Bohdanecký z Hodkova

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Prapůvod rodu Bohdaneckých z Hodkova je písemně doložen v pokrevní mužské linii franckým šlechticem s normansko-švábskými kořeny, který byl jedním z dědů dynastie Leupoldringenů-česky Leopoldovců ( bavorský vévodský a královský rod z nějž vyšla dynastie Babenberků- Alteburků) na území horních Frank, v kraji Nordgau. Byl jím Ernest I. Graf de Nordgau ( 803 – 865 )Ψ Fredeburga de Frommen OO 826.  Z Leopoldringenů ( někdy i Leupoldingenů ) vzešli starší, mladší a rakouští Babenberkové, když pokrevní linie Ernesta I. pokračuje v pošlosti st. Babenbergů, které primogenitura  se dělila na několik starších a mladších větví. Významným pokračovatelem Ernesta I. byl  jeho vnuk Leutpold Graf von Rangau, Markgraf Bawaria ( 907 ) Ψ Kunigunda von Swabia, Gräfin von Diessen, od nějž pokrevní linie pokračuje k prostřednímu synovi. Prostřední syn byl Arnulf von Krain, později dokonce Markgraf und Herzog von Bayern von Babenberg, Herzog  Karinthia und Deutsche Köenig von Bayern (+ 14.7. 937) Ψ Judithe di Friuli Gräfin von Sülichgau. Třetí syn Arnulfa I.  byl Berchtold Graf von Radenzgau im Nordgau von Swabien, im Bamberg, Graf Wolkfeld, Schweinfurth, Herzog im Bayern und Carinthia, Markgraf von Cham, Graf Ammerthal, Graf von Trubach etc. (+15. 1. 980) OO 941 Ψ Eilike Gräfin von Walbeck (19. 8. 1015). Znovu třetím synem Berchtolda Grafa von Radenzgau byl Burghard Graf von Radenzgaou im Rangau, Graf von Moosburg (*945 +1010), který se pak jako první na pevno usazuje v kraji Nordgau. Prvorozeným synem Burgharda byl Otto I. Graf von Radenzgau im Rangau, Herzog von Karinthia (*c. 970 +1057). Otty I. mladší bratr, Adalbert I. hrabě z Radenzgau,  byl první hrabě z Abenbergu, jenž měl syna Adalberta II, který byl bezdětný a tak hrabství Abenberg přešlo do primogenitury na strýce a prvorozeného syna Otty I. Tímto synem byl  Wolfram I. Graf von Radenzgau im Rangau ( c. 1000 +1065) a jeho některé dědičné úřady se ještě přenesly na synovce Adalberta II. a teprve po jeho smrti na jeho vlastního syna. Wolfram I. sídlil po celý život na hradě Rangau, tedy v Radenzgau, podědil úřad nejvyššího říšského ministeriála, nejvyššího fojta bamberského a byl lenním a panujícím hrabětem na Radenzgau. Wolframa I. prvorozený syn byl Wolfram II. Graf von Abenberg, Graf im Rangau (*c. 1030+1085), nejvyšší bamberský fojt, fojt v Heiselbronu a Heidecku, dědičný říšský ministeriál,  dědičný lenní hrabě na Abenberku. Ψ Hedwiga  von Cham – Vohburg Gräfin Wels-Lombacher. Wolfram II. je prvním Reichsgrafem von Abenberg v přímé pokrevní linii. ( Abenberg, JZ od Norimbergu ). Linie abenberských hrabat směřující k Bohdaneckým  dále pokračuje  synem Wolframa II. Prvorozeným přeživším synem byl Otto II. Graf von Abenberg, Graf im Rangau (*c. 1070+1145 ) Ψ Ludmila Gräfin von Hirscher-Sargans. Druhorozeným synem Otta II, byl Adalbertem III Graf von Abeneberg (*1105+1185), jehož druhorozeným synem byl Friedrich I. Fürst-Bischop im Bamberg (*1135+1190), jeho prvorozený syn byl již slavný Friedrich II. der Held ( Rek ) Graf von Abenberg (*1165+1199), rytíř křížových výprav, slavný turnajový bojovník a člen císařské hraběcí družiny, který pod hradem Abenberg vybudoval tehdejší největší a nejslavnější turnajový ring v Evropě. Na hradě příkladně až do roku 1205 žil a tvořil slavný minesengr Wolfram von Eischenbach, který zde sepsal své dílo „Parzival“ a pro Friedricha II der Held sepsal epos „ Mladý hrdina z Abenberku “ . Blízkost císařských sídel v Ulmu a Norimberku pak dávala Abenbergu patřičný lesk.  Friedrich II. der Held byl ženatý s baronkou Sibyle de Eberstein im Gebzenstein, dcerou Berchtolda IV. Grafa von Eberstein,  jehož rod byl roku 1185 povznesen mezi rody hraběcí. Po návratu Friedricha II. der Held ze III. křížové výpravy se mu v krátkém sledu narodily tři přeživší děti v pořadí Sibyle, Berchtold a Hildegarde, všichni s dědičným rodovým titulem Grafen von Abenberg. Významnou duchovní členkou rodu pak byla Abbatisin Stilla Gräfin von Abenberg ( *1110+19.6.1150), která byla 12.1.1927 papežem Piem IX. blahořečena a papežským titulem „ Matka všech dětí “. V době skonu Friedricha II. der Held byly jeho děti malé a na výchově u císařského dvora. Hrabství tak spravoval Friedrich III. der Streitbäre Graf von Abenberg, Herzög Östmark, jehož dcera Elisabeth Gräfin von Abenberg toto hrabství i s poručnickým odkazem a dědictvím provdala za svého manžela, kterým byl Friedrich IV. Graf von Hohenzollern. Následně byly osiřelé děti jako dílčí dědici hrabství z dědictví vypuzeni a o hrabství připraveni ve prospěch domu Hohenzollernů. Poručníky dětí  Friedricha der Held byl jeho švagr Konrad III. Graf von Ráabs, sestřenice Hildegarde a bratranec Konrad Graf von Abenberg.  Abenberg totiž ovládala primogenitura, když Friderich II. der Held pocházel ze sekundogenitury, která však v daném čase neměla než dospělé ženské dědičky, proto hrabství fakticky spravoval sám Friedrich II. der Held a po jeho smrti připadlo majoritně pod pravomoc dědiců z primogenitury. Dědický nárok dětí měl hájit další poručník i jejich strýc, mladší bratr Friedricha II. der Held, Reginhard Graf von Abenberg Fürst Bischof im Würzburg, ale ani on jako příslušník sekundogenitury a vyplacený dědic  by neměl sílu nárok dětí prosadit, navíc zemřel ještě před narozením těchto tří dětí v roce 1186.  Datum 1199 pak není datum vymření abenberských hrabat, ale  datům ztráty jejich dědičného nároku na hrabství,  neb žily tři osiřelé děti v císařském fraucimoru a bratranec Konrad měl syna Friedricha III. Grafa von Abenberg.  Friedrich III. byl ovšem jako sekundogeniturní také z dědictví celého abenberského léna vyšachován ve prospěch hrabat z Ráabsu a hrabat ze Zollernu a to proto, že i on byl též nezletilý. Říšské hrabství Abenberg tak přešlo do rukou přízně a domovem sirotků se stal císařský dvůr. V roce 1196 narozená Sibyla se stala dvorní dámou princezny Kunigundy von Hohenstauffen, se kterou později odešla do Čech. Berchtold narozený v roce 1997 zasvětil své mládí řádu a stal se i císařským družníkem a v této souvislosti i přítelem českého prince Václava I. a Hildegärde byla též dvorní dámou, ale prvotně prošla fraucimorem u své tety Mathilde Hohenzollern Gräfin von Abenberg, po které podědila některé části jejího věna a dědičné majetky, které byly později směněny za majetky v Egerlandu, kam byla Hildegarde-někdy též druhým jménem Adelheide spolu s majetky také provdána.  Říšská hrabata z Abenbergu nevymřela  a přímí potomci v mužské linii žijí do dnešních dní v Čechách a Rakousku.  

