Bitva u Palásí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Bitva u Palásí
Konflikt: Sedmiletá válka
Plán bitvy u Palásí vytvořený okolo roku 1760
Plán bitvy u Palásí vytvořený okolo roku 1760
Trvání: 23. červen 1757
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Palásí, Západní Bengálsko, východní Indie
Casus belli:
Výsledek: vítězství Britů
Změny území: {{{Území}}}
Strany
Vlajka Britské Východoindické společnosti Britská Východoindická společnost

Vlajka Království Velké Británie Království Velké Británie

Bengálský naváb

Vlajka Francouzské Východoindické společnosti Francouzská Východoindická společnost

Velitelé
Vlajka Britské Východoindické společnosti Robert Clive Sirádž-ud-Daul
  • Mír Madan Chán
Síla
méně jak 3 000 mužů
  • 750 britských vojáků
  • přes 2 000 indických vojáků
  • 8 děl
přes 60 000 mužů
  • přes 40 000 pěšáků
  • přes 20 000 jezdců
  • 60 děl
Ztráty
22 zabitých
~ 50 zraněných
~ 500 zabitých a zraněných
{{{poznámky}}}

V bitvě u Pálásí se 23. června 1757 střetla vojska Britské Východoindické společnosti s armádou bengálského navába Sirádž-ud-Dauly podporovanou vojáky Francouzské Východoindické společnosti. Britům, kterým v boji velel plukovník Robert Clive, se podařilo velkou přesilu Indů a Francouzů porazit. Tato bitva znamenala skutečný počátek vytvoření britského impéria v Indii.[1]

Předehra[editovat | editovat zdroj]

Od počátku 18. století se do té doby nejmocnější stát indického subkontinentu Mughalská říše potýkala s vnitřními i vnějšími problémy a začala její postupná decentralizace, období nestability a všeobecného rozvratu. V této době zesílilo soupeření mezi Francií a Velkou Británií nad vlivem v Indii, což se tehdy projevilo také v Bengálsku, které spravovali navábové, těšící se stále větší míře samostatnosti na centrální vládě. V roce 1756 nastoupil na místo zemřelého bengálského navába Alívardí Chána jeho synovec Sirádž-ud-Daul, jehož kroky daly Britům vhodnou záminku k vojenské akci.[2]

Dobytí Kalkaty[editovat | editovat zdroj]

Sirádž-ud-Daul znepokojený zprávami o britském opevňování Kalkaty se krátce po svém nástupu na trůn rozhodnul k potlačení britského vlivu v zemi a útoku proti této koloniální základně Evropanů. Britové opevňovací práce odůvodňovali údajnou hrozbou francouzského útoku a navábovy hrozby zprvu nebrali příliš vážně. Bengálské vojsko však 9. května Kalkatu oblehlo a kvůli katastrofálnímu velení, špatnému opevnění města a slabé posádce se jí záhy zmocnilo. Přemoženým Britům, kteří se nezachránili při spěšné evakuaci pevnosti, bylo navábem přislíbeno slušné zacházení. Přesto byli zajatí muži jednu noc vězněni v malé cele o rozměru pět a půl krát čtyři a čtvrt metru. Dle některých odhadů mělo být do této Černé díry namačkáno až 146 zajatců. Indické prameny v této souvislosti uvádějí pouze 39 uvězněných. Po jedné noci v této kobce bylo na světlo vytaženo dvacet tři přeživších, kteří museli nazí pochodovat ulicemi města. Tento čin Sirádž-ud-Daula posloužil Britům jako vhodná záminka ospravedlňující jejich následné podmanění Indie.[3]

Cliveova výprava[editovat | editovat zdroj]

Zprávy o pádu Kalkaty se do Brity ovládaného Madrásu dostaly v srpnu téhož roku. Vzápětí bylo rozhodnuto, že Kalkata má být dobyta zpět a Sirádž-ud-Daul měl být za své kroky svrhnut a potrestán. Do čela trestné výpravy byl postaven plukovník vojska Východoindické společnosti Robert Clive, který se tehdy vrátil ze zdravotnické dovolené v Anglii. Cliveovi bylo svěřeno velení nad expedičními silami čítajícími přes 2 500 mužů, z čehož bylo 500 britských vojáků Východoindické společnosti, 150 lodních pěšáků a takřka 1 000 indických vojáků, které měly být do Bengálska převezeny za pomoci flotily pod velením admirála Charlese Watsona. 16. října britská flotila, která čítala čtyři řadové lodě královského loďstva, torpédoborec, zápalnou loď a tři válečné lodě dodané Východoindickou společností, opustila přístav Madrás.[4]

