Argentina
| Argentinská republika República Argentina | |||
|---|---|---|---|
| |||
| Hymna Himno Nacional Argentino | |||
| Geografie | |||
| |||
| Hlavní město | Buenos Aires | ||
| Rozloha | 2 780 400 km² (8. na světě) z toho 1,1 % vodní plochy | ||
| Nejvyšší bod | Aconcagua (6 959 m n. m.) | ||
| Časové pásmo | -3 | ||
| Poloha | 34° j. š., 64° z. d. | ||
| Geodata (OSM) | OSM, WMF | ||
| Obyvatelstvo | |||
| Hustota zalidnění | 14,43 ob. / km² (195. na světě) | ||
| HDI | ▲ 0,836 (velmi vysoký) (40. na světě, {{{HDI aktuální k}}}) | ||
| Jazyk | španělština | ||
| Náboženství | křesťanství 94 % (katolické, vč. vých. katolíků 93 %, protestantské 1 %), judaismus 1 %, ostatní 5 %, z toho 2 % muslimové | ||
| Státní útvar | |||
| Státní zřízení | federativní prezidentská republika | ||
| Vznik | 9. července 1816 (vyhlášení nezávislosti na Španělsku) | ||
| Prezident | Mauricio Macri (od 2015) | ||
| Viceprezident | Gabriela Michetti (od 2015) | ||
| Měna | argentinské peso (ARS) | ||
| HDP/obyv. (PPP) | 20 364[1] USD (59. na světě, {{{HDP aktuální k}}}) | ||
| Mezinárodní identifikace | |||
| ISO 3166-1 | 032 ARG AR | ||
| MPZ | RA | ||
| Telefonní předvolba | +54 | ||
| Národní TLD | .ar | ||
 multimediální obsah na Commons | |||
Argentina, oficiálně Argentinská republika (španělsky República Argentina) je stát ležící na jihu Jižní Ameriky s 4984 km dlouhým pobřežím Atlantiku. Na severu hraničí s Bolívií (832 km) a Paraguayí (1880 km), na východě s Brazílií (1224 km) a Uruguayí (579 km) a na západě s Chile (5150 km). Počet obyvatel přesahuje 40 milionů. Hlavním městem je Buenos Aires. Většina obyvatel se hlásí ke katolické církvi.
Název
Jméno země je vlastně adjektivum odvozené od latinského slova argentum („stříbro“). Má původ v událostech nezdařené výpravy (1515/16) portugalského mořeplavce ve španělských službách Juana Díaze de Solís, který na východním pobřeží Jižní Ameriky objevil ohromný estuár La Mar Dulce („Sladké moře“), kde však byl po přistání s částí posádky zabit domorodci. Zbytek výpravy se rozhodl vrátit do Evropy, ale cestou jedna z lodí ztroskotala na pobřeží dnešní Brazílie. Vůdce skupinky ztroskotanců, Portugalec Alejo García se dokázal spřátelit s místními Indiány a o osm let později (1524) vedl evropsko-indiánskou výpravu za mýtickým „Bílým králem“, který podle indiánských pověstí měl sídlit ve „Stříbrných horách“ (španělsky Sierra de la Plata) a oplývat nesmírným množstvím drahých kovů. Garcíova výprava přešla kontinent směrem na západ, v horách narazila na Inckou říši, s jejímiž obránci se střetla a podařilo se jí naloupit stříbrné poklady; byť byl García na zpáteční cestě zabit, pověst i materiální důkazy se donesly k sluchu dalších evropských objevitelů. Tak se v letech 1526–1548 uskutečnilo několik výprav ve snaze najít ty legendární Stříbrné hory a protože všechny tyto výpravy měly počátek v oblasti La Mar Dulce, bylo tedy přejmenováno na Río de la Plata („Stříbrná řeka“) a kraj okolo něj na Stříbrnou zemi – ačkoliv vytoužená hora plná stříbra byla nakonec (1545) nalezena až v Potosí, na území dnešní Bolívie…
Poprvé je jméno „Stříbrná země“ doloženo v latinském tvaru v 50. letech 16. století jako Terra Argentea; od počátku 17. století se pak objevuje jeho španělský ekvivalent Tierra Argentina, v následujících staletích ovšem psaný s určitým členem jako La Argentina. Po vzniku samostatného státu se od roku 1831 toto adjektivum stalo součástí politického jména (Confederación Argentina, República Argentina), ale teprve v průběhu 1. poloviny 20. století se ustálila i současná krátká podoba jména geografického.
Původ vlajky
Vlajka je složena ze tří vodorovných pruhů. Vrchní a spodní část vlajky je světle modrá a prostřední část je bílá. Do bílého pruhu na vlajce bylo později přidáno žluté Slunce - květnové Slunce - které má představovat boha Inků, protože Inkové tuto oblast kdysi obývali. Slunce má 32 paprsků.
Dějiny
Starší dějiny Argentiny
Do doby, než do země pronikli Evropané, žily v severozápadní oblasti And významné kulturní národy, které obývaly sídliště podobná městům. Na jihu přebývala společenství sběračů a lovců. Kolem roku 1480 obsadili rozsáhlé části Inkové.
V roce 1516 přistála u ústí La Platy španělsko-portugalská výprava Solísova (viz výše). Nejprve patřilo území Argentiny ke španělskému místokrálovství Peru. Od r. 1536 Španělé kolonizovali území a původní obyvatele Arakuánce a Patagonce téměř vyhubili. Roku 1776 bylo zřízeno místokrálovství Río de la Plata, které zahrnovalo území Argentiny, Bolívie, Paraguaye a Uruguaye. V roce 1810 byl sesazen místokrál. Roku 1816 byla vyhlášena nezávislost Spojených provincií Río de la Plata, tak vznikl za diktatury Juana Manuela de Rosas' jednotný stát. Roku 1819 se Argentina stala federativním státem. Bezprostředně po vyhlášení nezávislosti vypukla v zemi dlouholetá občanská válka mezi centralisty a federalisty. Argentina se zúčastnila paraguayské války při níž v roce 1870 zabrala region Misiones a část regionu Chaco. V roce 1880 byla přičleněna Patagonie.
Peronismus
Velkou hospodářskou krizí na konci 20. let 20. století skončila doba velkého rozkvětu argentinské ekonomiky. V následujících letech převzali vládu konzervativní vlastníci půdy a vojenské kruhy a v čele státu se střídaly civilní vlády s vojenskými. Za reformního, ale i populistického politika platil po dlouhou dobu dvakrát zvolený Juan Domingo Perón, obviňovaný ze sociální demagogie a sympatií k fašismu. Po něm získala jméno politika peronismu, která se v praxi projevovala rozsáhlým znárodňováním, podporou odborů, snahou o zlepšení sociálního postavení a rozšíření politických práv dělníků i nejchudších venkovanů, posilováním prezidentské autority a antiklerikalismem (v r. 1955 argentinskou vládu exkomunikoval papež Pius XII.). Po porážce Třetí říše uteklo do Argentiny mnoho nacistických pohlavárů, např. Adolf Eichmann nebo Josef Mengele.
Perón zastával úřad prezidenta republiky pro funkční období 1946–1952 a 1952–1958. Nicméně sílící bouře, které jeho vládu v padesátých letech provázely, nakonec vedly k tomu, že se na pozvání generála Franka roku 1955 uchýlil do madridského exilu. Následně čelila Argentina stupňující se politické krizi, provázené vojenskými puči a vlnou terorismu, která vrcholila v roce 1970. Nakonec se Juan Domingo Perón vrátil z exilu a stal se roku 1973 potřetí prezidentem Argentiny, kteréžto funkční období ukončila hned následujícího roku jeho smrt.
Vojenská diktatura
Po Perónově smrti svrhly 23. března 1976 vojenské kruhy vládu formálně vedenou jeho manželkou Isabelitou Maríou Estelou (faktickou moc měl v rukou José López Rega), které okamžitě zahájily tzv. špinavou válku (Guerra Sucia) proti svým odpůrcům; reagovaly tak na vzestup politického násilí, ke kterému výrazně přispěly ozbrojené formace peronistické levice – tzv. Montoneros.
Vojenská junta, za podpory USA (ministr zahraničí Henry Kissinger) a s počátečním souhlasem vlivné katolické církve, zahájila proces tzv. národní reorganizace (Proceso de Reorganización Nacional), jehož cílem bylo argentinskou společnost kombinací neoliberálních ekonomických reforem a brutální represe atomizovat a depolitizovat. Během vlády vojenské junty a špinavé války pod záštitou operace Kondor zmizely beze stopy tisíce občanů.
Vláda vojenské junty se taktéž potýkala nejenom se špatnou vnitropolitickou ale i ekonomickou situací a aby vláda odvrátila pozornost od vnitřních problémů a upevnila si své postavení, zahájila válku o Falklandy, Argentinci nazývané Malvíny. Vláda se především domnívala, že to bude rychlé vítězství (neočekávali výraznější reakci ze strany Británie pro toto malé a od Británie značně odlehlé území), které jí pomůže snadno si upevnit svoji pozici v zemi. Margaret Thatcherová však na útok Argentiny zareagovala nekompromisním protiútokem, který pohřbil myšlenku rychlého a snadného vítězství Argentiny. Porážka v této krátké válce s Velkou Británií o falklandské souostroví v dubnu 1982 jen uspíšila pád vojenské junty.
Obnovení demokracie
V říjnu 1983 se po dlouhé době opět konaly svobodné prezidentské volby, jejichž vítězem se stal civilista a odpůrce junty Raúl Alfonsín. Během demokratizačního procesu se dostávaly na světlo mocenské prostředky vojenské vlády: mučení, vraždy, masové popravy, tzv. lety smrti (vuelos de la muerte – shazování živých lidí z vojenských letadel do Atlantiku) a strategie mizení lidí (tzv. desaparecidos), kterým podle oficiální zprávy o porušování lidských práv za vojenské diktatury Nuncá más („Nikdy víc“) padlo za oběť kolem 30 000 Argentinců. Jen samotné „lety smrti“ si vyžádaly 4000 obětí. Několik hlavních představitelů vojenského režimu bylo v roce 1985 odsouzeno k dlouholetému vězení. Prezident Alfonsín byl nakonec pod tlakem armády nucen dvěma spornými zákony (Punto final a Ley de obediencia débita) vyšetřování zločinů vojenského režimu výrazně omezit. Znovu je uvedl do pohybu prezident Néstor Kirchner, někdejší stoupenec peronistické levice (vládl v letech 2003–2007), a pokračovala v něm i prezidentka Cristina Fernández de Kirchner (mezi roky 2007 a 2015).
Argentinská finanční krize
Během prezidentské éry Carlose Menema (1989–1999) z Justicialistické strany, která je formální dědičkou peronismu, se vyšetřování zločinů junty dostalo na vedlejší kolej. Menemovy ekonomické reformy po dílčích úspěších (redukce státní správy, snížení inflace) nakonec vyústily v souvislosti s ekonomickou krizí v některých zemích Latinské Ameriky a Asie v hlubokou finanční krizi, k níž přispělo odhalení několika korupčních afér i rostoucí nezaměstnanost a která zapříčinila dvouletou politickou nestabilitu (v letech 2001–2003 se v úřadu vystřídali čtyři prezidenti).
Geografie
Argentinu lze rozdělit zhruba do tří částí: úrodné pampy v severní polovině země, roviny Patagonie táhnoucí se od jižní poloviny až k Ohňové zemi (Tierra de Fuego) a horské masivy And na západě na hranicích s Chile. Nejvyšší hora And a celé západní polokoule, Aconcagua, leží právě v Argentině. Do severních provincií Salta, Formosa, Chaco, Santiago del Estero a Santa Fé zasahuje z Paraguaye rozsáhlá planina Gran Chaco. Argentina si formálně nárokuje i část území Antarktidy (tzv. Argentinská Antarktida) a několik souostroví v jižním Atlantiku, kde panuje arktické a subarktické podnebí. Území Argentiny je z 10,7 % pokryto lesními porosty, zemědělská půda zaujímá 53 % rozlohy státu.[2]
Mezi hlavní řeky patří Paraguay, Bermejo, Colorado, Uruguay a největší řeka Paraná. Klima je na většině území mírné.
Největšími argentinskými městy jsou Buenos Aires (3 043 400, s aglomerací, tzv. Gran Buenos Aires, 11 miliónů), Córdoba (1 208 700), Rosario (1 119 000), Mendoza (773 100), La Plata (643 000).
Extrémní rozdíly:
Politika
Argentinská ústava z roku 1853, revidovaná roku 1994, rozděluje moc na výkonnou, zákonodárnou a soudní a to na národní a regionální úrovni. Prezident a viceprezident jsou voleni přímo na dobu 4 let. Oba mohou být zvoleni pouze na 2 po sobě následující volební období. Prezident jmenuje vládu, je tak zároveň předsedou vlády.
Argentinský parlament má dvě komory: Sněmovnu poslanců s 257 členy a senát se 72 členy. Od roku 2001 jsou senátoři voleni přímo, za každou provincii tři. Volební období senátorů trvá 6 let. Jedna třetina senátu je obměňována každé 2 roky. Sněmovna poslanců je volena přímo na 4 roky poměrným systémem. Každé dva roky je obměňována polovina sněmovny. Současným prezdientem je Mauricio Macri z Republikánské strany.
Administrativní rozdělení
23 provincií (provincia, pl. provincias) a 1 federální distrikt (Ciudad Autónoma de Buenos Aires):
| Provincie | Hlavní město | Plocha (km²) | |
|---|---|---|---|
| 1 | Buenos Aires, federální distrikt | Buenos Aires | 200 |
| 2 | Buenos Aires | La Plata | 307 804 |
| 3 | Catamarca | Catamarca | 99 818 |
| 4 | Chaco | Resistencia | 99 633 |
| 5 | Chubut | Rawson | 224 686 |
| 6 | Córdoba | Córdoba | 168 766 |
| 7 | Corrientes | Corrientes | 88 199 |
| 8 | Entre Ríos | Paraná | 76 216 |
| 9 | Formosa | Formosa | 72 066 |
| 10 | Jujuy | San Salvador de J. | 53 219 |
| 11 | La Pampa | Santa Rosa | 143 400 |
| 12 | La Rioja | La Rioja | 92 331 |
| 13 | Mendoza | Mendoza | 150 839 |
| 14 | Misiones | Posadas | 29 801 |
| 15 | Neuquén | Neuquén | 94 078 |
| 16 | Río Negro | Viedma | 203 013 |
| 17 | Salta | Salta | 154 775 |
| 18 | San Juan | San Juan | 86 137 |
| 19 | San Luis | San Luis | 76 748 |
| 20 | Santa Cruz | Río Gallegos | 243 943 |
| 21 | Santa Fe | Santa Fe | 133 007 |
| 22 | Santiago del Estero | Santiago del Estero | 135 254 |
| 23 | Ohňová země | Ushuaia | 20 912 |
| 24 | Tucumán | San Miguel de Tucumán | 22 524 |
Ekonomika
Argentina využívá velkého přírodního bohatství, hodně gramotné populace, hospodářství zaměřeného na vývoz a diverzifikovaného průmyslu.
Od 70. let si země vytvořila velké dluhy a mezi lety 1989 a 1991 vzrostla inflace někdy až na 200 % za měsíc. V rámci boje s ekonomickou krizí se vláda vydala na cestu liberalizace obchodu, deregulace a privatizace. V roce 1991 zavedla radikální peněžní reformy, které spojily peso s americkým dolarem.
Počáteční úspěchy v omezení inflace a nastolení růstu HDP vystřídalo opětovné zhoršení situace od roku 1999 kvůli ekonomickým krizím v Mexiku, Asii, Rusku a Brazílii. Vláda zvyšovala daně a snižovala výdaje rozpočtu, aby omezovala deficit.
Ekonomická situace se dále zhoršovala v roce 2001. Pokusy vlády o nulový deficit, stabilizaci bankovního systému a nastolení ekonomického růstu se ukázaly nedostačujícími. 21. prosince byl prezident De La Rua zbaven moci po nepokojích střední třídy; sněmovna zvolila Eduarda Duhaldeho za dočasnou hlavu státu. Duhalde se setkal se zástupci MMF, aby vyjednal další půjčku 20 miliard dolarů, ale ta nestačila. Spojení pesa s dolarem bylo opuštěno v lednu 2002 a v únoru se kurz pesa vzdálil od dolaru.
23. prosince 2001 vyhlásil prozatímní prezident moratorium na dluhy. V letech 2010 až 2012 se odehrávají spory Argentiny s Mezinárodním měnovým fondem, jejichž poslední fáze dostala název Válka dvou Kristýn (podle prezidentky Cristiny Kirchner a šéfky MMF Christine Lagarde).Jde o spor o monetární suverenitu Argentiny a o souboj keynesiánského a neoliberálního přístupu.[4]
V letech 2010–2011 činil HDP Argentiny v přepočtu na kupní sílu na hlavu 17 660 USD, což ji stavělo přibližně na úroveň Chorvatska, Litvy nebo Lotyšska.
Energetika a jaderný program
Argentina disponuje ze všech států Jižní Ameriky nejrozvinutějším jaderným programem. Vývoj jaderných technologií navíc probíhá bez výrazné podpory zahraničních subjektů, vlastní koncept velkého reaktoru ovšem Argentina nemá. První výzkumný reaktor byl spuštěn v roce 1957 a první komerční reaktor (elektrárna Atucha I) následoval v roce 1974. Jedná se o těžkovodní reaktor (PHWR) od korporace Siemens. Embalse, druhá jaderná elektrárna je vybavena těžkovodním reaktorem (PHWR) kanadské společnosti CANDU. Navíc byly argentinské jaderné technologie využity v jiných zemích – například v Peru, Alžírsku a Egyptě. Argentina se vzdala možnosti vyrábět jaderné zbraně, přestože již od roku 1983 disponuje potřebnými technologiemi. Argentina je členem Rady guvernérů Mezinárodní organizace pro atomovou energii (MAAE).
V poslední době se argentinský jaderný výzkum specializuje na nízkokapactní reaktory. Tato technologie není v jiných zemích příliš rozvíjena. Pouze USA mají podobný program, ovšem Argentina je výrazně napřed a tak v případě úspěchu může ovládnout značnou část trhu. V roce 2011 by měly být zahájeny práce na demonstračním projektu CAREM. Tento reaktor by měl mít výkon 25 MW a původně (od roku 1980) byl vyvíjen pro jaderné ponorky. Práce na něm byly obnoveny v roce 2006. Provoz by měl být zahájen za tři roky. Palivem bude uran obohacený na 3,4 % a reaktor bude pracovat na tlakovodním principu (PWR). Velký důraz je kladen na využití pasivních bezpečnostních prvků.
Demonstrační elektrárna bude stát na severu země v provincii Formosa. Časem se má výkon systému zvýšit na 300 MW. Předpokládaná cena prototypu je asi 350 milionů dolarů, u případných sériových výrobků se zřejmě sníží na 200 milionů.[6]
Obyvatelstvo
.JPG)
Argentina měla podle sčítání v roce 2001 asi 36 260 130 obyvatel; to odpovídá hustotě asi 13 obyvatel/km². Podle sčítání z roku 2010 to bylo 40 091 359 obyvatel.[7][8]
Přibližně 87 % obyvatel žije ve městech s více než 2 000 obyvateli, z čehož 11,5 milionu připadá na aglomeraci [[Gran [Buenos Aires]], která má hustotu obyvatelstva asi 2 989 obyvatel/km².
Město a celá provincie Buenos Aires mají celkem 16,6 milionu, provincie Córdoba a Santa Fe každá asi 3 miliony obyvatel, čili v těchto třech, v centrální části země ležících provinciích, žije více než 60 % obyvatel země.
Zbývající, vzdálenější části země jsou osídleny naproti tomu velmi řídce, především na suchém jihu, kde připadají na kilometr čtvereční pouze asi tři obyvatelé.
Etnografie
Stejně jako v jiných nově osídelných oblastech, jako je například USA, Kanada, Austrálie, Nový Zéland, Brazílie a Uruguay se má za to, že je Argentina zemí přistěhovalců.[9][10][11] V průběhu 18. a zejména 19. století byla Argentina zemí s druhou největší imigrační vlnou na světě, s 6,6 miliony, po USA (množství přistěhovalců asi 27 milionů) a před zeměmi jako je Kanada, Brazílie a Austrálie.[12][13]
Pozoruhodné je, že se v té době populace každé dvě desetiletí zdvojnásobila. Tento názor přežil ve rčení Los Argentinos descienden de los Barcos (Argentinci pocházejí z lodí). Proto většina Argentinců pochází z velké imigrační vlny do Argentiny z let 1850 až 1955)[14][15]a velká většina těchto přistěhovalců pochází z různých evropských zemí. Většina z nich přišla z Itálie a Španělska[16] Většina Argentinců pochází z několika evropských etnických skupin. Převažuje italská většina (55 % Argentinců má italský původ), následuje španělská většina. Odhaduje se, že asi 17 % populace má francouzský původ,[17] a asi 8 % německý.
Argentina je také domovem pro významnou populaci Arabů či lidí s částečným arabským původem, většinou ze Sýrie a Libanonu (v Argentině jsou považovány za bělochy, podobně jako při sčítání lidu v USA). Asijská populace tvoří zhruba 180 000 lidí, z nichž je většina čínského[18]a korejského původu. Dále tu existuje významná japonská komunita, jejíž původ sahá do počátku 20. století.
Studie provedená argentinským genetikem Danielem Corachech na 218 jedincích v roce 2010 zjistila, že se genetická mapa Argentinců skládá ze 79 % z různých Evropanů, především italského a španělské původu, 18 % z různých domorodých etnik a 4,3 % z afrických etnických skupin. 63,6 % lidí z testované skupiny mělo přinejmenším jednoho domorodého předka.[19][20]
Náboženství
Přes 90 % obyvatel se hlásí ke křesťanství, které je také státním náboženstvím.
Z toho 93 % katolíci, vč. východních katolíků:
1) arménští katolíci: Eparchie sv. Řehoře z Nareku v Buenos Aires, vznikla 1989, 2015 – 16 600 věřících, 2014 – 16 350, 2010 i 2000 – 16 000,
2) maronité: Eparchie sv. Šarbela v Buenos Aires, vznikla 1990, 2015 – 720 000 věřících, počet narůstá – 2014 – 713 000, 2010 i 2000 – 700 000,
3) řeckokatolíci-melchité: Apoštolský exarchát v A., Cordoba, vznikl 2002, 2015 – 310 700 věřících, počet narůstá, 2014 – 305 400, 2010 – 300 000.
Další 1 % jsou protestanti. Dále jsou tam i další křesťané arabského původu, vč. pravoslavných. Z křesťanské rodiny syrsko-arménského původu pochází i bývalý prezident Carlos Saúl Menem. Minoritu, asi 2%, tvoří muslimové.
Kultura
Argentinská kultura je poznamenána mnohonárodnostním a multikulturním charakterem jejich obyvatel, silnými formami projevy synkretismu a kladného hodnocení pokroku a modernity, společně bez konfliktů s dvojím pocitem sounáležitosti s evropskou a latinskoamerickou kulturou. Mexický básník Octavio Paz navíc jednou řekl, že „Argentinci jsou Italové, kteří mluví španělsky a jsou stvořeni po francouzsku“.
Literatura
Argentinská literatura zaujímá v literatuře španělsky mluvících zemí výrazné místo. Stačí jen zmínit Martína Fierra z konce devatenáctého století od José Hernándeze, jehož knihy byly přeloženy do více než 70 jazyků, nebo z 20. století Jorgeho Luise Borgese, Julia Cortázara, Adolfa Casarese, Ernesta Sábata nebo Juana Gelmana.
Hudba
Nejznámějším argentinským tancem je pravděpodobně tango. Je to taneční a hudební styl, který se zrodil na předměstí Buenos Aires, je silně spojen s Argentinou a Uruguayí, nejvíce však s argentinským hlavním městem. Titul krále tanga je připisován ke Carlosi Gardelovi a celosvětově je uznávaný také rodák z Mar de Plata Astor Piazzolla.
Argentinský folklor se sbírá většinou z uměleckých projektů z vnitrozemí státu. V mnoha oblastech dnes převládají tradiční styly například zambas, cuecas, chacarerar, chamarritas, chamamés, malambo, ale i přesto se produkují po celé zemi. Mezi největší producenty těchto stylů patří Atagualpa Yupanqui, Mercedes Sosa a Soledad Pastorutti.
Sport
Pato
Samotní Argentinci za svůj národní sport považují pro Evropany celkem neznámý sport „Pato“ (kachna). Hrají dvě mužstva jezdců na koních, často mezi sousedními ranči, a vítězí družstvo, které dopravilo svoji kachnu do soupeřova sídla. V roce 1941 byla založená argentinská federace tohoto sportu, v roce 1953 pak byl prohlášen za sport národní.
Fotbal
Velké popularitě se těší také fotbal. Argentina je členem Mezinárodní fotbalové organizace FIFA, zúčastnila se čtrnácti z osmnácti fotbalových světových mistrovství, dvakrát jej dokonce vyhrála (1978 na domácí půdě, 1986 v Mexiku-s pověstným Maradonovým gólem rukou, kterým vyřadila Anglii), kromě toho třikrát došla do finále (1930 v Uruguayi, 1990 v Itálii a 2014 v Brazílii). Dvakrát také Argentinci kralovali Olympijským hrám (2004 v Aténách, 2008 v Pekingu) a celkem čtrnáctkrát ovládli Copa América (Uruguay 15×, Brazílie 8×, Paraguay a Peru 2×, Kolumbie a Bolívie 1×). Za jednoho z nejlepších argentinských fotbalistů historie je považován kontroverzní útočník Diego Armando Maradona a také Lionel Messi, byť na Copa América 2011 příliš nezazářil (domácí prohra a vyřazení s pozdějším mistrem Uruguayí již ve čtvrtfinále). Nejzámějším je Lionel Messi.
Box
Více než třicet argentinských boxerů již dosáhlo na světové tituly. Carlos Monzón se stal mistrem světa dvakrát (1970, 1977), mimoto získal dalších sedm zlatých olympijských medailí, sedm stříbrných a deset bronzových.
Basketbal
Svou bohatou minulost má v Argentině také basketbal, vždyť se Argentinci stali v roce 1950 i mistry světa. V 60. a 70. letech však popularita košíkové upadala. Zašlou slávu jí vrátilo až založení Národní ligy (Liga Nacional de Básquet) v roce 1984. Dalším impulsem byl první argentinský basketbalista v NBA, Manu Ginóbili. Kromě titulu pro mistrů světa se jihoamerická země může pochlubit finálovou účastí na MS 2002 v Indianapolis, čtvrtým místem z Japonska 2006 a zlatou medailí z athénské olympiády, která je dnes ceněna nejvýše.
Tenis
Hlavními hvězdami argentinského tenisu jsou Guillermo Vilas a Gabriela Sabatini. Nynějšími reprezentanty Argentiny v tenise jsou David Nalbandian, šampión Masters z roku 2005, Juan Martín del Potro (vítěz US Open 2009), Gastón Gaudio, vítěz Roland Garros 2004 a také argentinští dubloví zabijáci Guillermo Coria a Paola Suárezová (triumfy z OH 2004 a čtyři z Roland Garros). Argentinci byli celkem pětkrát ve finále Davis Cupu, z toho jedno – v roce 2016 vyhráli.
Rugby
Ač je ragby v Argentině ještě amatérským sportem, má už přes sedmdesát tisíc registrovaných hráčů. Reprezentaci, která je mezi šestkou nejlepších na světě se přezdívá Los Pumas. Jediným cenným kovem ale je bronz z francouzského MS 2007.
Formule 1
Nejznámějším argentinským pilotem formule 1 je Juan Manuel Fangio, který se v letech 1951–57 pětkrát stal mistrem světa, což bylo překonáno až roku 2003.
Odkazy
Reference
- ↑ Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2017-01-14]. Dostupné online.
- ↑ Anuario Estadístico de América Latina y el Caribe (oddíl 3.4 TIERRAS Y SUELOS) [online]. Hospodářská komise pro Latinskou Ameriku a Karibik [cit. 2014-07-30]. Dostupné online. (španělsky)
- ↑ a b CIA: The World Factbook
- ↑ Argentina – názorný příklad monetární suverenity aneb proč chce MMF potrestat Argentinu neboli Válka dvou Kristýn
- ↑ Brittle Power, p. 144.
- ↑ Argentina plánuje výrobu nízkokapacitních reaktorů
- ↑ Proyecciones provinciales de población por sexo y grupos de edad 2001–2015 [online]. INDEC. S. 16. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 July 2011. (Spanish)
- ↑ Censo 2010: Censo Nacional de Población, Hogares y Viviendas [online]. Censo2010.indec.gov.ar. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 June 2011. (Spanish)
- ↑ Encuesta Complementaria de Pueblos Indígenas 2004–2005 [online]. National Institute of Statistics and Census of Argentina. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11 June 2008. (španělsky)
- ↑ CRUZ-COKE, R.; MORENO, R. S. Genetic epidemiology of single gene defects in Chile. Journal of medical genetics. 1994, s. 702–706. DOI 10.1136/jmg.31.9.702. PMID 7815439.
- ↑ About Argentina [online]. Government of Argentina. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 September 2009.
- ↑ https://web.archive.org/web/20070610215422/http://www.cels.org.ar/Site_cels/publicaciones/informes_pdf/1998.Capitulo7.pdf
- ↑ https://web.archive.org/web/20110814202421/http://docentes.fe.unl.pt/~satpeg/PapersInova/Labor%20and%20Immigration%20in%20LA-2005.pdf
- ↑ Fernández, Francisco Lizcano. Composición Étnica de las Tres Áreas Culturales del Continente Americano al Comienzo del Siglo XXI. [s.l.]: [s.n.], 2007. Dostupné online. ISBN 978-970-757-052-8.
- ↑ Cahoon, Ben. Argentina [online]. World Statesmen.org. Dostupné online.
- ↑ Capítulo VII. Inmigrantes. CELS – Informe 1998
- ↑ Canal Académie: Les merveilleux francophiles argentins–1 [online]. Dostupné online.
- ↑ Sánchez, Gonzalo. La comunidad china en el país se duplicó en los últimos 5 años [online]. Clarin.com, 27 September 2010. Dostupné online.
- ↑ Inferring Continental Ancestry of Argentineans from Autosomal, Y-Chromosomal and Mitochondrial DNA - Corach - 2009 - Annals of Human Genetics - Wiley Online Library
- ↑ Medicina (B. Aires) vol.66 número2; Resumen: S0025-76802006000200004
Literatura
- CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye a Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-323-1.
Související články
- Argentinské tango
- Latinská Amerika
- Hispanoamerika
- České krajanské spolky v Argentině
- Římskokatolická církev v Argentině
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Argentina na Wikimedia Commons - Galerie Argentina na Wikimedia Commons
Slovníkové heslo Argentina ve Wikislovníku
Kategorie Argentina ve Wikizprávách- Oficiální portál Argentiny
- Webové stránky argentinské presidentky
- Webové stránky argentinské vlády
- Argentina's Economic Collapse, dokument o ekonomickém kolapsu Argentiny z přelomu století
- Argentina [online]. Foreign & Commonwealth Office, rev. 2011-08-01 [cit. 2012-01-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-03-09. (anglicky)
- Argentina - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky)
- Argentina - o českých krajanech [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2002-05-16 [cit. 2011-12-14]. Dostupné online.
- Argentina (2011) [online]. Freedom House [cit. 2012-01-29]. Dostupné online. (anglicky)
- Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 — Argentina Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky)
- Bureau of Western Hemisphere Affairs. Background Note: Argentina [online]. U.S. Department of State, 2011-07-22 [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky)
- CIA. The World Factbook - Argentina [online]. Rev. 2011-07-05 [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky)
- Refworld: The Leader in Refugee Decision Support. Argentina [online]. United Nations High Commissioner for Refugees [cit. 2012-01-29]. Dostupné online. (anglicky)
- Zastupitelský úřad ČR v Buenos Aires. Souhrnná teritoriální informace: Argentina [online]. Businessinfo.cz, 2011-05-02 [cit. 2011-08-09]. Dostupné online.
- CALVERT, Peter A. R, a kol. Turkey [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky)
.svg)
