Přeskočit na obsah

Antonín Wiehl

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Antonín Wiehl
Antonín Wiehl
Antonín Wiehl
Narození26. dubna 1846
Plasy
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí3. listopadu 1910 (ve věku 64 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbeníVyšehradský hřbitov [1]
Národnostčeská
VzděláníPolytechnický ústav Království českého (České vysoké učení technické v Praze)
Povoláníarchitekt, stavitel, památkář, mecenáš
Hnutíneorenesance
Významná dílaWiehlův dům, rekonstrukce Novoměstské radnice, Slavín, Dům čp. 1035/I. v ulici Karolíny Světlé, Městská spořitelna pražská v Rytířské ulici, Fara u sv. Petra v Praze, Vila Antonína Wiehla ve Smolnici, Dům Bohuslava Schnircha, Dům U Mladých Goliášů
MecenášJosef Šebestián Daubek
OvlivněnýAndrea Palladio, Josef Zítek, Josef Niklas, česká renesance 16. století
Vliv naOsvald Polívka, Antonín Balšánek, Jan Koula, Jiří Stibral, Rudolf Kříženecký, Jan Zeyer, Rudolf Štech
Ocenění1. místo v 3. soutěži - Soutěžný návrh na Staroměstskou radnici v Praze (1908)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Antonín Wiehl (26. dubna 1846 Plasy[2] – 4. listopadu[3] 1910 Praha[4]) byl český architekt, stavitel, muzejní pracovník, konzervátor památkové péče a mecenáš. Náleží ke generaci Národního divadla a k vůdčím osobnostem novorenesance navazujícího na tradici české renesance 16. století. Již za svého života byl uznáván za autora obnovené české renesance.[5][6] V Komisi pro soupis památek Prahy[7][8] spoluvytvářel první systém památkové péče v Čechách.

Život

[editovat | editovat zdroj]
Wiehlův dům na Václavském náměstí

Studia a studijní cesty v zahraničí

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 26. dubna 1846 v rodině lesního úředníka německé národnosti Antona Wiehla na Metternichově panství v Plasích. Vystudoval nižší reálku v Plzni a v letech 1857 až 1863 vyšší reálku v Praze. Od školního roku 1863/4 studoval na polytechnickém ústavu království českého. Studium na stolici stavitelství zahájil v době, kdy ji vedl profesor Karel Wiesenfeld. Po jeho penzionování[9] byl žákem profesora Josefa Zítka, který byl od 6. listopadu 1864 jmenován profesorem pražské techniky. Studium ukončil ve školním roce 1867–68. Nepatřil mezi nejlepší studenty, ale zřejmě již v době studia měl zájem o starožitnosti a renesanční architekturu, protože byl mezi účastníky exkurze studentů profesora Zítka na zámek v Nelahozevsi.[10] V letech 1869–1870 byl krátkou dobu ve Slatiňanech u stavební firmy Františka Schmoranze, významného architekta, stavitele, restaurátora a představitele novogotiky druhé poloviny 19. století.[11][12][13] Wiehl se tak zapojil do práce stavební huti zaměřené na puristické rekonstrukce památek nebo historizující novostavby. Pro svou další vlastní tvorbu získal bohaté zkušenosti zejména z rekonstrukce kostelů v severních a východních Čechách: restaurování kostela Nanebevzetí Panny Marie v Chrudimi, kostela svatého Jakuba v Poličce, katedrály svatého Ducha v Hradci Králové (1864–1876), regotizace kostela svatého Jana Křtitele ve Dvoře Králové. Wiehl měl u Schmoranze příležitost se seznámit s metodami tvorby návrhů nového neogotického mobiliáře. Pro Wiehlův další profesní vývoj bylo důležité, že Schmoranz působil jako krajský konzervátor vídeňské ústřední komise pro ochranu památek.

V letech 1871–1873 se Wiehl vrátil na Českou techniku v Praze, kde byl asistentem profesora Josefa Niklase na stolici architektury. Na počátku 70. let 19. století krátkou dobu cestoval po Evropě, zejména Itálii. Ze skicáků v jeho pozůstalosti lze sestavit cíle jeho studijních cest nejen v těchto, ale i v dalších letech: 1872 (s Janem Zeyerem) – Itálie, 1874 leden – Řím, únor – Florencie a Benátky, 1879 duben – Řím, 1885 Horní Rakousy, 1895 Vídeň, 1897 – březen – jižní Itálie a Sicílie, 1897 – Tyrolsko, 1900 – Řím, Švýcarsko, Paříž, 1901 březen Černá Hora, 1902 – Itálie, 1904 – Španělsko, 1904 březen Monte Carlo, severní Afrika, 1910 únor, březen Řecko, Asie.[14] Skici z těchto cest jsou dokladem o zdrojích jeho inspirace pro vytváření vlastního pojetí neorenesance. 25. dubna 1876 se ve Slaném oženil s Marií Lukasovou (̈* 24.12.1856) ze Smolnice na Lounsku.[15] Jejich manželství bylo bezdětné.

Architekt a stavitel

[editovat | editovat zdroj]

Antonín Wiehl působil od roku 1873 jako samostatný architekt, stavitel a soudní znalec. Stavitelem se stal na základě výnosu c. a k. místodržitelství ze dne 15. 2. 1873 a magistrátního výměru z 24. 2. 1873. V praxi architekta a stavitele na jednotlivých stavbách postupně spolupracoval s jinými architekty a staviteli:

Kancelář měl umístěnu postupně v domech postavených podle svých návrhů:

Po celou dobu své architektonické a stavitelské praxe byl úspěšný a uznávaný. Neměl žádné rivaly a byl uznáván ve své generaci i mladšími architekty. Množství prestižních zakázek ve spojení s vrozenou skromností ho trvale hmotně zabezpečilo. Mohl v klidu tvořit, rozšiřovat svou sbírku starožitností a uměleckých děl přátel a podnikat studijní cesty do zahraničí i po Čechách.

Veřejná a odborná činnost

[editovat | editovat zdroj]
Situační plán jubilejní výstavy 1891

Významně se podílel na spolkové práci v obci stavitelů a architektů: byl prvním předsedou Spolku inženýrů a architektů v roce 1883.[19] Byl členem České akademie věd a umění, kde od počátku členství zasedal v Archeologické komisi. Aktivně se věnoval památkové péči, muzeologii a archeologii, o kterou měl mimořádný zájem od svých studií. V letech 1892 a 1897 byl jmenován pražským konzervátorem památkové péče pro levý břeh Vltavy a okresy Dubá, Mladá Boleslav a Mělník. V roce 1907 se stal konzervátorem památkové péče pro VI. – VIII. čtvrť Prahy a okresy Karlín, Český Brod a Mladá Boleslav.[16] Od roku 1882 byl členem zakládajícího komitétu Muzea hlavního města Prahy a v tomto muzeu aktivně působil až do své smrti jako jeho jednatel. Vypracoval i návrh budovy muzea, který nebyl akceptován. Předsedal nebo se aktivně účastnil práce různých spolků a výborů: v letech 1886–1887 byl předsedou výtvarného výboru Umělecké besedy, podílel se na přípravě Žižkova pomníku na Žižkově nebo na návrhu průvodu korunního prince Rudolfa a jeho manželky. V letech 1882–1884 působil v pražském obecním zastupitelstvu a v letech 1886 a 1888–1889 byl pražským radním. Dosáhl titulu vrchního stavebního rady. Wiehlovo vlastenectví se na sklonku 19. století projevilo i systematickým studiem české lidové architektury. Wiehlovy skicáky obsahují materiál z jeho studijních cest na severovýchod Čech (Jílovice, Prosek, Velká, Železný Brod, Semily, Broumov, Nové Město nad Metují, Dolánky), který si shromažďoval v době, kdy zpracovával koncepci Jubilejní zemské výstavy v Praze v roce 1891. Na výstavě byly některé pavilony provedeny jako české lidové stavby. Prvky lidové architektury Wiehl uplatnil ve svém návrhu dřevěné vstupní brány výstaviště. Lidové architektuře a folklóru byla věnována samostatná expozice "Česká chalupa", o jejíž umístění na výstavu významně usilovala historička a etnografka Renáta Tyršová.[20] Wiehl v koncepci České chalupy vycházel z kreseb turnovského malíře a etnografa Jana Prouska, který podrobně studoval Dlaskův statek.[21][22] Na tvorbě expozice se s Wiehlem podílel Jan Koula a Alois Jirásek. Vytvořený ideální typ lidového domu Wiehl doplnil o konkrétní vzory ze svých studií v terénu. Expozice byla přijata kladně, pouze návštěvníci z venkova ji kritizovali pro nesourodost vystavených předmětů a způsob jejich prezentace. Výstavu satiricky hodnotil i Svatopluk Čech v třetí knize o panu Broučkovi.[23][24][25] Ve Wiehlově architektonické tvorbě jsou prvky lidových staveb jsou viditelné i v návrhu zvonice u kostela sv. Ludmily v Mělníku nebo u strážního domku u Hrobky rodiny Daubkovy v Litni (podle Wiehlova návrhu byl postaven v roce 1888), kde je ještě na lomenici instruktivní heslo pro strážného „NAPRZED VZADU OCI MEG LEPSI GEST ZDRZ HO, NEZ CHYT HO“.[26] Všeobecný zájem o českou lidovou architekturu a národopis v české společnosti se projevil též na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze 1895. Wiehl v období před výstavou studoval architekturu na Litoměřicku a kreslil si dřevěný kostel v Liberku.[27]

Závěr života

[editovat | editovat zdroj]
Hrobka Antonína Wiehla 03

V závěru života Wiehla stále intenzívněji postihovala hluchota. Proto postupně ukončil aktivní práci architekta a stavitele. Věnoval se většinou v ústraní svého domu na Václavském náměstí[17][18] svým celoživotním zálibám: archeologii, muzeologii, sběratelství starožitností, malířství a zahradnictví. Denně navštěvoval Městské muzeum v Praze, získával materiál pro jeho sbírky, zpracovával evidenci sbírek. Rozpracovával koncepci Národohospodářského ústavu, jehož založení v závěti podpořil. Až do smrti se účastnil práce institucí na ochranu památek. V období pražské asanace působil v Komisi pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek královského hlavního města Prahy, jejíž vznik inicioval a předsedal její první informační schůzi 10. 6. 1893,[7] byl náměstkem jejího předsedy (do roku 1896) a jejím členem od roku 1899 do roku 1910. V této komisi v letech 1893–1895 spoluvytvářel systém evidence i ochrany památek. Inicioval záchranu architektonických prvků a plastik a jejich převod do sbírek městského muzea,[8][28] pro který vyplňoval dotazníky, doplňoval je kresbami.[29] V komisi zasedal s řadou uměleckých osobností, se kterými spolupracoval na svých architektonických návrzích – architekty Janem Koulou, Janem Zeyerem a Josefem Mockerem sochařem Bohuslavem Schnirchem, historiky – Břetislavem Jelínkem,[30] c. a k. konzervátorem, ředitelem Městského muzea, Václavem Vladivojem Tomkem. Podílel se na záchraně kostela sv. Václava Na Zderaze, který měl být zbořen v rámci asanace při průlomu pro Resslovu ulici.[8][28] V souvislosti s asanací také zpracovával své poslední architektonické návrhy. Závěrem jeho kariéry byl jeho vítězný návrh ve 3. soutěži na rekonstrukci Staroměstské radnice v roce 1909 (následně bylo rozhodnuto, že rekonstrukce nebude realizována).

Zemřel 4. listopadu 1910 ve svém domě na Václavském náměstí. Je pohřben v severních arkádách Vyšehradského hřbitova v rodinné hrobce upravené podle vlastního návrhu.[31][32] Wiehl byl po celý svůj život uznávanou autoritou ve svém oboru, žádaným architektem a stavitelem, oblíbenou osobností, mecenášem a umělcem čistého štítu. Jeho význam pro českou architekturu, památkovou péči a muzeologii zhodnotil jako první na základě podrobného studia jeho archivu český historik umění, jeden ze zakladatelů památkové péče v Československu akademik Zdeněk Wirth.[5][33]

Obnovená česká renesance Antonína Wiehla

[editovat | editovat zdroj]

Generace Národního divadla

[editovat | editovat zdroj]
Alšova výzdoba fasády Wiehlova domu (nároží z Vodičkovy ulice)

Architektonické dílo Antonína Wiehla vyhovovalo společenské poptávce v době dynamického růstu českého hospodářství, průmyslu, vědy, techniky a kultury v období 70. a 80. let 19. století. Ekonomický potenciál a společenský význam českých podnikatelů hledal důstojnou reprezentaci v architektuře soukromých a zejména veřejných staveb.[34] V českých městech jsou v tomto období rychle stavěny továrny, obchodní domy, tržnice, školy, divadla, nádraží, banky a záložny. Názor české střední vrstvy na moderní město na konci 19. století byl demonstrován ve výstavbě Vinohrad (do roku 1922 samostatné město), kde se rozšířila výstavba třípatrových domů, vznikaly honosné budovy škol, sady a parky. Představě měšťanské společnosti o architektonické formě symbolizující sílu a tvůrčí potenciál českého národa odpovídal právě novorenesanční sloh. Estetik Otakar Hostinský to vyjádřil slovy: „Duch tak zvaný moderní je podstatou svou arci jen novou fází ducha renesančního.“[35] Novorenesanci uplatnili v návrzích a nejvýznamnějších a realizacích veřejných staveb architekti Josef Hlávka, Josef Zítek (Národní divadlo), Josef Schulz (dostavba) Národního divadla a Národní muzeum). Národní divadlo jako symbol celonárodního úsilí a touhy dalo jméno generaci architektů a umělců, kteří v době jeho výstavby tvořili (dokončeno 1881–1883).[36] Wiehl nahlížel na architekturu obnovené české renesance jako na gesamtkunstwerk a tento názor naplňoval ve svých projektech ve spolupráci s malíři a sochaři. Jeho autorita v oboru architektury, poptávka po jeho projektech, bohatství, veřejná činnost a podpora mecenášů mu umožňovali spolupracovat s nejvýznamnějšími malíři a sochaři 2. poloviny 19. století označovanými jako generace Národního divadla: Josefem Václavem Myslbekem, Maxmiliánem Pirnerem, Mikolášem Alšem, Bohuslavem Schnirchem, Františkem Ženíškem, Stanislavem Suchardou, Josefem Mauderem, Antonínem Poppem. S řadou z nich jej pojilo i osobní přátelství a zejména shodný názor na uměleckou tvorbu a architekturu. To dokládají dochované listy těchto uměleckých osobností.[37] Zvlášť intenzívní byla jeho spolupráce s Josefem Václavem Myslbekem, se kterým realizoval kromě hrobky rodiny Daubkovy v Litni i další návrhy pomníků, náhrobků a pamětních desek[38] Pomník Jana Žižky v Čáslavi, pamětní desky Jindřicha Fügnera a Jana Evangelisty Purkyně v Praze a návrhy pomníků v Bělehradě a Miláně.[39] Myslbek s Wiehlem spolupracoval také na výzdobě navrhovaných nájemních domů. Oba umělci pro svou spolupráci používali v korespondenci mezi sebou s nadsázkou názvu Wiehl Mýsa comp[37] Později po ukončení aktivní spolupráce se titulovali a podepisovali jako "Tvůj bývalý Hofbildhauer" a "Tvůj bývalý Hofarchitekt".[40][41] S největším počtem umělců spolupracoval při stavbě Městské spořitelny pražské v Rytířské ulici v letech 1891–1894. Ze sochařů kromě Bohuslava Schnircha (s nímž spolupracoval na Schnirchově domě) se na výzdobě monumentálního paláce v Rytířské ulici podíleli Stanislav Sucharda, F. Stránský, František Hošek, Gustav Zoula, František Hergesel, F. Seling, Antonín Procházka, Celda Klouček, Antonín Popp.[42] Dodnes viditelným důkazem názorového a tvůrčího souznění Wiehla a jeho uměleckých přátel jsou Wiehlovy stavby. Jejich malířská a sochařská výzdoba je v souladu s Wiehlovou ideou obnovené české renesance a českého vlastenectví. Snad nejvýrazněji to vyjadřuje výzdoba Wiehlova domu, kde Mikoláš Aleš (malby prováděl Láďa Novák a další) a Josef Fanta jako autor návrhů ornamentální sgrafitové výzdoby vycházeli z Wiehlovy vlastní koncepce určující jeho představu o tématech fresek a sgrafit.[17][18][43] Umělce generace Národního divadla od 80. let 19. století výrazně podporovala řada významných podnikatelů, například Josef Šebestián Daubek,[44] majitel velkostatku Liteň a Brněnec, který navázal na mecenášství svého otce Josefa Františka Doubka. Spolu s Wiehlem patřili do okruhu Daubkových hostů další přední umělci František Ženíšek, Mikoláš Aleš, Václav Brožík, Vojtěch Hynais, Josef Václav Myslbek, Max Švabinský. Daubek je podporoval zadáváním uměleckých zakázek i možností tvůrčího pobytu na svých statcích. Wiehl pro Daubka realizoval přístavbu jeho vily v Brněnci u Svitav[45] a společně s Myslbekem a Pirnerem Hrobku rodiny Daubkovy[41][46][47][48] Účastnil se řady neformálních skupin umělců. Navštěvoval například Josefa Maudera v jeho bytě v Ječné ulici 18, kde se scházeli výtvarníci a literáti Jaroslav Vrchlický, Josef Václav Sládek, Jiří Karásek ze Lvovic, Beneš Knüpfer, František Ženíšek, Maxmilián Pirner, Zdenka Braunerová a Josef Fanta.[49] Navštěvoval i umělecký kroužek v Kavárně Union na Národní třídě čp. 524/I, kde se scházeli Mikoláš Aleš, Josef Václav Myslbek, František Ženíšek, Alois Jirásek a další.[50]

Inspirace Wiehlovy architektonické tvorby

[editovat | editovat zdroj]
Plzeňská radnice rekonstruovaná Janem Koulou podle Wiehlových zásad

Podobně jako architektura jeho učitele Josefa Zítka je i Wiehlova tvorba ovlivněna italskou renesancí a především tvorbou Andrea Palladia. V duchu českého vlasteneckého vzepětí konce 19. století však toto klasické pojetí italské renesance a evropské neorenesance kombinoval s prvky české renesance 16. století. Je třeba zdůraznit, že v době Wiehlova studia a architektonické tvorby neexistovala odborná literatura o české renesanci. Wiehl tedy neměl možnost charakteristické prvky české renesance a její odlišnosti od renesance italské poznávat teoreticky, ale pouze prakticky vlastním studiem v terénu.[27] Inspiraci pro své návrhy čerpal systematickým studiem českých měst, která si aspoň zčásti uchovala svůj vzhled z doby vrcholné české renesance v druhé polovině 16. století. Významná byla pro Wiehla Plzeň. Právě fasáda průčelí Plzeňské radnice, se kterou se mohl seznámit již v době studia na reálce v Plzni, Wiehla inspirovala[P 1][zdroj?] u řady jeho návrhů (sgrafita, alegorie, štíty, věžička, rustika a další). Z dalších měst Wiehl studoval Pardubice, Litomyšl, Telč, Český Krumlov, Třeboň, Jindřichův Hradec a další. Z významných českých renesančních staveb jej výrazně ovlivnily Martinický palác a Schwarzenberský palác v Praze.[51] O rozšíření sgrafit v pražské novorenesanční architektuře se významně zasloužil architekt Josef Schulz, podle jehož návrhu se rekonstruoval Schwarzenberský palác v roce 1870. V rámci přípravy této rekonstrukce prakticky ověřoval metody tvorby sgrafitové výzdoby fasád v 15. a 16. století v českých klimatických podmínkách podle dochovaných receptur. Schulzovou zásluhou se zájem o sgrafita rozšířil a řada českých architektů je začala uplatňovat ve výzdobě novorenesančních činžovních domů a hledala inspiraci ve výzdobě renesančních domů.[52] O uplatnění sgrafit například referoval Jan Koula v článku "Domy pp.architektů V.Skučka a J. Zeyera"[53] a své zkušenosti se sgrafity publikoval i malíř Láďa Novák,[54] který často na fasádách domů tvořil výzdobu podle Alšových kartonů.[55][56] Jako první však sgrafita v Praze použil Vojtěch Ignác Ullmann v roce 1867 na budově Vyšší dívčí školy v Praze ve Vodičkově ulici.[51] Podrobnější Wiehlovo studium české renesance probíhající souběžně s jeho prací na architektonických návrzích se odráží i na vývoji jeho projektů staveb od 70. do 90. let. Postupné rozšiřování znalostí o české renesanci je též důvodem, proč nejsou Wiehlovy návrhy ani v období jeho nejintenzívnější tvorby poznamenány šablonovitostí a proč se určitý model stereotypně neopakuje. Pro poznání zdrojů Wiehlovy inspirace a metod jejich studia jsou důležitým pramenem skicáky z jeho pozůstalosti. Dokazují, že před zahájením práce na každém návrhu pečlivě studoval stavby v terénu a pořizoval si detailní kresby pro vlastní dokumentaci. Například v roce 1885 studoval renesanční stavby v Českých Budějovicích, Hluboké nad Vltavou, Kratochvíli a Rožmberku nad Vltavou. V roce 1886 si kreslí štíty v Rokycanech a Žluticích. Stejně postupoval i u návrhů, ve kterých výjimečně uplatnil jiný historizující styl než neorenesance. v rámci přípravy projektu novobarokní fary u kostela svatého Jana Nepomuckého na Skalce (1907) studuje Dientzenhoferovu architekturu. Wiehl si tedy po celou dobu kariéry úspěšného architekta rozšiřoval své teoretické znalosti o české renesanci pořizováním podrobné dokumentace a obrazového materiálu.[27]

Wiehlova obnovená česká renesance

[editovat | editovat zdroj]
Fara u sv. Petra, Biskupská 13

Pro Wiehlovu architektonickou tvorbu jsou dominující typické prvky převzaté z české renesance:[40] bohatě členěné štíty (rekonstrukce Novoměstské radnice, Staroměstské vodárny) a zdi zdobené sgrafity (např. budova pošty a telegrafu u vchodu do Výstaviště). Tento jeho styl se postupně vyvíjel z klasického pojetí neorenesance vycházející z italské renesance, se kterým se Wiehl seznámil již v době studia na Zítkových přednáškách. Wiehla tento palladiánský styl na počátku tvorby ovlivnil, ale své architektonické návrhy novorenesančních budov postupně obohacoval o typicky české prvky renesance 16. století. Proto je případné označení obnovená česká renesance. Wiehlovo pojetí obnovené české renesance se vyvíjelo ve dvou etapách. Na počátku svého stavitelského úspěchu měl Wiehl podrobněji nastudovanou českou renesanci v Plzni a částečně v Praze, jeho skicáky dokazují pozdější termíny jeho studijních cest za dalšími renesančními domy.[51] I když na většině svých architektonických návrhů spolupracoval s vynikajícími malíři a sochaři, koncepci výtvarné výzdoby na každé fasádě v návrhu vždy plošně a tematicky vymezoval sám. Finální podoba sochařských prvků a maleb se vytvářela po konzultacích se spolupracovníky až při stavbě domu.[41][57] Z hlediska Wiehlova architektonického stylu můžeme jeho tvorbu rozdělit na dobu studia a nerealizovaných návrhů a období 10 let jeho úspěchu, kdy realizoval většinu svých staveb, na kterých se zrodil fenomén obnovené české renesance.

Nájemní domy navržené v 70. letech

[editovat | editovat zdroj]
Detail sgrafit – Mikovcova 5

V prvé etapě v sedmdesátých letech 19. století Wiehl realizoval svoje první návrhy nájemních domů. První Wiehlovou realizovanou stavbou nájemního domu je Dům Bohuslava Schnircha v Mikovcově ulici čp. 548/5 na Vinohradech. Ve Wiehlově pozůstalosti je zachován původní návrh (1874) výrazně ovlivněný italskou renesancí.[51] Wiehl se inspiroval florentským palácem Quadagni (bosovaná rustika v parteru, okna mezi portály, obruba oken a portálů obíhající kolem a nekončící v oblouku, otevřená lodžie se sloupy v 3. patře, sgrafitové vlysy, rozety) a Riccardi (odstupňování fasády od bosáže po hladkou zeď, tvar oken, sgrafitový vlys pod prvním patrem a pod hlavní konzolí domu). Skutečně realizovaný návrh z roku 1875 je založen na stejných motivech ale je podstatně jednodušší.[58][59] Podobné motivy použil u bratrova Wiehlova domu čp. 560 ve Slaném. Následoval Olivův dům čp. 1032/14 v Divadelní ulici (1875)[58] a Dům s taneční školou Karla Linka čp. 1050 (Krocínova 1, Divadelní 14). Zlomem Wiehlovy tvorby je dům čp. 1035/I. v Poštovské ulici, který Wiehl nenavrhoval a nestavěl na zakázku, ale ve vlastní režii. Návrh tedy zpracovával podle vlastních představ bez omezení stavebníkem. Důvodem úspěchu je i spolupráce s dalšími umělci: sgrafita jsou navržena Františkem Ženíškem a Josefem Václavem Myslbekem. Sgrafitová fasáda domu je ukončená lunetovou římsou, což bylo v té době ojedinělé řešení (podle protokolu se nesetkalo s pochopením u stavební komise. Wiehl lunetovou římsu zapracoval do projektu až v průběhu stavby a inspiroval se Schwarzenberským palácem v Praze po Schulzově rekonstrukcí (podobně se tímto palácem inspiroval u atiky a lunet Fary u sv. Petra v Praze.[60] Vedle domu čp. 1035/I. v ulici Karoliny Světlé Wiehl v následujícím roce (1877) postavil opět ve spolupráci s architektem Janem Zeyerem, který patrně navrhoval fasádu činžovního domu čp. 317/15 v ulici Karoliny Světlé "U Vratislavů", kde se inspirovali Palladiův Orazio Porto v Benátkách[34][51] (Poštovská ulice byla v roce 1898 přejmenována podle spisovatelky Karolíny Světlé).[61]

Stavby navržené 1882–1895

[editovat | editovat zdroj]
Detail režného zdiva a štítu Muzea B. Smetany (Staroměstská vodárna)

Výzdoba domů, které Wiehl navrhl v letech 1882–1895, vychází z jeho pojetí výzdoby u prvních nájemních domů navržených v 70. letech. Wiehl v této době intenzívněji studuje renesanční architekturu 16. století v českých městech a na těchto stavbách navržených po roce 1882 postupně formuluje a propracovává svoje pojetí české neorenesance. Podle prvků výzdoby lze jeho architektonické návrhy rozčlenit do třech směrů:

Dobové reakce na Wiehlův architektonický styl

[editovat | editovat zdroj]
Dům Karoliny Světlé 17 (Michal Kmínek)

Wiehlovo do té doby neobvyklé pojetí výzdoby domů vzbudilo pozornost a příznivý ohlas. O tom svědčí svědčí názor historičky a etnografky Renáty Tyršové publikovaný po dokončení domu čp. 1035/17 v ulici Karolíny Světlé:

„Stavby Antonínem Wiehlem vytvořené mají vždy zcela zvláštní a osobitý půvab svůj. Půvab ten nezáleží jen ve vynikajících vlastnostech architektonických, ale též ve výzdobě figurální, kterouž s vybraným vkusem a taktem pro ně si volívá. Je to vždy kus místní biografie, jenž v takové dekoraci sgraffitové, malířské neb sochařské se zračí. Také vlys sgraffitový, kterýž před několika roky prof. Ženíšek pro dům v Poštovské ulici komponoval, líčí nám výjevy z pražského života, zachycené s oním humorem neodolatelným, jehož přední podmínkou jest vnitřní pravda, druhou pak jistá míra idealisace, bez níž všední scény podobného druhu banálními by ostaly. Toto idealisování spočívá zde především v převedení na postavy dětské, čímž zároveň požadavkům dekorativním i zevním poměrům nízkého vlysovitého pruhu je vyhověno. Uprostřed vlysu svého uvádí nás umělec na stavbu domu. Zde vidíme architekta s dvěma přátely, zedníka za zády polírovými dýmku si cpoucího, řadu soudruhů v horlivé práci i roztomilou dělnici o lopatu opřenou. Po obou stranách lešení řadí se scény z pražské přítomnosti, jež snad za půl věku bude již minulostí pozapomenutou a za století kouskem kulturní historie. Hned na okraji zvěčnil Ženíšek marciální držení našich junáckých ostrostřelců. U brány, charakterisované výběrčím, kverlá mlékařka horlivě podezřelý obsah svých bandasek. Ovocnářka v babce pod slunečníkem usazená je skvostným exemplářem pražské hokyně, neméně pak obě klepny v malebných nedbalkách své živé sny po ránu si vyprávějící. Invalidu – flašinetáři je pendantem jiná charakteristická figura – uzenkář, závěrek tvoří sad na ostrově s mrzutým pensistou na lavičce a s dvojicí děvčátek z hudební školy se vracejících, jimž mladý pán rozkošně se dvoří, a konečně lodice „Blesku“, situaci domu poblíž řeky nám připomínající…“[63]

Wiehlův kolega architekt Jan Koula jeho úsilí definoval v roce 1883 ve Zprávách Spolku architektů jako "výklad o vývoji a stylu A. Wiehla"

"........Wiehl bojuje o nové vyjádření architektonické na základě vzorů , pro Prahu a Čechy XVI. a XVII. století typických a ukázal k nim po prvé, když postavil svůj "sgrafitový domek" v Poštovské ulici. Od té doby pilně sbíral památky naší renesance, studoval je a kde mu bylo možno, hleděl jich užíti na svých stavbách. Wiehlovým přičiněním mluví se o "české renesanci"; cítíme oprávněnost tohoto názvu, ale nikdo dosud nestanovil přesně, v čem ráz těch staveb záleží...."[50][64][65]

Dílo Antonína Wiehla

[editovat | editovat zdroj]

Nájemní domy navržené Antonínem Wiehlem

[editovat | editovat zdroj]
Nájemní domy čp. 317/15 a 1035/17 v ulici Karoliny Světlé

Od 70. let 19. století se Wiehl stal vůdčí osobností zejména mezi architekty novorenesančních nájemních domů v Praze.[66][67][68] V letech 1875–1896 bylo podle jeho návrhů v Praze postaveno 11 činžovních domů na Starém Městě, Novém Městě , na Vinohradech (z toho dva byly zbořeny) a v Nuslích. Na těchto stavbách Wiehl postupně propracovával své typické prvky obnovené české renesance: štíty, sgrafita, režné zdivo. Ve spolupráci s Alšem, Ženíškem a dalšími malíři Wiehl na fasádách domů představuje veřejnosti výzdobu s českou vlasteneckou tematikou v duchu českého národního obrození a hrdiny a děje z české mytologie.

Nájemní domy postavené s Janem Zeyerem

[editovat | editovat zdroj]

Nájemní domy postavené s Karlem Gemperlem

[editovat | editovat zdroj]
  • dům čp. 94 (Sadová 1) na Královských Vinohradech (1882), navržený a postavený ve spolupráci s Karlem Gemprlem. Nárožní dům se zvýšeným přízemím a třemi patry a 7 osami. V přízemí rustika, v obou patrech a na štítech sgrafita. V třetím patře alegorie dne a noci a čtyř ročních období (autorem Jakub Schikaneder). V portále domu světlíková mříž. Pod prvním patrem byla deska s označením autorů: H.DOMUS. AEDIF. ANT. WIEHL ET C. GEMPRLE. MDCCCLXXXII. V pozůstalosti Antonína Wiehla se dochovala původní skica, tušová ("rustika sgrafirovaná")[17]
  • nárožní dům U Mladých Goliášů čp. 527/I ve Skořepce Praha 1 Staré Město, Jilská 2, Skořepka 1. Wiehl postavil s Karlem Gemperlem. Návrhy sgrafit Mikoláš Aleš.(1888–1889)[72][72][75][76][77][78]
  • nárožní dům čp. 542 ve Zborovské ulici 42 na Smíchově. Wiehl postavil s Karlem Gemperlem. Návrhy plastik J. V. Myslbek. (1885)[72][79][80][81]
  • nárožní dům čp. 1682 Na Poříčí (or. č. 18), (Havlíčkova č. o. 15). Wiehl postavil s Karlem Gemperlem. (1886)[17]

Nájemní domy postavené Antonínem Wiehlem samostatně

[editovat | editovat zdroj]

Nedochované nájemní domy navržené Antonínem Wiehlem

[editovat | editovat zdroj]

Některé Wiehlovy realizace se nedochovaly z důvodu pozdější demolice:

Veřejné stavby navržené Antonínem Wiehlem

[editovat | editovat zdroj]
Muzeum B.Smetany – původně Novoměstská lávka

Podle Wiehlových návrhů byly realizovány významné stavby a rekonstrukce historických budov v Praze i dalších městech v Čechách:

Rekonstrukce památek navržené Antonínem Wiehlem

[editovat | editovat zdroj]
Štíty Novoměstské radnice (Ondřej Kořínek)

Erudici v památkové péči uplatnil při návrhu rekonstrukce významných historických památek:

Drobné realizace

[editovat | editovat zdroj]

Wiehl je autorem návrhů mříží, luceren a dalších ozdobných prvků výzdoby budov, ulic a parků.

Pomníky, hrobky a náhrobky navržené Antonínem Wiehlem

[editovat | editovat zdroj]
Žižkova mohyla je první Wiehlovou větší realizací (Cheva)

Pomníky a hrobky

[editovat | editovat zdroj]

V Praze byly podle Wiehlova návrhu realizovány pomníky na Vyšehradském hřbitově, na Olšanském hřbitově a na Malvazinkách. Na těchto návrzích spolupracoval se sochaři Josefem Václavem Myslbekem, Josefem Mauderem a Antonínem Poppem.

Rodinné hrobky a náhrobky navržené Wiehlem na Vyšehradském hřbitově

[editovat | editovat zdroj]

Wiehl je autorem řady návrhů hrobek a náhrobků na Vyšehradském hřbitově[17][110]

J. V. Myslbek – Ant. Wiehl Sarkofág V. Švagrovského (1881–1883) (NoJin)
Wassermannova hrobka a hrobka jejich syna ve Slaném
J. V. Myslbek – Pamětní deska J. E. Purkyně Spálená 28 (VítVít)
  • Rodinná hrobka Schmidt ze Schönbergu (1899), deska s renesančním tympánem
  • Brejcha z Ungrů (plastika od Antonína Poppa
  • Bucek
  • Svatopluk Čech (1908)
  • Petr Fischer (+1892)
  • Holub
  • Jirásek (2 varianty z r. 1900)
  • Dr. František Lauschmann
  • Josef Vincenc Novák 4 varianty z let 1904, 1907)
  • Dr.František Ladislav Rieger
  • Špaček
  • Ulrich
  • Vondráček
  • Antonín Wiehl (5 variant z r. 1900)
  • Valentin Teirich (+ 1876)
  • Návrh podstavce pro pomník Jana Karla Škody (1810–1876) na vyšehradském hřbitově (medialon od Josefa Václava Myslbeka) (1878)[17]
  • Mramorový sarkofág V. Švagrovského (spolupráce s Josefem Václavem Myslbekem) (1883)[17]
  • Hrobka sourozenců Srbových v Praze 5 na Malvazinkách

Podle Wiehlových návrhů byly realizovány pomníky a náhrobky i na dalších místech v Čechách, kde Wiehl pravidelně pobýval (Slaný u bratra Julia a ve Smolnici na Wiehlově letním sídle):

Vily navržené Antonínem Wiehlem

[editovat | editovat zdroj]

Wiehl je autorem návrhu vil významných osobností:

Nerealizované návrhy Antonína Wiehla

[editovat | editovat zdroj]

Antonín Wiehl je autorem dalších architektonických návrhů a projektů, které nebyly realizovány (ve vypsané soutěži nebyly vybrány, záměr nebyl realizován nebo Wiehl předložil svůj návrh v několika variantách).

Wiehlův odkaz

[editovat | editovat zdroj]

Wiehlovo dílo je obdivuhodné počtem staveb i jejich architekturou. Jeho tvorba ovlivnila široký okruh mladších architektů: Osvalda Polívku, Antonína Balšánka, Jana Koulu, Jiřího Stibrala, Rudolfa Kříženeckého, Jana Zeyera, Rudolfa Štecha.[68] Naprostá Wiehlových dochovaných staveb byla prohlášena za kulturní památku.[117] Svému neokázalému vlastenectví zůstal věrný i ve své poslední vůli, kterou velkoryse obdaroval řadu českých institucí v oboru vědy, techniky a vzdělávání. Dům na Václavském náměstí odkázal České akademii věd a umění.[14] a podle přání Wiehla slouží od jeho smrti jako majetek Akademie věd České republiky potřebám nakladatelství Academia. Návštěvníkům nakladatelství a knihkupectví to v přízemí Wiehlova domu připomíná pamětní deska:

C. K. STAVEBNÍ RADA ARCHITEKT / ANTONÍN WIEHL / A JEHO MANŽELKA / MARIE WIEHLOVÁ / ROD. LUKÁŠOVÁ / VĚNOVALI TENTO DŮM / I OSTATNÍ SVÉ JMĚNÍ / ČESKÉ AKADEMII CÍSAŘE / FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY / SLOVESNOST A UMĚNÍ, / ABY Z NĚHO ZALOŽEN BYL / FOND ARCHITEKTA / ANT. WIEHLA A MANŽELKY / JEHO MARIE K POVZBUZOVÁNÍ / VĚDECKÝCH OBJEVŮ / A TECHNICKÝCH VYNÁLEZŮ.

Pamětní deska Wiehlova domu[118]

České akademii věd a umění odkázal i svoje jmění na založení Národohospodářského ústavu. Umělecké sbírky odkázal Technickému muzeu v Praze[P 2][119], knihovnu, fotografie a starožitnosti Uměleckoprůmyslovému muzeu, obrazy, kartony, k nástěnným dekoracím a plastiky Moderní galerii.[14] Nápis na Wiehlově hrobce v arkádách Vyšehradského hřbitova vystihuje význam a rozsah jeho podpory české vědy, vzdělávání a umění: ...maje na srdci čest a slávu svého národa i pokrok lidský určil milionové jmění své vědeckým a technickým vynálezům českým tedy neumřel, žije....

Galerie Antonína Wiehla

[editovat | editovat zdroj]

Antonín Wiehl

[editovat | editovat zdroj]
  • Antonín Wiehl
    Antonín Wiehl
  • Antonín Wiehl
    Antonín Wiehl

Wiehla učili a ovlivnili

[editovat | editovat zdroj]
  • Josef Zítek
    Josef Zítek
  • Josef Niklas (1895 Vilim)
    Josef Niklas (1895 Vilim)
  • Andrea Palladio
    Andrea Palladio
  • František Schmoranz
    František Schmoranz

Wiehlovi spolupracovníci

[editovat | editovat zdroj]

Architekti

[editovat | editovat zdroj]

Malíři

[editovat | editovat zdroj]

Sochaři

[editovat | editovat zdroj]

Místa spojená s Antonínem Wiehlem

[editovat | editovat zdroj]
  • Wiehlův dům na Václavském nám. v Praze
    Wiehlův dům na Václavském nám. v Praze
  • Vila Antonína Wiehla ve Smolnici
    Vila Antonína Wiehla ve Smolnici
  • Hrobka Antonína Wiehla v arkádách Vyšehradského hřbitova.
    Hrobka Antonína Wiehla v arkádách Vyšehradského hřbitova.
  • Nápis na hrobce Antonína Wiehla připomínající jeho odkaz české vědě, technice a umění
    Nápis na hrobce Antonína Wiehla připomínající jeho odkaz české vědě, technice a umění
  • Divadelní 1032/I., kde měl Wiehl kancelář
    Divadelní 1032/I., kde měl Wiehl kancelář
  • Havlíčkova (Jezdecká) 1682 (vlevo), kde měl Antonín Wiehl kancelář
    Havlíčkova (Jezdecká) 1682 (vlevo), kde měl Antonín Wiehl kancelář

Veřejné stavby navržené Antonínem Wiehlem

[editovat | editovat zdroj]

Kostely, fary, pomníky, hrobky navržené Antonínem Wiehlem

[editovat | editovat zdroj]
  • Pomník Jana Žižky - Žižkovo Pole
    Pomník Jana Žižky - Žižkovo Pole
  • Slavín na Vyšehradském hřbitově
    Slavín na Vyšehradském hřbitově
  • Fara u kostela sv. Petra, Biskupská 13, Praha-Nové Město
    Fara u kostela sv. Petra, Biskupská 13, Praha-Nové Město
  • Sbor Jednoty bratrské v Mladé Boleslavi
    Sbor Jednoty bratrské v Mladé Boleslavi
  • Dřevěná zvonice u kostela sv. Ludmily v Mělníku
    Dřevěná zvonice u kostela sv. Ludmily v Mělníku
  • Dobříš kostel Nejsvetejsi Trojice
    Dobříš kostel Nejsvetejsi Trojice
  • Pomník Jana Žižky z Trocnova v Čáslavi
    Pomník Jana Žižky z Trocnova v Čáslavi

Nájemní domy a vily navržené Antonínem Wiehlem

[editovat | editovat zdroj]
  • Schnirchův dům, Vinohrady, Mikovcova 5
    Schnirchův dům, Vinohrady, Mikovcova 5
  • Městský dům U Bechyňů, Praha 1-Staré Město, Skořepka čp. 527
    Městský dům U Bechyňů, Praha 1-Staré Město, Skořepka čp. 527
  • Nájemní dům Na poříčí 1682/18
    Nájemní dům Na poříčí 1682/18
  • Činžovní dům (Staré Město), Praha 1, Karoliny Světlé 317/15
    Činžovní dům (Staré Město), Praha 1, Karoliny Světlé 317/15
  • Činžovní dům (Staré Město), Praha 1, Karoliny Světlé čp. 1037/17, Staré Město
    Činžovní dům (Staré Město), Praha 1, Karoliny Světlé čp. 1037/17, Staré Město
  • Nájemní dům Zborovská – Vodní, čp. 542
    Nájemní dům Zborovská – Vodní, čp. 542
  • Měšťanský dům čp. 560 na Wilsonově ulici ve Slaném
    Měšťanský dům čp. 560 na Wilsonově ulici ve Slaném
  • Praha-Staré Město, Divadelní 14
    Praha-Staré Město, Divadelní 14
  • Duslova vila v Berouně
    Duslova vila v Berouně

