Bertrand Barère de Vieuzac

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Bertrand Barère de Vieuzac (10. září 175513. ledna 1841) byl francouzský politik a novinář, neblaze proslulý člen Národního konventu za Francouzské revoluce.

Počátek kariéry[editovat | editovat zdroj]

Narodil se ve městě Tarbes v Gaskoňsku. Jméno Barère de Vieuzac, které si ponechal i po zřeknutí se šlechtických výsad, zdědil i s malým lénem po svém otci, právníku ve Vieuzac. V roce 1770 začal pracovat jako právník Toulonského parlamentu a brzy si získal pověst zdatného řečníka.

Ve 30 letech se oženil a o čtyři roky později (1789) byl zvolen poslanem za okres Bigorre do zasedání Generálních stavů za konstitucionalisty. V Národním shromáždění se dříve proslavil jako novinář než jako řečník. Do povědomí široké veřejnosti vešel listem Point du Jour (Rozbřesk). Avšak dle François Victor Alphonse Aularda vděčí za svou pověst nikoli svým kvalitám, ale skutečnosti, že malíř Jacques-Louis David ve své slavné malbě Přísaha v míčovně zobrazil Baréreho klečícího v rohu a píšícího svědectví pro další generace.

Přísaha v míčovně, Jacques-Louis David (1748-1825)

S Girondisty a Horou[editovat | editovat zdroj]

Po útěku krále do Varennes přešel Barère k republikánům a feuillantům. I přesto však zůstal v kontaktu s vévodou Orléanským, jehož dceru Pamelu soukromě učil (v tuto dobu nebyl Barère politicky vyhraněný). Po rozpuštění Národního shromáždění byl nominován na jednoho ze soudců nově založeného Cour de cassation (kasační soud) (od října 1791 do září 1792).

V roce 1792 byl zvolen poslancem Národního konventu za departement Hautes-Pyrénées. Nejprve se přikláněl na stranu girondistů, útoče na Maximiliena Robespierra, nazývá ho při tom „trpaslíkem, kterého by neměli stavět na piedestal“. Během soudního procesu s králem Ludvíkem XVI. se přiklání k Hoře a hlasuje pro smrt krále - „bez možnosti odvolání a odkladu“. Uzavírá svou řeč nezapomenutelnou větou:

Strom svobody nemůže růst tam, kde není zem zkropená krví tyranů.

7. dubna 1793 se stal členem Výboru veřejného blaha. V této komisi se přidává se k Robespierrově frakci a začíná se zajímat o zahraniční záležitosti. Tímto se stává jedním z jakobínů a hlasuje pro smrt girondistů. Počíná období Vlády teroru – jakobínský teror (po 17. 7. 1793). Aktivně se účastní boje o moc mezi Horou a Bahnem, tím se postupně stává prominentem.

Termidor, vězení a pozdější život[editovat | editovat zdroj]

Svržení Robespirrea (27. 7. 1794) uvedlo Barèreho do rozpaků, rychle se však zorientoval a napsal zprávu o zločinech Robespirrových, snažil se tak hlavní část viny svést na něho. Nicméně byli, v Germinalu roku III (21. 3. - 4. 4. 1795), Barère a další vůdčí osobnosti Hrůzovlády (Jean Marie Collot d'Herbois a Jacques Nicolas Billaud-Varenne) obviněni a uvězněni. Barère byl dopaden na cestě do emigrace na Francouzskou Guyanu, uvězněn v Oléron a poté přesunut do Saintes, odkud se mu posléze podařilo uprchnout do Bordeaux. Zde žil nepoznán několik let. V roce 1795 byl zvolen do Rady pětiset, avšak nebylo mu dovoleno se funkce ujmout.

Během Prvního císařství byl využíván jako tajný agent Napoleonem, kterému se staral o diplomatickou korespondenci. Po návratu Napoleona z Elby - Sto dní - se stal členem poslanecké sněmovny, avšak v roce 1815 se již vydává za roayalistu. Nebylo mu to však nic platné, neboť během bourbonské restaurace byl jako královrah na doživotí vyhnán z Francie. Odešel do Bruselu.

Po Červencové revoluci v roce 1830 se opět objevil ve Francii a série soudních sporů ho přivedla zcela na mizinu. Před úplnou chudobou ho zachránil král Ludvík Filip, který mu přiznal malou penzi.

13. ledna 1841 Bertrand Barère de Vieuzac umírá, tím umírá i poslední doposud žijící člen Výboru pro veřejné blaho.