Býkovec

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Další významy jsou uvedeny na stránce Býkovec (rozcestník).
Býkovec

Býkovec (v obecné češtině či zastarale též bejkovec, též americký dobytkářský bič, kolokv. bejčák[1] nebo karabáč[2][3]) je typ biče, ruční pracovní nástroj, používaný obvykle pastevci k ovládání dobytka. Byl také používán jako donucovací nebo mučicí nástroj k ovládání a týrání lidí. Jde o dlouhý bič pletený z řemínků[4] v jeden protáhlý, zužující se celek.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Býkovec má rukojeť dlouhou 20–30 cm, poměrně tuhý je přechod mezi pevnou a ohebnou částí biče. Je dobře ovladatelný a vložená energie je snadno přenášena na špičku biče.[5] Hlavní část délky býkovce je vyrobena z mnoha kožených pásků.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Bičování, Kongo.

Počátky používání býkovce jsou předmětem diskusí,[zdroj?] vzhledem k tomu, že kůže snadno podléhá zkáze, je pravděpodobné, že to tak i zůstane.[zdroj?] Potíže při sledování historického vývoje vznikají i z důvodů odlišností a proměn regionálních a národních názvů. Existují tvrzení,[zdroj?] že býkovec byl vynalezen v Jižní Americe, kde byl jako „kravský bič“ používán při obchodu s otroky a také jako zbraň, nebo že sem byl ze Španělska dovezen.[zdroj?]

Římské mozaiky a majolika datované asi na 2. a 3. století n. l.[6] ukazují nástroje, který se jeví jako biče velmi podobné býkovci.[zdroj?] Bičování, tedy používání biče, je často spojováno s Římany a jinými starověkými kulturami.[zdroj?] Vzhledem k tomu, že stejné základní provedení nástroje je znázorněno v několika primárních zdrojích, zdá se pravděpodobné, že nejde o náhodné zobrazení.[zdroj?] Že jde spíše o stylistické zobrazení biče v současné době používaného zcela stejně jako v době, kdy tyto výrobky byly vyrobeny.[zdroj?]

Svatý Ananiáš z Damašku, snad jeden ze 72 učedníků Páně, byl roku 40 v Eleutheropolisu zbit býkovci a ukamenován.[7][8]

Z dobových záznamů ze 16. století je popisován z Valašska majitel panství Zdeněk Kavka z Říčan, který byl chtivé násilnické povahy a vypsal vysoké roboty a robotníky, kteří pracovali pomaleji, trestal býkovcem.[9]

V rámci ubití Čtrnácti pražských mučedníků davem narychlo ozbrojeným býkovci, meči a cepy na masopustní úterý 15. února 1611 v Praze je smrt následkem ubití býkovci a dalšími předměty zmiňována například v případě Bartoloměje Dalmasoniho, jednoho z pěti zavražděných kněží, či zahradníka a sakristána Jana Bodeo.[10]

U feudálních vojsk v rámci vojenské samosprávy byli provinilci od pozdního středověku trestání svými spolubojovníky, což se později změnilo v rituální povinnost spolubojovníků podřízenou rozhodnutí majitele nebo velitele jednotky nebo zástupce státní moci. Z 18. a 19. století je jako trest doložena tzv. „ulička“, při níž vojáci vybaveni rákoskami, býkovci, popř. koženými řemeny postrojů nastoupili do řad tvořících uličku a za dozoru důstojníků a poddůstojníků museli bít trestaného vojáka, který musel projít touto uličkou oděn jen do půl těla, podle výše trestu i několikrát.[11]

Na konci 19. a na počátku 20. století, jak se stala venkovská ekonomika mechanizovanější, se poptávka po všech typech bičů postupně snižovala.[zdroj?] Na konci první poloviny 20. století byla výroba dlouhých bičů zanikajícím řemeslem.[zdroj?] Pouze několik řemeslníků vyrábělo kvalitní biče.[zdroj?]

