Bez červený

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Bez červený

Bez červený (Sambucus racemosa)
Bez červený (Sambucus racemosa)
Vědecká klasifikace
Říše: rostliny (Plantae)
Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád: štětkotvaré (Dipsacales)
Čeleď: zimolezovité (Caprifoliaceae)
Rod: bez (Sambucus)
Binomické jméno
Sambucus racemosa
L., 1753

Bez červený (Sambucus racemosa) je přibližně tři až čtyři metry vysoký keř se světle zelenými listy a malými žlutozelenými květy. V ČR se řadí mezi tři původní druhy bezu, jimiž jsou kromě něho bez černý (Sambucus nigra) a bez chebdí (S. ebulus). Čerstvé plody jsou jedovaté, šťávu však lze využít pro účely potravinářství.[1]

Vzhled a základní charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Jedná se o keř vysoký od jednoho do čtyř metrů. Větve jsou obvykle přímé, silné a lysé s černými oválnými bradavčitými lenticelami. Barva borky je hnědá, případně až šedočerná. Dřeň („duše“) má zbarvení skořicově hnědé.

Listy jsou lichozpeřené s čepelí dlouhou od 10 do 25 cm.

Květenství latovité, mnohokvěté, přímé s délkou od 3 do 7 cm a šířkou okolo 5 cm. Květy bezu červeného jsou relativně malé a vůní připomínají mouku. Kalich má trojúhelníkovitě vejčité, krátké cípy.

Květenství bezu červeného

Plodenství je přímé s kulovitými peckovicemi, které jsou zpočátku zelené a po dozrání se zbarví do odstínu červené. Velikost peckovic je zhruba 5 mm, zploštělé kulovité pecky jsou dlouhé přibližně 3 mm a široké 2 mm.

Rozšíření a životní prostředí[editovat | editovat zdroj]

Bez červený se vyskytuje na mnoha místech od listnatých i jehličnatých lesů, pasek po nezalesněné stráně. Méně častý výskyt je pak v blízkosti zastavěných oblastí jako jsou obce či opuštěné objekty. Ke svému růstu potřebuje vlhkou, humózní až kamenitou a mírně kyselou či neutrální půdu, která je zároveň bohatá na živiny.

Geograficky je častější především ve výše položených oblastech. Jeho rozšíření do nižších poloh je někdy spojováno s koncem druhé světové války, kdy značná část obyvatelstva přešla k fosilním palivům a výrazně tak ustalo čištění lesů v důsledku sběru klestí. Pokrývá zhruba území od severu Pyrenejského a Apeninského poloostrova až k severu Evropy a území od Malé Asie až po severní Čínu.

Bez červený se zralými plody

Využití a jedovatost[editovat | editovat zdroj]

Čerstvé plody jsou díky semenům, které obsahují amygdalový glykosid, mírně jedovaté.[1] Jedovatá je též kůra a listy. V omezené míře byl tento keř využíván i pro potřeby lidového léčitelství či pro výrobu marmelád. Vyskytuje se i jako rostlina okrasná.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b botanika.wendys.cz

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • GRAU, Jürke, Reinhard JUNG a Bertram MÜNKER. Bobulovité, užitkové a léčivé rostliny. Ilustrace Monika Hänelová, Fritz Wendler. Praha: Knižní klub, 1996, 287 s. Průvodce přírodou (Ikar). ISBN 80-7202-023-4.
  • VĚTVIČKA, Václav. Stromy a keře. Praha: Aventinum, 1998, 288 s. ISBN 80-7151-254-0.
  • SLAVÍK, Bohumil (ed.). Květena České republiky 5. Praha: Academia, 1997, 568 s. ISBN 80-200-0590-0.
  • BĚLOHLÁVKOVÁ, Radmila. Velká kniha rostlin, hornin, minerálů a zkamenělin. Bratislava: Príroda, 1993. ISBN 80-07-00595-1.
  • HORÁČEK, Petr. Encyklopedie listnatých stromů a keřů. 2. uprav. vyd. Brno: Computer Press, 2007. ISBN 978-80-251-1708-8.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]