Nejstarší dcera Sibyla Gräfin von Abenberg (*1196 Abenberg+1262 Čechy) odešla jako dvorní dáma české královny Kunigundy Prinzes von Hohenstauffen do Čech a pod vlivem bratra byla postupně provdána za straníky krále Václava I. Přemyslovce. 1Ψ  Ritter Gotthard Baro von Schwangau, OO  1210 – 12  Norimberg, 2Ψ  Ritter Przibyslaw Baro von Krzizanow,  OO  1228, 3Ψ  Ritter Heinrich Graf von Zzitau, OO  cca.1251, Potomci - tři dcery provdané jako: Zdislava z Lemberka, Ofelie z Obřan a Kunštátu, Alžběta z Lichtenburku.

Nejmladší dcera Hildegärde Adelheide Gräfin von Abenberg (*1199+1227 Hertenberg Čechy) byla též dvorní dámou u českého panovnického dvora a stala se dědičkou dílu wettinského věna v Egerlandu. Ψ    Ritter Heinrich Graf von Hertenberg und zu Kinsberg auf Rathsehen etc. OO 1215.  Potomci:  Adalbert Graf von Hertenberg und zu Alt-Albenreuth, Ulrich Graf von Hertenberg und zu Alt-Albenreuth, Heinrich II. Graf von Hertenberg und Kinsberg.  Spletitá majetková základna vedla k tomu, že její potomci při správě jejích věnných majetků pečetili na jejích dědičných majetcích jejím rodným pečetidlem, které neslo erbovní znamení šraňku. Tak pečetili ještě její vnuci, další generace pečetili již novým hertenberským rodovým znakem, neb znakem své rýnské primogenitury též pro majetkové neshody pečetit nemohli. Od druhorozeného syna se pak odvozovala mladší hertenberská haluz říšských rytířů, svobodných pánů a nakonec hrabat Lamingenů von Albenreuth, která po babičce přejala její drobné dědičné majetky i rodový štít, pro odlišení však nikoliv se zlatým šraňkem, ale stříbrným šraňkem. (Ulrichovi se jako dítěti říkalo kůzle-Lamin, toto přízvisko mu zůstalo do dospělosti a jeho rodová haluz tak byla nazývána Lamingen z čehož vzešlo příjmení jím založeného rodu).  Poslední   „ přeslice“ rodu von Albenreuth pak zemřely v Německu počátkem 18. století. 

Prostřední dítě, Ritter Berchtold Graf von Abenberg se tak stal jediným pokračovatelem rodu abenberských hrabat v této linii. (*1197 Abenberg+8.12.1250 západní bránová věž Juditina mostu, Praha, zavražděn ) a prvním mužem rodu, který přesídlil do Čech.  Berchtold byl prvotně poručencem hrabat z Hohenzollernu, kteří jej v pážecím věku předali do  fraucimoru na císařském hradě Norimberg, kde dosáhl panošího věku a rytířství. Se dvorem často cestoval do Basileie, kde se seznámil s mladým českým princem Václavem Přemyslovcem, který zde ve fraucimoru pobýval také a později sem zajížděl ve společnosti svého otce. V roce 1218 byl u dvora pasován osobním rytířským titulem a jako zcela dospělý muž opustil po boku princezny Kunhuty von Stauffen císařský dvůr a zamířil jako její rytíř také do Čech. Jeho role  byla dvojitá,  současně se stal důvěrníkem nového českého krále Václava I. Přemyslovce, navíc pro svoji nemajetnost vstoupil do templářského řádu, jehož zájmy měl jako bratr a následně první pražský komtur u dvora a v Praze hájit. V Praze se Berchtold natrvalo usadil během roku 1226. Etabloval se jako řádový komtur, důvěrník panovníka a díky sestře Sibyle pronikl do řad širšího okruhu královské družiny a straníků krále, po jehož boku stál během sporu s princem a mladším králem Přemyslem Otakarem II. Přemyslovcem. V čase, kdy již nezastával řádový úřad získal královské výsluhy v Posázaví, Pertoltice a Hodkov a drobné statky na severu Čech. Stal se správcem královského hradu Hlavačov a v královských listinách je zván „ Mocným vladařem“.  Rodinné vazby navázal v Čechách s Janovici, větví Kolowratů Zručských z Chřenovic a jejich haluzemi. Jako straník krále Václava I. byl úkladně odstraněn a jeho potomci byli stejně jako většina královských družníků upozaděni a perzekuováni ze strany Přemysla Otakara II. Zajímavostí je, že odplata samotného Přemysla Otakara II. dostihla na Moravském poli, kde mu rozhodující ránu mečem zasadil Bercholdův rakouský bratřenec, pán též erbu šraňk, Ritter Berchtold Baron von Emmemberg z jedné větve tzv. rakouských Babenbergů, mladší větve Abenberské, která získala správu majetků v Rakousích a je dodnes žijící. Na vraždu Berchtolda romanticky upomíná pražská pověst o Pertoltovi z Pertoltic, kterou ilustroval Mikoláš Aleš. 

Správu majetků po smrti Berchtolda převzal prvorozený syn, již narozený v Čechách, Ritter Gotthard Baro de Berchtoldsdorf und zu Ledecz etc. (*1228 Čechy+1277 Čechy, sv. Jiří v Pertolticích) Ψ  Wohlgeborneren Frau Nemen Nescio von Chrzenowitz OO 1250,  kterého král svázal úřadem výběrčího královských daní kraje Hrádeckého, na nejmladšího syna Rudolpha zbyly jen drobné majetky v Posázaví a prostřední syn Ritter Berchtold byl odeslán do Německa, k výchově na rodné hrabství babičky, na Eberstein, kde po dospění přejal díl dědictví starého Gebzensteinu a začal se psát jako Graf von Gebzenstein. Tento Berchtold vstoupil do řádové služby Německých rytířů, vracel se do Čech a stal se stejně jako jeho otec důvěrníkem a rádcem krále, tentokráte  Václava II. Přemyslovce. V řádové hierarchii dosáhl do úřadu Velkopreceptora, kterým byl zvolen v roce 1289. 

