Bharthari
Bharthari (v sanskrtu भर्तृहरि, asi 7. století) byl staroindický básník patřící společně s Kálidásou a Amaruem mezi nejvýznamnější představitele sanskrtské poezie.
O jeho životě není prakticky nic známo a často je ztotožňován s buddhistickým gramatikem stejného jména, který zemřel kolem roku 651 a který je autorem gramatického díla Vakija Pradipa.[1][2]
Bharthari je podobně jako Amaru mistrem strofy, oblíbené formy staroindické lyriky, kterou uspořádal do tří šatak (sbírek po stu strofách). Milostné básně soustředil do sbírky Šrngárašataka (Stovka o lásce) zaměřené spíše na oslavu síly a radosti lásky než na její tělesnot. Filosofické tendence pak ještě více převažují ve sbírce Nítišataka (Stovka o životní moudrosti) a vyúsťují až ke zdůraznění askeze ve sbírce Vairágjašataka (Stovka o odříkání).[1] Lásku a moudrost básník považuje za různé cíle, které odpovídají různým obdobím v lidském životě (člověk má po studiu nejprve založit rodinu a teprve později se věnovat přemítání a askezi).
Obsah |
Ukázka z poezie [editovat]
Zda u Gangy dlít máme jako kajícníci,
zda věnovat se ženě ctnostné, milující,
pít z proud věd, sát básní nektar rozmanitý?
Jen chvilku trvá život. Co si vyvoliti?.
Báseň je uvedena v překladu Oldřicha Friše.
Česká vydání [editovat]
- Amaru a Bharthari: Sloky o lásce, moudrosti a odříkání, SNKLHU, Praha 1959, přeložil Oldřich Friš, znovu BB art, Praha 2005.
