Byzantsko-osmanské války

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Byzantsko-osmanské
Konflikt:
[[Soubor:{{{obrázek}}}|300px|]]
Trvání: 1299 - 1453
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Malá Asie
Casus belli: {{{příčina}}}
Výsledek: Osmanské vítězství;[1]
Zánik Byzantské říše
Změny území: {{{Území}}}
Strany
Byzantská říše Osmanská říše
Velitelé
Síla
Ztráty
{{{poznámky}}}

Byzantsko-osmanské války byla série válečných konfliktů mezi Osmanskými Turky a Byzantskou říší, která vedla k pádu Byzantské říše a nástupu Osmanské říše.

Po ztrátě Konstantinopole roku 1204 byla Byzantská říše rozdělena a v chaosu. Využívaje situace Rúmský sultanát obsadil území západní Malé Asie, dokud Nikájské císařství nebylo schopno odrazit seldžudské Turky. Nakonec byla Konstantinopol roku 1261 dobyta zpět od Latinského císařství. Přesto zůstalo postavení Byzantské říše nejisté důsledkem Epirského despotátu, Srbska a Bulharského carství.

To v kombinaci s oslabením Rúmského sultanátu vedlo k přesunu vojsk z Malé Asie do Thrákie k zajištění vlády nad ní.[2] Zatímco se mnoho tureckých bejů zúčastnilo dobývání byzantského a seldžudského území, největší hrozbu pro Nikaiu a Konstantinopol představoval Osman I. V roce 1299 se Osman I. prohlásil sultánem a jeho území se později stalo Osmanskou říší.

Během padesáti let vlády Osmana I., přestala existovat byzantská Malá Asie a kolem roku 1380 byzantská Thrákie padla do rukou Osmanů.

Počátek války[editovat | editovat zdroj]

Následujíce byzantsko-seldžucké války, se mnoho Turků usadilo v Malé Asii a dobyli si území a polosamostatné státy pro sebe po zhroucení Rúmského sultanátu na konci 13. století.[3] Jedním šlechticem (bejem) starého sultanátu byl Osman I Osmanova država byla v severozápadním regionu Anatolie, blízko Konstantinopole. Osman využil oslabeného postavení Byzance na konci 13. století k nájezdům a výpadům na jeho území. byzantský ústup byl způsobem ambicí císaře Michaela VIII, jež se pokoušel vytlačit křižáky z Řecka a ponechal tak Malou Asii otevřenou pro Osmanův útok.[4]

Vzestup Osmanů: 1265 - 1328[editovat | editovat zdroj]

Po dobytí Konstantinopole Michaelem Palaiologem, byla Byzantská říše ve vážném postavení. Mezi křižáckými státy v Řecku a dalších regionech probíhaly rozhovory o znovudobytí Konstantinopole pro Latinské císařství[5] zatímco na severu byla hlavní hrozbou Srbská expanze na Balkáně vedená králem Štěpánem.[4] Aby vyřešil tyto problémy, začal Michael Palaiologos konsolidovat svoji vládu, nechal svého jedenáctiletého spoluvládce Jana IV. oslepit a uvěznit, což vyvolalo velkou nelibost.[5] Za tento čin byl Michael exkomunikován konstantinopolským patriarchou Arseniem a vedl také ke vzpouře vedené falešným Janem IV., která vypukla poblíž Nikaie. Michael Palaiologos jmenoval nového patriarchu v Konstantinopoli nařídil mu odvolat svoji exkomunikaci učiněnou Arseniem a podvolit se papeži, aby tak zmírnil křižáckou hrozbu.[5] Jak Byzantinci dobývali latinská teritoria, Turci pod vedením Osmana I. vedli nájezdy na byzantskou Anatolii. Sogut a Eskisehir byli obsazeny roku 1265 a 1289.[2] Michael Palaiologos nebyl schopen tyto útoky zastavit kvůli postupu na Západě. V roce 1282 císař zemřel a vládu převzal jeho syn Andronikos II.

Postupující Turci byli považováni za osvoboditelé a mnoho obyvatel brzy konvertovalo k islámu, podlamujíce byzantskou ortodoxní základnu.[6] Andronikova vláda byla nekompetentní a v dlouhodobém měřítku poškodila Byzantskou říši. Císař měl zájem na udržení Anatolie a nařídil stavbu pevností v Malé Asii a trénování armády,[4] přesunul svůj dvůr do Anatolie, aby měl přehled o protiturecké kampani vedené generálem Alexiem. Počáteční postup byl marný, poté co se Alexios pokusil o převrat a byl oslepen a jeho tažení bylo ukončeno. To umožnilo Osmanům oblehnout Nikaiu v roce 1301. Další porážku zasadili Osmané Andronikovu synovi Michaelovi IX. roku 1302 v bitvě u Baphea.[4]

I přesto se Andronikos pokusil o úder proti Turkům, tentokrát s pomocí katalánských žoldnéřů. Pod velením císařova syna Michala IX. a Rogera de Flor 6500 žoldnéřů vytáhlo na jaře a na podzim 1303 proti Turkům. V důsledku těchto porážek nebyl Andronikos schopen vyslat mnoho vojáků. Roku 1320 byl Andronikos III. vyděděn po smrti syna Andronika II.[7] a o rok později vytáhl na Konstantinopol. Poté dostal Trákii jako úděl. Jak Andronikos III. konsolidoval svou moc v Byzanci, Osmané dobyli Brusu v roce 1326.[2]

Byzantský protiútok: 1328 - 1341[editovat | editovat zdroj]

Vláda Andronika III. byla posledním opravdovým a slibným pokusem o obnovení „slávy antického Říma“; Byzantská říše byla nástupcem starověké Římské říše. V roce 1329 Byzantinci[8] vytáhli proti Osmanským vojskům, jež uvalila blokádu a obléhala Nikaiu od roku 1301.[9] Byzantský protiútok spolu s obranu Nikaie odradil Osmanské pokusy o dobytí dalších měst.

Osud Nikaie byl zpečetěn, když byla byzantská vojska poražena v bitvě u Pelekanu 10. června 1329.[9] V roce 1331 Nikaia kapitulovala,[9] což byl zničující úder říši, jelikož Nikaia byla před 70 lety hlavním městem říše.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Byzantine–Ottoman Wars na anglické Wikipedii.

  1. Byzanc byl štít Západní Evropy. S Konstantinopolí Turci zkrátili své zásobovací linie a mohli zahájit útok na Evropu.
  2. a b c Compact History, pp. 70-71
  3. Madden, Thomas F. Crusades the Illustrated History. 1st ed. Ann Arbor: University of Michigan P, 2005, s. 164-165
  4. a b c d Mango, Cyril. The Oxford History of Byzantium. 1st ed. New York: Oxford UP, 2002, s. 260
  5. a b c Mango, Cyril. The Oxford History of Byzantium. 1st ed. New York: Oxford UP, 2002, s. 255-257
  6. Bentley, Jerry H., and Herb F. Ziegler. Traditions & Encounters a Global Perspective on the Past. 3rd ed. Vol. 1. New York: McGraw-Hil, 2006
  7. Oxford History, s. 262
  8. Oxford History, s. 263
  9. a b c Grant, R G. Battle a Visual Journey Through 5000 Years of Combat. London: Dorling Kindersley, 2005, s. 122

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • R.G. Grant, Battle: A Visual Journey Through 5,000 Years of Combat, Dorling Kindersley Publishers Ltd, 2005.
  • Philip Sherrard, Great Ages of Man Byzantium, Time-Life Books
  • Madden, Thomas F. Crusades the Illustrated History. 1st ed. Ann Arbor: University of Michigan P, 2005
  • Parker, Geoffrey. Compact History of the World. 4th ed. London: Times Books, 2005
  • Mango, Cyril. The Oxford History of Byzantium. 1st ed. New York: Oxford UP, 2002