Azid sodný

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Azid sodný
Azid sodný
Obecné
Systematický název Azid sodný
Anglický název Sodium azide
Německý název Natriumazid
Sumární vzorec NaN3
Vzhled Bílá pevná látka
Azid sodný
Identifikace
UN kód 1687
Číslo RTECS VY8050000
Vlastnosti
Molární hmotnost 65,011 g/mol
Teplota rozkladu 365 °C
Hustota 1,847 g/cm3
Rozpustnost ve vodě 41,7 g/100 ml (17 °C)
Relativní permitivita εr 5,98
Měrná magnetická susceptibilita -3,29 10-6 cm3 g-1
Struktura
Krystalová struktura šesterečná
Azid sodný (krystaly)
Hrana krystalové mřížky a= 363,8 pm
c= 1 520,1 pm
Termodynamické vlastnosti
Standardní slučovací entalpie ΔHf° 21,26 kJ/mol
Standardní slučovací Gibbsova energie ΔGf° 99,46 kJ/mol
Bezpečnost
Vysoce toxický
Vysoce toxický (T+)
Nebezpečný pro životní prostředí
Nebezpečný pro životní prostředí (N)
R-věty R28, R32, R50/53
S-věty S1/2, S28, S45, S60, S61

GHS06 – toxické látky
GHS06

GHS09 – látky nebezpečné pro životní prostředí
GHS09

H-věty H300 H400 H410 EUH032
NFPA 704
Není-li uvedeno jinak, jsou použity jednotky
SI a STP (25 °C, 100 kPa).
Azid sodný

Azid sodný je vysoce toxická bezbarvá pevná látka.

Vlastnosti[editovat | editovat zdroj]

Použití[editovat | editovat zdroj]

  • Azid sodný je nejdůležitějším azidem, z něhož se připravují ostatní azidy.
  • Azid sodný se využívá jako biocid v nemocnicích a laboratořích pro uchovávání zásobních roztoků náchylných k bakteriální a plísňové kontaminaci. Azid sodný blokuje růst mikroorganismů inhibicí cytochrom oxidázy.
  • Snadného rozkladu azidu sodného se využívá při konstrukci automobilových airbagů. Při nárazu automobilu je elektricky odpáleno přesně dávkované množství azidu sodného, který se rozkládá podle rovnice:
2 NaN3 → 2 Na + 3 N2.

Vzniklý dusík okamžitě naplní airbag, zatímco kovový sodík je přeměněn reakcí s dusičnanem draselným (KNO3) a oxidem křemičitým (SiO2) na bezpečnou formu silikátového „skla“.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Sodium azide - ICSC

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VOHLÍDAL, Jiří; ŠTULÍK, Karel; JULÁK, Alois. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5.  

Související články[editovat | editovat zdroj]