Cliveova výprava se však od počátku potýkala s problémy. Krátce po vyplutí donutil tajfun dvě z jeho lodí k návratu do Madrásu, takže plukovník přišel o téměř osm set mužů. Objevily se také rozpory ve velení, když admirál Watson a kapitán Eyre Coote odmítali plnit rozkazy „důstojníka společnosti“. Další ranou byla zpráva o tom, že v Evropě vypukla válka mezi Británií a Francií. Tento počátek tzv. sedmileté války změnil strategickou situaci. Francouzi, kteří měli 300 člennou posádku v Čandernagaru, se v případě britského útoku proti navábovi mohli s velkou pravděpodobností přidat na Sirádž-ud-Daulovu stranu. I přes tyto problémy dosáhla flotila 31. prosince ústí Gangy a vydala se proti proudu řeky Hugli dál ke Kalkatě.

Kryt palbou lodních děl zaútočil 39. pěší prapor vedený kapitánem Eyrem Cootem 3. února na město a téměř zázrakem se po jednodenním zmateném boji zmocnil Kalkaty jen za cenu několika desítek zraněných. Překvapený Sirádž se i s vojskem stáhnul za obvod města. Po tomto úspěchu Clive s pomocí flotily donutil 14. března ke kapitulaci také francouzskou posádku pevnosti v Čandernagaru, čímž definitivně ukončil francouzské ambice na vliv v Bengálsku. Zápas o nadvládu nad touto zemí tak měl rozhodnout již pouze souboj mezi Clivem a navábem.[5]

Bitva[editovat | editovat zdroj]

Příjezd navába Sirádž-ud-Daula před britské pozice

Událost vedoucí k bitvě[editovat | editovat zdroj]

Sirádž-ud-Daul po pádu Kalkaty a Čandernagaru zahájil jednání o společném postupu proti Britům s velitelem francouzského koloniálního vojska, markýzem de Bussy. Clive však také nezahálel a pomocí intrik se mu podařilo zkontaktovat se s nespokojenými šlechtici na navábově dvoře, kteří hledali cestu, jak Sirádž-ud-Daula, kterého považovali za krutého a zhýralého tyrana, zbavit moci. Spiklenci vedení především velitelem navábova vojska Mír Džáfarem přislíbili Cliveovi, kterého považovali za prostředek s jehož pomocí by se mohli neoblíbeného navába zbavit, svou pomoc. Jako protihodnotu za ovládnutích všech francouzských obchodních center v Bengálsku a Sirádžovu hlavu, slíbil Clive dosadit Mír Džáfara na bengálský trůn.[6]

Clive, který počítal s Džáfarovou zradou, i se svým vojskem vyrazil 10. června z Kalkaty pronásledovat stahujícího se navába, který putoval na sever ke svému hlavnímu městu Muršidábádu. Obě vojska stanula po několika drobných šarvátkách proti sobě 23. června nedaleko vsi Palásí. Jakékoliv šance na ústup Britům zhatilo počasí, když monzuny poškodily cesty a rozvodnily řeku Hugli, kterou vojsko krátce předtím překročilo.[7]

Průběh bitvy[editovat | editovat zdroj]

Navábovo dělostřelectvo v průběhu bitvy

Clive, jehož síly čítaly okolo 750 britských vojáků, 100 portugalských míšenců, přes 2 000 indických vojáků a osm děl, rozbil svůj velitelský stan ve výhodné obranné poloze v navábově lovecké oboře. Celé bitvě velel ze zámečku uprostřed mangovníkového háje. Toto postavení činil pevnějším ještě příkop s náspem ohraničující celou oboru. Na předešlou dohodu s Mír Džáfarem se Clive spolehnout nemohl. Nedlouho poté, co se Britové opevnili, dorazila k oboře navábova vojska. Jeho armáda, kterou oslabila absence oddílů Mír Džáfara, čítala i tak na 35 000 bengálských pěšáků, 18 000 jezdců a 50 děl. Do bitvy se však nakonec přímo zapojilo "jen" asi 5 000 jezdců a 7 000 pěšáků, kterým velel navábův generál Mír Madan Chán. Tato ohromná přesila se rozvinul do oblouku okolo Brity bráněného háje. K navábovi se připojili i Francouzi se šesti polními děly.

