Bitva na řece Trebia (antika)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Bitva u Trebbie
Konflikt: 2. punská válka
Battleofthetrebiamap.jpg
Trvání: Prosinec, 218 př. n. l.
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Řeka Trebia, Itálie
Casus belli: {{{příčina}}}
Výsledek: drtivé vítězství Kartága
Změny území: {{{Území}}}
Strany
Vlajka Kartága Kartágo Vlajka Římské republiky Římská republika
Velitelé
Vlajka Kartága Hannibal Barkas Vlajka Římské republiky Publius Cornelius Scipio
Vlajka Římské republiky Tiberius S. Longus
Síla
Jezdectvo:10 000,Těžká pěchota:20 000,Celkem:30 000 jezdectvo:5000,Římští legionáři:16 000,Spojenecká pěchota:14 000 Celkem asi 35 000
Ztráty
minimální 26000 mužů
{{{poznámky}}}

Bitva na řece Trebia se odehrála v prosinci 218 př. n. l. v rámci punských válek. Střetla se v ní kartaginská armáda pod vedením Hannibala (10 000 jezdců a 20 000 pěšáků) a římská armáda pod vedením Sempronia Longa a Publia Cornelia Scipia (4000 jezdců a 32 000 pěšáků). Římské vojsko zde utržilo zdrcující porážku a Hannibal zde prokázal své geniální vlohy. Tato bitva vedla k bitvě u Kann, která se ukázala jako nejhorší katastrofa pro římskou armádu, a Hannibalovo jezdectvo zde ukázalo své nesporné kvality oproti jízdě římské.

Pozadí[editovat | editovat zdroj]

Hannibal nenáviděl Řím a Římany způsobem, který byl přímo legendární. Jeho nenávist však nebyla slepá. Řím porazil punské Kartágo v první punské válce v letech 264 až 241 př. n. l. se značnými obtížemi. Co však učinilo druhé střetnutí stejně nevyhnutelným jako versailleská smlouva z roku 1918, bylo římské oportunistické obsazení Sardinie a Korsiky právě v době, kdy v Kartágu zuřilo povstání vlastní armády a žoldnéřů. Vyhlášením války v Kartágu v roce 238 si Římané zajistili nejen tyto dva ostrovy, ale také odškodnění ve výši 1700 talentů stříbra a nehynoucí nenávist rodiny Barků vůči všemu římskému.[1]

Hledání nové kolonie[editovat | editovat zdroj]

Po potlačení žoldnéřského povstání se Kartágo začalo rozhlížet po nové kolonii, kterou by mohlo dobýt. Volba padla na Španělsko. Země převážně osídlena keltskými národy byla známa bohatým výskytem stříbra a nacházela se, alespoň zatím, mimo zájmovou sféru Říma. Na španělském pobřeží kromě toho ležela stará foinická kolonie – Gades, ideální přístav pro punskou flotilu. Vedení expedice byl pověřen Hamilkar Barkas. Slovy Caesara Hamilkar přišel, viděl a zvítězil, ale nechtěl Keltiberi pobít, nýbrž z nich udělat spojence. V roce 229 př. n. l. Hamilkar umírá při obléhání města[1] a velení se ujímá Hasdrubal, který dokončuje podmanění Španělska a zakládá zde nové město Carthago Nova. Řím se bál rychlého vzestupu Kartága, a tak s ním uzavřel dohodu, která udávala hranici Španělska podmaněného Kartágem. Tuto hranici udávala řeka Ebro. Po smrti Hasdrubala (byl zabit otrokem) se velení ujímá Hannibal.

Vyhlášení války a pochod do Itálie[editovat | editovat zdroj]

Střetnutí, které rozhodlo o budoucnosti západního Středomoří, vzplanulo tak jako první punská válka v důsledku lokálního konfliktu. Město Sanguntum na španělském pobřeží se vojensky střetlo se svými iberskými sousedy, kteří se těšili ochraně Kartáginských. Po měsíci trvajícím obléhání, tuto Řeky kdysi založenou kolonii, která svého času uzavřela pakt s Římem, Hannibalovy oddíly dobyly. Římský senát reagoval neprodleně a do Kartága vyslal delegaci. Avšak Římané byli na válku už stejně připraveni.[1]

Psal se rok 218 př. n. l., když se u města Carthago Nova dala do pohybu mohutná armáda. Hannibalovo vojsko postupovalo rázně dál. V průběhu mála měsíců přešla mohutná armáda Španělskem a překonala Pyreneje. Díky svým zvědům věděl vojevůdce, že v okolí dnešní Marseille číhají římské legie. Kartáginské vojsko proto podle plánu odbočilo k severu a pak zas na východ. Tam na ně čekal další mocný nepřítel – Alpy. Za pouhých 15 dnů dorazil Hannibal do Itálie. Dá-li se plně věřit tradici, vyžádal si přechod Alp strašné ztráty (prý až 20 000 mužů).[2]

