Babička (povídka)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Babička (novela))
Skočit na: Navigace, Hledání
Babička
Úvodní list Babičky z vydání z roku 1913
Úvodní list Babičky z vydání z roku 1913
Autor Božena Němcová
Ilustrátor

(abecedně, nekompletní)
Lubomír Anlauf
K. V. Muttich
Zdeněk Burian


Mirko Čermák
Pavel Černý
Jindřich Dušek
Marie Fischerová-Kvěchová
František Horník
Adolf Kašpar
Vítězslava Klimtová
Milada Marešová
Arno Nauman
František Pokorný
Karel Svolinský
Václav Špála
Vladimír Tesař
Martin Velíšek
Josef Vodrážka
Marie Vořechová-Vejvodová
Země Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Jazyk český
Žánry povídka
Datum vydání květen–srpen 1855
Typ média 4 sešity

Babička s podtitulem Obrazy z venkovského života je nejznámější dílo Boženy Němcové. Jedná se o povídku[1] a ne o román, jak se někteří chybně domnívají. Román se zabývá nejen zobrazením postav a jejich motivací, ale i jejich vývojem, což v Babičce postrádáme. Jednotlivé celky (obrazy) díla, nejsou tak pevně svázány jednotným příběhem, jak by tomu u románu mělo být.

Nacházíme několik dějových linií: Babiččin život, který je nastiňován útržkovitě, např. při rozhovorech s kněžnou, každodenní život na Starém bělidle a jednotlivé příběhy, např. Viktorčin.

Božena Němcová dílo psala v době, kdy jí umíral syn. Začala jej psát během pobytu v pražské Ječné ul. č. p. 516 koncem roku 1853 a z větší části jej zde také napsala.[2] Autorka v něm zachycuje dění na venkově se všemi zvyky.

Jedním z inspiračních zdrojů Němcové bylo dílo olomouckého univerzitního profesora a lékaře Františka Jana Mošnera Pěstounka.[3][4]

Stručné shrnutí děje[editovat | editovat zdroj]

Babička přijíždí ke své dceři a pomáhá vychovávat vnoučata, stává se rádkyní sousedům a nakonec i paní kněžně. V díle se objevuje i příběh tragické lásky Viktorky, který narušuje jinak idylický obraz života na venkově. Líčení života na vesnici, jeho tradice a zvyky, má v knize své podstatné místo.

Postavy[editovat | editovat zdroj]

babička
Moudrá, laskavá a starostlivá žena, hluboce věřící, lidé si jí váží, stará se o vnoučata a hospodářství, všem pomáhá.
Barunka
Nejstarší babiččina vnučka; fiktivní, autobiografický obraz mladé Boženy Němcové.
paní kněžna
Hodná, milá, stará se o svou schovanku Hortensii, babičky si váží a chová se k ní jako k sobě rovné. Předobrazem byla vévodkyně Kateřina Vilemína Zaháňská.
Viktorka
Její příběh se vypráví v knize, zamiluje se do vojáka a otěhotní, on nejspíš zahyne a Viktorka se pomate a hodí své dítě do splavu.
Symbolický hrob bláznivé Viktorky se nachází v Červeném Kostelci, kde Božena Němcová žila od září 1837 do dubna 1838. Předobrazem postavy byla Viktorie Židová, která nakonec zemřela sešlostí věkem v roce 1868 ve svém rodišti, nedaleké Červené Hoře (patřící do kostelecké farnosti) a byla pohřbena na tehdejším kosteleckém hřbitově do společného hrobu chudých.[5]
Za zpodobnění Viktorky se někdy vydává motiv na rubu české 500korunové bankovky; oficiálně jde ale o obecnější „symbol ženských postav z díla Boženy Němcové“.[6]
Sousoší Babička s dětmiRatibořicích (autor Otto Gutfreund, 1922)
Deska na domě v Ječné ulici

Obsah[editovat | editovat zdroj]

Babička – Magdaléna Novotná žila v pohorské vesnici Olešnici u slezských hranic. Měla syna a dvě dcery. Jednoho dne obdržela od starší z dcer – Terezky dopis, ve kterém jí dcera psala, že její muž Jan Prošek, který dříve sloužil ve Vídni, byl přeložen do Čech na panství kněžny Kateřiny Zaháňské. Zvala babičku, aby se k nim navždy přestěhovala. Babička nechtěla opustit svoji rodnou vesničku a přátele, ale zároveň chtěla vidět svoji dceru a poznat svá vnoučata, která doposud ještě neviděla.

Nakonec odepsala, že přijede. Babičku všichni, zejména děti (Barunka,Vilém, Jan, Adélka), netrpělivě očekávali. Děti se dohadovaly, jak ta jejich babička asi vypadá. Když přijela, měli všichni velkou radost a Barunka s ostatními z ní nemohli oči spustit. Připadala jim krásná, ale děti nevěděly, proč má tak šedivé vlasy, málo zubů, scvrklé ruce… To jim ovšem babička vysvětlila. Babička se svými vnoučaty chodívávala na procházky, vyprávěla jim různé příběhy a modlila se s nimi i za ně.

