Aurangzéb

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Muhjíuddín Aurangzéb Álamgír
Mughalský císař
Malba Muhjíuddín Aurangzéb Álamgír
Doba vlády 16581707
Korunovace 15. června 1659, Červená pevnost, Dillí
Narození 4. listopadu 1618
Úmrtí 3. března 1707
Předchůdce Šáhdžahán
Nástupce Bahádur Šáh I.

Aurangzéb (4. listopadu 16183. března 1707) byl šestý mughalský císař. Vládl mezi lety 16581707.

Mládí a nástup na trůn[editovat | editovat zdroj]

Aurangzéb se narodil jako třetí ze čtyř synů císaře Šáhdžahána a jeho manželky Mumtáz Máhal. Jako dítě byl neduživý a předpokládalo se, že nedožije dospělosti, proto mu otec věnoval menší pozornost, než jeho bratrům. Z toho důvodu mezi Aurangzébem a jeho bratry, zejména prvorozeným Dárou, vládly už od dětství napjaté vztahy. Později byl Aurangzéb jmenován místodržícím v Dakšinu, zatímco jeho bratři Šáh Šudža a Murád Bachš spravovali Bengálsko a Gudžárát. u otcova dvora žil pouze Dára, vychovávaný jako následník trůnu. Když roku 1657 Šáhdžahánn onemocněl, Aurangzéb jej uvěznil. Poté se zbavil svých bratrů. Dára byl roku 1658 poražen v bitvě, uvězněn a o dva roky později na Aurangzébův příkaz sťat, Murád Bachš byl zavražděn roku 1661 a Šáh Šudža uprchl před nájemnými vrahy do sousedního Arakánu na území dnešní Barmy.

Vláda[editovat | editovat zdroj]

Aurangzébova bezmála padesátiletá vláda byla silně poznamenána císařovou bezohledností a náboženským fanatismem. S pomocí obrovské armády se mu sice podařilo rozšířit hranice Mughalské říše na téměř celé území Indického subkontinentu kromě nejzazšího jihu. Říše však byla značně nestabilní a téměř celá Aurangzébova vláda byla naplněna lokálními válkami a potlačováním povstání Rádžputů, Džátů, Sikhů, Paštúnů a především Maráthů, jejichž vůdce Šivádží vedl proti císařské armádě v letech 1666-1680 úspěšnou guerrilovou válku.

Výdaje na vydržování obrovitého vojska byly značně nákladné a způsobily zbídačení venkovského obyvatelstva, znehodnocení měny a rapidní zhoršení ekonomiky říše. Protože se většina válek odehrávala na jihu a jihozápadě Indie, přesunul císař v pozdějším období své vlády hlavní město z Dillí do jižněji položeného Aurangabádu.

Náboženská politika[editovat | editovat zdroj]

Na rozdíl od svých tolerantních předchůdců se Aurangzéb upnul k islámské ortodoxii a snažil se v Indii zavést principy islámského práva šaríja, z toho důvodu zbavil nemuslimy všech významných funkcí ve správě, potlačoval jejich práva a roku 1679 uvalil na nemuslimy vysokou daň z hlavy, zrušenou o století dříve císařem Akbarem. V pozdějších letech své vlády poddaným dokonce zakázal hudbu, divadlo a tanec. Kromě hinduistů pronásledoval také šíity a súfie, které pokládal za heretiky, ohrožující islámskou ortodoxii. Císařův příklon k ortodoxii bývá vysvětlován jako politický tah, jímž měl legitimizovat svůj krvavý nástup na trůn, protože svého otce a bratry označoval za heretiky, jež bylo v zájmu islámu nutno zničit.

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

Aurangzéb žil skromně a asketicky, věnoval se lovu, zejména sokolnictví, a údajně jej bavilo vyšívání. Nebyl velkými příznivcem architektury ani malířství, z jeho doby se zachovalo jen málo architektonických památek a miniatur. Aurangzéb byl uzavřený a podezíravý muž, ve známost vstoupil hlavně pro svou takřka sadistickou krutost a bezohlednost. Každý, kdo se císaři znelíbil, včetně příslušníků jeho rodiny, byl krutým způsobem usmrcen. Aurangzébově zuřivosti padly za oběť dokonce i jeho sestra Raušanára a dcera Záb un-Nisá. Také dva ze svých synů nechal dlouhá léta věznit v krutých podmínkách.

Konec vlády[editovat | editovat zdroj]

Aurangzéb zemřel roku 1707 ve věku 87 let, poté co byl poražen Maráthy. Jeho nástupcem se stal prvorozený syn Bahádur Šáh I., v této době již skoro sedmdesátiletý stařec, jehož zdraví bylo podlomeno dlouhým vězněním. Za jeho pětileté vlády započal úpadek Mughalské říše.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KRÁSA, Miloslav; MARKOVÁ, Dagmar; ZBAVITEL, Dušan. Indie i Indové: Od dávnověku k dnešku. Praha : Vyšehrad, 1997. ISBN 80-7021-216-0.  
  • STRNAD, Jaroslav, a kol. Dějiny Indie. Praha : Lidové Noviny, 2003. (Dějiny států) ISBN 80-7106-493-9.