Antonín Otakar Zeithammer

A. O. Zeithammer

Antonín Otakar Zeithammer (5. listopadu 1832, Písek – 13. listopadu 1919, Praha) byl český politik a novinář, významný člen staročeské strany. Zasedal jako poslanec českého zemského sněmu (1863-71 a 1879-91) a rakouské říšské rady (1879-91), pracoval v pražském zastupitelstvu (1873-79 jako náměstek starosty). Účastnil se významných politických jednání (např. deklarace českých poslanců 1868, pokus o česko-rakouské vyrovnání 1871, punktace 1890) i vlasteneckých podniků (činnost Průmyslové jednoty, stavba Národního divadla, zřízení městského muzea v Praze). Přispíval do stranického tisku (Politik, Národní pokrok). Po neúspěchu staročechů ve volbách r. 1891 odešel z politického života. Byl oceňován a vzpomínán jako poslední z generace praktických národních buditelů, jehož ideálem byl navzdory všem kompromisům vždy pokrok a bezpečný vývoj národa.

Život

Narodil se 5. listopadu 1832 v Písku jako syn zemského školního inspektora. Navštěvoval gymnázium v rodném městě, roku 1847 přešel na piaristické gymnázium v Praze se stipendiem od císaře Ferdinanda. V roce 1848 vstoupil do akademické legie, o dva roky později byl přijat na pražskou právnickou fakultu. Stal se členem výboru a knihovníkem Akademického čtenářského spolku, kvůli politickým aktivitám byl ale z této organizace brzy policejně vyloučen.

V roce 1855 složil státní zkoušku pro výuku dějepisu na gymnáziích a stal se profesorem na Terezianu ve Vídni. Roku 1856 přešel na gymnázium v Záhřebu, kde se rovněž věnoval zeměpisnému zkoumání Chorvatska a Vojenské hranice. V roce 1858 uskutečnil cestu po Itálii. Roku 1861 se vrátil do Prahy, kde přijal místo v akademickém gymnáziu. Seznámil se zde s předními staročeskými politiky a zapojil do činnosti jejich strany.

Od září 1862 byl členem redakce deníku Politik. V roce 1863 byl zvolen poslancem českého zemského sněmu za okresy Kralovice a Manětín. Když měl být téhož roku přeložen z pražského gymnázia do Opavy, odešel ze státní služby a od té doby se plně věnoval žurnalistice a politice.

Byl členem Průmyslové jednoty a spolku pro výstavbu Národního divadla. V srpnu 1868 patřil k organizátorům a signatářům deklarace českých poslanců, v níž politická reprezentace vyjádřila nesouhlas s rakousko-uherským vyrovnáním. V roce 1871 byl členem třicetičlenné komise, která neúspěšně vyjednávala o rakousko-českém vyrovnání. Téhož roku opustil redakci Politik a vstoupil do obdobně zaměřeného českého listu Národní pokrok.

Když nemohl v 70. letech kvůli obstrukcím vídeňské vlády vykonávat poslanecký mandát, zapojil se do činnosti pražského městského zastupitelstva. V letech 1873-79 byl prvním náměstkem starosty. Prosadil zřízení městské spořitelny a muzea, zbourání hradeb a výstavbu Palackého mostu, usiloval o zřízení české univerzity. Roku 1876 byl dokonce zvolen starostou (purkmistrem), jeho volba ale nebyla císařem schválena. (Funkci nakonec získal Emilián Skramlík; v mladočeském tisku bylo pak předmětem kritiky, že si náměstek Zeithammer jako podmínku jeho zvolení vymínil právo rozhodovat ve všech zásadních záležitostech – Skramlík tak byl podle kritiků jen jeho loutkou.) Kontroverzi vyvolal v květnu 1874, kdy proti A. P. Trojanovi a K. Sladkovskému usiloval o změnu stanov sboru pro vystavění Národního divadla tak, aby členem mohl být automaticky každý, kdo přispěje do fondu (zatímco do té doby přijímal členy individuálně výbor); návrh neprošel, Zeithammer následně odmítl jménem své strany stavbu divadla podporovat a vysloužil si kritiku Jana Nerudy, podle něhož se fakticky nic nestalo, protože česká šlechta (jádro staročeských voličů) stejně v minulosti přispívala minimálně.

Roku 1879, po ukončení pasivního odporu českých politiků, se stal poslancem říšské rady. Mimo jiné tu v roce 1882 prosadil změnu volebního řádu, který do té doby znevýhodňoval Čechy v kurii velkostatkářů. Téhož roku byl vyznamenán řádem železné koruny 3. třídy. 4. února 1884 vedl delegaci, která u císaře žádala o povolení ke zboření hradeb v Hradci Králové.

V letech 1883-90 zastával úřad náměstka nejvyššího zemského maršálka, roku 1888 se stal místopředsedou poslanecké sněmovny.

Roku 1890 se účastnil vyjednávání o punktacích, které skončily volební porážkou staročeské strany ve volbách následujícího roku. Trojice předních staročechů – František Ladislav Rieger, Karel Mattuš a A. O. Zeithammer – byla v té době veřejně zatracovaná jako zbabělci a darebáci. Zeithammer, který měl také problémy se zrakem, odešel z veřejného života.

Roku 1909 byl jmenován doživotním členem panské sněmovny.

V následujících letech se situace uklidnila, spory z 90. let utichly a do popředí se dostaly Zeithammerovy předchozí zásluhy. Na rozdíl od většiny politiků své generace se dožil vzniku samostatné ČSR a po smrti Karla Mattuše (24. října 1919) byl posledním žijícím „deklarantem“, signatářem deklarace ze srpna 1868. Byl v kontaktu s řadou významných osobností. Na podzim 1919 se mu splnilo velké osobní přání – jeho synovec František se šťastně vrátil z ruského zajetí. K jeho 87. narozeninám blahopřál např. předseda vlády Vlastimil Tusar, pražský starosta Karel Baxa a další představitelé veřejného života. Několik dní poté v poklidu zemřel. Pohřben byl na Vyšehradském hřbitově. Na jeho náhrobku stojí nápis: „Šťastný byl život jeho: uviděl zemi zaslíbenou, pro niž celý život bojoval, ať je mu hlína její lehkou!“

Během první čs. republiky byly připomínány jeho zásluhy například při příležitosti desátého výročí úmrtí (1929) nebo nedožitých stých narozenin (1932). Byl vzpomínán jako poslední příslušník generace praktických buditelů, kteří uváděli do praxe myšlenky svých badatelských předchůdců Dobrovského, Jungmanna, Šafaříka a Palackého. Byl vždy realistou, který vycházel ze skutečných možností. Pokud dělal dojem oportunisty, bylo to jen kvůli zvolené taktice. Jeho ideálem byl ale vždy pokrok a bezpečný vývoj národa.