Další rozrod v Čechách pokračoval v Posázaví, barony Kolowraty doplnili baroni z Ronova a rod se ke konci 14. století začal prezentoval jako urození páni z Hodkova ( de Hottkowa ). Do konce 16. století rod vstoupil do přízně s  většinou urozené posázavské a východočeské šlechty, když první významnou majetkovou základnou se stalo scelené panství Bohdanec u Zruče nad Sázavou, které rodu do poloviny 15. století dalo rodové příjmení Bohdanecký ( Bohdanetzky, Bohdaneczki, Bohdaneczky, Bohdanecký ). Rod během kališnických bouří zůstával v táboře umírněných katolíků a rozšiřoval svůj majetek a sféru vlivu na Kutnohorsko a do východních Čech. Významnými příslušníky rodu jsou v tomto období Ritter Zdeslaw (*a.1300+1370) Ψ Wohlgeborneren Frau Gottfriede von Tismitz  OO  1321 a Ritter Zdeslaw jung. (*1322 +a.1379) Ψ Wohlgeborneren Margharete Zruczká von Chrzenowitz, oba píšící se z Malešova a na Leštině etc., pasovaní rytíři a páni spravující mnohé posázavské i klášterní majetky, výbojníci i bohatci,  Ritter Berchtold III. von Berchtoldsdorf und zu Prezeperze (*1282 +1315) Ψ Nata von Lichtenburg, důlní podnikatel i škůdce a nakonec popravce (hejtman) Hrádeckého kraje a kastelán královského hradu v Hradci nad Labem, Ritter Roppert von Bohdanetz und zu Czeczelitz et.(*1368 +p.1416), Ψ Wohlgeborneren  Frau Nemen Nescio von Kolowrat  OO 1386,  pán jež stmelil Bohdanecké panství v pevnou majetkovou základnu, rytíř Rattslaw zvaný Řemdih z Malešova (*1327 +1370), johanitský komtur na Orlowě, či  rytíř Johann Gotthard zvaný Kropáč (*1337+p.1380) Ψ Wohlgeborneren Frau Przibyslawa von Wartenberg (?)  OO 1362,  válečník a slavný turnajový bojovník, zakladatel mladší pošlosti pánů z Hodkova později zvané Mařanovská. Od 13. po 16. století příslušníci rodu těžili z vazeb s přízní a přátel, jejichž kořeny nacházíme ještě na území Frank. V tomto období se ještě dle Bohdance i Hodkova píše více osob, mnohé však nepocházejí z rodu Bohdaneckých, ale obecně Kolowratů, od nichž se majetky do Bohdaneckého rodu přenesly sňatkem ( Břeněk, Michal, Jan  aj. ).

Mladší pošlost ( Mannové), po oddělení přijala službu u pánů z Pernštejna, přesídlila na Moravu a dala vzniknout dalším rodovým haluzím, pánům Francům z Háje a Březí, z Březí a na Rosíčce, kteří všichni užívali původní rodový erb. Rytíř Franz z Háje na Cetechovicích a Novém Cimburku byl straník JKV Matyáše Korvína a je znám svojí Černou rotou, která vyplenila polovici Moravy i Broumovský klášter. Samotná mladší pošlost byla vesměs nemajetná a 2x sklesla ve stavu až do prostého stavu šlechtického. Dle působení na Moravě přijal rytíř Johann Boguslaw přízvisko Marianus a dal tak vzniknout pošlosti dále známé jako Mařanové Bohdanecký z Hodkova.  Příkladně Jan Bušek III. Mařan se stal hejtmanem pardubického panství a purkrabím hradu Hora kunětická a vedl první práce při stavbě městečka Pardubice, nabyl prestiže a bohatství, ale neudržel je a jeho syn znovu upadl do chudoby.  Mařanové se postupně etablovali jako velice schopní a žádaní vrchnostenští úředníci, kteří postupně spravovali a řídili církevní, vrchnostenská i královská panství a majetky, čímž šplhali na společenském žebříčku klientismu stále výše. Během času sloužili pánům z Lichtensteinu, olomouckým biskupům, pánům z Pernštejna, z Lobkowitz, královské komoře až se pevně uchytili ve správě majetků hrabat Slawatů z Košuberka, neb Anna Mařanovna, dcera Jana Buška ml. Bohdaneckého z Hodkova (27.9.1464, byl baronem Prokopem z Rabštejna na příkaz krále listinou pasován na rytíře), byla provdána za urozeného Adama Slawatu z Chlumu a Košumberku a Slawatové tak měli i šraňkovskou krev. Mařanové postupně dosáhli znovupotvrzení nového českého urozeného vladyckého stavu ( 1639 )a následně stavu starých rytířských rodin, malého baronátu ( 1678 ) a to v nově zavedené říšské titulatuře a na základě zapůjčení nových dokumentů od primogenitury a svědectví  Černínů z Chudenic.  Přestože Mařanové získali různé drobné osobní statky a majetky, jejich úřední doménou byla hejtmanská místa na panství Telč a Brandýs nad Labem, dříve a případně úřednická místa, též u dvorské komory v Praze. Nejvýznamnější členové této sekundogenitury  byli urozený a slovutný vladyka Georg Gregor Marzan Bohdanetzký z Hodkowa (*10.3.1603 Bučovice+14.9.1668 Praha ) Ψ Katerzina Straka von Ehrenstein OO 1634, a urozený a statečný rytíř Johann Nikodém Marzan Bohdaneczký z Hodkova (*1637+21.1.1691) Ψ Sophia Maria Hostalek von Jaworzicz. Mařanové byli spřízněni s širokou vrstvou úřednické šlechty a nižší šlechty okolí Slavatovského domu a císařského-místodržitelského dvora, ale jako katolíci se k primogenituře po jejím návratu z exilu mimo nutností nehlásili. Mladší Mařanovská pošlost trpěla nebývale velikou dětskou úmrtností a  15.4. 1727 po předčasném úmrtí všech dětí  osobou urozeného  rytíře  a Mgr. Johanna Karla Bernarda  Mařana vymřela po meči. Majetkové dědictví přešlo na vdovu, urozenou rytířkou Agnes Anthonii Janowskou z Janowicz (*20.8.168, která se 19.3.1731 znovu provdala za urozeného Antona Josepha Grünesberg von Grünesberg und Schüttenhoffen. Erb a stav měl právním nárokem přímého pokrevního příbuzenství připadnout  žijící primogenituře.  

Nejúspěšnějším obdobím primogenitury bylo 16. století. Urozený a statečný rytíř a pán Herzmann ml. Bohdanetzky z Hottkowa na  Bohdaneczi, Berchtoldsdorfu a  Wojslavitzích, Krasoniczích, Pottezích, Suchdole  etc. (*1445+1525 Bohdanec ), 1Ψ Urozená paní Salomena Szpetle z  Pruditz. OO 1465 2Ψ Urozená paní  Benigna Onschowskyá z Onschowa na Nedrahowitzích OO1482,  ovládal mnoho statků související s centrálním panstvím Bohdanec, expandoval do Kutné Hory, Kouřimi i Prahy, kde vlastnil domy a na Kutné hoře městský palác zvaný Hrádek. Získal i zadlužené majetky budoucích  erbovníků Daczitzkých z Heslowa. Po jeho smrti celé jeho dědictví získali jeho dva synové, starší Heřman Petr a mladší Heřman Kuneš. Starší syn odešel hledat své štěstí do východních Čech, když mladší dosloužil otci a přejal po majetkovém rozchodu s bratrem  původní otcovské majetky. Mimo těchto dvou bratrů a žijící sekundogenitury neexistovali žádní jiní členové rodu v mužském pokolení !

Mladší syn,  rytíř a pán Herzmann Kunesz  zvaný Bohatý (*1493 Bohdanec+1552 Žleby ), Ψ  Slowutná paní Katerzina Prokopowá z Habrziny  OO c. 1525,  se projevil jako vítečný obchodník a správce majetku, spolu s bratrem odprodal rodné panství a začal skupovat majetky na bohatém kutnohorsku. Stal se pánem na rozsáhlém panství Žleby a Uhelné Příbrami, ke kterým držel mnoho drobných statečků, když jenom na žlebském panství držel  72 vesnic  a městeček. Zahájil přestavbu gotického hradu Žleby na renesanční zámek. Byl JMC sekretářem, přísedícím sudím zemského soudu, královským podkomořím, JMC krajským hejtmanem kraje Čáslavského, JMK polním hejtmanem, JMK komisařem etc. Dosáhl povýšení rodné vsi Bohdanec na poddanské městečko. V roce 1540  mu byl spolu s bratrem císařem potvrzen starý panský stav s titulem Liber Baro a to v souvislosti s  vydáním Hájkovi kroniky české, které byl spolu se starším  bratrem Heřmanem Petrem donátorem, ochráncem i korektorem.  Rytíř Heřman Kuneš měl osm dětí, když starší Adam přejal otcovské dědictví a mladší Heřman byl odbyt panstvím Bračice a Potěhy. V tomto období Bohdanecký z Hodkova při svých zahraničních studijních cestách získávali povědomí o luteránství a v Čechách začali inklinovat k Českobratrské církvi, což byl odklon od dosavadního katolického přesvědčení.  Sociální postavení i stav pak tuto novou žlebskou sekundogenituru spříznil s širokou vrstvou starožitné urozené šlechty, bohaté i chudší a umožnil i mnohé klientské vazby s nižší šlechtou usazenou zvláště na Kutnohorsku, jež se stávala úředníky Heřmana Kuneše.  Dědicem Heřmana Kuneše byl rytíř Adam st.(*1528+1562) 1Ψ Urozená Lidmila baronka  Křinecká z Ronova  OO 1548,  2Ψ Urozená paní Elisabeth Žěhušická z Nestajova OO 1551, v Jeruzalémě byl pasován na rytíře a  Tajného papežského komoří řádu Ochránců Božiho hrobu, byl sekretář a relátor řádu pro Čechy, neb české probošství až do roku 1573 neexistovalo.  Adam st. otcovské majetky dokázal udržet a rozšířit i do severovýchodních Čech a to svojí sňatkovou politikou. Mladší syn a bratr Adama, Václav Heřman (*1532+1582) Ψ Urozená paní Lukrecie Benedová z Nečtin (+1613),  OO  1553, zůstal na svém menším podílu, získal další majetky, vystavěl zámek v Hostačově, držel Hrádek na Kutné Hoře, ale ovládal jen tzv. rytířská zboží, která mu neumožňovala společenský a další majetkový růst. Věnoval se udržení stávajících majetků, byl vzdělaný humanista. Měl 11 dětí, čtyři syny a sedm dcer,  ale jeho přeživší synové Johann st. a Adam  ml. majetek neudrželi a ten se rozmělnil do rukou přízně. Tato mladší haluz Žlebské sekundogenitiry vymřela po meči. 

Potomci rytíře a pána Adama st., rytíři Kuneš ml, Václav a Adam Abraham se po brzké smrti otce dostali do finanční tísně a jen s pomocí matky rozené z Nestajova, bývalé dvorní dámy a osobní přítelkyně JMC Maxmiliána z Habsburgu  a její rodiny se jim podařilo odprodat celou žlebskou enklávu přízni a přesídlit na matčino dědictví v severovýchodních Čechách. Rytíř Kuneš ml.(*1550 Žleby+1600 Lhota Řešetova) Ψ   Slovutná paní Katerzina Podwinská z Leroid  OO a.1576,  též Tajný papežský komoří řádu Ochránců Božího hrobu se usadil na Skalách, Lhotě Řešetově, Hořičkách etc., neměl přeživší mužské potomky a majetek  přešel do rukou přízně, Straků z Nedabylic a Dobrzenských z Dobrzenicz. Rytíř Václav (*1557 Žleby+1614 Horní Teplice) Ψ  Urozená paní Salomena Wostrovská ze Skalky  OO 1578, nakonec po majetkovém rozchodu bratří získal panství Teplici, kde přestavěl starou dolní tvrz a vystavěl nový horní zámek, ani on neměl přeživší mužské potomky a tak i jeho majetek nakonec získala přízeň, Ostrovští ze Skalky, Dobrzenský z Dobrzenicz a Strakové z Nedabylic . Nejmladší rytíř Adam Abraham (*1560 Žleby+1620 Jičín) Ψ Urozená paní Beatrix Kahlen von Songerhausen  OO 1580 se po majetkovém rozchodu bratří v rámci Skalského panství  Žehušických usadil na Adršpachu.  Byl Komisař stavů zemí Koruny české, polní hejtman zemské stavovské vojenské hotovosti a kdyby jako stavy pověřený komisař nezahynul při výbuchu Jičínského zámku, pravděpodobně by byl dalším pánem popraveným na Staroměstském náměstí. Adam Abraham byl přední zemský šlechtic, přítel Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, na Adršpachu vystavěl nový zámek.  Měl tři syny a čtyři dcery. Dcera Mandalena Polyxena, 1Ψ Urozený pán Bartoloměj baron z Valdštejna etc.  OO 1601, 2Ψ  Urozený rytíř Hynek Albrecht baron Míčan z Klinštejna etc.  OO 1622, se po Bílé hoře skrze svojí rodinu a rozsáhlou přízeň snažila uchovat a zachránit všechny Bohdanecké majetky, ztracené, opuštěné i zkonfiskované, jejím synovcem byl vévoda frýdlantský Albrecht z Valdštejna. Stejně tak bojovala o majetky dcera Beatrix Gottfrieda Ψ  Urozený rytíř  Jan Albrecht st. baron Křinecký z Ronova etc., která však měla sama existenční problémy. Baronka Beatrix Křinecká z Hodkova se navíc stala matkou říšského hraběcího rodu Ronow-Biberstein, když sama se syny odešla do pobělohorského exilu, na panství rodiny své matky, která odešla spolu s ní, ale na rozdíl od Beaty se do Čech již nikdy nevrátila. Dcera Anna Elisabeth Katerzina Ψ Urozený a statečný rytíř Jetřich st. Myška ze Žlunic a na Jeřicích etc. +1620,  pak do těchto snah nezasáhla, dcera Christiana zemřela předčasně na Adršpachu, syn Adam Ulrich zemřel na studijní cestě v italské Sieně, syn Heřman předčasně na Adršpachu a syn Rosslaw spolu s otcem v roce 1620 při výbuchu na Jičínském zámku. Spolu s Adamem Abrahamem, Rosslavem pak zahynul i jeho preceptor Heinricha Melchiora Barthisia Silesu a výbuch přežil jen  Adama Abrahama vnuk, Hanibal ml. z Valdštejna, který tehdy mocného dědečka doprovázel. Tím však celá starší haluz Žlebské rodové sekundogenitury vymřela po meči a všechny majetky získala přízeň od provdaných dcer.

Na dějinné scéně tak zůstali pouze příslušníci znovu se vzmáhající staré Mařanovské sekundogenitury a primogenní pošlosti zvané Landšperská.

Rodovou primogenituru reprezentoval starší bratr Heřmana Kuneše, urozený rytíř a pán Heřman Petr (*1492 Bohdanec+1549 Landšperk), pochován Česká Třebová, přísedící sudí komorního soudu, humanista, katolík a nadaný obchodník, který odešel z rodného Bohdance ihned po dosažení plnoletosti. 1Ψ  OO 1515  Urozená paní Anna  Žehušická z Nestajova  +1541, pohřbena   v Hradci Králové nad Labem 2Ψ  OO 1541 Urozená Kateřina Kordule ze Sloupna, ovdovělá Tetaurová  +1549 pohřbena v kostele sv. Jakuba v České Třebové. V roce 1525 se majetkově rozešel s mladším bratrem Heřmanem Kunešem a postupně se stal spolumajitelem a majitelem těchto zboží. Nedílem pán  na Bohdanci, nedílem pán na Vojslavicích a Suchdole, pán na Červeném Hrádku-Poděhusích, Hryzelích, Hořicích, Popovicích nad Zlatým polem, pán na Landšperku, Kunčicích a dvorci Bohdanci u Hradce Králové nad Labem ( od roku 1921 městské předměstí Svobodné Dvory ) Majitel tří panských domů v Hradci nad Labem, spolumajitel domu v Kutné Hoře, spolumajitel domu v Kouřimi, spolumajitel dvou domů v Praze, majitel domu v Novém Městě nad Metují  a majitel desítky drobných majetků v Hrádeckém kraji i za  severní hranicí Království českého, pomořanský Gottkendorf nedaleko Elblagu. Heřman Petr měl sedm synů, tři dcery a jednoho nelegitimního potomka, Jiřího (*1539+ 21.4.1610 Hradec Králové)Ψ Slovutná Anna Jiskrová ze Sobince, kterého dvougenerační rod byl zaopatřen novým predikátem a erbem a žil jako jeden z nejbohatších erbovních rodů pod jménem  Bohdanecký a novým predikátem z Polehrad  (von Feldburg) v Hradci Králové. Heřman Petr byl druhým nejbohatším příslušníkem rodu Bohdaneckých v Čechách, když v jednu chvíli vlastnil 1 město a 2 městečka a 47 vesnic v rámci jediného panství.  V mládi hodně cestoval a panoší věk prožil u císařského dvora. Byl i veliký bouřlivák o čemž vypovídají soudní zápisy z Kutné Hory. Vystavěl příkladně zámky v Poděhusích, Hryzelích, přestavěl hořickou tvrz a čile obchodoval nejen s majetky, ale i suknem, které se vyrábělo na jeho landšperském panství, kam přivedl zkušené německé řemeslníky ze své pravlasti, okolí Abenbergu, kde soukenictví, krajkářství a paličkování mělo již mnosetletou tradici.  V roce 1533 mu byl JMC Ferdinandem polepšen rodový erb a v roce 1540 mu byl stejně jako mladšímu bratrovi za stejných okolností potvrzen starý český panský stav. Vyhotovenou listinu vlastnil vždy prvorozený dědic v primogenní linii, po návratu rodu z exilu to byl Friedrich III. a jako poslední Antonín Bohdanecký. Ověřený opis vlastnil i Johann Nikodém Mařan Bohdanecký, který na základě této listiny prosadil znovupotvrzení  starožitné urozenosti a příbuzenství s rodovou primogeniturou. Heřman Petr se účastnil zahraničních cest v družině pánů z Pernštejna i pánů z Rožmberka a byl straníkem JMC Ferdinanda I. Do politiky však nezasahoval a věnoval se jen správě svých majetků. Jeho následovníkem byl prvorozený syn Heinrich, který přejal veškeré majetky i poručnictví nad nezletilými sourozenci, neb Heřman Petr měl dcery Annu, Johannu a Kateřinu, které všechny co nejlépe provdal a syny Jindřicha, Heřmana, Petra ml., Albrechta, Burgharta řečeného Šraněk, Kryštofa a Ulricha. Po ztrátě generálního panství Landšperk, odlivu majetků dcerám se však majetková základna primogenitury kriticky zmenšila natolik, že ke konci 16. století mladší synové a vnuci Heřmana Petra hospodařili již jen na drobných rytířských statečcích na Královehradecku a primogenitura zažívala veliký společenský propad.  

Prvorozený Heinrich - Jindřich (*1518 Bohdanec+1563 Landšperk) 1Ψ  Urozená paní Elisabet Baronka Krzineczká z Ronowa ( + 1576 )OO 1540 - IIOO 1563 Urozený a statečný rytíř  Mikulass ml. z Bubna a Litiáz etc., měl děti Jindřicha Petra, Benignu a Jiřího Felixe.  Do své smrti platil za zcestovalého a vzdělaného pána, který rád dával na odiv svoji starožitnou urozenost, příslušnost k pasovanému rytířstvu ( rytířské erbovní památníky ), mohutnou postavu, ale třeba i stádo 60 arabských hřebců, které choval na svém velikém popluží Bohdanec u Hradce Králové nad Labem. I on se účastnil rožmberských zahraničních cest a ještě jako bohatý pán navazoval různé klientské vazby s vysokou i nižší zemskou šlechtou. Po odprodeji panství Landšperk Pernštejnům však na jeho potomky zůstalo jen doslovné torzo a synové se majetkově propadli. Pokračovatelem rodu se stal prvorozený Jindřich Petr, když Benigna  byla provdána a Jiří Felix prožil mládí za poručnictví otčíma Adama ml. z Bubna na Žamberku a Doudlebách a později na majetcích strýců poručníků na Královehradecku, kde zemřel bezdětný. 

Druhorozený Heřman (*1520 Bohdanec+1564-1565 Hradec Králové) Ψ Urozená paní Ludmila Mladotová ze Solopisk ( + a.1561 )OO c. 1542, obdržel za svůj podíl Dlouhou Třebovou. Jeho syn Štěpán se stal jedním z Rožmberských hejtmanů panství Miličín a založil rodovou haluz, která dále chudla a po návratu z exilu žila v Pelhřimově, kde zastávala městské úřady. Vymřela pravděpodobně primasem a reexulantem Danielem po polovině 17. století. Syn Karel byl v Pernštejnských službách, měl se ujmout dědictví po Žlebské sekundogenituře na Teplicích, ale před rokem 1590 náhle zemřel jako bezdětný, patrně na mor.

Petr ml. (*1522 Bohdanec+10.1.1585 mor, Grinsdorf )Ψ Urozená paní Kordanie Gendorfová z Gendorfu OO 14.6.1556, +1573, byl výhodně oženěn a jako bohatý zeť vlivného důlního podnikatele financoval z lanšperských  výnosů celé jeho důlní podnikání v Krkonoších, když měl manželskou smlouvou slíbeno dědictví celého tohoto majetku. Roztržka s tchánem Kryštofem Gendorfem z Gendorfu a následné rodinné tahanice jej však o obrovské investice do panství a zámku ve Vrchlabí a Žacléři z dědictví vyšachovaly a vzhledem k odprodeji panství Landšperk i zruinovaly. Rodina manželky se od něj odvrátila a Petr ml. dožil jen jako vdovec a dědičný rychtář ( neplést s představou ladovského rychtáře )na krkonošském statku Grinsdorf, pochován byl ovšem v rodném kostele v Bohdanci ( sada náhrobních kamenů )  Jeho tři dcery byly provdány a pět synů živořilo v městském prostředí na Královehradecku a Chrudimsku, Petr III. zemřel bez potomků, Friedrich Johann se stal bakalářem a děkanem ve Skramníkách, když jeho potomci žili v městském prostředí na Turnovsku jako dědiční rychtáři, jedna haluz pak přežila v severovýchodních Čechách do dnešních dní. Tato Česko-Rájská haluz počínající Šimonem nikdy neopustila zemi a pomořanského exilu se neúčastnila a to z důvodu svého katolického vyznání.  Pro splynutí s městským živlem se však dále k rodu ani stavu nehlásila a je podnes neaktivní. Syn Tomáš odešel s ostatními Bohdaneckými do exilu, kde zemřel hned v roce 1627, Dalibor zemřel ještě v Chrudimi a Ludvík zemřel jako dítě. Téměř celá Petrova rodina je pochována v původním rodovém kostele v Bohdanci ( dnes obec Bohdaneč u Zruče nad Sázavou ).

Albrecht (*1527 Poděhusy+1582 mor, Hradec Králové)žil v Hradci králové nad Labem, kde držel úřad královského výběrčího posudné daně, byl ženat s tetou Václava Budovce z Budova a zemřel jako bezdětný.

Burghard – Purkart řečený Šraněk (*1530+a.3.11.1583 mor, Popovice nad zlatým polem ), byl usazen na svém otcovském odkazu, svého času bratrském nedílu, Popovicích nad zlatým polem. Ψ Slovutná paní Mariana Předbořská z Předboře  OO c. 1552, +1621, měl syny Petra IV. a Purkarta ml. a dcery Elišku a Markétu, které byly provdány do okolních rodů.  Purkart byl ještě průměrně bohatý a řadil se do vrstvy střední urozené šlechty, byl poručníkem Václava Budovce z Budova, kterého vzal i na svojí zahraniční cestu jako bohatý strýc. K popovické tvrzi držel i libeňskou tvrz-bydžovský šos, domy v Hradci Králové a v Praze. Petr IV. zemřel bez potomků a Purkart ml. podědil otcovský majetek, ale zemřel jako bezdětný v roce 1602. Majetek podědily dcery a zbytek byl rozchvácen přízní. 

Kryštof (*c.1534+c. 1584 mor), Ψ OO c. 1565  ( Slovutná paní Wachtelová z Pantenova  nebo                  Urozená paní Chlumská z Chlumu ) žil také v Hradci Králové nad Labem, v nedílu s Purkartem. Zpočátku držel Popovice, spoludržel snad i Bohdanecké popluží, ale jako sudí purkrabského soudu do hospodaření  nezasahoval, stejně jako všichni bratři půjčoval městu a císaři peníze, zemřel bezdětný.

Urlich (*1544+ a.1568 ) zemřel ještě jako urozené panoše bezdětný.

Jindřich ml. Petr (*1541+1594 Uhry). prvorozený syn Jindřicha landšperského se usadil na popluží Bohdanec u Hradce Králové a vlastnil i dva domy ve městě. S manželkou slovutnou Meluzinou Netolickou z Netolic  zplodil tři syny a dvě dcery. Sám padl v roce 1594 na Moravě v uherské válce a majetek podědili studovaní synové Johann, Jiří Felix ml. a Martin Felix, když měl ještě dcery Kateřinu a Bělu. Po smrti Jindřicha ml. Petra se rodina dostala do finančních problémů a tak Jiří Felix a Martin Felix odešli na studia do Prahy. Johann byl již vystudovaný Mistr a oženil s  slovutnou paní Kateřinou Pravětickou z Pravětic, přičemž se odstěhoval na její věno v městečku Mirovice.  Na Bohdanci zůstala jen sestra Běla s matkou. V rámci poručnické smlouvy si však na  téměř opuštěný ohromný dvorec Bohdanec  dělala nárok přízeň a majitelé sousedního panství Stěžery, Pravětičtí z Pravětic, kteří chtěli rozsáhlé Bohdanecké popluží s hospodářskou tvrzí připojit ke Stěžerám, což bratři nechtěli připustit. Vznikl tak konflikt, který skončil podpálením dvorce. Najatý palič byl sice popraven v Bydžově, ale konflikt pokračoval a nakonec byl opravený dvorec znovu zapálen a zcela vyhořel.  Vdova Meluzína Netolická z Netolic se pomátla, neb dcera Běla pravděpodobně uhořela, nebo byla zabita. Dvorec s hospodářskou tvrzí již nebyl Bohdaneckými opraven a zůstal ponechán ladem, během třicetileté války jej zabral královský rychtář Hradce Králové a připojil jej pod městskou zprávu, tehdy byl dvorec znovu opraven. Na počátku 20. století se již jednalo o rozlehlou lidnatou vesnici Bohdanecké Dvory, která byla ve dvacátých letech v rámci republikánských myšlenek přejmenována na Svobodné Dvory, neb Freyhofen se dříve jmenovala i její východní část. Jako taková je dnes předměstím Hradce Králové. Sestra Kateřina byla provdána za Dr.medicíny, urozeného pána Johanna Zárubu svojanovského z Hustířan s nímž žila v Kutné Hoře, kde její manžel praktikoval. 

Mistr vysokého učení Jiří Felix byl ženatý s Kateřinou Havlů Stránskou ze Zapské Stránky a zemřel v Litoměřicích v roce 1606, zanechavší syny Jiřího ml., Johanna a Pavla. Jeho bratr Mistr vysokého učení  Martin Felix se oženil do Tábora a měl syny Davida a Floriana, sám zemřel v Táboře v roce 1626. 

Hlavou rodu po roce 1620 byl Mistr vysokého učení Johann usedlý  v Mirovicích, který také s celou tehdejší žijící primogeniturou, mimo turnovské katolické haluze, odešel do pomořanského exilu, na dvorec Gottkendorf a to jako jediný protestant a jediný z celých Mirovic. Jeho domy a majetky v Mirovicích propadly městskému rychtáři a královské odúmrti. 

Prvorozený syn Mistra Johanna se  zúčastnil slavné jezdecké karakoly na Bílé hoře, pak se stáhl do Mirovic a společně s otcem v roce 1627 odešel do exilu. Tento Johann Friedrich II. otce pochoval na Gottkendorfu a přesídlil do Elblagu, kde vedl obchod se suknem, kůžemi z Ruska a obuví pro švédskou armádu. Zde se i oženil s neznámou, nejspíše pruskou šlechtičnou nebo měštkou, nikoliv exulantkou. Sám zemřel v Elblagu v roce 1648 a zanechal po sobě nezletilého syna Johanna Friedricha III, kterého i nadále v Elblagu opatrovala matka. Teprve po smrti matky a svém dospění se i tento syn a prvorozený  první dědic, hlava rodu, navrátil ze znovu válečného Elblagu zpět do Čech. 

Ještě dříve se z exilu navrátil syn Martina Felixe David (c.1610 Tábor+p.1677 Horažďovice), který se usadil jako vrchnostenský úředník v Horažďovicích, ale jeho haluz v další generaci Matyášem přesídlila do Bělé pod Bezdězem a načala slavnou lesnickou éru, aby se znovu vrátila na jih a jako jihočeská pošlost Bohdaneckých, která je spojena s rody Wladštejnů, Dejmů ze Stříteže, Lobkowiczů a hlavně Schwarzenbergů a opakujícími se úřady myslivců, lesníků, lesmistrů, ředitelů polesí, ředitelů panství, ale třeba i řádové sestry či rodinné opatrovatelky jednoho z členů knížecí rodiny Schwarzenbergů.  Florian (*1612Tábor+p.1657Klatovy) zemřel bez mužských potomků, když zůstal u ševcovského řemesla, kterému se přiučil v exilu, zcela tak rezignoval na svůj původ.  Syn Vavřince Daniel (*c.1605 Rudoltice+p.1654 Pelhřimov) se uchytil v Pelhřimově, syn Jiřího Felixe  Johann             (*1612+1646) padl v roce 1646 ve švédské armádě a Jiří (*1610 Litoměřice+p.1666 Praha) OO 1645 Ψ Kateřina Karolidesová z Karlsperku, zamířil do Litoměřic a pak do Prahy, Pavel (*c.1614+p.1657 Litoměřice) se vrátil také do Litoměřic, ale jeho potomci splynuli s městským stavem a založili tak podnes žijící Litoměřickou linii, z níž pocházel státní úředník Josef Bohdanecký, statečný ředitel pankrácké věznice v době Protektorátu Čechy a Morava. Nejvýznamnějšími příslušníky rozkošatělé jihočeské pošlosti byl  Karel II. Bohdanecký (*17.3.1803 Picina u Pištína č.p.31+15.3.1884 Písek), ředitel schwarzenberského velkostatku a panství Drhovel, Josef Bohdanecký (*1.3.1846 zámek Vráž  okres Písek+11.9.1920 Staré Sídlo – zámek u Orlíka), lesní kontrolór, lesmistr, vrchní lesmistr a ředitel lesní správy, ředitel lesnické školy, zakladatel osnov lesního školství v Čechách a Augustin Bohdanecký (*16.11.1847 Vráž+13.7.1900 Písek), úředník, lesmistr, vrchní ředitel Schwarzenberského panství  Čimelice a Varvažov, ředitel panství Osov. Jihočeská rodová pošlost se příznila s příslušníky nižší šlechty, bohatého městského a úřednického stavu, ale bohužel ve 21. století nemá žádného mužského pokračovatele a vymírá po meči i po přeslici. Mladí mužští Bohdanecký odvozující původ od této pošlosti jsou bohužel jen jmenovci z nemanželských vztahů svých matek a nemají žádného dědičného práva ke stavu a erbu. 

Friedrich III. Bohdanecký z Hodkova (*1638  Elblag +17.6. 1708  Sobětuše č.p.1) 1Ψ   Urozená  paní Salomena Pecingarová z Bydžína   OO 1661 Elblag, + 1664 ( ? ) Elblag, 2Ψ Urozená paní Marie Anna Magdalena svobodná paní Zárubová z Hustířan, ovdovělá  Linartová z Vinoře OO 1677 Suchá. Potomci z 1.OO Salomena, z 2.OO Martin, Wenzl, Johann, Elizabeth, Georg a Friedrich IV. Friedrich III.  se stejně jako předchozí příbuzní navrátil do Čech, ale až roku 1666, prvotně též  na Hruboskalsko, kde u Maxmiliana hraběte z Waldštejna našel azyl a připravenou pomoc, když již předtím hrabě Maxmilián pomohl Šimonovi, když jej obdaroval jeho dědičným úřadem hraběcího rychtáře, šenkem a polnostmi v Horní Branné. Na rozdíl od příbuzných však nehledal pomoc v místech předchozího působení děda Jana v jižních Čechách. Do Čech se vrátil jako vdovec a zamířil na Královéhradecko, kde očekával pomoc tamní staré přízně, zisk majetků po své manželce a návrat majetků, které až doposud držela stará rodová přízeň. Na Královéhradecku se Friedrich III. prvotně opřel o Straky z Nedabylic, byl jejich úředníkem a následně Schaffgotschů z Kinastu, na jejichž panství se jako stále svobodný a urozený člověk usadil. Pomocí těchto rodů se domohl svého drobného dědictví, dvora v Suché a nároku na dědičný úřad vrchnostenského rychtáře panství Kunčice. Po sňatku s ovdovělou urozenou Marií Annou z Hustířan se snažil získat její dědictví, což byly znovu původní Bohdanecké majetky, ale tento záměr se díky odkazu Jezuitům nezdařil. Tím se Friedricha III. rodina zařadila jen na nejnižší stupínek vrchnostenské hierarchie, v němž setrvala až do konce 19. století.  Potomci dědičného rychtáře Friedricha III. se na Nechanicku záhy rozdělili do větve Hrádecké a Nechanické, obě větve se pak dále dělily na drobné rodové haluze, když jedna z Nechanických  haluzí žije dnes ve Vídni. Nechanická větev se pak dále rozdělila na Peckovsko-Královéhradeckou a ta dále na Hradeckou a Pražskou, když i Hrádecká ( Hrádek u Nechanic ) má svoje pražské haluze. Hrádecko-Nechanická rodová pošlost  se sociálně rozdělila na část, která zcela splynula s venkovským prostředím a část, která si uchovávala sociálně společenské standardy v prostředí městeček Nechanice a Pecka 18. až 19. století. Rodinné vazby byly uzavírány dle sociálního postavení jednotlivých haluzí, od prostých rodin až po zchudlé šlechtické rody, statkářské či úřednické stavovské rodiny. Dědičný úřad vrchnostenských rychtářů, aktuárů a správců či ředitelů  snoubící se s šenkovní a řeznickou živností se v těchto nových časech  prolínal generacemi i v Nechanicko-Peckovských haluzích, členové rodu zastávali místa konšelů, radních, purkmistrů, C. a k. úředníků, právníků, okresních hejtmanů, učitelů, vědců, lékařů i výtvarníků a dle možností udržovaly vazby s potomky staré přízně, příležitostně s rodem Straků z Nedabylic, Dobrzenských z Dobrzenicz, blízce se Schaffgotschy z Kinastu, Harrachy, Kotulínskými i Waldštejny a dalšími.  Zajímavé postavy z novodobé historie  jsou Václav z Hrádecké haluze, který  byl jako bohatý Královehradecký měšťan v roce 1901 hráčem prvního fotbalového týmu v Hradci Králové, Eduard Bohdanecký, novinář národních listů, JUDr. Johann Ignatz Augustin Bohdanecký, C. a k. okresní hejtman v Uhrách i Čechách, čestný občan Benešova, kanovník vyšehradský, děkan a apoštolský protonotář Johannes Nepomucenus Bohdanecký, jehož pečeť se šraňkem je uložena v drážďanském státním archivu, RNDr. Miloslav Bohdanecký  DrSc., vědecký pracovník  Ústavu makromolekulární chemie  Akademie věd, spolupracovník akademika Wichterleho, či malíř a grafik Jiří Antonín Bohdanecký a mnozí další. Novodobé rodinné vazby pramenily ze sociálního postavení této pošlosti a přátelských kruhů. Mezi novodobými příbuznými tak nacházíme rody Graf von Gräfenburg, Růžovský z Růžova, von Mätz, Patzalt von Adelswung, Kukla von Tauenberg, Krupý z Probluze, von Büchβe, Fridetzky, Peer, rodinu skladatele Bedřicha Smetany, jehož prapředci – erbovníci ze Stránky měli smetanovský dvorec u bohdaneckého popluží, mezi přátely pak nalezneme skladatele Antonína Dvořáka, či Aloise Jiráska, který na základě popisů osudu rodu Bohdaneckých z Hodkova stvořil svá díla Temno a Skály a mnoho dalších postav kulturně společenského života 18. až 20. století. Stejný trend pak pokračuje i ve století 21.

