Antropomotorika

Antropomotorika (z řec. anthropos – člověk, a lat. motorika – stroj, který zapříčiňuje pohyb nebo hnací síla) je vědecká poddisciplína motoriky, která v širším slova smyslu zahrnuje veškerou biomotoriku lidského pohybu a jednotlivé druhy motoriky jako základní, pracovní, kulturní, tělocvičnou, bojovnou a sportovní. V užším slova smyslu ji můžeme definovat jako motoriku tělesné kultury. Proto se také setkáváme s jiným pojmenováním atropomotiriky a to tělocviční nebo sportovní motorika.

Slovo motorika má více základních významů. Kromě antropomotoriky máme:

• Biomotoriku: motorika živých systémů, živočichů, rostlin i člověka.
• Psychomotoriku: spojení motoriky s psychikou člověka. Člověk může své emoci vyjadřovat pohybem. Psychika ovlivňuje činnosti pohybů.
• Senzomotoriku: spojení dvou částí reflexního kruhu.
  • Senzomotorické vstupní mechanismy
  • Motorické výstupní mechanismy
• Ideomotoriku: spojení motoriky s druhou signální soustavou. Veškeré pohyby, které si myslíme před samotným vykonáním pohybu.
• Motilitu: souhrn pohybů hladkého svalstva jako pohyby srdce, plic, střev, žaludku a jiné.
• Hybnost: pohyby tvořené svalstvem kostry.

Vývoj

Jeden z nejznámějších vědců, které se zabývaly naukou o pohybu můžeme považovat Aristotela. Zkoumal a zjišťoval odpovědi na otázky o lidské činnosti a princip pohybu. Tyto sepsal do své knihy Metafyzika. Další významný vědec studující lidské pohyby byl v době renesance Leonardo da Vinci. Ve 20. Století mezi válkami se začali zajímat o problematiku motoriky pan Müler a Zeuner.
Jeden z hlavních představitelů v dnešní době je K. Meinel, který ve své knize Bewegungslehre položil v pedagogickém pojetí základy nauky o pohybu.
Toto dílo lze považovat za zcela první ucelený teoretický zápis o pohybu člověka v oblasti tělesné výchovy. Podruhé vydaná a přepracovaná roku 1976 G. Schnabelem.
U nás se začaly rozvíjet poznatky o antropomotorice v 60. letech 20. Století pod teorií tělesné výchovy. Ucelenou učebnici antropomotoriky sepsal S. Čelikovský spolu s kolektivem autorů v roce 1979.

Předmět

Antropomotorika je vědní obor, jehož hlavní náplní je zkoumání stavu a vývoje motoriky člověka, zákonitosti jeho vzniku a vývoje v souladu s vědou, technikou, kulturou, tělesnou výchovou a sportem. Hlavním obsahem je zkoumání vnitřních činitelů, které pro pohyb člověk potřebuje.

Jejím hlavním předmětem je zkoumání motoriky člověka z hlediska tělesných funkcí. Motoriku určuje postavení lidského těla, jeho funkce, CNS a vědomí. Tyto veškeré části určují vnější pohyb člověka. K vnitřním činitelům, které jsou potřebné pro správnou pohybovou činnost se zařazují motorické vlastnosti, schopnosti, návyky, vědomosti a zručnost.

Tato věda se dá považovat za speciální, protože studuje to, co nelze studovat v jiných předmětech studia tělovýchovných věd.

Jde především o:

• Motorické předpoklady
• Pohybové projevy
• Ontogenetická motorika
• Hodnocení

Rozpracování těchto oblastí vede k rozvoji vědních disciplín:

• Koordinační schopnosti
• Soustava a názvosloví tělesných prvků
• Teorie testování

Vztah s jinými vědami

Díky svému předmětu zkoumání a metodám nemůže být zařazována pouze jako věda biologie, antropologie nebo psychologie. Spojení přírodních i společenských věd má svůj vlastní význam. Nejsou však obsaženy v celé své míře. Z přírodních věd používá ty, které se zaobírají stavbou, materiálním základem člověka pro jeho činnosti. Jsou to především antropologie, fyziologie, kineziologie a biochemie. Ze společenských věd, pedagogiky a psychologie, se aplikuje komplexní přístup k pohybu člověka, jeho vznik a rozvíjení v tělesných procesech. Ani zařadění do tělesné kultury není zcela jednotné. Lze schematicky znázornit.

JEV	VĚDA
C – Tělesná kultura	Teorie tělesné kultury
B – Tělesná výchova, sport, turistika, rekreace	Teorie tělesné výchovy, teorie sportu, teorie turistiky, teorie rekreace
A – Tělesné cvičení a předpoklady pro její realizaci	Antropomotorka (Teorie tělesných cvičení)

A = Motorická základna, prostředky pro B

B = Komponenty tělesné kultury

C = výsek kultury,ve které se realizuje A, B.

Metody

Metody se rozdělují stejně jako u jiných věd a to empirické a teoretické. Mezi empirické patří:

• Pozorování (zjišťování kvalitativní úroveň pohybových činností)
• Experiment (Mění se podmínky pro vznik pohybu, jeho zjištění a vývoj)
• Měření a odporné posuzování (zjišťování kvalitativních a kvantitativních shod a rozdílů pohybů lidí. Vliv na pohyb věk, pohlaví, trénink apod.)

Mezi teoretické patří:

• Idealizace
• Formalizace
• Axiomatizace v analýze, syntéze, indukci, dedukci, abstrakci (lze použít i u metod empirických)

Odkazy

Literatura

• ČELIKONSkÝ, Stanislav: antropomotorika. Košice : Rektorát Univerzity P.J.Šafárika, 1985. 310 s. (Slovenština)
• KODÝM, Miloslav; BLAHUŠ, Petr. K psychologii schopností a predikci senzomotorického výkonu. 1.. vyd. Praha : Academia, 1987. 232 s.
• MĚKOTA, Karel; NOVOSAD, Jiří. Motorické schopnosti. 1.. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2005. 175 s.ISBN 80-244-0981-X

Autoritní data	NKC: ph118534 PSH: 9915