Z období nacistického Německa je doložen případ, kdy představitelé nacistického režimu úspěšně použili bič k získávání informací při výslechu vězňů[12] nebo kdy vedení koncentračního tábora ve Flossenbürgu před popravou bičovalo býkovcem vězně obviněné z pokusu o útěk nebo sabotáž.[13] 120 centimetrů dlouhý býkovec spletený z drátů obložených pískem a obšitých volskou kůží používali ke kázeňskému trestání dozorci v koncentračním táboře Dachau, k trestání používali býkovec v koncentračním táboře Sachsenhausen.[14] Býkovce spolu s dalšími nástroji, například železnými tyčemi, používali moravští dozorci, například stráž v Kroměříži nebo F. Bögl, V. Bouda a A. Jedlička v Hranicích, v roce 1945 k týrání internovaných Němců.[15] Bejčák se používal i v komunistickém kriminálu, jako nejobávanější bachařskou zbraň na Borech jej označil politický vězeň Antonín Huvar.[16]

Ve druhé polovině 20. století došlo k oživení zájmu,[zdroj?] k čemuž přispělo uvádění filmů, jako je video Whip It skupiny Devo, a filmů s hrdinou Indiana Jonesem například Dobyvatelé ztracené archy. Silně romantizovaná hlavní kladná postava zde používá dlouhý bič nejen jako nástroj a zbraň.[17] Obratnost v používání nástroje zobrazená filmovým uměním jako symbol síly a schopností, ve spojitosti s výrazným hrdinou, vedla ke zvýšenému zájmu o používání biče jako koníček, v divadelním umění a při soutěžích.[zdroj?] Do 20. století byl býkovec využíván pro jeden základní, hlavní účel, ale moderní biče výrobci navrhují pro různé specifické účely a styly použití.[zdroj?]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Bullwhip na anglické Wikipedii.

  1. ↑ https://slovnikcestiny.cz/heslo/bej%C4%8D%C3%A1k/0/1721, 30. června 2022.
  2. ↑ https://slovnikcestiny.cz/heslo/b%C3%BDkovec/0/2401, 30. června 2022.
  3. ↑ https://sncj.ujc.cas.cz/entry/2989, 30. června 2022.
  4. ↑ býkovec, CoJeCo.cz, 6. 8. 2006, -red-
  5. ↑ Něco o bičích Archivováno 16. 12. 2014 na Wayback Machine., Biče.cz – výroba a prodej bičů, Robert Kudláček, 2010, přístup na stránku 16. 12. 2014
  6. ↑ Barbara F. McManus: Sources for the Roman Arena Archivováno 17. 12. 2014 na Wayback Machine., vroma.org, A Virtual Community for Teaching and Learning Classics, revidováno leden 1999:
  7. ↑ Isidor Vondruška: Životopisy svatých. V pořadí dějin církevních. Část 1., 1930, str. 37
  8. ↑ Galerie svatých, Mateřská škola křesťanská, Mnišská 7, Opava, web datován 2013, přístup na stránku 16. 12. 2014, zdroj ani autor stránky neuvedeny, stránka nedatována
  9. ↑ Vítejte v Pozděchově [online]. [cit. 2014-12-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-12-16. 
  10. ↑ Jan Chlumský: blah. Bedřich Bachstein a XIII druhů, In: Světci k nám hovoří… podle Martyrologium Romanum 2001, text nedatován, přístup na web 16. 12. 2014
  11. ↑ Pavel Salák jr.: Specifické tresty v historii vojenského práva, Brno, Masarykova univerzita, Právnická fakulta, COFOLA 2010: the Conference Proceedings, 2010, ISBN 978-80-210-5151-5, článek vznikl v rámci projektu „Římské trestní právo“, MUNI/A/1043/2009, jako zdroj u informace o uličce je uvedena publikace Vojenské dějiny Československa. 2. díl. 1526-1918, Praha, Naše vojsko, 1986, s. 180
  12. ↑ Vraždění po německu, České národní listy, anonymní web, text anonymní a nedatovaný, přístup na stránku 16. 12. 2014, prozrazení informace při výslechu s použitím býkovce zmíněno v citaci z knihy Jiří Beneš: V německém zajetí, Knižnice Společnosti Edvarda Beneše, sv. 38, Praha 2010
  13. ↑ Holá, Matějů: Střípky historie Archivováno 17. 12. 2014 na Wayback Machine., Gymnázium Soběslav, studentská práce v rámci projektu Zmizelí sousedé, práce nedatována, přístup na web 16. 12. 2014
  14. ↑ Stanislava Vodičková: Nebezpečný člověk a nežádoucí reakcionář – páter František Štverák, In: Securitas Imperii, ISSN 1804-1612, č. 18 (1/2011), ÚSTR, Praha 2011, str. 226 a násl.
  15. ↑ Jiří J. K. Nebeský: Perzekuce Němců v Hranicích, CS magazín, únor 2006
  16. ↑ https://www.pametnaroda.cz/cs/huvar-antonin-20071020-0, 30. června 2022.
  17. ↑ Manohla Dargis: The Further Adventures of the Fedora and Whip, The New York Times, 22. 5. 2008

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Býkovec&oldid=22414305“