Clive svou zoufale slabší armádu připravil k boji a nechal ji vypochodovat proti přesile Bengálců. Evropskou pěchotu rozdělil do čtyř rot po 180 mužích, na křídla postavil po tisíci indických vojáků a mezi oddíli rozmístil svých osm děl. Navábovo dělostřelectvo podpořené Francouzi rozestavěné ve středu navábova vojska zahájilo palbu proti britským pozicím, což v řadách Britů brzy napáchalo škody a donutilo Cliva stáhnout jeho jednotky zpátky k mangového hájku, kde se vojáci mohli lépe krýt. Mezitím britská děla kosila navábovi postupující muže. Tehdy Brity zachránil prudký déšť, který brzy umlčel francouzská i bengálská děla, neboť navábovým dělostřelcům se nepodařilo udržet střelný prach v suchu. Tehdy se navábova jízda rozhodla k útoku proti britskému pravému křídlu, avšak britští dělostřelci, kterým se podařilo uchovat střelný prach v suchu, obrátili jezdce s velkými ztrátami na ústup. Jeden z mála navábovi doposud loajálních šlechticů Mír Madan byl tehdy usmrcen kartáčovou střelou a jeho útočící vojáci se poté rozprchli.

Dílo zkázy z pohledu navába dokonal Clive, který po odražení nepřátelské jízdy zavelel zhruba ve čtyři hodiny k frontálnímu útoku. V čele zhruba 350 červenokabátníků a několika oddílů indických vojáků lehce prorazil střed navábova demoralizovaného vojska, které se obrátilo k ústupu. Kapitán Eyre Coote mezitím zlikvidoval francouzská děla a bitva tak byla do pěti hodin rozhodnuta.[8]

Události po bitvě[editovat | editovat zdroj]

Setkání britského velitele Roberta Cliva s Mír Džáfarem po bitvě u Palásí na obraze Francise Haymana vytvořeném zhruba okolo roku 1760

Sirádž-ud-Daul již v průběhu prohrané bitvy opustil bojiště a obrátil se k ústupu do hlavního města Muršidábádu. Navába však pronásledoval proti vůli Cliva i Mír Džáfara Dzáfarův syn, který navába po dostihnutí zavraždil. 29. června dosadil Clive na místo usmrceného Sirádž-ud-Dauly Mír Džáfara na bengálský trůn.[9]

Důsledky bitvy[editovat | editovat zdroj]

Bitva u Palásí, v níž hrstka Britů dík zkušenější taktice a zradě v navábově táboře porazila obrovskou přesilu Bengálců podporovanou Francouzi, vytvořila pro Velkou Británii v Bengálsku pevnou základnu, z níž mohli dál šířit svůj vliv na celou Indii. Britská východoindická společnost a britská koruna dík tomuto úspěchu nadále postupovali jednotněji, což umožnilo pravý počátek britské nadvlády v zemi a vytvoření britské koloniální říše v Asii.[10]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Battle of Plassey ve Wikimedia Commons

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. COLVIN, John. Rozhodujicí bitvy. Praha : BB/art, 2004. [Dále jen: Colvin (2004)]. ISBN 80-7341-388-4. S. 166.  
  2. Colvin (2004), s. 167
  3. Colvin (2004), s. 168
  4. Colvin (2004), s. 168 - 169
  5. Colvin (2004), s. 170
  6. Colvin (2004), s. 171
  7. Colvin (2004), s. 172
  8. Colvin (2004), s. 172 - 173
  9. Colvin (2004), s. 174
  10. Colvin (2004), s. 175

Literatura[editovat | editovat zdroj]