Bratuchin B-11

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Bratuchin B-11
Bratuchin B-11
Bratuchin B-11
Určení transportní vrtulník
Výrobce OKB-3 Bratuchin
Šéfkonstruktér Ivan Pavlovič Bratuchin
První let 1948
Uživatel Sovětský svaz SSSR
Vyrobeno kusů 2

Bratuchin B-11 (rusky Братухин Б-11) byl prototyp sovětského transportního vrtulníku zkonstruovaný konstrukční kanceláří OKB-3 Bratuchin v roce 1948, zároveň její poslední typ předtím, než byla OKB v roce 1951 zrušena.[1][2]

Vývoj a konstrukce[editovat | editovat zdroj]

V roce 1947 vypsalo velení sovětského letectva výběrové řízení na výrobu třímístného vrtulníku, který měl sloužit ke spojovacím a transportním účelům. Vývojem byli pověření tři letečtí konstruktéři – Ivan Pavlovič Bratuchin vyvíjel typ Bratuchin B-11, Alexandr Sergejevič Jakovlev stroj Jakovlev Jak-100 a Michail Leontějevič Mil vrtulník GM-1 (budoucí Mil Mi-1).[3]

Stroj B-11 byl podobné konstrukce jako předchozí typ Bratuchin B-5, tedy se dvěma rotory, z nichž každý byl poháněn radiálním motorem Ivčenko AI-26.[2] Motory byly umístěny v jednotkách na koncích křídel, rotor byl vždy nad touto jednotkou.[2] Byly postaveny 2 prototypy, zalétávány byly v červnu 1948. Letové zkoušky ukázaly problém s rotory při vysokých rychlostech a zároveň s vysokými vibracemi po celém stroji.[4] V srpnu 1948 byl první prototyp uzemněn pro zkoumání. Na druhém prototypu pokračovaly v omezené míře testy, aby se našla příčina problémů.[4]

V srpnu 1948 byl vrtulník předveden na tradiční veřejné letecké přehlídce v Tušinu.[5] 13. prosince 1948 se uvolnil list na pravém rotoru druhého prototypu, což mělo za následek havárii helikoptéry a smrt dvou členů posádky.[4][5] První prototyp byl poté přestavěn, ale při letových testech v roce 1949 se vyskytly stejné obtíže.[4] Bratuchin ještě vybavil vrtulník novými rotorovými listy v roce 1950, ale vývoj byl záhy zastaven a konstrukční kancelář byla v roce 1951 zrušena.[1]

Výběrové řízení nakonec vyhrál Milův vrtulník Mi-1, který se stal první sériově vyráběnou helikoptérou v Sovětském svazu.[3] Koncepce vrtulníku s dvěma hlavními rotory na křídlech byla poté opuštěna, oživil ji znovu až Michail Leontějevič Mil u typu Mil V-12 (ještě o něco dříve Nikolaj Iljič Kamov u svého typu Ka-22, ale to byl konvertoplán).

Specifikace[editovat | editovat zdroj]

Data z The Illustrated Encyclopedia of Aircraft (Part Work 1982-1985). Orbis Publishing, 1985, str. 839

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Maximální rychlost: 155 km/h (v 1 500 m)
  • Dolet: 328 km
  • Dostup: 2 550 m

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Prázdná hmotnost udává hodnotu hmotnosti standardně vybavené helikoptéry bez paliva a posádky.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Bratukhin B-11 na anglické Wikipedii.

  1. a b G. I. Kuzněcov. ОКБ Н. И. Камова. Moskva : OOO „Цeнтр авиации и Космонавтики“, 1999. ISBN 5-93316-001-6. Kapitola It all began with an autogyro, s. 14. (rusky, anglicky) 
  2. a b c The Illustrated Encyclopedia of Aircraft. [s.l.] : Orbis Publishing, 1985. S. 839. (anglicky) 
  3. a b FOJTÍK, Jakub. Víceúčelový vrtulník Mi-2. Cheb : Svět křídel, 2008. ISBN 978-80-86808-61-1. S. 8. (česky) 
  4. a b c d NEMECEK, Vaclav. The History of Soviet Aircraft from 1918. Londýn : Willow Books, 1986. ISBN 0-00-218033-2. S. 386-387. (anglicky) 
  5. a b c d Jurij Savinskij: Наследники инженера Да Винчи, ОТ АЛЬФЫ ДО ОМЕГИ, ISBN 978-1475107234, CreateSpace Independent Publishing Platform, 2012 (rusky)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • G. I. Kuzněcov. ОКБ Н. И. Камова. Moskva : OOO „Цeнтр авиации и Космонавтики“, 1999. ISBN 5-93316-001-6. (rusky, anglicky) 
  • Nemecek, Vaclav (1986). The History of Soviet Aircraft from 1918. Londýn: Willow Books. ISBN 0-00-218033-2. (anglicky)
  • The Illustrated Encyclopedia of Aircraft (Part Work 1982-1985). Orbis Publishing, 1985. (anglicky)
  • Bill Gunston, The Osprey's Encyclopedia of Russian Aircraft, 2000 (anglicky)
  • Jurij Savinskij: Наследники инженера Да Винчи, ОТ АЛЬФЫ ДО ОМЕГИ, ISBN 978-1475107234, CreateSpace Independent Publishing Platform, 2012 (rusky)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]