Bitva u Milvijského mostu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Bitva u Milvijského mostu
Konflikt: Války Konstantina I.
Bitva u Milvijského mostu
Bitva u Milvijského mostu
Trvání: 28. října 312
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Milvijský most, Řím
Casus belli: {{{příčina}}}
Výsledek: Vítězství Konstantina I.
Změny území: {{{Území}}}
Strany
Znak Konstantinovy armády Konstantinova armáda Znak Maxentiovy armády Maxentiova armáda
Velitelé
Znak Konstantinovy armády Konstantin I. Znak Maxentiovy armádyMaxentius
Síla
~ 100 000 ~ 75 000 – 120 000
Ztráty
~ Neznámé ~ Neznámé
{{{poznámky}}}

Bitva u Milvijského mostu přes Tiberu na severu Říma mezi římskými císaři Konstantinem I. a Maxentiem se odehrála 28. října 312. Vítězný Konstantin díky ní ukončil spoluvládcovský systém tetrarchie a stal se jediným císařem Římské říše.

Podle křesťanské legendy měl Konstantin v předvečer bitvy vidění, v němž spatřil kříž a nápis „In hoc signo vinces“ (V tomto znamení zvítězíš; Eusebios z Kaisareie uvádí řecky Eν τούτω νίκα – En toúto níka, V tomto zvítěz). Vítězství tak bylo připsáno Kristu, a Konstantin proto radikálně změnil náboženskou politiku říše ve prospěch dosud pronásledovaného křesťanství.

Pozadí bitvy[editovat | editovat zdroj]

Začátkem 4. století se v Římské říši začal rozpadat systém tetrarchie, který zavedl císař Dioklecián. Spočíval v tom, že říši vládli dva augustové a dva caesarové. Augustové byli hlavní vládci a oba měli vládnout jedné polovině říše. Caesarové měli být nástupci. S odchodem Diokleciána se ale systém rozpadl a všichni vyšší představitelé říše začali bojovat o moc. Smrtí císaře Galeria v roce 311 vznikla tato situace: Konstantin vládl Galii, Maxentius vládl Itálii, Licinius Illyrii a celému východu Maximinus Daia. Maxentius byl velmi neoblíbený a poněkud paranoidní. Podezříval Konstantina, že ho chce připravit o trůn. Proto se chtěl s armádou přeplavit do Galie, aby Konstantina odstranil. Konstantin byl ale dobrý stratég a věděl, že by měl zaútočit jako první. Rychle zorganizoval armádu a zaútočil na Itálii. Jeho nevýhoda byla, že polovina jeho armády byla zaneprázdněna v Británii. Kvůli tomu by mohl mít kolem 30–40 tisíc mužů. Protože ale nikde zbytečně nedrancoval, mohly se jeho řady rozrůst do 50 000 mužů. Když se to dozvěděl Maxentius, vzal svých 190 000 vojáků a vytáhl proti Konstantinovi. Polovinu jich však musel nechat poblíž dnešních Benátek, protože se obával vpádu Licinia z Illyrie. Početně tedy vyhrával Maxentius, morálkou a výcvikem zase Konstantin. Maxentius si nechal udělat věštbu, která zněla: „překročíš-li Tiberu, zahyne nepřítel Říma“.

Maxentius se velice zaradoval, neboť si myslel, že nepřítel Říma je Konstantin. Ze strategických důvodů se rozhodl svést bitvu u Milvijského mostu. Aby urychlil přechod přes řeku, nechal vedle kamenného mostu postavit ještě jeden malý, pontonový. K bitvě se sešikoval u vesnice Saxa Rubra 14 km od mostu. Těsně před bitvou se ale stala velmi záhadná věc. Konstantin stále vyznával staré antické náboženství. Večer před bitvou měl ale vidění. Když se díval na západ slunce, spatřil planoucí kříž s písmeny XP překříženými přes sebe a pod nimi nápis „en tutoi nika“, což v překladu znamená „V tomto znamení zvítězíš“. Proto tento vyryl na všechny štíty svých bojovníků. Tento znak vešel do dějin jako labarum a stal se standartou všech římských císařů.

Bitva[editovat | editovat zdroj]

O samotné bitvě toho moc známo není, ale nejspíše se Konstantinově galské jízdě a legionářům vycvičeným bojem s Germány podařilo rozvrátit řady Maxentia. Když Maxentius viděl, že prohrává, rozhodl se ustoupit za vysoké hradby Říma. Na cestě ale musel znovu překročit Milvijský most. Ten, ačkoli byl posílen mostem pontonovým, nedokázal kapacitně unést celou armádu, a tak v zadních řadách propukl zmatek. V překonávání mostu se ještě zřítil most pontonový. Maxentiovi muži se pokoušeli zachránit přebrozením řeky, ta ale byla moc hluboká a vojáci v tolika kilové zbroji nemohli plavat a byli nemilosrdně strháváni pod hladinu. Při pokusu přejít řeku pak zemřel i sám Maxentius. Stále se většina jeho armády nacházela na Konstantinově straně. Konstantin zbylé vojáky dílem pobil a dílem zajal.

Důsledky[editovat | editovat zdroj]

Po bitvě se Konstantin přesunul do Říma, kde se promenádoval s Maxentiovou hlavou. Lid ho vítal jako osvoboditele a on se jim odvděčil tak, že hlavní sídlo nechal přenést do nově vybudované Konstantinopole. V bitvě také naposledy vystupovala pretoriánská garda, která bojovala na Maxentiově straně. Konstantin ji hned po obsazení Říma rozpustil.

Milvijský most[editovat | editovat zdroj]

Milvijský most v roce 2005

Není známo kým byl postaven, ale ví se, že byl na začátku dřevěný. První bitva se u něj odehrála mezi římským vojevůdcem Titem Liviem a kartaginským generálem Hasdrubalem v roce 207 př. n. l. Roku 109 př. n. l. byl most přestavěn na kamenný a stal se součástí Via Flaminia. Další střet se odehrál v roce 78 př. n. l. mezi Quintusem Lutatiem Catalem a Marcem Aemiliem Lepidem. Vyhrál Catalus. Další střet byla námi zmiňovaná bitva. Další bitva se odehrála až v roce 538, když se Belisar pokoušel připojit Ostrogóty k Justiniánově Byzantské říši. Následující střet se tu konal v roce 1335 mezi rodem Orsiniů a Colloniů.

Most byl poté rekonstruován. Naposledy byl vážně poškozen Giuseppem Garibaldim roku 1849, když se pokoušel odvrátit Francouze. Ačkoli byl most mnohokrát opravován, stále je velká část vybudována antickými staviteli. Obnoven byl roku 1870. Až do roku 1956 přes něj proudila automobilová doprava, poté byl prohlášen za kulturní památku. Dnes se jmenuje Ponte Milvio, před nedávnou dobou Ponte Molle. V době antiky se honosil jménem Pons Mulvius. Zajímavostí je, že jedna ze dvou soch zdobících vstup na most je socha svatého Jana Nepomuckého.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu