Auguste Renoir

Pierre-Auguste Renoir
Narození	25. února 1841 ; Limoges
Úmrtí	3. prosince 1919 (ve věku 78 let) ; Cagnes-sur-Mer
Příčina úmrtí	zápal plic
Místo pohřbení	Essoyes (od 1922)
Alma mater	Národní vysoká škola krásných umění (1862–1864)
Povolání	malíř, sochař, ilustrátor, tiskař, kreslíř, projektant, grafik a malíř porcelánu
Manžel(ka)	Aline Renoir (od 1890)
Partner(ka)	Lise Tréhot (od 1866); Frédérique Vallet-Bisson
Děti	Pierre Renoir; Jean Renoir; Claude Renoir; Lucienne Bisson; Jeanne Tréhot
Příbuzní	Claude Renoir (vnuk)
Významná díla	Jeunes Filles en noir; Les Deux Sœurs; La Loge; Snídaně veslařů; La Grenouillère
Mecenáš	Charles Lecoeur
Ocenění	rytíř Řádu čestné legie (1901); důstojník Řádu čestné legie (1911); komandér Řádu čestné legie (1919)
Podpis
	multimediální obsah na Commons
	Seznam děl v databázi Národní knihovny
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pierre-Auguste Renoir, známější pouze jako Auguste Renoir (25. února 1841, Limoges, Francie – 3. prosince 1919, Cagnes-sur-Mer, Francie), byl francouzský impresionistický malíř.

Biografie

Narodil se 25. února 1841 v Limoges. Protože jeho otec byl krejčí, jehož plat nemohl uživit celou rodinu, musel se už jako malý kluk poohlížet po práci. Ve třinácti letech začal pracovat jako malíř porcelánu v jedné pařížské továrně. Už zde byl rozeznán jeho talent. Brzy ho vybrali, aby maloval na porcelán vlastní motivy, ale v té době se začal porcelán malovat mechanicky a tak si musel hledat práci jinde. Stal se malířem nástěnných dekorací, vějířů a závěsů. V roce 1862 si konečně mohl dovolit začít studovat na umělecké škole École des Beaux-Arts v Paříži. Během studií často navštěvoval Louvre a tak se seznámil s dílem Antoina Watteaua, Nicolase Lancreta a Francoise Bouchera. Zde také zkoušel malovat stylem Petra Paula Rubense. V dílně učitele Charlese Gleyra poznal přátele, kteří měli podobné umělecké ideje. Alfréda Sisleyho, Frederica Bazilla a Claudea Moneta. Po uzavření ateliéru se tito přátelé spolu vydali do Chailly, kde spolu začali malovat v přírodě. Ovlivněn mnoha umělci a jejich styly, namaloval v roce 1864 obraz Esmeralda, který byl inspirovaný Zvoníkem u Matky Boží Viktora Huga. Ve stejném roce poprvé vystavoval své obrazy na salonu, leč uznání se nedostavilo.

V období mezi lety 1865–1870 často neměl ani na barvy. Pobýval v té době poblíž lesa ve Fontainebleau v přízni rodiny Le Coeur, která ho štědře finančně podporovala, a která mu dávala střechu nad hlavou, o kterou záhy přišel po aféře s dcerou pana Le Coeur Marií. Scénická příroda ho inspirovala k obrazu Diana, který byl vědomým následováním Courbeta a jeho špachtlovité techniky. Se ztrátou svého oblíbeného objektu, přírody okolo Fontainebleau, se změnil i obsah jeho obrazů. Začal malovat portréty. V zimě roku 1867 bydlel v ateliéru svého přítele Bazilla a u dalších přátel, které portrétoval na obrazech, např.: Bazille před malířským stojanem, Lise se slunečníkem, Manželé Sisleyovi.

V létě o rok později spolupracoval s Monetem. Společně navštěvovali restauraci „La Granouilliere“ a společně se tam snažili zachytit chvilkové světelné okamžiky. Obraz La Grenouilliere je jen jedním z řady obrazů které, prozářeny světlem, odrážejí atmosféru jejich oblíbeného místa, kde se setkávala pařížská společnost. Odlesky světla na vodě. Chvějivý rozehřátý vzduch. Chladné stíny. To vše dokázal několika spěšnými tahy nezapomenutelně vtisknout do tohoto obrazu.

Po vojenské službě v roce 1871 se vrátil zpět do Paříže a jal se portrétovat rušné promenády. Díky známosti s renomovaným uměleckým obchodníkem Durand-Ruelem si mohl zařídit velký ateliér, neboť jmenovaný odkoupil mnoho jeho obrazů. Na salonu v roce 1873 zaznamenal poprvé úspěch, avšak když jeho přátelé uspořádali první výstavu impresionismu v roce 1874, byl to propadák. V této době si začal pěstovat svůj vlastní osobitý styl, za který byl mnohými odsuzován, a v němž vytvořil množství velkých děl. V roce 1879 se oženil s Aline Victorine Charigotovou a soustředil svou malbu na témata obyčejného lidského života. Zejména portrétoval své děti a jejich pečovatelku Gabriellu Renardovou.

Díky jeho členství v literárním kruhu okolo vydavatelů, manželů Charpetierových se k němu dostalo mnoho zakázek na portréty. Během těchto zakázek, kterými si spíše vydělával, než aby se na nich snažil vytvořit něco nového, namaloval tato díla. Moulin de la Galette, Houpačka, Snídaně, Veslaři z Chatou a Snídaně veslařů. To byl jeho největší díla, na dlouhou dobu také poslední.

V roce 1881 odcestoval do Alžíru, do země, kterou si spojoval s Eugénem Delacroixem. Poté do Madridu, aby zhlédl práci Diega Velázqueze. Následně se vydal do Itálie prozkoumat detaily Tizianových mistrovských děl a Raffaelovy malby v Římě. Doplul také na Sicílii, kde se setkal s Richardem Wagnerem, jemuž během pouhých pětatřiceti minut namaloval portrét.

Po návratu z Itálie a Alžíru se dostal do umělecké krize, způsobené dojmy z cest, při kterých hledal nový styl a inspiraci. Následoval dílo Augusta Dominiqua Ingrese a vytvořil tak obrazy Deštníky a Dvě koupající se ženy, které silně pracují s konturami. Oba obrazy vznikly z několika náčrtků během chvíle. Během následujících deseti let vyvíjel svou malbu ke svému obrazu, přestože byl postižen silným revmatismem, který mu částečně znemožňoval pohybovat pravou rukou.

Nadále ztvárňoval přírodu a věnoval se krajinomalbě. Na jeden měsíc v roce 1883 odjel do Guernsey, kde namaloval na patnáct obrazů. Mezi nimiž vyčnívají Moulin Huet, Zátoka v Saint Martin, Guersney. Proměnlivá příroda od zátok a útesů, přes ostrovy, pláže, lesy a křoviny až po hory mu byly vděčným tématem. Kromě toho dále portrétoval, nejen svoji vlastní rodinu (Dívky u piána, 1892), ale i nahé ženy, například Akt ozářený sluncem (1890).

S tím jak postupovala choroba, připoután k vozíku, nebyl už schopen malovat na klasická plátna. V pozdější fázi života se tedy věnoval sochařství, ale kvůli své nemoci své návrhy nikdy osobně nerealizoval. Jedinou sochu vytvořil vlastnoručně a to bustu svého nejmladšího syna (1908).

Na sklonku svého života v roce 1919 navštívil naposledy Louvre, aby spatřil svá díla viset vedle starých mistrů. Zemřel 3. prosince 1919 ve vesničce Cagnes-sur-Mer. Je pochován na hřbitově v Essoyes, v departementu Aube.