Stále kvetoucí rod tak primogeniturou vstoupil  i do 21. století, kdy v roce 2013 dosáhl 1210 let svého písemně doloženého věku. Celé toto období pak v Peckovsko-Královehradecké větvi, která dosud nese rodovou tradici obsahuje rovných 40 lidských generací. 

Původním erbovním znamením rodu byly dva zlatí lvi na modrém poli štítu, když Friedrich der Held  Graf von Abenberg získal do klenotu rudá rozevřená orličí křídla, mezi nimiž vyrůstal zlatý šraňk. Šraňk je heraldicky řazen mezi vojenské stavby a jedná se o mobilní i statické obranné a polyfunkční zařízení, o velikosti  hradní brány a váhy až několik set kg, které má svůj původ v době Římské. Po ztrátě hrabství Abenberg a tím i nároku na abenberský erbovní štít přenesl Berchtold Graf von Abenberg  zlatý šraňk na štít, když pole štítu získalo červenou barvu, přikrývadla jsou zlato červená. Helm se vyvíjel dle dobových zvyklostí a heraldických zásad panského stavu. Současný erb je španělský štít, kde od paty na třech zelených hůrkách zlatý 8 špicný šraňk na červeném stojí. V klenotu helm turnýřský, se 7 zlatými pruty a zlatou monile, na helmu korunka šlechtická a z ní mezi červenými orličími křídly rozevřenými zlatý šraňk. Překrývadla zlato červená, fafrnochy stejné.  

Povodní šlechtický stav byl panský, následně se základním  dědičným titulem říšského hraběte  

(Grafendstat). Po příchodu na území dědičných zemi Koruny české a se ztrátou hrabství Abenberg se hraběcí titul stal prázdným a v korunních zemích byl nahrazen titulem pána ( Herr ), následně Barona, který se v českém prostředí venkovské šlechty, tzn. malých zemských baronů modifikoval na oslovení urozený a statečný vladyka, v případě osobního rytířství urozený a statečný rytíř, který zobecňoval chudší skupinu starožitné a vesměs panské šlechty a aristokracie, tedy střední vrstvu zemské české šlechty.  Po prokázání starožitnosti rodu a výše majetku byl rodové primogenituře potvrzen starý český panský stav s titulem Liber Baro, po vymření sekundogenitury získala primogenitura dědičný právní nárok na titul a stav starých rytířských rodin, tzv. malý baronát.

Funerální a jiné památky dodnes čítají téměř 80 kamenných náhrobních kamenů a epitafií, mnohé bohatě vybavené a figurální. Erbovní kameny a značky a různé drobné movite předměty. 

Rod pochází z mladšího rozrodu panovnické dynastie, je po krvi v bývalé říši Francké,  Římskoněmecké i zemích Českých rodem starožitným, držícím šlechtictví od nepaměti, svými kořeny i erbem  je řazen k nejstarší evropské šlechtě. Naprostá většina příslušníků rodu obdržela pasovaní rytířským titulem před jménem ( tento titul nebyl dědičný, ale prestižní a osobní ), sekundogenitura získala dědičný rytířský stav ( oslovení před jménem a titul za jménem před příjmením ). Rod se nikdy písemně ani ústně svého dědičného šlechtictví nevzdal a nebylo mu nikým odebráno, mimo sporného zákona č. 61/1918 Sb. a jeho novel č. 243,268,220,30 a č. 55 z roku 1948.  Pro  absenci šlechtických majetků však šlechtictví od poloviny 18. století nebylo ve veřejně právním styku, dle obecného zvyku  a později z politických důvodů vyžadováno a uplatňováno. Příslušníci rodu tak vystupují pod občansky zažitým příjmením Bohdaneczky a dnes Bohdanecký.  

Mimo Bohdanecké rodem z Hodkova žiji ještě další rodiny příjmením Bohdanecký.  Bohdanečtí, původní rodina Hybských z městečka Bohdaneč u Pardubic, jejíž potomci žijí na Pardubicku, v Maďarsku a Kanadě, rodina Bohdaneckých z Nového Města nad Metují, odvozující původ od erbovníka Jakuba z Bohdanče ( úředník a správce domu barona Heřmana Petra na Novém Městě nad Metují, který se ve městě usadil a přijal příjmení po svém pánu, „ ten Bohdaneczkej – Bohdaneczky, Bohdanecký “ a původní židovská rodina z Nového Bydžova, která dle císařského nařízení musela v 18. století jako nemajetná příjmout německé příjmení po svých zaměstnavatelích, pánech, což byli nechaničtí Bohdanecký z Hodkova. Tato rodina žije v jedné haluzi v Čechách, větvi ve Vídni a Severní Americe, když 80 % zahynulo během holocaustu ve Vídni potom, co říšské orgány prokázaly, že nejsou pokrevními příbuznými Bohdaneckých původem z Hodkova ani ostatních dvou rodin stejného příjmení. 


Rodový erb Bohdaneckých z Hodkova

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]