Aristotelovo pojetí demokracie
Aristotelovo pojetí demokracie
Úvod[editovat | editovat zdroj]
Aristotelés nahlížel na demokracii podobně jako Platón, tedy považoval ji za závadný typ státního zřízení. Ve svém hodnocení jednotlivých ústav člení druhy státních zřízení podle dvou parametrů:
- počtu vládců
- respektu vládců k zákonům, zdali podle nich jednají či nikoli.[1]
Pokud jde vládcům jen o své blaho, pak lze považovat tuto za despotickou (tj. má stejný základ jako panství pána (= despotés) nad jeho otroky). Tento druh vládnutí ale náleží do privátní sféry domácnosti, v politice státu či obce nemá mít žádné místo.[2]
Klasifikace státních zřízení[editovat | editovat zdroj]
| Aristotelova klasifikace státních zřízení | ||
|---|---|---|
| Vláda ve prospěch → | všech | svůj |
| jeden vládnoucí | monarchie | tyranie |
| nemnozí vládnoucí | aristokracie | oligarchie |
| mnozí vládnoucí | politeia | demokracie |
Demokracie[editovat | editovat zdroj]
Aristotelés ve své klasifikaci státních zřízení považuje demokracii za špatnou a "zvrácenou" formu. Považuje ji za vládu lůzy, vládu chudých ovladatelných mas. Definuje ji jako vládu množství ve prospěch chudých.[3] Proti tomu je postavena politeia (což může vyvolat špatné pochopení, protože slovo "politeia" se v řečtině obvykle používá pro označení ústavy nebo státního zřízení). Politeia jako prospěšná a zdravá forma státního zřízení by měla být vládou množství v zájmu obecného blaha tvořena mnohými občany, kteří smí nosit zbraň, čemuž odpovídají jejich vojenské ctnosti.[4]
Z této klasifikace vyplývá, že Aristotelés zúžil pojem lidu v demokratických zřízeních na většinu chudých, která nedisponuje všemi právy ani prosazením svých zájmů. To je důvodem, uvažuje Aristotelés jako Platón, proč demokracie nemůže být stabilním systémem, pokud v ní existují takové rozdíly mezi bohatými a chudými. Demagogové rádi zneužijí své moci nad chudými a namíří jejich hněv proti bohatým, kteří jsou přinuceni se bránit, což ve výsledku vede ke zhroucení demokracie.[5] Nejzávadnějším faktorem tohoto zřízení není ani tak nestabilita, jako spíše skutečnost, že demokracii a vládnoucí většině chudých v ní nejde o obecné blaho, což je důležitá charakteristika všech zdravých forem zřízení. Opakem demokracie je v tomto duchu oligarchie, tedy vláda malé skupiny bohatých na úkor chudých, která je dalším typem zvráceného ústavního zřízení.
Aristotelés se opět shoduje s Platónem, když za hlavní princip demokracie považuje svobodu. Ta je charakterizována dvěma principy:
- každý jedinec střídavě vládne a je ovládán.
- každý žije jak chce. [6]
První bod ukazuje jednu z konstant demokracií, tedy že každý se může podílet na obsazování řídících postů v obci.
Další důležitou charakteristikou je pojetí spravedlnosti. Ta je v demokratickém zřízení aritmetická, protože při rozdělování statků náleží každému členu obce stejná část. Další shodu Aristotéla a Platóna nacházíme v pohledu na nepřirozenou nerovnost v charakteru a vědění, které se liší u všech jedinců.[7] [8]
Vlastnosti demokracie[editovat | editovat zdroj]
Aristotelés definoval základní vlastnosti demokracie:
- Ve většině politických rozhodnutí má svrchovanou pravomoc lidové shromáždění, nikoli úřady.
- Soudní tribunály jsou sestaveny z členů obce či jejich zástupců.
- Všichni občané volí úředníky, kterými se mohou stát všichni občané.
- Všichni vládnou střídavě nad druhými.
- Většinu úřadů smí občan obsadit jen v jediném volebním období.
- Volební období netrvají dlouho.
- Adepti do všech veřejných úřadů jsou nominováni losem. Výjimku tvoří úřady, kde je vyžadována odbornost.