Babička si zvykla na nový dům na Starém bělidle, ale scházela jí práce, proto předla len a krmila drůbež. Ve vsi ji měli všichni brzo rádi. Babička si také někoho oblíbila. Byla to dívka jménem Kristla, hospodské děvče. Ale brzy si babička oblíbila i komtesu Hortensii, která krásně malovala a namalovala i babičku.

Ve vsi bylo jedno, dříve krásné děvče. Jmenovala se Viktorka, byla dcerou sedláka. Zamiloval si ji jeden hoch z vedlejší vsi, ale do vesnice přijeli myslivci a jeden ji začal pronásledovat. Viktorka se z toho zbláznila a běhala po lesích, nemluvila s lidmi, jen zpívala u splavu, snad svému dítěti, které tam utopila. Jednoho dne přišla bouře a blesk zasáhl strom, který Viktorku zabil. (spadl na ni)

Rodina Proškova (ve skutečnosti Panklova) měla i jiné přátele. Byl to například myslivec a mlynář, kteří k nim chodili zejména v neděli.

Kristla se vdala za svého milého Mílu. Za několik týdnů se na Starém bělidle lidé dozvěděli, že se slečna Hortensie bude vdávat za italského malíře. Všichni jí to přáli, ale komtesa zemřela. Zanechala malého synka…

Nikdo by neřekl, jak Proškovic babička zestárla. Na jaře začala kašlat a nemohla už ani chodit do kostela. Proto poslala na všechny strany dopisy, aby k nim přijeli. Za několik dní babička zemřela. Všichni lidé, kteří ji znali, plakali, protože ji měli velice rádi. Barunka byla velice nešťastná, že její milovaná babička zemřela.

Když se konal babiččin pohřeb, hleděla kněžna Zaháňská z okna, vzdychla a zašeptala: „Šťastná to žena!“

Filmová a divadelní zpracování[editovat | editovat zdroj]

Jiří Pecha po derniéře hry Babička – fetišistická revue

Zpracování knihou pouze inspirovaná[editovat | editovat zdroj]

Překlady do jiných jazyků[editovat | editovat zdroj]

Ohlas knihy[editovat | editovat zdroj]

Ke 100. výročí prvního vydání Babičky uspořádalo Národní divadlo slavnostní matiné (29. října 1955 v Tylově divadle).[16]

Ve čtenářské anketě Kniha mého srdce, kterou v roce 2009 organizovala Česká televize, se Babička umístila s 29 935 hlasy na celkovém 2. místě.[17]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Lexikon české literatury 3/I. M-0, Academia, Praha 2000, str. 478.
  2. Božena Němcová a Praha na webu provozovaném PIS
  3. Český jazyk a literatura. [s.l.] : Státní pedagogické nakladatelství, Ministerstvo školství, 1982.  
  4. HAMAN, Aleš. Trvání v proměně: česká literatura devatenáctého století. [s.l.] : ARSCI, 2007.  
  5. Červený Kostelec – pamětihodnosti
  6. Zákon 159/1993 Sb. o vydání bankovek po 500 Kč, § 4
  7. Babička (opera) v archivu Národního divadla – včetně seznamů rolí a představení
  8. Babička (drama) v archivu Národního divadla – včetně fotogalerie a seznamů rolí a představení
  9. http://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=001788238&local_base=NKC
  10. http://www.fidlovacka.cz/divadelni-hra/babicka
  11. Na starém bělidle v archivu Národního divadla – včetně fotogalerie a seznamů rolí a představení
  12. Babička aneb jak to bylo doopravdy – oficiální web filmu
  13. http://texty.citanka.cz/pata/sc1-22.html
  14. Záznam v databázi Německé národní knihovny
  15. O rumunské bohemistice
  16. Slavnostní matiné k 100. výročí prvního vydání Babičky Boženy Němcové
  17. http://www.ceskatelevize.cz/program/knihamehosrdce/

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ŠŮLA, Jaroslav. Marie Magdaléna Novotná-Čudová : doba, krajina, rodina. Ústí nad Orlicí : OFTIS, 2011. 160 s. ISBN 978-80-7405-105-0.  
  • NĚMCOVÁ, Božena. Babička : obrazy venkovského života. Ilustrace Adolf Kašpar. Praha : Česká grafická Unie, 1924. Dostupné online.  
  • ŠÍPEK, Karel. Na Starém bělidle : zpěvohra o čtyřech obrazech dle Babičky Boženy Němcové. Praha : F. Šimáček, 1900. Text libreta ke Kovařovicově 5. opeře podle známé knihy B. Němcové. Autor libreta líčí prostředí i zvyky vesničanů a babiččinu přirozenou moudrost, již prokáže v příběhu nešťastné lásky Kristly a Míly stejně jako v tajném soužení komtesy Hortensie. Opera zazněla poprvé na scéně ND v Praze 22. listopadu 1901 za řízení autora hudby K. Kovařovice.. Dostupné online.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu