Bedřich Homola

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Bedřich Homola
B.Homola.JPG

Narození: 2. června 1887
Běleč
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí: 5. ledna 1943 (ve věku 55 let)
Berlín - Plötzensee
Třetí říšeTřetí říše Třetí říše
Vojenská kariéra
Hodnost: Armádní generál in memoriam
Doba služby: 19081939
Sloužil: Československo Československo
Složka: Rakousko-Uhersko Rakousko-uherská armáda
Československá armáda Československá armáda
Velel: Velitel Sboru VII, Banská Bystrica
Zemský velitel Obrany národa
Vyznamenání: Československý válečný kříž
Croix de guerre
Řád čestné legie

Armádní generál Bedřich Homola (krycí jméno Ataman) (2. června 1887, Běleč[1]5. ledna 1943 Berlín - Plötzensee) byl československý voják, generál, legionář a zemský velitel Obrany národa v období nacistické okupace Čech a Moravy.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 2. června 1887 v Bělči nedaleko Zadní Třebaně v rolnické rodině Václavu a Marii Homolovým. Po ukončení obecné školy v Litni v roce 1899 nastoupil do měšťanské školy v Hostomicích, odkud v roce 1901 přestoupil na německou měšťanskou školu v Bílině. V letech 19031907 vystudoval vyšší průmyslovou školu stavební v Praze.

V letech 19071908 byl zaměstnán u architekta Zuslichta v Praze. V letech 19081909 sloužil jako jednoroční dobrovolník v Praze. Od roku 1909 do roku 1910 pracoval ve stavební firmě v Srbsku a od roku 1910 do roku 1914 na magistrátu hl. města Prahy.

1. světová válka[editovat | editovat zdroj]

Rakouská armáda[editovat | editovat zdroj]

Do rakouské armády byl povolán v rámci mobilizace 27. července 1914. S 88. pěším plukem odjel na ruskou frontu. Z té se vrátil zraněn v září zpět. Rok nato, v hodnosti poručíka opět odjel na frontu na Debrecín a Halič. 14. září 1915 byl znovu raněn a navíc zajat Rusy a převezen do Moskvy.

Československé legie v Rusku[editovat | editovat zdroj]

Do československých legií vstoupil 15. února 1916. Sloužil jako velitel roty, dále velitel poddůstojnické školy, stal se velitelem úseku trati Čenokovka - Doč u Bachmače a posléze velitelem Severní fronty. Od 25. května velel štábnímu vlaku a účastnil se bojů u Marjanovky. Od 27. října 1918 byl, již v hodnosti majora ustanoven zástupcem velitele důstojnické školy. 20. července se stal inspektorem divizních kurzů pro poddůstojníky.

29. září 1919 se oženil s Galinou Faddějevovou, se kterou měl syna Olega Homolu (1921-2001), pozdějšího politika KSČ a literárního vědce. 22. dubna 1920 se ve Vladivostoku nalodil a přes Singapur, Suez a Terst se vrátil zpět do vlasti.

První a druhá republika[editovat | editovat zdroj]

Po návratu do Československa nastoupil do školského oddělení Hlavního štábu. V letech 19211922 absolvoval válečnou školu v Praze a v hodnosti podplukovníka byl 20. září 1922 jmenován zástupcem velitele vojenské akademie v Hranicích na Moravě. Poté, co figuroval v mediálně propírané aféře týkající se sebevražd dvou frekventantů akademie (týkajích se jím zavedeného přísného režimu na akademii, přičemž jeden ze sebevrahů byl syn velitele dělostřelectva 1. divize československých legií v Rusku) byl přeložen 1. října 1923 do štábu 7. pěší divize v Olomouci jako jeho velitel. 10. ledna 1925 byl povýšen na plukovníka gšt. a od 1. října 1925 velel 27. pluku v Olomouci.

Od 1. ledna 1927 byl ustanoven zatímním velitelem, od 31. března velitelem 14. pěší brigády v Kroměříži. 21. února 1929 byl povýšen na brigádního generála. Od 5. března se stal velitelem 1. pěší divize a posádkovým velitelem Velké Prahy. 1. července 1935 byl jako velitel VII. armádního sboru v hodnosti divizního generála převelen do Turčianského Sv. Martina a v roce 1938 převelen ve funkci velitele VII. armádního sboru do Banské Bystrice. Zde se zúčastnil obou mobilizací v roce 1938 (květnové i zářijové).

Ve dnech 9. až 11. března 1939 na rozkaz vlády, kdy generál Jan Syrový vyhlásil výjimečný stav na středním Slovensku, provedl odzbrojení Hlinkových gard a nechal jejich předáky internovat. Tato akce byla později na Slovensku známa jako tzv. Homolův puč.

14. března 1939 byl bez udání důvodu povolán zpět do Prahy. Nepodařilo se mu ale přejet autem nově vzniklou státní hranici a proto pokračoval sám pěšky přes Beskydy (manželka byl internována Hlinkovými gardisty v Turzovce). Podařilo se mu dostat se na Moravu, kde se setkal s postupujícím wehrmachtem. Slovenské noviny o něm 19. března 1939 napsaly, že byl na hranicích postřelen a zahynul.

V odboji[editovat | editovat zdroj]

Koncem března 1939 se objevil v Praze a s manželkou (diplomatickou cestou propuštěnou ze zajetí) se usídlil v Praze-Dejvicích. V té době začal intenzivně spolupracovat s dalšími důstojníky zaniklé československé armády na vybudování vojenské odbojové organizace.

Koncem března 1939 se stal velitelem zemského velitelství - Velká Praha nově vzniklé Obrany národa. Od srpna se skrýval ve Skřeži u Radnice u místního lesmistra. Zde měl i instalovanou vysílačku. V lednu 1940 se podílel na vzniku ÚVODu. V únoru 1940 po zatčení generálů Josefa Bílého a Hugo Vojty se stal velitelem Obrany národa. Ze své funkce se snažil sjednotit vojenský i politický odboj proti okupantům pod jedinou organizaci a tou byl ÚVOD. V této organizaci zasedal jako zástupce vojenského odboje. Po porážce Francie se snažil orientovat domácí odboj i na SSSR a oponoval (společně např. s Josefem Balabánem) Benešovým obavám ze sovětizace Československa tvrzením, že… za 30-50 let komunismus nebude, bude zde však národ, kdežto za vlády Němců by za 20 let byl národ zničen. Kromě toho navrhoval, že po osvobození by se nástupu sil krajní levice (a pravice) dalo čelit vládou silné ruky.[2]

V říjnu 1940 jen náhodou unikl zatčení gestapem a byl proto nucen měnit úkryty. Od podzimu 1940 byla Obrana národa budována s ohledem na připravované protiněmecké povstání. V Londýně požadoval výstroj a výzbroj asi pro 100 praporů prvního a druhého sledu, se kterými by došlo k obsazení předválečných hranic a udržení vnitrozemí. Pro povstání počítal s leteckou podporou spojenců a rozkladem okupační moci. Tento program měl, kromě reálných důvodů (nemožnost přepravy tak velkého množství výzbroje a silná okupační moc) své odpůrce jak v Politickém ústředí tak v PVVZ, kteří se obávali vojenské diktatury, která by po vítězství mohla být zavedena.

Během roku 1941 docházelo k dalším stávkám a sabotážím a okupanté se domnívali, že je připravováno povstání. Po nástupu Reinharda Heydricha k moci 27. září 1941 byl vyhlášen výjimečný stav a probíhalo rozsáhlé zatýkání a popravy. 25. října 1941 do Londýna přiznal, že veškerá práce na budování odboje je zničena.

Zatčení a vězení[editovat | editovat zdroj]

Zatčen byl na základě udání 31. prosince 1941 v Praze na rohu náměstí Krále Jiřího a Vinohradské třídy. Byl umístěn v Pankrácké věznici, odkud byl převážen k výslechům v Pečkově paláci.

V září 1942 byl převezen do Drážďan a odtud do Berlína-Plötzensee. V Berlíně byl Lidovým soudem odsouzen za velezradu k trestu smrti a 5. ledna 1943 popraven.

Řády a vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Předválečná[editovat | editovat zdroj]

Řád sv. Anny II. třídy s meči Řád sv. Anny II. třídy s meči (1919)
Československý válečný kříž 1914–1918 Československý válečný kříž 1914-1918
Řád M. R. Štefánika "Sokol" Řád M. R. Štefánika "Sokol" (17. září 1919) za chrabrost
Medaile vítězství Medaile vítězství
Válečný kříž s palmou Válečný kříž s palmou (Francie, listopad 1928) za boje na Sibiři
Důstojník řádu Čestné legie Důstojník řádu "Čestné legie" (Francie, 7. října 1931)

In memoriam[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Bedřich Homola [online]. [cit. 0200-10-25]. Dostupné online.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Bedřich Homola ve Wikimedia Commons