- Pro výkon funkce v úřadu nesmí existovat majetkový cenzus nebo jen velmi mírný.
- Členství v jednotlivých úřadech, v lidovém shromáždění či soudu má být honorováno platem.[9]
Z toho vyplývá, že politická moc je v rukou lidu (1., 2., 3.), dále je realizován ideál aritmetické rovnosti, tím že žádný jedinec obce nemá schopnost koncentrovat větší moc na delší dobu (4., 5., 6.), komparativní výhoda v odbornosti je minimalizována na nejmenší míru (7.) a je znemožněno uchopení moci bohatými (8., 9.).
Nejslabší místo vidí Aristotelés, jako mnoho dalších myslitelů, v možnosti manipulace většiny lidu ze strany demagogů, jejichž stádní chování může vést k poškození menšiny bohatých.
Typy demokracie[editovat | editovat zdroj]
Aristotelés popisuje čtyři typy demokracie:
- Nejlepší formou je ta, v níž se lid skládá z rolníků a občanů střední vrstvy (středně majetných), přičemž by výkon v úřadu měl být podmíněn malým majetkovým censem. V tomto modelu demokracie je lid zaneprázdněn prací na uživení sebe sama a nemá na politikaření. Shromáždění lidového sněmu jsou řídká a ve společnosti je zachována vláda práva.
- Druhým typem demokracie je ten, v nichž lid je složen z občanů dobrého původu.
- Třetí typ je založen na společnosti, v níž žijí všichni svobodně (není zjevné, zda měl na mysli i cizince a děti bývalých otroků).
Ve druhém a třetím typu demokracie také vládne zákon.
- Čtvrtý typ je definován tak, že demokratickou společnost také tvoří všichni svobodní (jako u 3. typu), ale tito se bez výjimky podílejí na politickém životě obce. Jedná se o extrémní typ demokracie, v němž neexistuje vláda zákona, ale vláda lidové většiny, což odporuje ústavnosti.[10]
Obecně lze říci, že demokracie bude ctnostná, pokud se lid zajímá o svou práci a nehledí na intriky a pletichaření proti bohatým.
Aristotelés rozvinul politickou teorii, v níž popisuje nauku o podmínkách stability ústavních zřízení včetně demokracie, která je obsažena v 5. a 6. knize Politiky. Zde zmiňuje ideu, že jakákoliv jednostranná vláda má vždy usilovat o to, aby zabránila znevýhodňování menšin. V případě demokratického zřízení, tak má vyjma majetkové nerovnosti platit rovnost, nebo dokonce i zvýhodňování bohatých.[11] Velmi důležité je i zajistit a podporovat co nejsilnější střední třídu v obce, která má blahodárný vliv na stabilitu státních zřízení. Konflikt vždy hrozí z rozdílného postavení chudých a bohatých. De facto platí, že středně majetní nezávidí bohatým a zároveň nejsou jako oni arogantní a tedy tvoří nejlepší základ pro stabilní režim (i ten demokratický).[12]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Aristotéles (1998): Politika. Přeložil A. Kříž. Praha, Rezek, s. 1279a.
- ↑ Dtto, s. 1255b.
- ↑ Dtto, s. 1279b9.
- ↑ Dtto, s. 1279a37-b4.
- ↑ Dtto, s. 1304b.
- ↑ Dtto, s. 1317b.
- ↑ Dtto, s. 1280a.
- ↑ Platón (1993): Ústava. Přeložil R. Hošek. Praha, Svoboda, s. 558b.
- ↑ Aristotéles (1998): Politika. Přeložil A. Kříž. Praha, Rezek, s. 1317b17-1318a2.
- ↑ Dtto, s. 1292a28, 1293a8.
- ↑ Dtto, s. 1309a28n.
- ↑ Dtto, s. 1295b.
Související články[editovat | editovat zdroj]
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- CABADA, Ladislav; KUBÁT A KOL., Michal; A KOL. Úvod do studia politických věd. Praha: Eurolex Bohemia s. r. o., 2004. ISBN 80-86432-63-7.
- Aristotéles (1998): Politika. Přeložil A. Kříž. Praha, Rezek
- Platón (1993): Ústava. Přeložil R. Hošek. Praha, Svoboda.