Banát (1941-1944)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Banát (1941-1944)
 Království Jugoslávie 1941–1944 Demokratická federativní Jugoslávie 
geografie
Mapa
hlavní město:
rozloha:
9 300 km²
obyvatelstvo
počet obyvatel:
585 579
národnostní složení:
němčina (úřední)
státní útvar
vznik:
1941
zánik:
1944
Státní útvary a území
Předcházející:
Království Jugoslávie Království Jugoslávie
Nástupnické:
Demokratická federativní Jugoslávie Demokratická federativní Jugoslávie

Banát, správněji jeho část, která náležela ke Království Jugoslávii, tvořila v letech 19411944 specifickou[1] správní jednotku. Území formálně náleželo Srbsku, avšak bylo spravováno jako autonomní oblast nacistickým Německem prostřednictvím zdejšího německého obyvatelstva.[2][3]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Souvislosti[editovat | editovat zdroj]

Banát byl po osvobození od turecké nadvlády (1718) téměř vylidněn. Přes třicet let zůstal pod rakouskou vojenskou správou a v tomto období začal být dosidlován evropskými kolonisty. Jednalo se především o Němce ze Švábska, ale i z jiných částí svaté říše římské, Francouze z Lotrinska, Slováky atd. Po rakousko-uherském vyrovnání se zvyšoval podíl obyvatel z Uherska, především Maďarů.

Po první světové válce zde žijící Maďaři a Němci vyhlásili samostatnou Banátskou republiku, ale tento pokus byl neúspěšný a Banát byl rozdělen mezi Rumunsko (východní, větší část) a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (západní, menší část). Jen nepatrná část připadla Maďarsku.

Vznik[editovat | editovat zdroj]

Poté, co byla v r. 1941 Jugoslávie okupována jednotkami Osy, došlo k jejímu dělení. O připojení její části Banátu usilovaly jak Rumunsko, tak Maďarsko. Na druhé straně německé minority usilovaly o zřízení německého státu v údolí Tisy a Dunaje, který by zahrnoval rovněž Bačku a Srem – oblasti, které byly přiřknuty Maďarsku, respektive Chorvatsku. Přes opakované osobní intervence u Hitlera, byly jejich žádosti zamítnuty.[4] Důvodem byla snaha jednak nenarušit úzké svazky s maďarskou a rumunskou vládou, jednak zachovat si potenciální trumf pro jednání s nimi. Aby zamezilo jakémukoli možnému spojenectví, ponechalo Německo Banát podřízený přímo svému vojenskému velení v Srbsku.

Trvání[editovat | editovat zdroj]

Protože byl Banát formálně součástí Srbska, přikázali Němci srbské vládě, aby ho vyhlásila samostatnou správní jednotkou. Tu vedl civilní komisař Joseph-Sepp Lapp[5] a správu vykonával prostřednictvím místní německé menšiny. Banátští Němci použili veškeré prostředky, aby posílili svoje postavení vůči ostatním místním národnostem a podpořili rozvoj německého nacionálního cítění. Činili tak prostřednictvím školského systému a rozličných organizací, především mládežnických. Tato činnost měla přimět nacistické autority ke zřízení nové německé župy v Podunají a Transylvánii, kterou nazývali Župa prince Evžena (Prinz-Eugen Gau).[4] Přestože tento plán nebyl nikdy oficiálními nacistickými kruhy potvrzen, byl v souladu s diskutovaným osídlením oblasti Železných vrat Němci nebo zřízením říšské pevnosti v Bělehradě.[6]

Záhy po vzniku administrativní jednotky byli místní Židé soustředěni do Zrenjaninu a poté transportováni do koncentračního tábora v Tašmajdanu v Srbsku. V září 1941 proběhly hromadné popravy Židů a Srbů. Akce byly tak důkladné, že v srpnu 1942 byla oblast prohlášena za judenrein (bez Židů).[7] Na popravišti Stratište poblíž banátské vsi Jabuka bylo v letech 1941 až 1944 zabito více než 10 000 Srbů, Židů a Romů.[8]

Znak Divize Prinz Eugen

Po okupaci Jugoslávie byla z tamějších Němců zřízena 7. dobrovolnická horská divize SS Prinz Eugen. Její jádro tvořili Němci banátští a štáb sídlil v banátském městě Pančevo. Protože dobrovolníků nebylo tolik, aby vytvořili plnohodnotnou divizi, byla banátským Němcům uložena branná povinnost, přestože nebyli říšskými občany.[9] Následně bylo ke zbraním SS odvedeno okolo 21 500 branců z celého Srbska. Velitelem divize byl gruppenführer Artur Phleps. Do prosince 1941 již měla stav 21 102 mužů. Divize operovala proti partyzánům na území bývalé Jugoslávie, a to celkem neúspěšně. Neblaze proslula represemi a zvěrstvy vůči civilnímu obyvatelstvu, zejména Srbům. Na Norimberském procesu byla obviněna ze zločinů vůči zajatcům a civilistům.[10]

Zánik[editovat | editovat zdroj]

Během bělehradské operace byl jednotky Osy na podzim 1944 z Banátu vytlačeny a tato územní jednotka zanikla. Oblast se stala součástí Demokratické Jugoslávie a následně její autonomní oblasti Vojvodina.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Národnostní složení[editovat | editovat zdroj]

Podle sčítání v r. 1931 mělo obyvatelstvo následující národnostní složení:[11]

národnost počet procentuální zastoupení
Srbové 261 123 44,59
Němci 120 541 20,58
Maďaři 95 867 16,37
Rumuni 62 365 10,65
Slováci 17 900 3,06
Chorvati 12 546 2,14
ostatní 15 237 2,61
Celkem 585 579 100,00

Německá menšina v důsledku vývoje po druhé světové válce v této části Banátu prakticky zanikla. Vzhledem k rychlému postupu fronty nebyla její evakuace tak rozsáhlá jako jinde. Koncem roku 1944 bylo několik tisíc Němců (odhady kolísají mezi 12 000 až 30 000), převážně žen, odvezeno na nucené práce do Sovětského svazu, především na Donbas.[12] V březnu 1945 bylo německé obyvatelstvo soustředěno v tzv. vesnických táborech. Od r 1948 bylo povolena hromadná emigrace do Francie těm, kdo se prohlásili za potomky lotrinských imigrantů.[13] Později byla povolena i emigrace individuální. Po roce 1950 zůstávalo v oblasti z původního německého obyvatelstva asi 16 %. V současnosti (2012) zde nežije žádná německá menšina.

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Podle sčítání v r. 1931 se obyvatelé hlásili k následujícím církvím:[11]

Církev počet procentuální zastoupení
pravoslavná 321 262 56,71
římskokatolická 196 087 34,62
protestantské 37 179 6,56
ostatní 11 932 2,11

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ŠEVIĆ, Željko. German Minorities in Europe: Ethnic Identity and Cultural Belonging. Příprava vydání Stefan Wolff. [s.l.] : Berghahn Books, 2000. ISBN 978-1-5718-1504-0. Kapitola The Unfortunate Minority Group: Yugoslavia's Banat Germans, s. 151. (anglicky) 
  2. TOMASEVICH, Jozo. War and Revolution in Yugoslavia, 1941-1945: Occupation and Collaboration. Svazek 2.. [s.l.] : Stanford University Press, 2001. ISBN 978-0-8047-3615-2. S. 74-5, 205, 207, 282-3. (anglicky) 
  3. MERTEN, Ulrich. Forgotten Voices: The Expulsion of the Germans from Eastern Europe After World War II. [s.l.] : Transaction Publishers, 2012. ISBN 978-1-4128-4302-7. Kapitola The Flight, Incarceration, and Expulsion of Ethnic Germans from the Former Republic of Yugoslavia, s. 213. (anglicky) 
  4. a b RICH, Norman. Hitler's War Aims: The Establishment of the New Order. New York : W.W. Norton & Company, Inc., 1974. 548 s. ISBN 9780393055092. S. 294-295. (anglicky) 
  5. CAHOON, Ben M. WORLD STATESMEN.org [online]. 2000, [cit. 2011-12-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. LEBL, Aleksandar. Opasno neznanje ili nešto više [online]. Bělehrad: Danas.rs, 2008-11-16, [cit. 2012-01-08]. Dostupné online. (srbsky) 
  7. COX, John K. The history of Serbia. [s.l.] : Greenwood Publishing Group, 2002. 225 s. ISBN 9780313312908. S. 92. (anglicky) 
  8. Јаbukа [online]. Pančevo: město Pančevo, [cit. 2012-01-08]. Dostupné online. (srbsky) 
  9. LUMANS, Valdis O. Himmler's Auxiliaries: The Volksdeutsche Mittelstelle and the German National minorities of Europe, 1939-1945. [s.l.] : University of North Carolina Press, 1993. 350 s. ISBN 9780807820667. S. 235. (anglicky) 
  10. The Trial of German Major War Criminals, Sitting at Nuremberg, Germany 29th July to 8th August 1946 [online]. The Nizkor Project, 1991 - 2011, [cit. 2012-01-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. a b PAVLIČEVIĆ, Dragutin, a kol. Jugoistočna Europa 1918.-1995.. Zadar : Hrvatska matica iseljenika a Hrvatski informativni centar, 1996. 276 s. Dostupné online. ISBN 9536525054. (chorvatsky) 
  12. PRAUSER, Steffen; REES, Arfon. The Expulsion of 'German' Communities from Eastern Europe at the end of the Second World War [online]. Florencie: European University Institute, 2004, [cit. 2012-01-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. VULTUR, Smaranda. De l’Ouest à l’Est et de l’Est à l’Ouest : les avatars identitaires des Français du Banat [online]. Paříž: Conférence d’histoire orale, 2001, [cit. 2012-01-08]. Dostupné online. (francouzsky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]