hudebních škol a 4 školy pro dospělé.

Významné historické budovy

Detail Bílého paláce
Rektorát Bělehradské univerzity
Bělehradská aréna

V městské části Dedinje se nachází komplex královských rezidencí, dělících se na Královský palác a Bílý palác, které jsou sídlem pro současnou srbskou královskou rodinu korunního prince Alexandra III..

Budova parlamentu (vlevo) a budova Srbské pošty (vpravo)
Starý palác

Ve městě je dále mnoho kostelů, několik menších mrakodrapů, hotelů, akademií, vládních budov apod.

Partnerská města

Odkazy

Reference

  1. Základní statistické údaje na stránkách srbské vlády (srbsky)
  2. NORRIS, David. Belgrade - A Cultural History. [s.l.]: Oxford University Press, 2008XX. ISBN 13: 978-0195376098. S. 92. (angličtina) 
  3. NORRIS, David. Belgrade - A Cultural History. [s.l.]: Oxford University Press, 2008. ISBN 13: 978-0195376098. S. 98. (angličtina) 
  4. Informace o obyvatelstvu města na stránkách Bělehradu (srbsky)
  5. Článek na portálu blic.rs (srbsky)

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Belgrade na anglické Wikipedii.

Literatura

  • KOSTIĆ, Đorđe. Falling in love with a city: European travelers to Belgrade, 1815-1914.. Belgrade: [s.n.], 2007. 194 s. ISBN 978-86-80619-41-5. 
  • LUKAVEC, Jan. O „odchodu ze země živých do země mrtvých“: Bělehrad. In Od českého Tokia k exotické Praze. Praha: Malvern, 2013. 317 s. ISBN 978-80-87580-61-5. 

Související články

Externí odkazy