Bitva u Mardž Ajjún

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Bitva u Mardž Ajjún
Konflikt: Křížové výpravy
[[Soubor:{{{obrázek}}}|300px|]]
Trvání: 10. června 1179
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Mardž Ajjún, dnešní Libanon
Casus belli: {{{příčina}}}
Výsledek: vítězství Saracénů
Změny území: {{{Území}}}
Strany
Vlajka Ajjúbovského sultanátu Ajjúbovský sultanát Znak Jeruzalémského království Jeruzalémské království
Znak Hrabství Tripolis Hrabství Tripolis
Templářský kříž Řád templářů
Velitelé
Vlajka Ajúbské dynastie Saladin Znak Jeruzalémského království Balduin IV.
Znak Hrabství Tripolis Raimond III. z Tripolisu
Znak Odo ze Saint-Amand Odo de Saint-Amand
Síla
Vlajka Ajúbské dynastie neznámé neznámé
Ztráty
Vlajka Ajúbské dynastie neznámé neznámé
{{{poznámky}}}

Bitva u Mardž Ajjún se odehrála 10. června 1179 mezi křižáckým Jeruzalémským královstvím a egyptským sultánem Saladinem. Bitva skončila porážkou jeruzalémského vojska a samotný jeruzalémský král Balduin IV., který trpěl malomocentstvím, v bitevní vřavě jen těsně unikl zajetí.

Předchozí události[editovat | editovat zdroj]

Roku 1177 Saladinova armáda podnikla invazi do latinského Jeruzalémského království z Egypta. Zatímco část jeho armády oblehla Askalon, kde byl i jeruzalémský král Balduin IV., zbytek vojsk pochodoval na Jeruzalém – hlavní město Jeruzalémského království, které v té chvíli mělo jen minimální posádku. Králi Balduinovi IV. se nicméně podařilo z obklíčení doručit templářům v Gaze rozkaz, aby napadli Saladinovu armádu ze zálohy.[1] Saladin musel začít ustupovat, pronásledovaný oddíly jeruzalémských baronů, kteří se shromáždili v hradu Ibelin a jali se muslimy pronásledovat. U hradu Montgisard křižáci Saladina dohnali a rozprášili Saladinovy mamlúky.[1] Zbytek egyptské armády v čele se svým vůdcem ustoupil přes Sinaj zpět do Egypta.

Roku 1179 Saladin útok na Jeruzalémské království zkusil znovu, tentokrát invazi podnikl od severu z Damašku. Hlavní Saladinova armáda se utábořila v Baniasu v Golanských výšinách. Saladin odtud vysílal své jezdecké oddíly plundrovat vesnice a ničit úrodu do okolí Sidonu. Vesničané zbídačeni saracénskými nájezdy by tak nebyli schopni platit daně a dávky svým křižáckým pánům. Pokud by nebyl Saladin zastaven, jeho ničivá politika by oslabila Jeruzalémské království.

V reakci na Saladinovy útoky král Balduin IV. shromáždil jeruzalémské vojsko do města Tiberias, ležícího na břehu Galilejského jezera. Odtud Evropané vrazili směrem na severozápad k pevnosti Safed. Tímto směrem křižáci došli k hradu Toron, ležícího 13 mil (21 km) jihovýchodně od přístavního města Tyros. Jeruzalémské vojsko, posílené o oddíly templářského řádu vedené samotným velmistrem řádu Odonem de Saint-Amand a armádu hraběte z Tripolisu Raimonda, z Toronu vyrazilo na severovýchod, aby se střetlo se Saladinem.[2]

Bitva[editovat | editovat zdroj]

Křižáci mohli z vyvýšeniny z povzdálí vidět stany Saladinova ležení od východní strany, nadosah středomořského pobřeží. Král Balduin a jeho šlechtici se rozhodli sestoupit na planinu a svést bitvu v otevřeném terénu. Jak franská armáda postupovala z kopce dolů, tak oddíly jezdců předjížděly pomalé pěšáky, čímž se armáda rozdělovala. O několik hodin později se vojsko znovu přeskupilo a vzápětí narazilo na oddíly Saladinových jezdců, které se vracely z kořistnického nájezdu na okolní vesnice. Křižáci tyto muslimy snadno porazili.

Křižáci ve víře, že bitva je vyhrána, povolili v ostražitosti a rytíři Raimonda z Tripolisu a templáři Odona de Saint-Amand se přesunuli na vyvýšeninu mezi městem Mardž Ajjún a řekou Litasí. Křižácká pěchota se zatím utábořila a vojáci odpočívali od kvapného pochodu.[3]

Náhle se na obzoru vynořil Saladinův hlavní voj a zaútočil na překvapenou křižáckou armádu. Jeruzalémská armáda, nepřipravená na boj, byla tvrdě poražena. Současníci porážku kladli za vinu templářskému velmistrovi Odonu de Saint-Amand,[4] který byl v bitvě zajat. Samotný král zajetí jen těsně unikl. Kvůli své nemoci nebyl Balduin schopný uprchnout na koni, ale jeden z rytířů jeho osobní stráže krále zvedl a prosekávaje si cestu skrze řady Saladinových vojáků krále odnesl do bezpečí. Mnoho Franků, kteří bitvu přežili, nalezli útočiště v hradu Beaufort,[5] který se nacházel přibližně 9 kilometrů jihozápadně od bitevního pole.

Následky[editovat | editovat zdroj]

Saladin okamžitě využil svého skvělého vítězství. V následné bitvě u Jákobova brodu zničil nově budovanou pevnost Le Chastelet. Křižáčtí vůdci se snažili z porážky poučit a pro několik následujících Saladinových tažení – bitva u hradu Belvoir roku 1182 a Bitva u al-Fule o rok později – zachovávali striktně defenzivní taktiku a politiku. Tito baroni se později v 80. letech 12. století dostali do konfliktu s novou generací šlechticů, kteří do Svaté země přišli z Evropy, kteří prosazovali ofenzivní politiku vůči Saladinovi.[6] Ti také s nástupem francouzského rytíře Guye de Lusignan na jeruzalémský trůn získali převahu u dvora a měli podíl na katastrofální porážce jeruzalémské armády v bitvě u Hattínu roku 1187, po níž bylo Saladiněm dobyto téměř celé území Jeruzalémského království, včetně hlavního města.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Battle of Marj Ayyun na anglické Wikipedii.

  1. a b DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. Praha : Orbis, 1973. S. 122.  
  2. SMAIL, R. C.. Crusading Warfare (1097-1193). New York : Barnes & Noble Books, 1956. [dále jen Smail]. ISBN ISBN 1-56619-769-4. S. 186. (anglicky) 
  3. Smail, str. 186.
  4. Smail, str. 96.
  5. Smail, str. 126.
  6. HROCHOVÁ, Věra. Křižáci v Levantě. Praha : Mladá fronta, 1975. S. 162.