Bitva u Kressenbrunnu
| Bitva u Kressenbrunnu | |||
|---|---|---|---|
 Bitva u Kressenbrunnu v Chronica Hungarorum. | |||
| Trvání | 12. července 1260 | ||
| Místo | Marchegg | ||
| Výsledek | rozhodné vítězství Přemysla Otakara II. | ||
| Strany | |||
| Síla | |||
| |||
| Ztráty | |||
| |||
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |||
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
Bitva u Kressenbrunnu (pojmenovaná podle dnešní obce Groissenbrunn v Dolních Rakousku, 15 km sz. od Bratislavy), zvána též „první bitva na Moravském poli“) se odehrála v blízkosti dnešního města Marchegg 12. července 1260 mezi vojsky českého krále Přemysla II. Otakara a uherského krále Bély IV.. Důvodem pro toto střetnutí byl dlouhodobý spor obou panovníků o nadvládu ve Štýrsku. Přemysl si na Štýrsko dělal nárok z titulu dědictví své manželky Markéty Babenberské, nástupkyni po jejím zemřelém bratru Fridrichovi II., Béla na základě mírové smlouvy s Přemyslem, uzavřené v roku 1254, jako výsledku podlého uherského vpádu do Rakouska a na Moravu. Bitva skončila jednoznačným českým vítězstvím. Bélova vojska byla rozprášena a zahnána až k Bratislavě, kterou Přemysl Otakar odmítl vyplenit.
Předehra bitvy
Po smrti posledního rakouského a štýrského vévody z rodu Babenberků Fridricha II. v roce 1246, vznikla ohledně nástupnictví složitá situace. Tzv. privilegium minus potvrzovalo i ženám z rodu Babenberků právo na tato území, a z jejich rukou je mohl získat i jejich nápadník. V roce 1251 si rakouská šlechta zvolila za vládce českého prince Přemysla, který svůj nárok na Rakousko a Štýrsko podpořil sňatkem se sestrou Fridricha II. Markétou Babenberskou (1252), který uzavřeli na hradě v Hainburgu. Byl mezi nimi značný věkový rozdíl, Přemyslovi bylo 19 let, Markétě 55 let. Šlo tedy o výsostně politický svazek, který Přemyslovi garantoval územní zisk a výrazně posílil pozici Přemyslovců v Evropě. Tvrzení, že tato území získali přemyslovci silou, je mnohem mladší rakousko-uherská politická spekulace.
Babenberské dědictví chtěli získat ale i jiní, mezi nimi zejména uherský král Béla IV. V roce 1252 oženil Béla svého synovce Romana Haličského s Markétinou neteří Gertrudou, vdovou po bratrovi Přemysla Otakara, Vladislavovi, na kterou se rovněž vztahovalo výše zmíněné privilegium. Uherský král byl odhodlán prosadit své nároky i silou a tak v následujících dvou letech opakovaně vtrhla uherská vojska do Rakouska a ničila i Moravu. Přemysl byl rozhodnut toto počínání zastavit i za cenu ztráty části Štýrska ve prospěch uherského krále. Proto v roce 1254 uzavřel pro něj nevýhodnou mírovou smlouvu, kterou přišel o Štýrsko.
Po úspěšném křížovém tažení Přemysla Otakara II. do Pobaltí v letech 1254–55 podnikla česká vojska v srpnu 1257 vojenskou výpravu do Bavorska, která ale pro ně skončila katastrofálně. Přemysl kapituloval před Jindřichem Bavorským, zetěm a spojencem Bély IV., a uzavřel s ním mír. V Přemyslovi jistě rezonovala myšlenka zpět získat štýrská území. Když Béla IV. vpadl do Korutan, které byly spojencem českého krále, Přemysl splnil svoji spojeneckou povinnost. Přitom přijal pod svou ochranu i štýrská knížata, která se bouřila proti uherské nadvládě a zneužívání moci Bélova syna Štěpána. Začátkem roku 1260 vtáhl Přemysl Otakar s vojskem do Štýrska a vyhnal Bélu z krajiny. Tak se celé babenberské dědictví opět vrátilo do jeho rukou. Rozhodujícímu střetu už ale nemohlo nic zabránit. Oba panovníci obdivuhodně rychle svolali do boje svá vojska. Po přípravách se obě mohutné armády, navzdory nevhodnému ročnímu období, daly proti sobě na pochod. Vzhledem k počasí se oba vladaři dohodli, že boj odloží na příhodnější dobu. Příměří vydrželo do 24. června 1260 a oběma vládcům poskytlo čas na důkladnější přípravu a na získání spojenců. Českému králi přislíbila pomoc štýrská, korutanská, slezská a brandenburská knížata. Béla IV. se spoléhal na své tradiční spojence – polského knížete Boleslava V. a ruského knížete Alexandra Něvského.
Koncem června 1260 dorazila česká vojska k rakouské obci Kressenbrunn, ležící na vrchu na pravém břehu řeky Moravy. Opozdil se jen moravský zbor vedený olomouckým biskupem Brunem ze Schauenburku a skoro padl do pasti, kterou mu připravil uherský následník trůnu Štěpán V. Obě vojska se soustředila na protilehlých březích Moravy. Oba králové věděli, že kdo se jako prvý vydá na přebrodění řeky, poskytne protivníkovi nesmírnou výhodu. Celý následující týden se obě vojska ráno co ráno seřadila na svých pozicích na břehu řeky a vyčkávala na manévr soupeře. Po nekonečném taktizování a týdnu v horkém počasí se 11. července 1260 Přemysl Otakar II. nabídl, že ustoupí od řeky a do dopoledne 13. července 1260 bude dodržovat příměří, aby Béla IV. se svým vojskem mohl řeku přebrodit.
Přemysl tuto vojnu nervů ukončil tím, že navrhl uherskému králi, aby jedna nebo druhá strana překročila řeku za dohodnutého příměří. Až po přebrodění a seřazení měla začít bitva jako rytířský souboj, ve kterém má každý z protivníků stejné šance. Béla IV. nabídku přijal a nabídl se, že řeku překročí jako první.
Průběh bitvy
Dochovaly se dvě verze bitvy, obě však pocházejí od zaujatých zdrojů. Ráno 12. června 1260 se uherské vojsko dalo do pohybu. Obě strany se shodují na tom, že průběh a výsledek bitvy zásadně ovlivnilo hanebné a nerytířské nedodržení příměří. Kdo se ho dopustil?
První verze, kde je zdrojem Chronica Boemorum od Přibíka Pulkavy z Radenína - dopis Přemysla Otakara II. papeži Alexandrovi IV.
Přemysl Otakar II. rozeslal část svých rytířů v čase do vypršení příměří shánět do okolí proviant. Ještě než vojska skončila brodění přes řeku, uherské jednotky začaly obkličovat české vojsko. Uhři, respektive jejich lehká kumánská jízda, vzhledem k svému pramalému smyslu pro uspořádaný boj, napadla nepřipravené Přemyslovo ležení zboku. Tím dala signál k boji. Nebylo známo, kde se přebrodila. V tuto chvíli se osvědčili „železní páni“, tedy čeští těžkooděnci pod vedením Jaroše z Poděhus, kteří se vrhli na nepřítele čelním útokem a podařilo se jim lehké jezdectvo odrazit. Mezitím se chvatně zmobilizovaly i zbylé oddíly, se kterými Přemysl zahnal nepřátelská vojska zpět za řeku Moravu. Přemyslu Otakarovi patřilo první velké vítězství na bojišti a jeho rytířům kořist v uherském táboře. Jakmile se mu podařilo opět seskupit rozptýlené oddíly, pustil se do pronásledování nepřítele. Zastavil se až před Bratislavou, kterou nevyplenil a přijal nabídku uherského krále na uzavření míru.
Druhá verze, kde je zdrojem Budínská kronika z let 1308 – 1342
Přemysl údajně porušil příměří a zaútočil na brodící se armádu, kterou tím pádem snadno porazil. Pro tuto, Čechy urážející verzi prý svědčí to, že se po bitvě Přemysl Otakar II. údajně dostal do „společenské” mezinárodní izolace (což není pravda) a skutečnost, že v konečném znění následné mírové smlouvy byla klausule o klatbě právě a jen na hlavu Přemysla Otakara II., nedodrží-li onu smlouvu. Tyto spekulace jsou ovšem mladšího data, politicky podmíně. Pokud si uvědomíme, že byl Přemysl Otakar II. vychovávaný v bázni z trestu exkomunikace, vyznívá uvedená klauzule jako pečeť na jeho rozhodnutí neporušit mírovou smlouvu.
Výsledek pro obě strany
Porážka, kterou uherský král utrpěl, byla opravdu zdrcující. Kroniky se ohledně bitvy zmiňují o nadsazených počtech 100 000 mužů na Přemyslově a 140 000 na Bélově straně. Pravděpodobně se ale opravdu jednalo o jednu z největších středověkých bitev. Uherská strana prý ztratila přímo na poli 18 000 mužů a dalších 14 000 se utopilo v řece. Přemysl bitvou získal Štýrsko, tedy jen to, co před lety po sňatku s Markétou Babenberskou již získal a roku 1254 ztratil. Což je velice šlechetné a ukazuje, jakým byl Přemysl Otakar „rytířským králem“. Mír mezi oběma panovníky byl podepsán v Bratislavě a upevněn nabídkou českého krále, že se ožení s jednou z Bélových příbuzných. Vzhledem k odmítnutí českého nápadníka Bélovou dcerou Markétou, to nakonec byla jeho vnučka Kunhuta. V návaznosti na bitvu u Kressenbrunnu nastal na Moravě konečně pokoj. Současně došlo k definitivnímu zastavení rozpínavosti Maďarů na západ. Zřejmě v této bitvě získal Přemysl Otakar II. titul "král železný a zlatý". Naneštěstí pro Přemysla i království, cca 30 km od Marcheggu se o sedmnáct let později odehrála další bitva na Moravském Poli, ve které Přemysl Otakar II. dne 26. srpna 1278 zahynul.
Památník
Název bitvy připomíná památník, odhalený u příležitosti jejího 750. výročí v roce 2010. Památník se nachází na východním okraji obce Groißenbrunn nedaleko hlavní cesty (Schloßhofer Straße). Autorem výtvarného návrhu památní tabule je Vladislav Plekanec.[1] Stále živým památníkem bitvy je město Marchegg. Jak totiž čteme v listě Přemysla Otakara II. papeži Alexandrovi IV. v Chronica Boemorum, bylo to přibližně 2 míle (ty ustanovil sám Přemysl Otakar jako cca 7,5 km) od hradu a města Hainburg, tedy v místech, kde dnes stojí město Marchegg. Tato skutečnost unikala pozornosti i místních historiků až do roku 2015.[zdroj?]
Účastníci bitvy
Odkazy
Reference
Literatura
- BAUER, Jan. Život slavných českých vojevůdců. Brno: MOBA, 2007. ISBN 978-80-243-2891-1.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Bitva u Kressenbrunnu na Wikimedia Commons
