Antikva
Antikva (lat. antiqua, starobylá) je nejběžnější typ latinkového tiskacího písma, které se vyznačuje proměnlivou sílou tahů a patkami a tím se odlišuje od dalšího běžného písma, grotesku. V češtině bylo také podle použití nazývané latinské písmo, zatímco pro němčinu byla do roku 1941 používána fraktura (tiskové novogotické písmo, lidově švabach).
Historie
Antikva vznikla jako humanistické písmo pro potřeby nového vynálezu knihtisku, Její majuskulní tvary vycházejí z antické kapitály a minuskulní tvary ze středověké karoliny.[1]
Gutenbergův vynález (první kniha asi 1455) se šířil prostřednictvím tiskařů z německých oblastí, kde byla obvyklá gotická písma. První antikvy (od 1464) tak ještě vykazovaly některé prvky lomeného písma. Brzy se však vývoj antikvy soustředil do humanistické Itálie, zejména do severoitalských Benátek, podle kterých se i nejstarší písma nazývají benátská antikva. Hlavním a nejdokonalejším zástupcem těchto písem je antikva Nicolase Jensona z roku 1470, která se v upravených podobách používá dodnes. V Benátkách měl od roku 1495 tiskárnu i vydavatel Aldus Manutius, v jehož dílně pracoval rytec Francesco Griffo a vznikly zde písma ovlivňující další vývoj antikvy a také první italika.
Griffovým písmem ovlivněná tzv. starší antikva ještě zachovává některé prvky psaného písma, ale vyznačuje se užšími (úspornějšími) literami, lépe přizpůsobenou kresbou verzálek, tvarováním patek a charakteristická je také změna příčky u minuskového „e“ z šikmé na vodorovnou. Tato antikva získává svou klasickou podobu především v pařížské písmolijecké dílně Clauda Garamonda kolem roku 1540 a udrží se v knihtisku až do 18. století, kdy její znaky vykazují ještě písma Williama Caslona († 1760).
Antikva se stala záhy velmi populární a zůstala v používání dodnes. Protože antikva nezůstala v průběhu používání neměnná, je dnes rozeznáváno několik druhů antik: renesanční, barokní, klasicistní a tučná. Teprve v 19. století se objevila vedle antikvy také tzv. egyptienka, tedy lineární (nestínované) serifové písmo a bezserifový lineární tzv. grotesk. Na tento starý původ tvarů antikvy odkazuje také její jméno.
V 16. století získala antikva převedením humanistické polokurzívy do tiskové podoby svoji typografickou kurzivu, tzv. italiku.
Odkazy
Reference
- ↑ KAŠPAR, Jaroslav. Úvod do novověké latinské paleografie se zvláštním zřetelem k českým zemím. Praha: SPN, 1987. S. 45.
Literatura
- ŠERCL, Jindřich. Antikva. In: Ottův slovník naučný. Praha: J. Otto, 1889. Svazek II.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu antikva na Wikimedia Commons - Klasifikace písem
