Aortální oblouk

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o párových cévách vedoucích krev do žaber. O úseku aorty „arcus aortae“ pojednává článek oblouk aorty.
Schéma lidské aorty. Obrysy jsou vyznačeny původní aortální oblouky, červeně a modře tepny přetrvávající do dospělosti. Čísly jsou označeny jednotlivé (bývalé) aortální oblouky

Aortální oblouky (též žaberní tepny nebo branchiální tepny) jsou párové tepny typické pro tělní plán obratlovců. Vycházejí z břišní aorty, obemykají hltan a dorzálně se spojují ve hřbetní aortě. U nižších obratlovců směřují tyto tepny do žaber (resp. k jednotlivým žaberním obloukům), u obratlovců dýchajících plícemi je možné je najít pouze během zárodečného vývoje – u dospělců jsou redukovány nebo přeměněny na jiné cévy s odlišnou funkcí.[1]

Evoluce[editovat | editovat zdroj]

Ačkoliv u některých primitivních obratlovců byl počet žaberních tepen velmi vysoký, tělo prvních čelistnatých obratlovců bylo zřejmě již opatřeno pouze šesti aortálními oblouky (římskými číslicemi I-VI). Již u paryb však dochází k redukci prvního (I) páru aortálních oblouků na tzv. spirakulum. U kostnatých ryb dokonce první (I) oblouk zcela mizí a druhý (II) pár oblouků zakrňuje: k žaberním obloukům tedy směřují jen čtyři tepny. U obojživelníků nejprve ve stadiu pulce cca tři (III, IV a V) aortální oblouky přetrvávají (a směřují k žábrům) a šestý oblouk směřuje k vyvíjejícím se plícím. U dospělých obojživelníků se aortální oblouky mění k nepoznání, nicméně z nich vzniklé cévy plní důležité funkce. U plazů je situace trochu podobná, ale klade se obrovský důraz na čtvrtý aortální oblouk, který plní funkci párové břišní aorty. U ptáků se z této párové břišní aorty zachovává jen pravá větev a levá zcela zakrňuje, u savců naopak zůstává jen levá větev. Ostatní aortální oblouky mají u ptáků a savců omezený význam, přesto z nich vznikají časně v embryonálním vývoji důležité cévy.[2]

Deriváty aortálních oblouků u člověka[editovat | editovat zdroj]

Šest aortálních oblouků, jež jsou v určitých obdobích lidského embryonálního vývoje patrné, má následující osud:[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b ČIHÁK, Radomír. Anatomie 3. Praha : Grada, 2004.  
  2. KARDONG, Kenneth V. Vertebrates: Comparative Anatomy, Function, Evolution. 5. vyd. [s.l.] : The McGraw−Hill Companies, 2009.