Hannibalův pochod

Bitva[editovat | editovat zdroj]

Cesta k bitvě[editovat | editovat zdroj]

Po příchodu na italskou půdu se zdálo, že Hannibalův plán vychází. K jeho vojsku se po tisících přidávali Galové. Jejich kmeny byly v urputných krvavých bojích Římany podrobeny teprve před několika lety. Teď věřili, že se jim nenáviděné římské jho podaří setřást. Příchod kartaginských vojsk nenašel vrchní velení ve městě nad Tiberou nepřipravené. Hannibalovy plány nezůstaly římským zvědům utajeny. Řím rychle zareagoval a konzul Scipio, který na Kartaginské se svými legiemi číhal původně v jižní Galii, přemístil své vojsko včas do severní Itálie. U říčky Ticinnus se Hannibalovi podařilo zvítězit, a to hlavně díky jeho numidské jízdě. Sám Scipio byl v bitvě zraněn a stáhl se do opevněného města Placentie. Zde zastihl Scipiona jeho kolega Sempronius Longus se svou armádou. Longus se hned vydal za Hannibalovou armádou a dostihl ji u řeky Trebia.[2]

Průběh bitvy[editovat | editovat zdroj]

Hořkost, která přetrvávala u římského účastníka bitvy, měla patrně vliv na Liviův popis strádající římské armády, když muži chvějící se zimou pochodovali do Hannibalovy důmyslné pasti. Za úsvitu se před Semproniovým ležením náhle objevila Hannibalova numidská jízda a snažila se přimět Římany k boji krupobitím šípů. Sempronius okamžitě vyslal svoji vlastní jízdu a lehkou pěchotu, čímž vyčerpal své síly a střelivo ve zbytečném střetnutí.

Řeka Trebia byla mrazivě studená, takže římská pěchota při jejím přechodu prochladla a dále postupovala směrem k přívětivým ohňům kartáginského tábora, kde je očekávali Hannibalovi dobře živení a tepla si užívající vojáci. Hannibalův plán bitvy počítal s tím, že využije svých vojáků jako skutečný mlýnek na maso v čele s lehkou pěchotou, která zasype unavené Římany z bezpečné vzdálenosti oštěpy.[1] Tyto jednotky se rychle stáhly zpět dříve, než na scénu dorazily sevřené a účinné římské legie, z nichž čtyři, umístěné ve středu, byly složené z římských občanů. Čtyři další legie na křídlech pak byly složené z Římany podrobených Italiků. Hannibal si ponechal svoje slony za bitevními liniemi, kde sloužili jako střelecké základny, zatímco se lehká pěchota velmi organizovaně stáhla za dlouhou linii, kterou tvořilo 20 000 Hannibalových příslušníků iberské jízdy a neznámý počet galských spojenců. Římská jízda brzy zjistila, proč Hannibal věnoval takové úsilí dopravě svých slonů do Itálie. Koně Římanů se začali plašit, protože nemohli vystát zjev ani pach těchto zvířat. Hannibalova lépe vycvičená jízda poté začala drtit křídla Římanů. Semproniovy výrazně omezené velitelské schopnosti mu nenabídly lepší řešení než stále útočit na Hannibalův střed. Vtom vyrazila schovaná Hannibalova jízda a pěchota a začala útočit na Římany zezadu a z boku. Římanům se nakonec podařilo probít skrz střed Kartáginců, ale 26 000 Římanů už padlo a ti zbylí rychle utíkali z bitevního pole.[1]

Důsledek bitvy[editovat | editovat zdroj]

Po této bitvě Hannibal porazil Římany v bitvě u Trasimenského jezera a potom v legendární bitvě u Kann. Avšak tyto bitvy nevedly k pádu Říma, jak si Hannibal myslel, ale naopak ke zničení Kartága. Tyto bitvy zanechaly v srdcích Římanů strach z Kartága a byli rozhodnuti ho zničit. Po zničení Kartága se Řím stále rozrůstal, až se stal světovou velmocí číslo jedna. Bitva na řece Trebie tedy vedla k pádu Kartága a vzestupu Říma.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e ANGLIM, Simon. Bojové techniky starověkého světa. Praha : Deus, 2006. S. 90 - 130.  
  2. a b HUF, Hans - Christian. Nejmocnější říše světa. Fýdek Místek : Alpress s. r. o., 2007. S. 205.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu