Bahrám Čóvén

Bahrám Čóvén
Bahrám Čóvén
Narození	6. století; Ray nebo Sásánovská říše
Úmrtí	592; Fergana nebo Western Turkic Khaganate
Povolání	důstojník, lukostřelec, vojenský velitel, vládce a spisovatel
Nábož. vyznání	zoroastrismus
Choť	Gordiya
Děti	Mihran Bahram-i Chubin
Rodiče	Bahram Gushnasp
Rod	House of Mihrān
Příbuzní	Gordiya (sourozenec); Mithradatés I.; Siyavakhsh (vnuk)
Funkce	Spahbed; marzban; Šáhanšáh
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bahrám Čóvén (v pahlavském písmu Varhrán Čóvén; novopersky بهرام چوبین Bahrám-e Čúbín ^? – 592) byl perský vojevůdce a dvořan, jemuž se na krátkou dobu (590–591) podařilo uchvátit vládu v perské říši. Své přízvisko Čóvén (Dřevěný) získal patrně pro svou vysokou hubenou postavu, tolik odlišnou od vzezření většiny obyvatel Íránu i Mezopotámie, která současníkům připomínala dřevěnou pálku na pólo.

Původ a vojenská dráha[editovat | editovat zdroj]

Bahrám byl synem Bahráma Gušnaspa z arsakovské rodiny Mihránů, která zaujímala v říši již řadu let význačné postavení, a původně působil v králově tělesné stráži. První válečné ostruhy si vysloužil počátkem sedmdesátých let 6. století, kdy se zúčastnil obléhání města Dára na byzantsko-perském pomezí. Jeho schopností si brzy povšiml král Husrav I. (531–579) a využil je při svých výpravách do Arménie během války s Byzancí. Bahrámova hvězda rychle stoupala i za vlády Husravova syna Hormizda IV., kdy se mu dostalo nejvyšších vojenských poct.

Vítězství nad Turky[editovat | editovat zdroj]

Roku 588 napadl říši na východě turecký král Šáva, čímž nadešla Bahrámova slavná chvíle. Král mu totiž svěřil vrchní velení nad sedmdesátitisícovým perským kontingentem, který měl útočníky zastavit a vyhnat z perského území. Poté, co byly podniknuty všechny nezbytné přípravy na válku, vytáhl Bahrám s vojskem do západních krajů dnešního Afghánistánu a roku 589 připravil Turkům zdrcující porážku v oblasti dnešního Herátu. Sám král Šáva v bitvě padl, kořist prý Peršané odváželi na dvě stě padesáti tisících (!) velbloudech. I když jsou tato čísla jistě nadsazená, „skvělé“ vítězství potvrzují i byzantští kronikáři, kteří svým odvěkým protivníkům na Východě nebyli nijak nakloněni.

Svůj triumf Bahrám zpečetil vítězstvím nad Šávovým synem Parmúdou, jehož spolu s bohatou kořistí poslal zajatého na Hormizdův dvůr. Král pak ještě téhož roku odvelel úspěšného vojevůdce na západní „frontu“, kde už téměř dvacet let probíhala drobná válka s Byzancí, tu a tam přerušovaná příměřími. Poté, co zde Bahrám utrpěl poměrně nevýznamnou porážku od byzantského velitele Romana, využil Hormizd IV. příhodné chvíle a příliš mocného velitele zbavil všech funkcí. Má-li pravdu kronikář Theofylaktos Simokattes, snad mu dokonce poslal na potupu ženské šaty. Bahrám v reakci na to začal připravovat Hormizdův pád.

Perským králem[editovat | editovat zdroj]

Na přelomu let 589/590 zahájil Bahrám revoltu proti králi. Většina vojska stála na jeho straně, a tak si mohl dovolit prohlásit krále za sesazeného a zahájit pochod na Ktésifón. Tam pod dojmem událostí došlo 6. února 590 k převratu, který vynesl na trůn prince Husrava, patrně nejschopnějšího člena vládnoucího rodu; samotného krále dali dva jeho švagrové, Vistám a Vindóé, oslepit a uvrhnout do vězení.

Bahrám se ovšem s novým pořádkem nehodlal smířit, odmítl nabízené „druhé místo“ v říši hned za panovníkem a rozprášil Husravovy narychlo sehnané jednotky, složené převážně z palácového služebnictva a městské chudiny. Dne 28. února 590 nezbylo Husravovi (II.) nic jiného než uprchnout k úhlavnímu nepříteli Persie, byzantskému císaři. Předtím však ještě Vistám a Vindóé uškrtili Hormizda IV., aby ho Bahrám znovu nedosadil na trůn.

V březnu 590 tak ovládl novoperskou říši poprvé od jejího vzniku příslušník jiného rodu než sásánovského – Bahrám VI. Čóvén, slavnostně prohlášený za krále v Ktésifóntu. Ale situace nebyla pro korunovaného uchvatitele trůnu příznivá. Byzantský císař Maurikios totiž převrat v Persii neuznal a přislíbil plnou podporu Husravovi II., včetně poskytnutí vojska. Marně mu Bahrám nabízel územní kompenzace, císař již uzavřel příslušné dohody s Husravem. Ani vnitropoliticky to nevypadalo příliš nadějně, neboť Bahrámovi odepírali poslušnost mágové a objevilo se několik spiknutí proti jeho osobě. Nový král musel vládnout s mimořádnou přísností, aby se udržel u moci – to jen rozšiřovalo okruh jeho odpůrců.

Porážka a smrt[editovat | editovat zdroj]

Když na jaře 591 zahájil Husrav II. za pomoci šedesátitisícového byzantského vojska tažení do perské říše, ocitl se Bahrám VI. od počátku v defenzivním postavení. Některé jeho jednotky přešly k nepříteli, město Seleukie nad Tigridem se útočníkům vzdalo bez boje. Sám Bahrám utrpěl za Tigridem těžkou porážku a musel ustoupit ke Ganzaku v perském Ázerbájdžánu; tam ho Husravovy jednotky na podzim definitivně udolaly.

Husrav a Bahrám si nyní vyměnili role – z vyhnance se stal král a z krále vyhnanec. Jen místo exilu bylo jiné. Bahrám totiž uprchl k Turkům, jimž před pouhými dvěma lety připravil zdrcující porážku při obraně perských hranic. Turecký král mu sice zaručil osobní bezpečnost, jeho žena se však nechala podplatit perskými agenty a roku 592 poslala na Bahráma najaté vrahy. Tak skončil život jednoho z nejnadanějších perských vojevůdců, muže „obdivuhodné postavy a charakteru“, jehož ve své Knize králů (Šáhnáme) oslavil středověký perský epik Firdausí (cca 940–1020).

Reference[editovat | editovat zdroj]

↑ Dostupné online.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

KLÍMA, Otakar. Sláva a pád starého Íránu. Praha: Orbis, 1977. 252 s.
SCHIPPMANN, Klaus. Grundzüge der Geschichte des sasanidischen Reiches. Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 1990. viii, 155 s. ISBN 3-534-07826-8. (německy)