Detaily fasád staveb Antonína Wiehla

[editovat | editovat zdroj]
  • Detail fasády Wiehlova domu
    Detail fasády Wiehlova domu
  • Detail fasády Smetanova muzea
    Detail fasády Smetanova muzea
  • Přízemí Smetanova muzea z Novotného lávky
    Přízemí Smetanova muzea z Novotného lávky
  • Pohled na přízemí Smetanova muzea z Karlovy mostu – povodně 2013
    Pohled na přízemí Smetanova muzea z Karlovy mostu – povodně 2013
  • Sgrafita na Wiehlově domě ve Slaném z Divadelní ulice
    Sgrafita na Wiehlově domě ve Slaném z Divadelní ulice
  • Novoměstská radnice – detail štítu z podhledu
    Novoměstská radnice – detail štítu z podhledu
  • Znak Malé Strany na budově Městské spořitelny
    Znak Malé Strany na budově Městské spořitelny
  • Žižkova mohyla – detail podstavce s nápisy
    Žižkova mohyla – detail podstavce s nápisy
  • Dům U Bechyňů – detail fasády
    Dům U Bechyňů – detail fasády
  • Duslova vila (Beroun) – detail průčelí
    Duslova vila (Beroun) – detail průčelí
  • Hrobka Daubků detail režného zdiva a hlavice sloupu
    Hrobka Daubků detail režného zdiva a hlavice sloupu
  • Zvonice u sv. Ludmily Mělník
    Zvonice u sv. Ludmily Mělník
  • Městská přečerpávací stanice. Štít budovy
    Městská přečerpávací stanice. Štít budovy
  • Detail Slavína
    Detail Slavína
  • Slavín – detail desek se jmény pohřbených
    Slavín – detail desek se jmény pohřbených
  • Arkády Vyšehradského hřbitova
    Arkády Vyšehradského hřbitova
  • Detail klenby arkád Vyšehradského hřbitova
    Detail klenby arkád Vyšehradského hřbitova

Pozůstalost

[editovat | editovat zdroj]

Sochařské modely a skici přešly s odkazem vdovy Marie Wiehlové – Ullmannové do sbírek Národního muzea v Praze.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Wiehl se v době studia v Plzni měl možnost seznámit s původní renesanční podobou plzeňské radnice. Nutno zdůraznit, že Koulova rekonstrukce (1902–1910) vzhled průčelí radnice příliš nezměnila. Důvodem bylo mj. i zadání města Plzně jako investora, aby byl co nejvíce zachován renesanční styl budovy. Příkladem bylo zachování charakteristických tří štítů, které Koula původně zamýšlel odstranit z důvodu jejich havarijního stavu. Stejně tak nedošlo ke změnám na oknech a na mohutné bosáži přízemí. Zbytky původních renesančních malby mezi okny prvního poschodí (Stvoření člověka, Kain a Ábel, Šalamounův soud, Adam a Eva) Koula nahradil typickými obrozeneckými motivy, které však dokázal provést v podobě připomínající charakteristickou renesanční výzdobu radnice z 2. poloviny 16. století. Příkladem pro srovnání může být průčelí renesanční Staré radnice v Prachaticích (1570 - 1571). Toto pojetí plně konvenovalo výtvarnému názoru Wiehla na všech jeho stavbách v Praze (v době přípravy a realizace Koulovy rekonstrukce Plzeňské radnice se Wiehl ze zdravotních důvodů již nevěnoval architektonické tvorbě). Typickým příkladem je Dům čp. 1682 Na Poříčí (1885 - 1886). Wiehlova autorita a užití prvků původní radnice v Plzni se projevilo i tím, že jej město Plzeň určilo jako jediného rozhodce k výběru ze dvou předložených návrhů. Wiehl ve svém rozhodnutí ve prospěch Koulova projektu zdůrazňuje, že lépe vyhověl požadavku "archeologickému" (i když zároveň zhodnotil i Balšánkův projekt jako cenný). Tyto skutečnosti dokládá Koulův projekt rekonstrukce (pozůstalost v archivu NTM), dokumentace stavu před rekonstrukcí (Archiv města Plzně - „Stav průčelí radnice král. města Plzně r. 1904") a dobové snímky radnice. V literatuře se významem Plzeňské radnice v české architektuře renesanční a novorenesanční věnoval např. Jiří Kropáček, Jan Muk, Jarmila Krčálová, Zdeněk Fišera, Karel Kibic a další. Významným zdrojem je tvorba významného plzeňského historika a muzeologa Ladislav Lábka. Problematiku dokreslují i teoretické práce obou protagonistů soutěže na rekonstrukci radnice Jana Kouly a Antonín Balšánek.
  2. ↑ Wiehlova pozůstalost ve fondu NTM obnáší většinu projektové dokumentace k jeho stavbám, náčrtníky, akvarely z jeho studijních cest, fotografickou dokumentaci, výstřižky novinových a časopiseckých článků a další dokumenty. Přehled je uveden v tabulce Pozůstalost Antonína Wiehla v archivu Národního technického muzea v Praze

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ hrob architekta Antonína Wiehla na Vyšehradském hřbitově v Praze. 212.47.2.130 [online]. [cit. 2019-03-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-05-29. 
  2. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  3. ↑ dle zápisu v matrice zemřelých zemřel Antonín Wiehl 3. listopadu 1910
  4. ↑ Matriční záznam o úmrtí a pohřbu Antonína Wiehla farnosti při kostele Panny Marie Sněžné na Novém Městě pražské
  5. ↑ a b WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  6. ↑ a b c VLČEK, Pavel; NAŇKOVÁ, Věra; Vítovský, et al. Antonín Wiehl. In:Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Příprava vydání Pavel Vlček; redakce Jaroslav Havel, Běla Trpišovská. První. vyd. Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, 2004. 768 s. ISBN 80-200-0969-8. S. 712–713. 
  7. ↑ a b WUNSCH, Hugo; TEIGE, Josef. Zpráva o činnosti Komise pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek král. hl. města Prahy. In: Almanach královského hlavního města Prahy na rok 1899. Ročník 2. Redakce Lešer Václav. první. vyd. Praha: Důchody obce královského hlavního města Prahy, 1899. 469 s. Dostupné online. Kapitola Zpráva o činnosti Komise pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek král. hl. města Prahy., s. 249–265. 
  8. ↑ a b c d HERMAN,, František. Dějiny "Komisse pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek" král. hlav. města Prahy. In HERAIN, Jan, et al. Zprávy komisse pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek král. hlav. města Prahy.. první. vyd. Svazek prvý. Praha : Tiskem "Politiky" závodu tiskařského a vydavatelského: nákladem vlastním, 1904. S. 46–57. 
  9. ↑ VLČEK, Pavel; NAŇKOVÁ, Věra; Vítovský, et al. Antonín Wiehl. In:Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Příprava vydání Pavel Vlček; redakce Jaroslav Havel, Běla Trpišovská. První. vyd. Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, 2004. 768 s. ISBN 80-200-0969-8. S. 713. 
  10. ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 6. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  11. ↑ TOMAN, Prokop. Nový slovník československých výtvarných umělců. 3. vyd. Svazek 2. Praha: Rudolf Ryšavý : Tvar, 1950. Heslo Schmoranz, František starší, s. 429. 
  12. ↑ heslo Schmoranz František starší. In: kolektiv autorů. [[Ottův slovník naučný|Ottův slovník naučný]]. Praha: Jan Otto, 1888–1909. ISBN 80-7203-007-8. Svazek XXIII. S. 14.
  13. ↑ JUNKOVÁ, Blažena. Bibliografie města Poličky ve fondech knihovny Městského muzea a galerie Polička. Polička: Městské muzeum a galerie, 2001. ISBN 80-902459-5-1. 
  14. ↑ a b c d WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 7. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  15. ↑ Národní archiv, Konskripční seznamy pražského obyvatelstva z let 1790–1850, arch. Anton Wiehl
  16. ↑ a b BOJAROVÁ, Martina. Hrobka rodu Daubků od Antonína Wiehla v Litni na Berounsku.. Památky středních Čech. Roč. 18, čís. 2, s. 26. Dostupné online [cit. 2014-11-30].  Archivováno 25. 9. 2015 na Wayback Machine.
  17. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad ae af ag ah ai WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 23. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  18. ↑ a b c Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 39967/1-1138 [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. 
  19. ↑ ŽENATÝ, Emil. Šedesát let Spolku československých inženýrů 1865-1925. Praha: Spolek československých inženýrů, 1925. S. 195, 31. 
  20. ↑ ROZINKOVÁ, Kateřina. Renáta Tyršová a její role ve výtvarné kritice a teorii poslední čtvrtiny 19. století [online]. Praha: Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta, Ústav pro dějiny umění, 2013. Dostupné online. 
  21. ↑ PROUSEK, Jan. Dřevěné stavby starobylé roubené a lidový nábytek v severo-východních Čechách. Praha: Šimáček, 1895. 
  22. ↑ DLASK, Josef. Paměti sedláka Josefa Dlaska. Úvodní studie Josef Pekař; poznámky a doslov František Kutnar. Praha: Melantrich, 1941. 
  23. ↑ a b CZUMALO, Vladimír. Czumalova nástěnka.Výstaviště s opravou a omluvou [online]. Praha: Czumalo Vladimír, 2013-11-13 [cit. 2015-10-02]. Dostupné online. 
  24. ↑ ČECH, Svatopluk. Matěj Brouček na výstavě (M. Brouček tentokráte na světové výstavě) [online]. Brno: Tribun EU, 2009 [cit. 2015-10-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-10-07. ISBN 978-80-7399-370-2. 
  25. ↑ ČECH, Svatopluk. M. Brouček tentokráte na světové výstavě. Praha: František Topič, 1899. 190 s. 
  26. ↑ BOJAROVÁ, Martina. Hrobka rodu Daubků od Antonína Wiehla v Litni na Berounsku.. Památky středních Čech. Roč. 18, čís. 2, s. 23. Dostupné online [cit. 2014-11-30].  Archivováno 25. 9. 2015 na Wayback Machine.
  27. ↑ a b c WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 11. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  28. ↑ a b WUNSCH, Hugo; TEIGE, Josef. Zpráva o činnosti Komise pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek král. hl. města Prahy. In: Almanach královského hlavního města Prahy na rok 1899. Ročník 2. Redakce Lešer Václav. první. vyd. Praha: Důchody obce královského hlavního města Prahy, 1899. 469 s. Dostupné online. Kapitola Zpráva o činnosti Komise pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek král. hl. města Prahy, s. 249–252. 
  29. ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 9. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  30. ↑ Muzeum hlavního města Prahy. Břetislav Jelínek. In:Muzeum hlavního města Prahy [online]. Praha: Muzeum hlavního města Prahy [cit. 2015-10-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04. 
  31. ↑ POTOČEK, Václav. Vyšehradský hřbitov.Antonín Wiehl, hrob č. 12, oddělení ark. 14 [online]. Praha: Správa pražských hřbitovů [cit. 2015-09-27]. Dostupné online. 
  32. ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 8. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  33. ↑ BUKAČOVÁ, Irena. Antonín Wiehl. První. vyd. Plasy: Město Plasy, 2010. 52 s. ISBN 978-80-254-8282-7. S. 1–52. 
  34. ↑ a b BOHÁČOVÁ, Kateřina. Antonín Wiehl a jeho pražské novorenesanční stavby.. Fotografie Archiv autorky. www.wikipedia.org. Stavba. Vydává Business Media CZ,s.r.o. Praha. 2011, roč. 18/2011, čís. 3, s. 69. Dostupné online [cit. 2016-02-12]. ISSN 1210-9568.  Archivováno 16. 2. 2016 na Wayback Machine.
  35. ↑ *VYBÍRAL, Jindřich. Česká architektura na prahu moderní doby – devatenáct esejů o devatenáctém století.. Praha: [s.n.], 2002. 336 s. ISBN 80-7203-475-8. S. 78. 
  36. ↑ ŽÁKOVEC, František. Chrám znovuzrození. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1918 (1918 tisk). S. 101. 
  37. ↑ a b LODR, Alois. J. V. Myslbek. Korespondence/uspořádal, průvodní slovo a předmluvu napsal A. Lodr. první. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1960. 513 s. (Paměti). S. 219. 32 obr. příl., 109 čb. obr.Seznam dokumentárních příloh. - Seznam obr. - Lit.. 
  38. ↑ VOLAVKA, Vojtěch. Josef Václav Myslbek / fotografoval Josef Ehm ; [úvod napsal Vojtěch Volavka ; úpravu navrhl a řídil Emanuel Purghart]. Praha: V. Neubert a synové, 1942. 125 s. 
  39. ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 20, 24. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  40. ↑ a b KUDLÁČOVÁ, Markéta. Architekt souladu Antonín Wiehl a jeho cesta k české renesanci. Dějiny a současnost. Roč. 2006, čís. 12. Dostupné online [cit. 2014-11-30]. 
  41. ↑ a b c d KUDLÁČOVÁ, Markéta. Příběh dvou hrobek. Místa posledního odpočinku Ringhofferových a Daubků a jejich umělecké zpracování. Kudláčová, Markéta. In: . [Sv.] 3, sborník příspěvků ze zasedání k problematice sepulkrálních památek, pořádaných Ústavem dějin umění AV ČR, v. v. i., v letech 2008-2010. In: Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i. Epigraphica & Sepulcralia. [Sv.] 3, sborník příspěvků ze zasedání k problematice sepulkrálních památek, pořádaných Ústavem dějin umění AV ČR, v. v. i., v letech 2008-2010. Praha: Artefactum, 2011. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-02-15. ISBN 978-80-86890-35-7. Svazek 3. S. 219–231.. Archivováno 15. 2. 2016 na Wayback Machine.
  42. ↑ Městská spořitelna pražská. Nová budova Městské spořitelny pražské. první. vyd. Praha: Městská spořitelna pražská, 1894 (1894 tisk). 17 s., 42 il. s. Dostupné online. S. 5. 
  43. ↑ PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 45–48. Dostupné online.
  44. ↑ LACINA, Vlastislav. Daubek, Josef Šebestián. In: VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla. Biografický slovník českých zemí, 12. sešit. D–Die. Praha: Libri, 2009. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-09-24. ISBN 978-80-7277-415-9. S. 133. Archivováno 24. 9. 2015 na Wayback Machine.
  45. ↑ a b VYBÍRAL, Jindřich. „Česká“ versus „italská“ neorenesanční vila. Antonín Wiehl, Antonín Barvitius a jejich mecenáši. S. 83–90, 89. Zprávy památkové péče [online]. 2014 [cit. 2014-12-14]. Roč. 74, čís. 3, s. 83–90. Dostupné online. 
  46. ↑ a b BOJAROVÁ, Martina. Hrobka rodu Daubků od Antonína Wiehla v Litni na Berounsku.. Památky středních Čech. Roč. 18, čís. 2, s. 22–27. Dostupné online [cit. 2014-11-30].  Archivováno 25. 9. 2015 na Wayback Machine.
  47. ↑ PODLAHA, Antonín. Posvátná místa království Českého. Dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvátných soch, klášterů a jiných pomníků katolické víry a nábožnosti v království Českém. Řada první: Arcidiecese Pražská, Díl II., Vikariáty: Berounský, Bystřický a Plzeňský. Sepsal Antonín Podlaha.. první. vyd. Praha: Nákladem Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1908 (1908 tisk). 230 s. (Knih "Dědictví Svatojanského" čís. 101.. Podíl údů "Dědictví Svatojanského" na rok 1908 čís. 3). Kapitola 6.Liteň, fara, s. 61–67. 
  48. ↑ a b Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 34255/2-345 [online]. Praha: Národní památkový ústav v Praze [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. 
  49. ↑ KERNOVÁ, Petra. Sochař Josef Mauder (1854-1920). Olomouc, 2011 [cit. 2015-10-12]. 131 (132-163 Textové přílohy a Obrazové přílohy) s. diplomová práce (Mgr.). Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta. Katedra dějin umění.. Vedoucí práce Doc. PaedDr. Alena Kavčáková, Dr.. s. 23–24. Dostupné online.
  50. ↑ a b WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 2. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  51. ↑ a b c d e WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 12–13. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  52. ↑ HELLER,, Saturnin O. Renaissance moderních průčelí našich a vztah k renaissanci původní.. Zprávy spolku architektů a inženýrů v Království českém. Roč. XVIII/1883, čís. 12, s. 3–13. 
  53. ↑ KOULA, Jan. Domy pp.architektů V.Skučka a J.Zeyera.. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v Království českém. Roč. XXII/1887-88, čís. sešit2, s. 2–4. 
  54. ↑ NOVÁK, Láďa. O sgraffitu, in: Dílo,. Praha: [s.n.], 1911. S. 119. 
  55. ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 26. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  56. ↑ SVOBODA, Emanuel. Alšovy nástěnné obrazy v pražských ulicích. Ochrana památek. Roč. Roč. XXVII, č. , (1952),, čís. 3, s. 21. Whielův dům. ISSN null. 
  57. ↑ JANKOVÁ, Yvonne. Motivy z českých dějin na novorenesančních fasádách 19. století. In: Staletá Praha XVI,. Praha: Národní památkový ústav územní odborné pracoviště v hlavním městě Praz, 1983. S. 257–274, 268. 
  58. ↑ a b c d WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 21. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  59. ↑ a b BOHÁČOVÁ, Kateřina. Antonín Wiehl a jeho pražské novorenesanční stavby.. Fotografie Archiv autorky. www.wikipedia.org. Stavba. Vydává Business Media CZ,s.r.o. Praha. 2011, roč. 18/2011, čís. 3, s. 69–70. Dostupné online [cit. 2016-02-12]. ISSN 1210-9568.  Archivováno 16. 2. 2016 na Wayback Machine.
  60. ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 14. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  61. ↑ Karoliny Světlé. In: Městská část Praha 1. Uličník. [online]. Praha: Městská část Praha 1 [cit. 2015-10-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-05. 
  62. ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 12–15. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  63. ↑ TYRŠOVÁ, Renáta. Z pouličního života pražského na domě svatováclavské záložny v Poštovské ul.. Světozor. Roč. XX, čís. 1866, s. 1866. 
  64. ↑ KOULA, Jan. Výklad o vývoji a stylu A. Wiehla". Zprávy Spolku architektů a inženýrů v království Českém. Roč. XVIII. (1883), čís. I., s. 7–8. 
  65. ↑ KOULA, Jan. Majorátní dům knížat Schwarzeberků na Hradčanech. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v království Českém. Roč. XVIII. (1883), čís. II., s. 2–3. 
  66. ↑ BOHÁČOVÁ, Kateřina. Antonín Wiehl a jeho pražské novorenesanční stavby.. Fotografie Archiv autorky. www.wikipedia.org. Stavba. Vydává Business Media CZ,s.r.o. Praha. 2011, roč. 18/2011, čís. 3, s. 69–71. Dostupné online [cit. 2016-02-12]. ISSN 1210-9568.  Archivováno 16. 2. 2016 na Wayback Machine.
  67. ↑ PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 26–30. Dostupné online.
  68. ↑ a b DVOŘÁK, Kamil. Antonín Wiehl [online]. Brno: Archiweb, s.r.o., Vídeňská 23 Brno [cit. 2015-09-21]. Dostupné online. 
  69. ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 40224/1-1315 [online]. Praha: Národní památkový ústav v Praze [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. 
  70. ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 40912/1-1762 [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. 
  71. ↑ a b c d WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 22. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  72. ↑ a b c d e f g h i j BOHÁČOVÁ, Kateřina. Antonín Wiehl a jeho pražské novorenesanční stavby.. Fotografie Archiv autorky. www.wikipedia.org. Stavba. Vydává Business Media CZ,s.r.o. Praha. 2011, roč. 18/2011, čís. 3, s. 70. Dostupné online [cit. 2016-02-12]. ISSN 1210-9568.  Archivováno 16. 2. 2016 na Wayback Machine.
  73. ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 38410/1-442 [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2015-09-24]. Dostupné online. 
  74. ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 38410/1-162 [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. 
  75. ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 24–25. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  76. ↑ VLČEK, Pavel; ET AL. Umělecké památky Prahy. Staré Město, Josefov.. první. vyd. Praha: Academia, 1996. 639 s. ISBN 80-200-0563-3. S. 348–349. 
  77. ↑ PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 108. Dostupné online.
  78. ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 40859/1-1728 [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. 
  79. ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 24. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  80. ↑ PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 29–30. Dostupné online.
  81. ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 40380/1-1410 [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. 
  82. ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 39967/1-1138 [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. 
  83. ↑ BOHÁČOVÁ, Kateřina. Antonín Wiehl a jeho pražské novorenesanční stavby.. Fotografie Archiv autorky. www.wikipedia.org. Stavba. Vydává Business Media CZ,s.r.o. Praha. 2011, roč. 18/2011, čís. 3, s. 71. Dostupné online [cit. 2016-02-12]. ISSN 1210-9568.  Archivováno 16. 2. 2016 na Wayback Machine.
  84. ↑ POCHE, Emanuel; ET AL. Umělecké památky Čech. Sv. 3.. 1. vyd. Praha: Academia,, 1980. S. 336.. 
  85. ↑ KUCHYŇKA, Zdeněk; PŘIBYL. Slaný. Praha: Enigma, 1995. 17 s. 
  86. ↑ PŘIBYL, Vladimír. Wiehlův dům. S. 16.. Slánská radnice [online]. [cit. 2015-10-02]. Roč. 6-2003, čís. 3, s. 16.. 
  87. ↑ Wiehlův dům (Slaný, Česko). Wiehlův dům (Slaný, Česko) [online]. Soubor jmen korporací - regionální památky. Kladno: Středočeská vědecká knihovna v Kladně, příspěvková organizace [cit. 2015-10-02]. Dostupné online. 
  88. ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 21934/2-582 [online]. Praha: Národní památkový ústav v Praze [cit. 2015-10-02]. Dostupné online. 
  89. ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 38320/1-105 [online]. Praha: Národní památkový ústav v Praze [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. 
  90. ↑ JÁSEK,, Jaroslav; BENEŠ, Jaroslav. Pražské vodní věže. první. vyd. Praha: VR Atelier, 2000. 104 s. Dostupné online. ISBN 80-238-6478-5. Kapitola Nerealizované vodní věže, s. 97–99. Resumé v angl., něm., fr.. 
  91. ↑ ING. KOŘÍNEK., Robert; KOŘÍNKOVÁ, Petra. Věžový vodojem.Praha - Nové Město. [online]. Praha: SPOLEČENSTVO VODÁRENSKÝCH VĚZÍ [cit. 2015-10-23]. Nerealizovaná stavba. Vodojem měl stát ve vodárenském areálu Karlov (na Sokolské ulici).. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-11-17. 
  92. ↑ Pražské hřbitovy. Vyšehradský hřbitov. Slavín. [online]. Praha: Správa pražských hřbitovů [cit. 2015-09-27]. Dostupné online. 
  93. ↑ KERNOVÁ, Petra. Sochař Josef Mauder (1854-1920) (7.3. Slavín – pantheon na Vyšehradě /1889 – 1894/). Olomouc, 2011 [cit. 2015-10-12]. 131 (132-163 Textové přílohy a Obrazové přílohy) s. diplomová práce (Mgr.). Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta. Katedra dějin umění.. Vedoucí práce Doc. PaedDr. Alena Kavčáková, Dr.. s. 78–86. Dostupné online.
  94. ↑ PTÁČKOVÁ, Hana. Ptáčková Hana, Sochařské dílo Josefa Maudra, 1983, diplomová (disertační) práce, 166 s. Katedra dějin umění a estetiky, Filozofická fakulta, Univerzita Karlova, Praha. Praha, 1983 [cit. 2015-10-12]. 166 s. diplomová (disertační) práce. Katedra dějin umění a estetiky, Filozofická fakulta, Univerzita Karlova, Praha. Vedoucí práce ?. s. 1–166. Dostupné online.
  95. ↑ a b Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 40601/1-1567 [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. 
  96. ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 38921/1-488 [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. 
  97. ↑ Městská spořitelna pražská. Nová budova Městské spořitelny pražské. první. vyd. Praha: Městská spořitelna pražská, 1894 (1894 tisk). 17 s., 42 il. s. Dostupné online. S. 1–17. 
  98. ↑ RUTH, František; KÖRBER, Pavel. Kronika královské Prahy a obcí sousedních : Karlova třída - U Půjčovny. první. vyd. Praha: Körber, 1904 (1904 tisk). 473-898, 12 příl. : ilustr. s. Dostupné online. S. 836. Nezkrácené určení roku vydání: [1904], Díl 2, sv. 3-4, chybí s. 583-586, 787-788. 
  99. ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 39835/1-1186 [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. 
  100. ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 40105/1-1271 [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. 
  101. ↑ a b c d e WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 27. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  102. ↑ a b c WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 10. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  103. ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 11723/1-1202 [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. 
  104. ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 26196/2-1358 [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. 
  105. ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 11517/2-4347 [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. 
  106. ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 18621/2-1652 [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. 
  107. ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 20616/6-365 [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. 
  108. ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 31842/2-927 [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. 
  109. ↑ PODLAHA, Antonín. Posvátná místa království Českého. Dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvátných soch, klášterů a jiných pomníků katolické víry a nábožnosti v království Českém. Řada první: Arcidiecese Pražská, Díl II., Vikariáty: Berousnký, Bystřický a Plzeňský. Sepsal Antonín Podlaha.. první. vyd. Praha: Nákladem Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1908 (1908 tisk). 230 s. (Knih "Dědictví Svatojanského" čís. 101.. Podíl údů "Dědictví Svatojanského" na rok 1908 čís. 3). Kapitola 6.Liteň, fara, s. 61–67. 
  110. ↑ JEŘÁBEK, František. Průvodce po pražských hřbitovech. Praha: František Jeřábek, 1910. 144 s. S. 84–86. 
  111. ↑ 28 Duslova vila [online]. Beroun: Město Beroun [cit. 2015-09-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-09-29. 
  112. ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 11517/2-4347 [online]. Praha: Národní památkový ústav ČR [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. 
  113. ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 43338/5-1425 [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. 
  114. ↑ Antonín Wiehl.Historie obce. in Smolnice oficiální web obce [online]. Smolnice: Obec Smolnice [cit. 2015-11-07]. Dostupné online. 
  115. ↑ GIUSTINO, Cathleen M. Za Prahu zdravější. Modernizace města a politická moc (kolem roku 1900). S. 21–23. Dějiny a současnost Kulturně historická revue [online]. [cit. 2015-10-13]. Roč. 2005, čís. 11, s. 21–23. Dostupné online. ISSN 0418-5129. 
  116. ↑ BEČKOVÁ, Kateřina; HRŮZA, Jiří; ET AL. Asanace - zatracovaný i obdivovaný projekt obce Pražské In: Pražská asanace. K 100.výročí vydání asanačního zákona pro Prahu. první. vyd. Svazek 93. Praha: Muzeum hlavního města Prahy, 1993. 137 s. (Acta Musei Pragensis). Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-06. ISBN 80-85394-01-4. S. 34–56. Résumé německy s. 135-136..  Archivováno 6. 3. 2016 na Wayback Machine.
  117. ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky. [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. 
  118. ↑ Pamětní desky.WIEHL Antonín a manželka Marie - Praha 1, Nové Město, Vodičkova 792/40, Wiehlův dům, přízemí u schodiště [online]. Praha: Pamětní desky osobností uvnitř pražských objektů, 2013-05-23 [cit. 2015-10-09]. Dostupné online. 
  119. ↑ KODERA, Pavel. Od skici k prováděčce. Pozůstalost Antonína Wiehla v Archivu architektury a stavitelství Národního technického muzea. In:Antonín Wiehl. sborník příspěvků přednesených na konferenci pořádané ke 100. výročí úmrtí významného českého architekta v Plasích 23. září 2010.. první. vyd. Svazek 7. Plasy: Město Plasy, 2010 (2010 tisk). 45 s. (Tilia Plassensis). Dostupné online. ISBN 978-80-254-9141-6. S. nečíslováno (30-36). Obsahuje bibliografie a bibliografické odkazy.  Archivováno 23. 5. 2015 na Wayback Machine.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • BALŠÁNEK, Antonín. Belvedere : Letohrádek královny Anny na Hradčanech. Praha: Topič, [1897]. Dostupné online. 
  • BARTOŠOVÁ;, Veronika; PAVLÍČEK, Tomáš; ET AL. Slavné vily Ústeckého kraje. první v českém jazyce. vyd. Ostrava - Zábřeh: Foibos, 2008. 168 s. (Slavné vily). Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-07-09. ISBN 9788087073049. Kapitola Wiehlova vila. Dvoupodlažní vila se vyjímá na návrší nad vsí plnou chalup a bohatých statků jako renesanční tvrz.. Ilustrace (převážně barev.), mapy, plány.  Archivováno 9. 7. 2021 na Wayback Machine.
  • BOHÁČOVÁ, Kateřina. Antonín Wiehl a jeho pražské novorenesanční stavby.. Fotografie Archiv autorky. www.wikipedia.org. Stavba. Vydává Business Media CZ,s.r.o. Praha. 2011, roč. 18/2011, čís. 3, s. 69–71. Dostupné online [cit. 2016-02-12]. ISSN 1210-9568.  Archivováno 16. 2. 2016 na Wayback Machine.
  • BOJAROVÁ, Martina. Hrobka rodu Daubků od Antonína Wiehla v Litni na Berounsku.. Památky středních Čech. Roč. 18, čís. 2, s. 22–27. Dostupné online [cit. 2014-11-30].  Archivováno 25. 9. 2015 na Wayback Machine.
  • BUKAČOVÁ, Irena. Antonín Wiehl. sborník příspěvků přednesených na konferenci pořádané ke 100. výročí úmrtí významného českého architekta v Plasích 23. září 2010.. Svazek 7. Plasy: Město Plasy, 2010 (2010 tisk). 45 s. (Tilia Plassensis). ISBN 978-80-254-9141-6. Kapitola Pomníky, náhrobky, hřbitovy, s. nečíslováno. Obsahuje bibliografie a bibliografické odkazy. 
  • BUKAČOVÁ, Irena. Antonín Wiehl. První. vyd. Plasy: Město PLasy, 2010. 52 s. ISBN 978-80-254-8282-7. S. 1–52. 
  • CZUMALO, Vladimír. Czumalova nástěnka.Výstaviště s opravou a omluvou [online]. Praha: Czumalo Vladimír, 2023-11-13 [cit. 2015-10-02]. Dostupné online. 
  • ČECH, Svatopluk. Matěj Brouček na výstavě (M. Brouček tentokráte na světové výstavě) [online]. Brno: Tribun EU, 2009 [cit. 2015-10-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-10-07. ISBN 978-80-7399-370-2. 
  • ČECH, Svatopluk. M. Brouček tentokráte na světové výstavě. Praha: Fr. Topič, 1899. 190 s. 
  • Duslova vila [online]. Beroun: Město Beroun [cit. 2015-09-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-09-29. 
  • DVOŘÁK, Kamil. Antonín Wiehl [online]. Brno: Archiweb, s.r.o., Vídeňská 23 Brno [cit. 2015-09-21]. Dostupné online. 
  • HELLER,, Saturnin O. Renaissance moderních průčelí našich a vztah k renaissanci původní.. Zprávy spolku architektů a inženýrů v Království českém. Roč. XVIII/1883, čís. 12, s. 3–13. 
  • HERMAN,, František. Dějiny "Komisse pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek" král. hlav. města Prahy. In HERAIN, Jan, et al. Zprávy komisse pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek král. hlav. města Prahy.. první. vyd. Svazek prvý. Praha : Tiskem "Politiky" závodu tiskařského a vydavatelského: nákladem vlastním, 1904. S. 46–57. 
  • JEŘÁBEK, František. Průvodce po pražských hřbitovech. Praha: František Jeřábek, 1910. 144 s. S. 84–86. 
  • JUNKOVÁ, Blažena. Bibliografie města Poličky ve fondech knihovny Městského muzea a galerie Polička. Polička: Městské muzeum a galerie, 2001. ISBN 80-902459-5-1. 
  • KAŠPAR, Milan; MICHÁLKOVÁ, Alena. Architekt Antonín Wiehl, tvůrce a představitel české neorenesance (1846–1910) [online]. Praha: Vega, 2016-04-02 [cit. 2016-04-02]. Dostupné online. 
  • KERNOVÁ, Petra. Sochař Josef Mauder (1854-1920). Olomouc, 2011 [cit. 2015-10-12]. 131 (132-163 Textové přílohy a Obrazové přílohy) s. diplomová práce (Mgr.). Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta. Katedra dějin umění.. Vedoucí práce Doc. PaedDr. Alena Kavčáková, Dr.. s. 23–24. Dostupné online.
  • KLOUZA, Radomil. Restaurátorská zpráva. Maxmilián Pirner. Epitaf rodiny Doubkovy, olejomalba na plátně, Liteň u Berouna. první. vyd. Praha: Národní památkový ústav v Praze, 2009. Dostupné online. 1 sv., 1 část 1xCD-ROM - identický obsah s dokumentem. 
  • KOULA, Jan. Domy pp. architektů V. Skučka a J. Zeyera. in:. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v Království českém. Roč. XXII/1887-88, čís. sešit 2, s. 2–4. 
  • KOULA, Jan. Výklad o vývoji a stylu A. Wiehla". Zprávy Spolku architektů a inženýrů v království Českém. Roč. XVIII. (1883), čís. I., s. 7–8. 
  • KOULA, Jan. Majorátní dům knížat Schwarzeberků na Hradčanech. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v království Českém. Roč. XVIII. (1883), čís. II., s. 2–3. 
  • KREISINGER, Josef. Liteň a přifařené k ní obce. Liteň: nákladem autora, 1896. S. 1–79. 
  • KUDLÁČOVÁ, Markéta. Architekt souladu Antonín Wiehl a jeho cesta k české renesanci. Dějiny a současnost. Roč. 2006, čís. 12. Dostupné online [cit. 2014-11-30]. 
  • KUDLÁČOVÁ, Markéta. Příběh dvou hrobek. Místa posledního odpočinku Ringhofferových a Daubků a jejich umělecké zpracování. Kudláčová, Markéta. In: . [Sv.] 3, sborník příspěvků ze zasedání k problematice sepulkrálních památek, pořádaných Ústavem dějin umění AV ČR, v. v. i., v letech 2008-2010. In: Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i. Epigraphica & Sepulcralia. [Sv.] 3, sborník příspěvků ze zasedání k problematice sepulkrálních památek, pořádaných Ústavem dějin umění AV ČR, v. v. i., v letech 2008-2010. Praha: Artefactum, 2011. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-02-15. ISBN 978-80-86890-35-7. Svazek 3. S. 219–231.. Archivováno 15. 2. 2016 na Wayback Machine.
  • KUCHYŇKA, Zdeněk; PŘIBYL. Slaný. Praha: Enigma, 1995. 17 s. 
  • LACINA, Vlastislav. Daubek, Josef Šebestián. hiu.cas.cz/cs [online]. [cit. 2014-11-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-12-05. 
  • LODR, Alois. J. V. Myslbek. Korespondence/uspořádal, průvodní slovo a předmluvu napsal A. Lodr. první. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1960. 513 s. (Paměti). S. 219. 32 obr. příl., 109 čb. obr.Seznam dokumentárních příloh. - Seznam obr. - Lit.. 
  • MÁDL, Karel Boromejský. Jos. V. Myslbek / Tekstem doprov. Karel B. Mádl. první. vyd. Praha: Unie, 1901. nestr. 38 stran obrazových příloh s. S. XII. 
  • MELICHAROVÁ, Věra; KARTÁKOVÁ, Daniela. Zpráva o restaurování reliéfu s motivem letících puttů na průčelí pohřební kaple rodiny Daubkovy v Litni. Praha: Národní památkový ústav v Praze, 2007. 1 sv., 1 část s. Dostupné online. 
  • MELICHAROVÁ, Věra; KARTÁKOVÁ, Daniela. Zpráva o restaurování soch andělů na střeše pohřební kaple rodiny Daubkovy v Litni. Praha: Národní památkový ústav v Praze, 2006. 2 sv., 2 části s. Dostupné online. 
  • Město Slaný [online]. česky: Město Slaný [cit. 2015-10-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-12-16. (Slaný) 
  • MIHULKA, Antonín. Královský letohrádek zvaný Belvedere na Hradě Pražském. Praha: Kruh pro pěstování dějin umění, 1939. Dostupné online. Zkrácený otisk dizertační práce se zabývá historií vzniku, architektonickou podobou, výtvarnou výzdobou i významem pražského letohrádku královny Anny zvaného Belvedér.. 
  • Městská spořitelna pražská. Nová budova Městské spořitelny pražské. první. vyd. Praha: Městská spořitelna pražská, 1894 (1894 tisk). 17 s., 42 il. s. Dostupné online. S. 1–17. 
  • PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 26–30. Dostupné online.
  • PODLAHA, Antonín. Posvátná místa království Českého. Dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvátných soch, klášterů a jiných pomníků katolické víry a nábožnosti v království Českém.Řada první: Arcidiecese Pražská, Díl II., Vikariáty: Berounský, Bystřický a Plzeňský. Sepsal Antonín Podlaha.. první. vyd. Praha: Nákladem Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1908 (1908 tisk). 230 s. (Knih "Dědictví Svatojanského" čís. 101.. Podíl údů "Dědictví Svatojanského" na rok 1908 čís. 3). Kapitola 6. Liteň, fara, s. 61–67. 
  • POCHE, Emanuel, et al. Umělecké památky Čech. první. vyd. Svazek 2. Praha: Academia, 1978 (1978 tisk). 578 s. S. 270. 
  • POCHE, Emanuel; ET AL. Umělecké památky Čech. Sv. 3.. 1. vyd. Praha: Academia,, 1980. S. 336.. 
  • Pražské hřbitovy. Vyšehradský hřbitov. Slavín. [online]. Praha: Správa pražských hřbitovů [cit. 2015-09-27]. Dostupné online. 
  • PŘIBYL, Vladimír. Wiehlův dům. S. 16.. Slánská radnice [online]. [cit. 2015-10-02]. Roč. 6-2003, čís. 3, s. 16.. 
  • PTÁČKOVÁ, Hana. Ptáčková Hana, Sochařské dílo Josefa Maudra, 1983, diplomová (disertační) práce, 166 s. Katedra dějin umění a estetiky, Filozofická fakulta, Univerzita Karlova, Praha. Praha, 1983 [cit. 2015-10-12]. 166 s. diplomová (disertační) práce. Katedra dějin umění a estetiky, Filozofická fakulta, Univerzita Karlova, Praha. Vedoucí práce ?. s. 1–166. Dostupné online.
  • ROZINKOVÁ, Kateřina. Renáta Tyršová a její role ve výtvarné kritice a teorii poslední čtvrtiny 19. století [online]. Praha: Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta, Ústav pro dějiny umění, 2013. Dostupné online. 
  • heslo Schmoranz František starší. In: kolektiv autorů. Ottův slovník naučný. Praha: Jan Otto, 1888–1909. ISBN 80-7203-007-8. Svazek XXIII. S. 14.
  • TOMAN, Prokop. Nový slovník československých výtvarných umělců. 3. vyd. Svazek 2. Praha: Rudolf Ryšavý : Tvar, 1950. Heslo Schmoranz, František starší, s. 429. 
  • TYRŠOVÁ, Renáta. Z pouličního života pražského na domě svatováclavské záložny v Poštovské ul.. Světozor. Roč. XX, čís. 1866, s. 1866. 
  • VLČEK, Pavel; NAŇKOVÁ, Věra; Vítovský, et al. Antonín Wiehl. In:Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Příprava vydání Pavel Vlček; redakce Jaroslav Havel, Běla Trpišovská. První. vyd. Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, 2004. 768 s. ISBN 80-200-0969-8. S. 712–713. 
  • VYBÍRAL, Jindřich. Česká architektura na prahu moderní doby – devatenáct esejů o devatenáctém století.. Praha: [s.n.], 2002. 336 s. ISBN 80-7203-475-8. 
  • VYBÍRAL, Jindřich. „Česká“ versus „italská“ neorenesanční vila. Antonín Wiehl, Antonín Barvitius a jejich mecenáši. S. 83–90, 89. Zprávy památkové péče [online]. 2014 [cit. 2014-12-14]. Roč. 74, čís. 3, s. 83–90. Dostupné online. 
  • Wiehlův dům (Slaný, Česko). Wiehlův dům (Slaný, Česko) [online]. Soubor jmen korporací - regionální památky. Kladno: Středočeská vědecká knihovna v Kladně, příspěvková organizace [cit. 2015-10-02]. Dostupné online. 
  • Ústřední seznam nemovitých kulturních památek ČR. [online]. Praha: Národní památkový ústav v Praze [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. 
  • VOLAVKA, Vojtěch. Josef Václav Myslbek / fotografoval Josef Ehm ; [úvod napsal Vojtěch Volavka ; úpravu navrhl a řídil Emanuel Purghart]. Praha: V. Neubert a synové, 1942. 125 s. 
  • VOLAVKA, Vojtěch; VOLAVKOVÁ, H. Myslbekova součinnost s Antonínem Wiehlem na Riegrově hrobce. Umění. Roč. 1938, čís. 11, s. 460–472. 
  • WIRTH, Zdeněk. Architektura v českém národním dědictví. první. vyd. Praha: [s.n.], 1961 (1961 tisk). 
  • WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 20, 24. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  • WUNSCH, Hugo; TEIGE, Josef. Zpráva o činnosti Komise pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek král. hl. města Prahy. In: Almanach královského hlavního města Prahy na rok 1899. Ročník 2. Redakce Lešer Václav. první. vyd. Praha: Důchody obce královského hlavního města Prahy, 1899. 469 s. Dostupné online. Kapitola Zpráva o činnosti Komise pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek král. hl. města Prahy, s. 249–265. 
  • ŽÁKOVEC, František. Chrám znovuzrození. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1918 (1918 tisk). S. 101. 
  • ŽÁKOVEC, František. Tři přátelé z Umělecké besedy/Dopis J. V. Myslbeka V. Hynaisovi. Lumír. Roč. 1930, čís. LVI, s. 485. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Antonín_Wiehl&oldid=23990615“