Bitva u Zenty

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Bitva u Zenty
Konflikt: Osmansko-habsburské války
Hrubý plánek ze 17. století
Hrubý plánek ze 17. století
Trvání: 11. září 1697
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: u Senty na řece Tise
Casus belli: {{{příčina}}}
Výsledek: drtivé vítězství Habsburků
Změny území: {{{Území}}}
Strany
Svatá říše římská Osmanská říše
Velitelé
Evžen Savojský Mustafa II.
Síla
asi 50 000 mužů 80 000 – 100 000 mužů
Ztráty
asi 500 mužů přes 30 000 mužů
{{{poznámky}}}

Bitva u Zenty (odpoledne 11. září 1697, Senta) byla poslední velkou bitvou mezi křesťanskou Evropou a Osmanskou říší v 17. století a představuje jednu z nejdrtivějších porážek turecké historie. Příčinou střetnutí byla snaha tureckého sultána získat zpět území v Uhrách a Sedmihradsku, která ztratil po bitvě u Vídně.

Sultán Mustafa II. vytáhl podél Dunaje na sever. Evžen Savojský jej očekával u Petrovaradína, ale osmanská vojska u soutoku Tisy a Dunaje změnila směr a podél západního břehu Tisy vyrazila k severu. Zásadní roli nyní sehrál fakt, že obě strany tápaly ve válečné mlze a měly zkreslené představy o tom, kde je a co dělá protivník. Sultán plánoval, že někde v oblasti Zenty přejde přes Tisu a vpadne do Sedmihradska. Tím by před ním ležela prakticky nechráněná oblast a od hlavních nepřátelských sil, které tušil někde v zádech, by jej dělila velká řeka. Problém však byl, že Evženovým vojákům se podařilo zajmout vysokého tureckého důstojníka, který plán prozradil.

Evžen, který prozřel v pravou chvíli, nezaváhal a vyrazil rychlým pochodem bažinami podél Dunaje a Tisy. Přálo mu štěstí i hrubá chyba sultána, který byl natolik přesvědčen, že Evžen je dosud daleko za ním, že nepovažoval za nutné řádně rozestavit hlídky a vyslat průzkumníky. Tak se stalo, že asi dva kilometry od Zenty zaskočil Mustafovu armádu při přechodu Tisy v té nejzranitelnější situaci – turecká jízda již byla na druhém břehu a děla právě přecházela. A pěchota, která stále ještě stála na západním břehu Tisy a krylo ji polní opevnění, byla nečekaným úderem šokována tak, že se nezmohla na vážnější odpor. Turečtí pěšáci byli smeteni do Tisy, někteří dokázali přeplavat, další se utopili. Odhaduje se, že v boji padlo 20 000 Turků a dalších 10 000 zahynulo v řece. Ti co přeplavali, byli pochopitelně beze zbraní a rozprchli se.

Dopad tak drtivé porážky byl obrovský. Hlavní osmanská armáda byla rozprášena. V boji zahynul velkovezír Elmas Muhammad a několik dalších vezírů. Mezi přebohatou kořistí byl sultánův stan, sultánův harém, osmanská válečná pokladna, státní pečeť a dokonce turecké dělostřelectvo. Turecká vojska se už do konce roku v patřičné míře neshromáždila, takže Evžen mohl vyčlenit ze svého vojska menší část, se kterou vpadl do Bosny a vypálil Sarajevo. O rok později pak Turci přistoupili na jednání o míru, která vyústila v tzv. Karlovický mír.

Literatura[editovat | editovat zdroj]